Biblické příběhy 6

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, příběh čtvrtý: PRVNÍ ZÁZRAK Cestou do svého operačního pásma, tedy do Galileje, se Ježíš zastavil v Káni Galilejské. Byl tam se svými učedníky pozván na svatbu. Mezi hosty byla i Ježíšova matka. Když došlo víno, obrátila se Panna Maria na Ježíše: „Nemají už víno.“ „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ (J 2,3.4)

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

Panna Maria nicméně dala pokyn: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ (J 2,5) Jsou to poslední Mariina slova na stránkách Nového zákona. A zdá se, přes propast věků, že tato pasáž, příkaz, držet se Ježíšových slov, se netýkala jen Kaně Galilejské, jen vína a služebníků, kteří posluhovali při svatební hostině.

Jak se z Janova evangelia dovídáme, stálo tam šest velkých kamenných džbánů na vodu, které byly určeny k rituálnímu umývání. Obsah těchto štoudví, provedeme-li přepočet podle udávaných měr na naši měrnou soustavu, se rovná 500 nebo i více litrům. Ježíš toto množství vody proměnil ve víno. Čteme, že „jakmile správce svatby okusil vody proměněné ve víno“, řekl ženichovi: „Každý člověk předkládá nejprve dobré víno a teprve, až se hosté napijí, víno špatnější; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle.“ (J 2,9.10)

Těm, kdo studovali dialog Ježíše s matkou, se někdy zdálo, že Ježíš nebyl právě nejzdvořilejší. Přinejmenším tento pocit vyvolává vazba „Co mi chceš, ženo?“(J 2,4) V této souvislosti není na škodu, podívat se na jiné české překlady této pasáže:
Ženo, co mi chceš?
Co mě a tobě do toho, ženo?
Co to ode mne žádáš? Ještě nepřišla má hodina.

Záleží, jak vidíme, na jazykovém citu překladatele. Nicméně smysl textu nám umožňuje, abychom tato slova pochopili bez stop pohoršení. Ježíš se prostě snažil matce vysvětlit: Nechtěj to ode mne, nechci zatím nic dělat, co je nám do toho, že není víno! Pokud pak jde o výraz „ženo“, nelze toto oslovení chápat bez souvislosti s dávným orientálním kontextem. Šlo o běžný výraz, používaný semitskými národy. Nejlépe bychom jej mohli do naší podoby přeložit slovem „paní“. Konečně fakt, že nešlo o nezdvořilé oslovení, potvrzují tatáž slova, totéž oslovení, které Ježíš pronesl v nejkritičtějším okamžiku života, na kříži. I tam oslovil Pannu Marii stejně. Jan příhodu o proměně vody ve víno uzavírá slovy, že Ježíš „tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili“. (J 2,11) Trochu málo, řekli bychom, aby taková víra zakotvila pevně. Jak ještě uvidíme, apoštolové museli projít řadou dalších životních prožitků a zkoušek, než postavili dům své víry na pevné skále poznání.

Nás však zaujme ještě jedna otázka: proč právě Jan, autor nejvznešenějšího evangelia, věnuje takovou pozornost hostině v Káni. Někteří teologové soudí, že Ježíš sám je tím nejlepším vínem na konci hostiny. Vínem, které přichází jako završení starozákonní zvěsti. Také nás asi napadne, že tu leží souvislost mezi vínem v Káni a mezi vínem poslední večeře, která se promění v symbol krve utrpení. Nejprve se mění voda ve víno, aby se nakonec víno měnilo v krev Páně. Ale to předbíháme. Jinak bychom vlastním zázrakem proměny vody ve víno neměli být ohromeni, uvědomíme-li si, že na vinohradech světa se tento zázrak odehrává rok co rok. Ne náhodou sv. Augustin poznamenal, že „my se tomu zázraku nedivíme, protože jsme mu uvykli“. A moderní přírodovědecké poznání nám takových zázraků nabídlo již tolik, že uvěřily i přední kapacity světa, které jsou základními stavebními kameny soudobé vědy. Ale to je již jiná kapitola.

ČIŇTE POKÁNÍ!

Ježíš vyvedl své učedníky ke Genezaretskému jezeru, přesněji do města Kafarnaum, v němž se mělo odehrát první drama evangelické zvěsti. Neboť Ježíš tady promluví poprvé k zástupům a vykoná první zázraky. Proto tedy nebylo náhodou, že tomuto počátku Ježíšovy činnosti věnovali pozornost všichni čtyři evangelisté.

Kafarnaum bylo základnou Ježíšovy „teologické fakulty“ možná právě proto, že tady měl učedník Petr dům a rodinu a pravděpodobně i rybářskou živnost. Kafarnaum bylo i jinak frekventované místo, neboť leželo na severním břehu jezera, na cestě z Damašku do Egypta. Pro nás také není bez zajímavosti, že se tu dochovaly dodnes trosky někdejší synagogy, chrámu, sloupy a dlažba, na níž zajisté stál před dvěma tisíci lety sám Ježíš. Abychom tuto kapitolu přesněji dějově zarámovali, měli bychom si uvědolmit, že Jan Křtitel byl v této chvíli již ve vězení a že Ježíš začal navazovat právě v Kafarnaum na jeho slova. „Obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské,“ volal u Matouše (Mt 4,17). U Marka zase říká: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15)

Poslechněme si, jak nám první vystoupení svým svérázným způsobem popisuje evangelista Marek. „Hned v sobotu vstoupil do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako vykladatel Písma.“ (Mk 1,21.22) Ještě v synagoze uzdravil člověka, který byl „posedlý nečistým duchem“. (Mk 1,23) Židé, kteří proměnu pozorovali, „se zachvěli hrůzou“ a ptali se jeden druhého: „Co to je? Nové učení a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí a poslouchají ho! A pověst o něm se roznesla všude po celém galilejském kraji.“ (Mk 1,27.28) Petrova tchyně toho dne onemocněla, ležela v horečkách – a Ježíš jí pomohl. A tak, když nastal večer, „přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město bylo shromážděno přede dveřmi. A uzdravil mnoho nemocných rozličnými chorobami…“ (Mk 1,32-34)

Ježíš se mohl židovskému národu představit ve dvojí podobě. Mohl vystoupit jako autorita formální, vyjít ze základní pozice, že jeho slovo je zákonem, že jeho rukou podává Bůh ruku lidem na zemi. Za tuto formální autoritu se Ježíš sice prohlásí, ale teprve až na soudu, a tedy ve finále své životní pouti. Teď zatím pomáhá lidem, uzdravuje je a poskytuje jim první elementární informace. Chce, aby lidé tato sdělení po svém zpracovali, bez tlaku Božího majestátu. Ostatně vraťme se k Ježíšovým slovům a zopakujme si jejich sled. „Čas se naplnil“ znamená slavnostní provolání, že došlo na slova dávných izraelských proroků. „Království Boží se přiblížilo“ je druhou částí prohlášení. Sděluje, že je tu Ježíš jako Spasitel, jak ho popsali už dávno ve svých proroctvích Izaiáš a další osobnosti Starého zákona.

A nyní přichází další, rozhodující pasáž. Výzva: „Čiňte pokání.“ Anebo: „Obraťte se!“, jak napsal Matouš. Když se vrátíme na stránky Starého zákona, zjistíme, že všechna pozitiva, všechny velké události se v židvském národě objevily teprve tehdy, když Židé znovu nalézali Boha. A tedy i království Boží, má-li se na zemi uskutečnit, je podmíněno proměnou lidské psychiky. Stačí málo. Stačí poznat svou skutečnou pozici. Když člověk pochopí, že je na scestí, je napůl vyhráno. Začíná žít v pravdě svého poznání a bude najednou ochoten přijmout i pomocnou ruku. A konečně závěrečná pasáž vyzývá: „Věřte evangeliu“, čili důvěřujte mé radostné zvěsti. Nechte se vést a zpracujte po svém moje sdělení…

Židé rádi přijímali pomoc. Udivovaly je zázraky. Propadali krátkodobému, ale bohužel jen povrchnímu nadšení, které brzy vyprchalo. A tady začala tragedie Židů, selhání království Božího, které bylo doslova na dosah ruky, ale jehož naději si sami Židé nechali uniknout svou duchovní slepotou.

* * *

HORSKÁ ŘEČ

PARAGRAFY ÚSTAVY BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ

Začínáme kapitolu, která je vskutku stěžejní. Zabývá se souvislým kázáním, které zpracoval evangelista Matouš a jemuž se v evropské kultuře i v řeči teologů říkává KÁZÁNÍ NA HOŘE. Jak jsme si již řekli, je tu obsaženo všechno podstatné, co přišel Ježíš lidem sdělit. Náš mravní kodex je bez těchto pasáží nepředstavitelný, a kdyby se nezachovalo nic jiného, kdyby evangelisté nepsali, nebo kdyby všechny texty shořely, toto jediné kázání samo o sobě postihuje všechno, co po lidech Ježíš vlastně chtěl. Kdosi spočítal, že tato ústava má okolo třiceti paragrafů. Když ji prolistujeme, zjistíme, že ji stačí přečíst ve dvaceti minutách. Je to opravdu jen stručný stenografický záznam. Ale velké pravdy mnoho prostoru nepotřebují.

Toto kázání nás nepřestává ohromovat ani po dvou tisícovkách let. Ježíš tu mluví řečí obyčejného člověka, ale dokáže proměnit hodnoty všeho, za čím se lidé pachtili tisíce let. Bohatství, moc a světské pozice jsou pojednou cetkami, zatímco skromnost, tichost a pokora otevírají lidem cestu k věčnosti. Je to svět obrácených hodnot. Co bylo nahoře, je dole, první budou poslední, a co se lidem zdá být vznešeným, je u Boha ohavnost. Jak napsal Ježíšův životopisec G. Papini, v tomto kázání nacházíme důvod pro existenci lidí ve vesmíru a Ježíšova řeč je „potvrzením naší hodnosti lidí, obdařených nesmrtelnou duší. Je zárukou, že se můžeme pozvednout nad sebe samé…“ Pokusme se tedy tuto ústavu, kterou nám nadiktoval Ježíš uprostřed zástupů na jakémsi pahorku u Genezaretského jezera, označit jednotlivými paragrafy. Ten první dostanou všechna blahoslavenství.

§ 1 Úvodní slova jsou věnována tomu, co je na cestě k Božímu království nejvíce ceněno. Čteme tu, že to jsou:

A nakonec Ježíš dodává, že blahoslavení jsou i všichni ti, kdo budou pro něj a pro jeho jméno proklínáni a pronásledováni.
Zatímco Židé pokládali úspěchy ve světě, bohatství, výsady a zdraví za zaslouženou odměnu, tady jsou najednou pochváleni všichni chudáci. Nejde přirozeně o to, že by pláč, hlad a bída byly normou a zákonnou povinností. Spíše jsou lidé prvním paragrafem Boží ústavy vyzýváni k tomu, aby byli připraveni snášet příkoří a utrpení. Zejména, jde-li o Ježíše. Ostatně Ježíš sám dal vzor životem i slovy. Říkal: „… učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“ ( Mt 11,29)

Nejvíce sporů snad vyvolalo hned první blahoslavenství, které dřívější překladatelé převáděli do češtiny slovy „blahoslavení chudí duchem“. Mnozí vykladači Písma, ale zejména lidé nezasvěcení, se domnívali, že tu jsou oslavováni intelektuální slaboši a hlupáci. Lepší překlad hovoří o těch, kdo jsou „chudí v duchu“. To jsou ti, kdo jsou pokorní před Bohem, ale také ti, kdo jsou vnitřně nezávislí na majetku a moci, i kdyby měli obojí. Nejde tedy o nadité peněženky, ale o náš vnitřní postoj k těmto peněženkám bez ohledu na to, kolik bankovek ukrývají. Budeme-li číst pozorně evangelia, poznáme, že Ježíš nežádal od mnoha bohatých, aby se vzdali majetku. Nevyčítal bohatství Lazarovi v Betanii ani Josefu z Arimatie. Ježíši šlo spíše jen o to, aby nám pro trochu majetku neokoralo srdce. A když už jsme náhodou chudí penězi, abychom se dokázali psychicky vyrovnat s tímto stavem. Nezávidět. Potěšit se pěknými věcmi, i když je vlastní někdo jiný. Duch chudoby vede prostě člověka, aby se vypořádal s bohatstvím vlastním i cizím. Aby správně užíval časných hodnot, aby se nestal jejich otrokem. Naše konzumní společnost ducha chudoby nechápe. Je také sobecká.

Ježíš měl v této souvislosti na mysli ještě jedno poznání – obával se, že lidská bytost hromadící majetek, překročí mnohá mravní pravidla. Kumulovat kapitál, uchovat jej a rozmnožit, to je opravdu úkol nad všechna dobrá předsevzetí. Na cestě k bohatství byly, jak víme, nejednou užity prostředky, které nepatří k nejlepším. O honbě za mocí ani nemluvě.

Když mluví Ježíš o plačících, má evidentně na mysli pláč pokání a lítosti a také nářek trpících. Ti všichni jsou blahoslaveni nikoliv proto, že dokáží ronit slzy, ale protože je již od starověkých časů známo, že utrpení pročišťuje duši a otevírá nové duchovní obzory. Sled těch, kdo jsou chváleni nebo blahoslaveni, uzavírá Ježíš velmi názorným výrokem o soli a světle. „Vy jste sůl země. Pozbude-li však sůl slanou chuť, čím zas nabude solivosti?“ (Mt 5,13) A dále. „Vy jste světlo světa… A když se rozsvítí světlo, nestaví se pod kbelík, ale na svícen, takže svítí všem v domě.“ (Mt 5,14.15)

K pochopení těchto obrazů si musíme připomenout, co všechno symbolizovala sůl ve staré Palestině. Posolením provázeli Židé oběť, předkládanou Bohu. Z pověrečné obavy z démonů solili i narozené dítě. Chránili solí potraviny před zkázou a koneckonců i dodnes je sůl symbolem pohostinnosti. Sůl země znamená tedy tolik, co koření lidského společenství. A být solí země se rovná zároveň i ochraně společenství před mravním rozkladem. Světlo světa je pak nejspíše obrazem osobního příkladu, který je dodnes nejspolehlivějším způsobem, jak působit na lidskou společnost. Vzor, dobrý čin, vykoná často mnohem víc, než vytrvalé a mnohdy únavné přemlouvání.

Původní grafiku nazarénské školy upravila pro tisk Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr.Slavomír Ravik, Olga Janíčková