Biblické příběhy 7

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, NOVELIZACE MOJŽÍŠOVA ZÁKONA „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky,“ pokračuje Ježíš a otevírá tak kapitolu, která fakticky vyhlašuje novelizaci Mojžíšova Zákona. „Nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Skutečně, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona…“ (Mt 5,18)

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

Místo „skutečně“ se dříve hojněji užívalo slůvko „amen“, které se u Matouše opakuje jedenatřicetkrát. Pokaždé, když narazíme ve starších překladech na „amen“, víme, že je tak ohlašována velmi vážná myšlenka nebo významné prohlášení. Židé užívali již předtím tohoto slova jako odpovědi v chrámovém rituálu. Své modlitby a požehnání uzavírali prostě svým sborovým „amen“. Znamenalo to tolik, jako „staň se“ nebo „tak se staň“.

Když se začteme do textu, zjišťujeme, že Ježíš v Kázání na hoře Starý zákon a platnost jeho nařízení potvrdil. Avšak nebylo to potvrzení bezvýhradné. Opakuje totiž šest starozákonních přikázání jako mravní minimum, aby vzápětí poznamenal: „Já vám však říkám…“ Touto poznámkou provádí novelizaci a od minimálních požadavků starozákonních textů přechází na etická maxima. Najednou tu máme zákonodárce, osobnost, která novelizuje stará přikázání. Prohlásí se pánem nad sobotou, odpouští hříchy, pomíjí oběti, zvyšuje mravní nároky. O stylu Ježíšovy reformy Zákona se přesvědčíme hned v prvním odstavci, který můžeme označit rovnou jako druhý paragraf této ústavy.

§ 2 „Slyšeli jste, že bylo řečeno našim předkům: Nebudeš vraždit… Já však vám říkám: Každý, kdo se hněvá na svého bratra, propadne soudu…
Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, potom teprve přijď a obětuj svůj dar.“ (Mt 5,21-24) Jak vidno, jedná se o pasáž Desatera, týkající se vraždy. Ježíš nic nemění na jednoznačném „nezabiješ!“. – Jde však ke kořenu věci – k nenávisti, která je matkou většiny zločinů. Sotva bychom našli krásnější komentář této pasáže, než jaký nám zanechal L.N.Tolstoj. „Strašné nejsou loupeže, vraždy, tresty. Co je to loupež? To je přechod majetku od jedněch lidí k jiným. To vždy bylo a bude a není to nic strašného. Co je vražda? To je přechod lidí ze života k smrti. Ty přechody vždycky byly, jsou a budou a nejsou rovněž nic strašného. Nejstrašnější nejsou loupeže a vraždy, strašné jsou však city oněch lidí, kteří se navzájem nenávidí…“ Čin je prostě jen vyvrcholením původního chtění, myšlení a vůle.

§ 3 „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nebudeš cizoložit. Já však vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil v svém srdci.“ (Mt 5,27.28) I v pozadí třetího paragrafu je úmysl, který je jen předehrou činu. Chlípná myšlenka je zrcadlením skutečného stavu duše, o niž Ježíšovi šlo. A o niž by mělo jít i nám, neboť je to naše duše.

§ 4 Také bylo řečeno: „Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list. Já však vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou – kromě případů smilstva – uvádí ji do cizoložství…“(Mt 5,31.32) Ježíšův zásadní postoj můžeme vystopovat na stránkách evangelia i na jiném místě. Tady Ježíš výslovně připomíná Židům: „Mojžíš vám dovolil se rozvádět se ženou pro tvrdost vašeho srdce…“ (Mt 19,8) Ježíšovu humánnímu cítění rozhodně nemohla vyhovovat praxe, podle níž mohla být žena vydána muži na milost a nemilost. Sama se přitom rozluky domáhat nemohla a pro muže manželská věrnost nebyla stanovena ani Zákonem, ani zvykovým právem. Palestinci byli ovšem na tyto nešvary pyšní a pociťovali dokonce hrdost nad tím, že jim Bůh, jak soudili z Mojžíšových knih, propuštění manželek dovolil. Pojďme však k dalšímu odstavci kázání, v němž sahá Ježíš k úpravě Zákona.

§ 5 „Dále jste slyšeli, že bylo řečeno našim předkům: Nebudeš křivě přísahat, ale splníš, co jsi Pánu pod přísahou slíbil. Já však vám říkám: Vůbec nepřísahejte; ani při nebi, protože je to trůn boží, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani nepřísahej při své hlavě, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. Ale vaše slovo ať je ano, ano – ne, ne. Co je nad to, pochází od zloducha. (Mt 5,33-37) Není náhodou, že si Ježíš mezi tématy, která vyžadovala hlubší legislativní zásah, vybral i přísahu. Židé si totiž zvykli zdůrazňovat sílu své výpovědi nikoliv argumenty a pravdou, ale přísahou. Tam, kde bylo málo poctivosti a pravdy, bylo nezbytné dovolávat se Boha. Židé se sice přímému jmenování Boha vyhnuli, ale objevili bezpočet formulek, které nepřímým způsobem Boha vtahovaly do nečistých pozemských obchodů. Tak se přísahalo při nebi, slunci či měsíci, při oltáři a chrámovém zlatě, při vlastních vousech a bůhvíco ještě sloužilo jako vztažný bod, k němuž byla připojována přísežná formule.

Jakmile se však stal z přísahy komplikovaný rituál, našly se i vytáčky, jak z přísežného prohlášení uniknout. Jedna z taktických manipulací tvrdila: směřují-li za přísahy prsty levé ruky k zemi, tak jako prsty pravé ruky k nebi, ruší jedna přísaha druhou. Ježíšovi nebylo nic cizejšího než tyto intriky, kličky a vytáčky. Zejména proto, že si Židé počínali stejně i při studiu Zákona, při jeho výkladu, ve vztazích mezi lidmi i při budování komplikované církevní tradice. A proto žádá nepřísahat. Čestné ano nebo ne Ježíšovi stačí.

OKO ZA OKO

Zcela mimořádný význam má pak Ježíšův soud v otázce Zákona a židovské tradice – totiž v bodu, který je věnován odplatě. Mojžíš se kdysi při formulování zákona o ekvivalentní pomstě za škodu nebo úraz vyjádřil velmi lapidárně. Prohlásil autoritativně: oko za oko, zub za zub. Ve své druhé knize pak tuto zásadu odplaty rozvinuje ještě do dalších podrobností: „… ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu.“ (Ex 21,24.25)

§ 6 Ježíš tento pradávný zákon o ekvivalenci odplaty zrušil úplně. „Já však vám říkám,“ pravil, „neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou, a kdo se chce s tebou soudit a vzít ti šaty, tomu nech i plášť, a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“ (Mt 5,39-42)

Když si dnes, s odstupem dvou tisíciletí, vzpomeneme na Starý zákon, zdá se nám zásada „oko za oko“ dost přísná. To proto, že jsme již po dvě tisíciletí vychováváni Ježíšem, jeho evangelii a Kázáním na hoře. Avšak v době, kdy zásada „oko za oko“ vznikla, tedy v časech Mojžíšových, byl princip ekvivalentního trestu obrovským pokrokem. V té době se totiž za vyražení oka nebo utnutí paže platilo životem. Msta šla do krajních důsledků. A zásada ekvivalence byla tedy nejen mírnější. ale byla i ideálním principem řešení soudní pře v kmenové společnosti, která neměla cvičené právníky. Není ostatně nezajímavé, že Mojžíšovu zásadu přijalo i římské právo, které tvrdilo: Talis poena, qualis culpa (jaká vina, takový trest). A to bylo římské právo jedním ze základů, na nichž byla zbudována evropská civilizace, kultura a právo! Kdyby se totiž měly dodržovat orientální sklony násobit mstu, pak by se lidé během staletí již dávno vyvraždili.

Choulostivou pasáží se pro příští výklady Písma stala věta: neodporujte zlému. A hned další: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou…Tato slova Nového zákona nelze samozřejmě chápat doslova. Ještě uvidíme Ježíše před soudem a budeme ho pozorovat ve chvíli, kdy mu velekněz vlepí políček. Nastavil Ježíš druhou tvář? Nikoli. Slušně, ale s důrazem se ohradil. Když se jej budou chystat kamenovat, nebude čekat na první úder a odejde. Kalvárie, utrpení smrti, se počne teprve tehdy, když přijde čas, a v okamžiku, o němž rozhodnou nikoli Židé, ale Ježíš sám. A konečně, když se Židé budou pokoušet kamenovat cizoložnici, Ježíše ani nenapadne, aby jí radil trpné snášení trestu. Naopak – velmi přesvědčivě se jí zastane.

Jak tedy chápat tato slova? Velmi blízko k Ježíšovi měl Sokrates, který pár století před Kristem řekl, že by nerad nesl utrpení v bezpráví, ale že by také nerad bezpráví působil. Kdyby si však měl opravdu zvolit jedno nebo druhé, pak by raději zvolil utrpení z bezpráví, než možnost, že by někomu ublížil. Sokrates vystoupil se svými představami ovšem jen v omezené athénské společnosti a v Platónových dílech. Nebyl autoritou, která by tyto myšlenky byla s to prosadit natrvalo do lidského povědomí. Takovou autoritou se stal teprve Ježíš, který jednou provždycky odmítl silácký postoj k životu a filozofii pěstního práva. Zříká se prostě odplaty vůbec.

Ježíš tedy netrvá na tom, aby člověk, dostane-li se do krizové situace, nutně nastavoval tvář. Jeho slova jen naznačují směr, jímž by se mělo ubírat lidské jednání. A nad napětím chvíle by se měla již od počátku klenout zejména duha odpuštění. Ježíš striktně požaduje jen to, aby člověk nestál se zlem v jedné rovině. Nežádá, abychom tak říkajíc, vyklidili prostor násilí. Nemá se však bojovat proti lži nepravdami, proti bezpráví křivdami a člověk se nemá s lidskou špatností a zlobou vyrovnávat z pozice msty. Má prostě opustit zákon odplaty. Je to především v jeho vlastním zájmu. V tomto krátkém životě nejde o pocit zadostiučinění, ale o ušlechtilost duše, jíž násilnosti neprospějí. A bude-li nám tato záhada přece jen vrtat hlavou, pak by nás měl upokojit jiný text, kde Bůh žádá, aby byl jemu přenechán soud. „Mně patří pomsta, já odplatím…“ (Dt 32,35)

A posléze přichází § 7, v němž se praví. „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele. Já však vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete děti svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Vždyť milujete-li ty, kdo milujmí vás, jakou budete mít odměnu?… A pozdravujete-li jenom své bratry, co tím konáte zvláštního?“ (Mt 5,43-47)

V této pasáži se hovoří o lásce, která je pro mnohé z nás nepochopitelná. Očekává se totiž, že budeme milovat i člověka, který nám ublížil, lidi, kteří se podíleli na našem osobním nebo dějinném neštěstí. Proto lze tento paragraf směle kvalifikovat jako požadavek téměř neslýchaný, jako maximální maximum, které můžeme po lidské bytosti žádat. Taková láska postrádá jakoukoli známou motivaci – není tu ani přítelství, ani příbuzenský vztah, sympatie, a už vůbec ne obdiv nebo vděčnost.

A přece Ježíš požaduje citové přemostění, které plyne ze společného vztahu všech lidí k Bohu. Na všechny, jak čteme, svítí totéž slunce a padá týž déšť. V tomto smyslu jsou také všichni dětmi jednoho království. Svatý Augustin mnohé pochopil, když napsal: „Kolikrát jsme mysleli, že nenávidíme nepřítele, a nenáviděli jsme bratra.“ Tyto pravdy přirozeně neznamenají, že je nutné se smířit se zlem či dokonce omlouvat, anebo bez protestů žít ve vyloženě špatné společnosti. Stačí jen snažit se pochopit skrytý motiv špatných činů, porozumět těžkostem, s nimiž ten, kdo ubližuje, zápasil. Tak je možné dobrat se pochopení tajů cizí duše. A od pochopení je k odpuštění opravdu nedaleko.

Když se podíváme blíž na nosné myšlenky Ježíšovy horské řeči, bude se nám zdát, že Ježíš v jednom paragrafu po druhém jen rozvádí a vylepšuje znění příkazů Starého zákona. Ve skutečnosti však odnímá kus po kuse zdivo Mojžíšových příkazů. Vyhazuje nepravé, nepřesně otesané kameny a přidává přesná znění nového morálního kodexu. Ale nejenom to – podíváme-li se například na jednotlivé body Desatera, které přinesl Starý zákon a které dodnes respektují a přijímají téměř všechny křesťanském církve, a také Židé, zpozorujeme přece jen určitý nedostatek. Desatero dává sice jasné, stručné příkazy, ale je ve skutečnosti jen výčtem zákazů. Nesesmilníš! Nepokradeš! Nebudeš si zhotovovat modly! Nezabiješ! Nesáhneš bližnímu ani na majetek, ani na jeho ženu… Předivo zákazů bylo jistě ve své době účinné. I dnes vymezuje, čeho je nutné se vyvarovat. Jenomže výčet zákazů je stejně nedokonalý, jako by byla nedokonalá vyhláška o dopravním provozu, která by se víceméně omezila právě jen na zákazy. Nevybočovat! Necouvat! Nevjíždět do jednosměrné ulice! Nepřekročit rychlost… a podobně. Tím víc nás zajímá, že právě u Ježíšových slov v Kázání na hoře objevujeme častý sled pozitivních příkazů. Milovat bližní. Odpouštět. K tomu všemu, jak uvidíme i v následující pasáži, počíná Ježíš vysvětlovat, jak by se lidé měli postit, jak se modlit, jak poskytovat bližním materiální pomoc. Nejprve tedy:

JAK POSKYTOVAT DOBRODINÍ

§ 8 „Dávejte si pozor, abyste nekonali své dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích. Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak dělají pokrytci, … aby je lidé velebili. Skutečně, říkám vám: Ti už svou odplatu dostali. Když však dáváš almužnu ty, ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice …“ A Ježíš uzavírá slovy, že Bůh, tedy „Otec, který vidí, i co je skryté, ti to oplatí“. (Mt 6,1-3)

Ježíš tu věnoval pozornost nešvaru, který se v Palestině jeho dnů náramně rozšířil. Bylo to okázalé udělování almužen. V pozadí by mělo být, jak tušíme, milosrdenství – a tento cit by se neměl proměňovat v divadelní představení, právě tak jako nestrpí diváky zbožnost. I mnozí z našich současníků se často ptají, kde a jak by měli vykonat dobrý skutek. Myslí na možnou pomoc s křečovitostí starozákonních Židů. Ježíši však nešlo o konkretní čin, o přesný obnos, o formu naší pomoci. Spíše měl na mysli stav ducha, který k dobrotě inspiruje a pudí. Dobré skutky by prostě měly vyplynout jako spontánní výsledek z morálního náhledu a jako projev vděčnosti Bohu. Takový čin je pak proveden v tichosti, bez teatrálních gest a okázalostí. Ve skutečnosti také nejde o to, které konkretní bytosti jsme byli ku prospěchu. Jde-li o stav lidské duše, pak je hlavním příjemcem Bůh sám. A Ježíšovi se tedy podařilo ukázat, že otázka almužny je vlastně problémem vztahu mezi člověkem a Bohem.

Kdo toto nepochopil, nepochopil nic. Kdo se přesto orientuje na uznání a na dobrou pověst mezi lidmi, získal již v okamžiku úspěšné produkce svou odměnu. Inu, jak říkal jeden ze starověkých židovských mudrců Hillel: „Kdo si chce učinit jméno, ztrácí jméno.“

Původní grafiku nazarénské školy upravila pro tisk Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr.Slavomír Ravik, Olga Janíčková