Biblické příběhy 2

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Starý a Nový zákon. Jde o dvě díla, která tvoří celek, a přece je každé z nich principiálně odlišné. Starý zákon zahrnuje dějiny Izraele po dobu přibližně čtyř tisíc let, z nichž bylo detailně zpracováno přibližně půldruhého tisíciletí. Velká historie velkého národa. Sled knih, které na sebe navazují jen volně a někdy na sebe nenavazují vůbec. Na druhé straně Nový zákon představuje kompaktnější celek – jsou to čtyři evangelia, svým způsobem popisy Ježíšova působení na této zemi. Pak Skutky apoštolské, děje první církve po smrti Kristově. 21 dopisů, z nichž většinu církevním obcím napsal svatý Pavel. A konečně Zjevení svatého Jana, obraz akopalyptické zkázy, která čeká nejprve Jeruzalém, nakonec celý svět. Zatímco Starý zákon byl dějinami, Nový zákon, popisující nepatrný časový úsek, je spíše dramatem.

O Ježíšovi psali, anebo se zmínili mnozí. Své svědectví podal Ježíšův současník, židovský dějepisec Josef Flavius, římský historik Tacitus, životopisec humorných osudů 12 císařů, ale také židovský Talmud. Základními díly jsou však přece jen evangelia obsažená v Novém zákoně, která musíme prostudovat, chceme-li se orientovat ve světodějné historické zvěsti, již na naši zemi před dvěma tisícovkami let přinesl Ježíš. Jejich nesmírnou cenou je jejich důvěryhodnost. Přinejmenším dva ze čtyř autorů, totiž Jan a Matouš, patřili k okruhu nejbližších dvanácti Ježíšových učedníků. Marek se pohyboval v širším okruhu Ježíšových ctitelů ještě jako chlapec. Pak následoval hlavu apoštolů, Petra, na jeho cestách a zajisté sesbíral všechny infiormace, které Petr nastřádal ve své paměti. A čtvrtý, Lukáš, zase následoval Pavla, který znal mnoho, ne-li z první, tedy přinejmenším z druhé ruky. Někdy se hovořívá ještě o nepsaném „pátém “ evangeliu. Za toto páté evangelium se počítá návštěva Izraele, Ježíšova operačního prostoru. Také za něj pokládají turínské plátno, pohřební rubáš, do nějž zavinuli po smrti Ježíšovo zmučené tělo. Plátno dodnes uchovává otisk postavy vysoké 180 centimetrů, tedy na svou dobu opravdu vysoké bytosti, která se minimálně o 20 centimetrů tyčila nad dobový výškový průměr. Mrtvý byl bičován, korunován trním a jeho tělo bylo pokryto podlitinami i v obličeji.

Jinak by bylo třeba hned úvodem vysvětlit, že slovo evangelium pochází z řečtiny a znamenalo původně odměnu poslovi, který přinesl dobré zprávy. Nakonec se začalo evangelium říkat také samotné dobré, radostné zvěsti. A tak bychom měli evangelia chápat i my dnes.

Evangelia však nesmíme chápat jako detailní životopisná líčení, která vydávají svědectví o každém roce života. Nedovídáme se nic o Ježíšově podobě, o jeho vlasech či barvě očí. Čteme-li je však, tušíme spíše, jakým pohledem se tyto oči dívaly na náš svět a na lidi kolem. Nezapomeňme, že zhruba z třiatřiceti let Ježíšova života je devět desetin doslova skryto v temnotách. Všechno nepodstatné je vypuštěno. Nevíme, co Ježíš dělal třicet let, spíše jen tušíme, že se vyučil řemeslu svého pěstouna, tedy tesařině. Nevíme nic o jeho přátelích. Josef, který Ježíše vychovával, na stránkách evangelií vůbec nepromluví. A Panna Maria se ozve naposledy v Káni Galilejské, tedy na samém počátku Ježíšova působení.

Ježíš se nám prostě ze čtveřice vyprávění vynoří jako hotová osobnost s připraveným programem. Cítíme, že drží sled událostí od první chvíle – až po smrt na břevnu kříže – v rukou. Nebyla to doba dlouhá. Jsou biblisté, kteří tvrdí, že Ježíš působil snad jen jeden rok – nejdéle však tři roky. A tak jestliže Starý zákon byl plný postav a historických událostí, tady jde často o Ježíšůn monolog, někdy dialog, zapisovaný narychlo do lidské paměti. Od velkých scén přechází bible najednou k drobnopisu. Místo historických epoch vystupuje detail.

Stojí za zaznamenání, že evangelisté pracovali precizně. I když každý měl poněkud jiný rukopis, stěžejní události, spojené zejména s justiční vraždou Ježíše, jsou líčeny shodně. Evangelisté podávají přesný obraz o reáliích své doby, zrcadlí na stránkách svých spisků mocenské uspořádání v palestinských končinách. Jsou tu i přesné topografické údaje. To všechno však není nejpodstatnější. Hlavní zásluhou evangelistů je to, že zapsali Ježíšova slova, paradoxy, které tato jedinečná osobnost přinesla na náš svět. Člověk v Ježíšově učení dostává novou cenu. Lidé se dovídají, že krádeží nezbohatnou, že almužnou naopak nezchudnou, že vražda otřese vesmírem …

Teologové se časem přeli o míru, jakou evangeliím prospěli čtyři evangelisté, a o díl, který skýtala božská inspirace. Svatý Augustin již na přelomu 4. a 5. století (354-430) charakterizoval poměr obou zdrojů evangelií velmi výstižně. „Odvažuji se říci,“ napsal, „že například evangelista Jan neřekl věci, jak přesně jsou, ale jen tak, jak mohl, protože byl člověkem mluvícím z Boha, sice inspirovaným, ale přece jen člověkem. Protože byl inspirovaný, řekl něco; kdyby nebyl inspirovaný, nebyl by řekl nic. Protože však to byl inspirovaný člověk, neřekl všechno, co je, ale řekl, co mohl člověk říci.“

A ještě jedna podrobnost stojí za zmínku – otevřenost pisatelů. Žádná světská skupina, která aspiruje na duchovní a mocenské ovládnutí světa, by si nedovolila tak pravdivé vyznání svých chyb, těžkopádností, omylů a váhání, jak to učinili evangelisté. Přiznali se ke zradě Petra, nezamlčeli, že se v kritickém okamžiku rozprchli jako vrabci. Pod kříž s umírajícím Kristem přišel jediný – Jan…

Pojď za mnou !

Touto větou oslovil Ježíš celníka Matouše. (Mk 2,14) A jak se dočítáme v další větě, „on vstal a šel …“. (Mk 2,14) Pojď … vstaň … neohlížej se … jdi … to jsou základní výzvy Nového zákona, kategorické imperativy Písma. A o hrdinech těchto vyprávění si můžeme nejlépe učinit představu podle toho, jak na tyto apely odpovídají. Matouš zanechal stranou svůj pultík výběrčího daní a šel … Tato poslušnost, která mohla být
vzorem celému Izraeli, byla o to cennější, že Matouš byl „celník“ či výběrčí, tedy držitel sice výnosného, ale nanejvýš opovrhovaného postu. Židé se výběrčím doslova obloukem vyhýbali a podle tradičních předpisů s nimi vyjednávali s odstupem.

Matouš psal své evangelium vysloveně pro Židy, a proto víc než jiní pisatelé zdůrazňoval skutečnost, že novozákonní zvěst vypučela na kmeni Starého zákona. Připomínal svým čtenářům, že Ježíš, jeho zázraky, ale také utrpení, byly předvídány již slavnými proroky Starého zákona. Kromě toho nás na Matoušovi zaujme také to, že se s mimořádnou pečlivostí věnoval slovům, která Ježíš pronášel. Objevíme v jeho díle mnohem více mluveného slova, než u ostatních evangelistů. Sbírky výroků tvoří celé tři pětiny tohoto textu. Matouš nám zachoval dokonce pět souvislých projevů, z nichž nejkrásnější je takzvané Kázání na hoře. Tady vznikl soubor etického řádu, na němž je zbudována evropská civilizace, a není divu, že se sem, k „horské řeči“, vracejí jako k milníku dějin i kultivovaní nevěřící. Neboť kdyby shořela všechna evangelia a zůstalo jen toto jediné kázání, pak by tato pasáž sama o sobě stačila k odvození celé zvěsti Nového zákona. Bylo by to totéž, jako když paleontologové z jediné zachovalé kosti dokáží rekonstruovat celého pravěkého jedince. Matouš nám však vytvořil i naše jesličky – neboť on to byl, kdo zaznamenal klanění tří mudrců u betlémských jesliček a mnoho dalších podrobností. Ale zejména nám neodolatelným způsobem doložil, jak Ježíš mluvil.

Evangelista Marek

Bývá řazen jako druhý v pořadí čtyř evangelistů a byl zřejmě synem Marie, majitelky jeruzalémského domu, v němž se konala poslední večeře. Po smrti Kristově se u nich doma scházeli apoštolové a zejména s Petrem se Marek velice sblížil. Z tohoto zdroje také plynuly četné vzpomínky na Krista. A protože Petr byl mužem činu, objevuje se nám v Markově kázání především líčení, jak Ježíš jednal. Setkáme se tu zejména se zázraky, jimiž Marek podtrhuje Ježíšův majestát.

Petr byl prchlivý, ale také horlivý a citlivý. V jedné noci se dušoval svou věrností Kristu, vzápětí při zatýkání Ježíše slovu dostál a jednomu z biřiců uťal ucho, ale o málo hodin později Krista třikrát zapřel a svou zradu hořce oplakal a velmi jí litoval. Marek, který se v Petrově blízkosti pohyboval, dokázal Petrovy osobní vlastnosti přesně zaznamenat – převzal dokonce, jak se zdá, i Petrovo slohové pojetí a některé jazykové zlozvyky. Zdá se nám, jakoby Markovými slovy promlouval Petr sám. Jistým jazykovým tikem je například slovo „hned“, které se objevuje s nezvyklou frekvencí, dokonce i na místech, kde užití tohoto příslovce není právě nejvhodnější. Tak se dočítáme, že v Kafarnaum Ježíš hned v sobotu vstoupil do synagogy, že mu hned pověděli o nemocných, že Ježíš hned poznal, jak o něm mluví protivníci a nemocní vstávají z lůžka, hned jak se objeví Ježíš … a tak dále a tak dále. Tak k nám Petr svou impulzivností, ale i horoucností hovoří i přes dva tisíce let.

Není nezajímavé pozorovat, jak Marek dokázal přecházet od širokých záběrů až k drobnomalbě. Jako staří mistři zanechávali na velkých plátnech svůj portrét, tak se Marek sám zakomponoval do svého evangelia. Když líčil zatčení Ježíše a scénu, v níž se ve tmě noci vytrácejí apoštolové, dodal malou epizodu, o níž nemohl vědět nikdo jiný, než bezprostřední účastník. Tedy Marek osobně. Ve chvíli, kdy zůstal Ježíš sám s biřici, kteří ho zatkli, jeden jinoch, oblečený narychlo jen do lněného roucha na holém těle, šel za ním. Pochopové se jej tedy pokusili chytit. Ale on odhodil roucho a zmizel nahý v noční tmě …

Milovaný lékař Lukáš

Byl třetím z evangelistů a sepsal nejdelší ze všech čtyř vyprávění. Jako milovaného lékaře jej charakterizoval sv. Pavel, kterého Lukáš, a možná právě jako lékař, provázel na misijních cestách. Milovníci Lukášova evangelia soudívají, že jde o nejkrásnější knihu světa … Jestliže se Marek s Matoušem věnovali Ježíšovým činům a slovům, Lukáš píše spíše o Ježíšově lidskosti. O tom, jak Ježíš cítil, anebo jak s lidmi soucítil.

Jaké jsou osobité rysy tohoto evangelia? Lukáš naše betlémy s jesličkami a králi doplnil ještě pastýři, neboť v Lukášově podání oslavili narození Spasitele právě tito nejchudší obyvatelé Palestiny. Od Lukáše také víme, že pastýři, a tedy i Bohu je jedna ztracená ovce, kterou pastýř znovu najde, dražší a milejší, než devadesátdevět ostatních oveček. Lukáš také popsal, jak vítá otec ztraceného, i když marnotratného syna. Ježíš v Lukášově svědectví ještě na kříži slibuje odpuštění a nebeské království lotru, který umírá na sousedním kříži. Od Lukáše též známe příhodu, v níž milosrdný Samaritán ošetří raněného.

Interpreti evangelií si v té souvislosti povšimli také drobného detailu – že totiž autor spisku čerpal přímo z údajů Panny Marie. Svědčí o tom mimo jiné dvě krátké poznámky, v nichž se praví, že „jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci“ (Lk 2,19) anebo pasáž, že „Maria to všechno v mysli zachovávala…“ S těmito poznámkami souvisí i jiný detail – že Lukášovo evangelium je evangeliem žen. Nejenom dvanáct mužů, ale i ženy provázely Ježíše na cestě Galilejí. Lukáš oživil své vyprávění řadou postav – příbuznou panny Marie, Alžbětou, kající hříšnicí, hospodyní Martou a její sestrou Marií …

Na druhé straně Lukáš nechá Ježíše umírat důstojněji než ostatní evangelisté. Lukáš neviděl plivance na Ježíšově tváři, nepopisoval bičování a vyretušoval i útěk apoštolů oné osudné noci před popravou. Zato jen Lukáš jako lékař popisuje krvavý Ježíšův pot v Getsemanské zahradě krátce před zatčením. A konečně Lukášovi jako lékaři neunikly detaily o trvání, podobě a průběhu nemocí, které Ježíš léčil a vyléčil …

Jan – miláček Páně

Zbývá nahlédnout do čtvrtého evangelia – do spisku Janova. Teologové Jana někdy líčili jako orla – možná proto, že se mu podařilo vyletět ze všech evangelistů nejvýše – do říše věčných pravd. Jak se shoduje většina znaklců, je Jan také jedním z dvanácti učedníků, dokonce učedníkem nejmilovanějším, „miláčkem Páně“, jak se o něm píše.

Jan znal asi nejlépe z Ježíšových žáků i Jana Křtitele – vždyť byl původně Janovým žákem. Jan stál také pod křížem, a mohl tedy nejvěrohodněji popsat utrpení Kristovo. A možná že právě proto on jediný z dvanácti nemusel opouštět svět násilnou smrtí. Nebylo to již třeba. Při poslední večeři spočíval Jan na Ježíšových prsou, po zmrtvýchvstání byl spolu s Petrem prvním z apoštolů, který doběhl k prázdnému hrobu. A když Ježíš své žáky navštívil u Genezaretského (Tiberiadského) jezera po své smrti – byl to právě Jan, který jej poznal jako první.

Při četbě Janova evangelia si snadno ověříme, že Jan předchozí pisatele znal. Nešel však důsledně jejich cestou. Zdá se, jako by se vědomě vyhnul pasážím, které již popisovali druzí, Marek, Matouš i Lukáš. Shledal, že je zbytečné popisovat tytéž příhody počtvrté. Na druhé straně důkladně vysmýčil svou paměť a popsal události, které ostatní evangelisté přehlédli. Tak Jan hovoří o zmrtvýchvstání Lazara. A zatímco ostatní evangelisté popisovali zejména Ježíšovo působení v Galilei, Janovo evangelium se zabývá cestami do Jeruzaléma. Matouš, Marek a Lukáš nechávají Ježíše hovořit s prostými rybáři,, ale Jan jej konfrontuje s názory vzdělaných představitelů židovského národa. Z tohoto důvodu přivádí Jan Ježíše celkem pětkrát na půdu jeruzalémského chrámu a pět šestin Janova textu bylo proneseno právě tady. Ostatní evangelisté jdou s Ježíšem do Jeruzaléma jen jednou na poslední cestě. To, když se Ježíš vydával na smrt.

A tak zatímco první evangelisté byli především kronikáíři, Jan se stal prvním teologem. A jestliže se první trojice zabývala Ježíšovými činy, city a slovy, Jan chtěl odpovědět na nejsložitější otázku: Kdo Ježíš vlastně byl? Co chtěl? Pokusil se tedy vzletnými tahy štětce nakreslit impozantní malbu, zachytit slovy nezachytitelné. Proto si vypomáhal i alegoriemi. Ježíš mu byl právě tak světlem jako chlebem života, vzkříšením a životem, pramenem živé vody, dveřmi, pastýřem i vinným kmenem. A aby potvrdil své zápisky závěrečnou pečetí a osobním stvrzením, nezapomněl Jan napsat, že „to je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a který je zapsal; a my víme, že jeho svědectví je pravdivé“. (J 21,24)

Autor: PhDr.Slavomír Ravik, obrázek podle rytiny Albrechta DĂźrera pro tisk upravila Olga Janíčková
Poznámka: Celý text Biblických příběhů Starého zákona v 17 pokračováních je uveřejněn na www.pozitivni-noviny.cz, lze ho najít i prostřednictvím Google.