Skvrna – povídka

Autor článku: Eva Haltufová Na tomto pohovoru mi záleželo. Konečně se rýsovala naděje, že tohle bude to pravé pro mě a já budu svým vzděláním, schopnostmi, věkem, zkušenostmi a praxí vyhovovat zaměstnavateli, u něhož se chci ucházet o místo.

Vybavena znalostmi z odborné literatury ˝Jak se ucházet o zaměstnání˝ jsem ráno vykročila z domu pravou nohou, patřičně oděna, perfektně nalíčena a decentně navoněna. Na oblečení jsem si dala obzvlášť záležet, bylo parné léto a tak jsem zvolila lehounký bílý kostýmek, který mi padl jak ulitý. Rozhodně jsem nepodcenila kapitolku v knize o tom jak přijít na pohovor včas a vyrazila jsem z domu s patřičným předstihem. S tak patřičným, že jsem pak měla skoro třičtvrtě hodiny času. Procházela jsem se poblíž firmy, v níž jsem se už viděla coby její zaměstnankyně a v duchu si promítala průběh budoucího pohovoru. Měla jsem pocit, že jsem po všech stránkách dostatečně připravená. Najednou jsem se ocitla u stánku se zeleninou. Na pultě se mimo jiné skvěly maliny, velké, krásné, poskládané v rozkošných proutěných košíčcích. Maliny miluju , neodolala jsem a už jsem si jeden , pro jistotu vložený ještě do igelitové tašky, nesla s sebou. V tu chvilku jsem vůbec nedomyslela, že tato igelitka ubírá na mém celkovém image a už vůbec jsem nepomyslela na to, kam toto, bytˇ malé, břemeno posléze odložím. Chvíli jsem si ještě sedla na lavičku, s voňavým nákupem na klíně. Dívala jsem se budovu, v níž se za chvíli bude rozhodovat o mé budoucnosti a snila jsem o tom, že vytoužené místo jsem získala, neboť poznali, že jsem fakt dobrá. Na okamžik jsem přestala hlídat čas a do nedaleké budovy jsem musela vykročit již poněkud svižněji. Jen jsem vešla do recepce, už jsem slyšela svoje jméno. Rychle jsem minula další adeptky, které ke mně vyslaly několik povzbudivých úsměvů. A již jsem vcházela do krásné prostorné kanceláře, kde sedělo asi pět lidí připravených podrobit mě přijímacímu pohovoru. Vstoupila jsem s úsměvem na rtech a snažila jsem se působit sebevědomě, tak to aspoň v knize radili. Leč najednou se stalo něco, co způsobilo, že moje sebevědomí prudce kleslo pod bod mrazu a já bych se nejraději propadla. Začalo mě něco chladit na vnitřní straně stehna a z jednoho bodu se to šířilo dál po celé končetině. Instinktivně jsem hodila okem na inkriminované místo a málem jsem omdlela.V tu chvíli jsem pochopila, že úsměvy žen čekajících na pohovor, nebyly vůbec povzbudivé. Na mojí bílé sukni se v místě, kde se jí dotýkala zřejmě poškozená igelitka, rozprostírala velká červená skvrna a několik malých se rozplizlo kolem ní. Čůrek malinové šťávy se dál jak červená nit táhl středem po celé délce sukně, nemilosrdně vpit do bělostné tkaniny. Tento defekt se přehlédnout nedal a na komisi jsem poznala, že přehlédnut také nebyl. Pohovor byl krátký, stručný a jeho výsledek naprosto jasný – přednost dostala jiná uchazečka, paradoxně ta, co měla také bílý kostým.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet