Důchodce a duchovní život – Zde a nyní

Autor článku: František Benda ˝Zde a nyní˝ je terminus technicus, často se objevující v duchovní literatuře. Jen zdánlivě je jednoduchý, i když se zdá přece jasné, že ˝zde˝ je vázáno na místo, kde se právě nalézáme, a ˝nyní˝ se zase týká právě probíhající chvíle.

Takové hodnocení obstojí docela dobře při popisu těch věcí, tvorů, událostí nebo představ, které se buď právě zjevily před našima očima nebo proběhly pouze naší hlavou. Týká se jejich všeobecného popisu, podle kterého by je poznal i ten, kdo se s nimi právě nesetkává.
To ale není jediné, co na nich naše mysl zaznamenává. Naše mysl vedle nich ještě prožívá svůj vlastní život, a vše, co do ní přichází, v ní vyvolává nějaké pocity, a to zhruba vzato příjemné nebo nepříjemné. Ty se pak mohou ještě dále dělit na další jemnosti, ale pro první názor toto jednoduché dělení zatím stačí.
V podstatě to znamená, že vedle faktických údajů, které nový jev popisují, ještě prožíváme pocity libosti nebo nelibosti, podle toho, jak na nás zapůsobí.
Přiřazením emocí k prožívané události se poznání situace značně zkomplikuje. Událost pouze přijde, zapůsobí a odezní, avšak stopa, kterou zanechá v naší citové oblasti, setrvává. Někdy velice dlouho, a může být dokonce tak citlivá, že ovlivní příští zaměření naší mysli a případně i dokáže zapříčinit nějaké naše činy. Velice mnoho záleží na rozdílu, který mysl pociťuje mezi novou událostí a svým vlastním, zaběhnutým postojem. Ten považuje za základ, a jakoukoli odlišnost pociťuje dost nelibě. Proto také odmítá řadu nových věcí již předem, aniž by se s nimi blíže seznámila.
Jestliže je na duchovní cestě doporučováno zastavení změn mysli, jedná se jmenovitě o tuto oblast. Bez emočního zabarvení, přicházejícího zvenku, by mysl měla jen málo důvodů se probíhajícími událostmi tolik zabývat. Jejich pouhé popisné vlastnosti dokáže docela jednoduše odložit a zapomenout na ně. Protože je ale nezřízeně vztahovačná, bere mnohé z nich osobně, cítíc se tu polichocena, tu ukřivděna a patřičně na to i reaguje. Tím se jimi zcela zbytečně zabarvuje, a automaticky je považuje – třeba jen dočasně – za svou pravou přirozenost. Vlastně se ale pouze utápí ve zdánlivě pravdivé dvouznačnosti jevů.
Na duchovní cestě se ale požaduje odtažení od jakýchkoli myšlenek, ať už popisných nebo citových.
Takto začíná Pataňdžaliho Jógasútra, Lao-tseho ˝O tau a ctnosti˝ i mnoho dalších naučení. Sin-sin-ming to také říká naprosto jasně:
Velkou Cestu
není těžké najít pro toho
kdo nevytváří rozdíly.
Není-li pocitu lásky nebo nenávisti,
vše se stává jasným a nezahaleným.
Také ona nepřímo ukazuje, že námi tolik oslavované myšlení snadno zavede na cestu sice velice zajímavou a vzrušující, která ovšem ke konečnému poznání nevede. Odmítnout tyto vzrušující zajímavosti je však v silách každého, jmenovitě pak toho, kdo dokáže rozlišovat základní lidské vlastnosti.
Že jde o cestu nadmíru obtížnou, pozná ten, kdo se pokusí alespoň o pár prvních krůčků. Jinak to ale bohužel nejde. Mysl se nechce citových vazeb vzdát, neboť je přesvědčena, že právě ony ji poutají s pravým životem; jinak by to byla pouhá procházka mezi bezduchými předměty. Z hlediska zklidnění mysli tvoří však emoce hlavní překážku. Ovšem mysl si je láskyplně vytvoří již při nepatrném styku s libovolnou reálií.
Často se doporučuje v daném problému vykonat s dobrým svědomím právě jen to, co má být vykonáno pro zdar věci, ale citově se nikterak neangažovat. To zajisté prospěje oběma stranám. Teoreticky to celkem snadno chápeme, ale uplatnit to v praxi je namáhavé.
Abychom se dokázali zbavit citové vázanosti, doporučuje se také představovat si, že sami nic neděláme, že ˝ono˝, cosi vykonává tuto práci pouze naším prostřednictvím. To by nás zdánlivě zbavovalo karmických následků, ale raději na to příliš nespoléhat. Požadavku zde a nyní to ovšem odpovídá – je třeba se zaměřit pouze na tu jednu jedinou věc, která je právě v chodu; všechny ostatní myšlenky, které s ní nemají nic společného, odsunovat. Pouze to, co je zde a odehrává se nyní.
Svět má po ruce stále dost lákadel a vždy znovu a neúnavně nabízí jejich snadné získání. Proto jsme k nim tolik přitahováni. Duchovní život naproti tomu už od samého začátku upřednostňuje odříkání.
Upřímně to vyznává v národní písni hoch své milované: ˝Kdybych Boha tak miloval, jako miluji tebe, byl bych dávno za svatého jako andělé z nebe˝.
Tak je to.

Autor: František Benda, Foto: Internet