Důchodce a duchovní život – Společné prvky

Autor článku: František Benda Tah k duchovnímu životu se dá vysledovat už od nejstarších dob. Cíl, ke kterému se všichni vydávají, je jednotný, jen cesty mohou být různé. Mezi nimi by bylo nesmyslné soutěžit. Eskymák se určitě obuje jinak než třeba černoch z Kamerunu – důležité je pouze to, aby se jim dobře šlo a také kam až dojdou. Některým lidem dělá dobře zkoušet si různá oblečení – rozhodně to není zavrženíhodné; může to vnést do cesty určitý půvab, přitažlivost a pestrost, ale ve skutečnosti je to jen na překážku.

Tzv. Cesta se velmi brzy rozdělí na dvě části. Jedna se týká těla, druhá mysli. Jsou od sebe velice odlišné, takže každá vyžaduje zpracování pro sebe specifickým způsobem.
Od samého začátku je jasné, že duchovno musí naveskrz prolnout celým životem. Musí být do něj zařazena jak občasná soustředěná pozornost, tak používání nově poznaného v denní praxi. Jako při studiu cizího jazyka: denně sedět chvíli nad slovíčky a gramatikou, ve zbytku dne pak vyhledávat příležitosti k uplatnění toho, co jsme se právě naučili.
Tělu se nevěnuje ve všech případech stejná péče. Požadavkem je dokázat je zklidnit natolik, aby se nevnucovalo svými připomínkami do mysli, která má v průběhu cvičení jiné starosti. U nás je s duchovními cvičeními spojeno klečení. Je to zároveň projev pokory a oddanosti. Z hlediska dlouhodobějšího setrvání v něm to ale není právě nejvhodnější volba – kolena se záhy otlačí, a zvláště ve vyšším věku se pak špatně vstává. Nicméně ještě tak před sto lety patřilo k běžnému vybavení domácnosti klekátko. Ústupek se udělal tzv. klekačkou, která je pohodlnější, neboť zde tělo napůl sedí a klečí také jen napůl.
Z Egypta přišel vynález židle, na kterých jsou zpodobňováni faraónové. Pro duchovní cvičení je docela dobře použitelná, zachová-li se důležitý požadavek – rovná a vzpřímená záda. Ale i tak je tato pozice pro cvičení považována spíš za druhořadou.
Orientální Východ byl chudý a tak se sedí na zemi. Sedět ale jen tak, jako při pikniku na trávě, kde se za chvíli neví kam s nohama, je únavné. Je proto výhodné je skrčit pod sebe. Pak ale nastanou problémy s rovnováhou. To se dá vyřešit podložkou, na kterou si sedneme, čímž se dostanou na zem kolena, což je výhodné. Sedící člověk pak připomíná trojúhelník, zvlášť jestli ještě položí ruce na kolena. To je pak poloha jógy. Buddhisté skládají ruce do klína, někdy zcela specifickým způsobem.
Tělocviku se mnoho pozornosti nikde nevěnuje. Z křesťanského prostředí není známo nic; z buddhistického několik návodů, dlouho považovaných za tajné, z nichž postupně v oblasti pěstování zenu vznikla řada tzv. bojových umění. Jedině jóga má tělesnou přípravu zařazenu jako svou nedílnou součást. Sleduje tím ale pouze zpevnění těla, aby nezlobilo při následných, mnohem důležitějších mentálních cvičeních. Úspěšné zdravotní výsledky na tomto poli byly záhy zpozorovány i jinými zájemci, takže leckdo cvičí jógu pouze kvůli nim a duchovní důsledky ponechává lhostejně stranou.
Druhou částí duchovního života je péče o mentální oblast. Většinou se jí dává dokonce přednost. Její základní požadavky bývají formulovány různě, byť vždy se stejným cílem. V křesťanství nabádá sv. Pavel: ˝Modlete se, neustále se modlete.˝ Autor Jógasútry, Pataňdžali, hned v úvodu říká: ˝Jóga je zastavení změn mysli˝. I zen doporučuje na mnoha místech – sedět. Jen sedět, čili žádné zbytečné myšlenky. Tyto tři návody mají jediný cíl: odstranit z mysli neustálý chaos, a když se to nevede (neboť mysl je přesvědčena, že se musí neustále něčím zabývat), tedy alespoň do ní dosadit jako náhradu pojem, který bude víceméně neměnný. Tomuto požadavku ne zcela odpovídá modlitba, neboť v ní zpravidla nějaký děj je. Ten s sebou sice nese – byť částečně – změny mysli, ale zase není jednotvárná jako džapa, takže spíš upoutá pozornost. Džapa je způsob cvičení u nás málo známý. Jde o neustálé uvědomělé opakování vybrané představy nebo věty, a to v kterékoli bdělé době a při jakékoli příležitosti. To je na překážku naší povinné činnosti, ale pokud si ji můžeme alespoň občas dovolit, záhy zjistíme její nepopiratelné přednosti. Kdo nezkusil, neuvěří. Její nevýhodou je jednotvárnost, která záhy vede k ochabnutí pozornosti. Proto se vyžaduje pozornost bdělá, která tomu má zabránit. Pro běžnou praxi ale stačí pouhé její občasné připomenutí. Je vlastně lhostejné, ke které cestě se přikloníme. Rozhodující je pouze to, abychom v tom omezování změn vlastní mysli vytrvali.
Pokud takto nezaměstnáme mysl záměrně sami, ona se už – ochotně až lačně – postará sama. Ponejvíce ji zaměstnává dění, které se kolem ní právě odehrává. To má u ní z pochopitelných existenčních důvodů přednost. Od tohoto faktu se následně odvíjí celý další praktický život duchovně zaměřeného člověka. Snaží se navozovat pouze takové situace, které by jeho mysl zbytečně nejitřily a nezabarvovaly nežádoucím směrem. Na to jsou zaměřena všechna doporučení náboženských autorit, které už jsou ale ovlivněny místními současnými zvyklostmi.
Úroveň duchovního člověka lze nejlépe posoudit podle toho, kterým z nekonečné nabídky prožitků dává přednost.

Autor: František Benda, Foto: Internet