Sousedka – povídka

Autor článku: Eva Haltufová Sousedka za sebou rychle zabouchla dveře. Ale ne tak rychle, abych si nevšimla muže, který vklouzl do jejího bytu těsně před ní. Na sousedčina manžela to nevypadalo. Pozdravily jsme se, vyměnily si úsměvy a každá jsme si šla po svém. Přistěhovala se s rodinou asi před rokem, ale nijak zvlášť jsme se nesblížily, došlo jen na pozdravy a zdvořilostní rozhovory při náhodných setkáních.

Ráda bych se s ní seznámila blíže, ale vycítila jsem, že o žádné sousedské kamarádství nestojí. Působila dost nepřístupně. Věděla jsem o ní jen to, že má dospělou dceru, která bydlí u přítele a že její manžel pracuje převážně v zahraničí. A ona v nemocnici někde v kanceláři. Mohlo jí být něco přes čtyřicet. Vypadala dobře, byla stále upravená, nalíčená, taková elegantní.
˝Sousedka má asi nějakého chlapa˝, sdělila jsem manželovi, ten ale ani nezvedl hlavu od počítače. ˝No jo, ten její je asi pořád pryč a tak jí je smutno. Že by se rozváděli? Nevypadá to na to, ještě nedávno jsem je viděla spolu a jak se k sobě měli! A nejsou od nich slyšet žádné hádky a když je ten její doma, vidím ho, jak jí pomáhá. Nosí nákupy a chodí s košem˝, vedla jsem dál svůj monolog. ˝Ty toho víš˝, zněla odpověď.
Za pár dnů jsem sousedku opět zahlédla. Doprovázel ji nějaký muž, ale manžel to nebyl. Ten její je sportovní typ, vysoký, štíhlý, mírně prošedivělý. Tenhle byl sice také vysoký, ale více udělaný a trošku starší. A zdaleka ne takový štramák, jako ten její. Šli vedle sebe, on jí cosi vyprávěl, ona se smála.
˝Jé, v Pardubicích bude mít koncert Karel Gott, nešla bys se mnou?˝, zeptala jsem se mé kolegyně. ˝Toho mého bych asi nikam nedostala a mohlo by to být pěkné˝, lákala jsem ji. ˝Jo, to já bych šla docela ráda, ale manžel by chtěl jít určitě taky˝, odpověděla. A vůbec, všude chodíme spolu, vždyť to víš.˝ No jo, věděla jsem a trochu jsem jí ho záviděla. Manžela pořád vychvalovala, měla asi pana dokonalého, protože jí několikrát denně volal, prý jí i často kupoval květiny a šperky.Však se na něho také vždy moc těšila, z práce hned běžela domů a když se v práci konala nějaká společná akce, nikdy se ani nezúčastnila. Má to někdo štěstí.
Zato ten můj, darmo mluvitVětšinou sedí u počítače nebo u televize a okolní svět ho moc nezajímá. Nikdy se mu nikam nechce, už mě ani nebaví ho přemlouvat. My nežijeme spolu, ale s bídou vedle sebe a já ani nemám sílu to nějak řešit. Nebo že bych se přiučila od naší sousedky?
Však jsem ji tuhle zase viděla. Zrovna jsem šla s košem. Dovezl jí až před dům, vystoupila z takového bouráku, zamávala mu a v ruce nesla pugét. To si někdo umí zařídit život.
To u nás je jen nuda. Manžel přišel z práce, najedl se a opět zasedl k počítači. ˝Mohli bychom jít dnes do kina, co ty na to?˝ zkusila jsem to. Podíval se na mně jako kdybych spadla s Marsu. ˝Proč do kina, víš jak je to drahý? To nedávaj nic v televizi?˝ opáčil. ˝No já jen, že jsme už dlouho nikde nebyli˝. ˝Co v kině?˝, odvětil a tím považoval náš hovor za ukončený. Tak takhle jsem si život v manželství, kdy děti už opustí hnízdo, vážně nepředstavovala. Ten nechutný stereotyp a nuda mě začíná ubíjet, jsem mu dobrá jen na to, abych nakoupila, vyprala a uvařila. Kdyby pořád nedřepěl u toho počítače, snad bych uvěřila i tomu, že někoho má. Možná chatuje s nějakou dvacítkou, vím já?
V našem patře zastavil výtah. Na panelákové zvuky jsem zvyklá a dovedu již odhadnout co v které době znamenají. Ale zastavení výtahu před půlnocí v našem patře obvyklé není. K nám asi nikdo nejde, teď si uvědomuji, že k nám taky dávno už nikdo nechodí a kdyby někdo něco chtěl, prvně by asi zvonil dole. Moje ženská zvědavost mi nedala spát, pomalu jsem se připlížila ke dveřím a opatrně odkryla kukátko. Cvakl vypínač a objevila se silueta muže. Byl to ten, kterého jsem několikrát viděla se sousedkou. Nezvonil, jen tiše dvakrát prsty zabubnoval na protější dveře. Hned se otevřely a naskytl se mi pohled jak z nějakého filmu. Ona stála ve dveřích jen v košilce, ovinula se mu kolem krku a vášnivě se políbili. Pak zaklaply dveře a chodbou se rozhostil klid a světlo zhaslo.
˝Za čtrnáct dní jdeme na svatbu, poraď mi, jaký mám koupit svatební dar˝, napůl konstatovala a napůl se mě zeptala Petra, moje již zmíněná kolegyně. ˝A komu?˝ zeptala jsem se zvědavě. ˝Ale jeden známý mého muže vdává dceru a chce, aby mu manžel dělal řidiče a pozvali i mně˝, odvětila. ˝Ani je neznám, jen z vyprávění, tak se mi moc nechce jít, ale manžel říká, co bych dělala doma sama a tak asi půjdu také˝. A tak jsme vymýšlely, jaký svatební dar by byl nejvhodnější a vůbec svatební téma bylo tématem dne. Divila jsem se, jak se rozpovídala, nikdy toho tolik nenamluvila.
Pak dokonce z té svatby přinesla fotky. Vyprávěla, jak to bylo skvělé a jak si to s manželem užili. Na fotkách se usmívali šťastní novomanželé, nevěsta zprava, nevěsta zleva, jak to tak bývá. U jedné fotky jsem se ale zastavila. ˝Povídej, kdo je kdo?˝ pobídla jsem ji. Vyslovila několik jmen a upřesnila příbuzenské vztahy. Cítila jsem, jak mě polévá horko. Na skupinové fotce jsem pochopitelně poznala sousedku i jejího manžela. ˝No a mě znáš˝, smála se Petra, ˝a tohle je můj muž˝, dodala s patřičnou pýchou v hlase. Tak to jsem málem nerozdýchala.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet