Biblické příběhy 8

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, O MODLITBĚ § 9 „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Skutečně, říkám vám: ti už svou odplatu dostali. Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se ke svému Otci ve skrytosti… Když se modlíte, nebuďte při tom povídaví jako pohani. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni, když toho mnoho namluví… Vždyť váš nebeský Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Mt 6,5-9)

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

Málokteré téma se v Novém zákoně vrací s takovou frekvencí, jako právě modlitba – není divu, když jde o základní komunikaci člověka s Bohem.

Abychom pochopili znění paragrafu 9, měli bychom si připomenout, že se Židé modlívali zpravidla okolo deváté hodiny ráno a okolo třetí odpoledne. Ti, kdo se chtěli židovskému společenství představit jako výkvět všech ctností, se v této chvíli nejraději pohybovali na náměstích a křižovatkách. Když přišel čas, počali svou okázalou zbožnost vyjevovat na nejfrekventovanějších místech. A my dnes s odstupem můžeme pozorovat povrchnost tehdejších kontaktů s Bohem – vstupovala do nich teatrálnost a přesně vymezený čas. Židovská tradice nám také uchovala pravidlo, které praví, že Židé mají své modlitby odříkávat rychle, asi jako bychom kráčeli kolem tyčkového plotu. Čím rychleji se ženeme kolem, tím dokonaleji nám splývají tyčky. Nakonec nestačíme spatřit území, které leží za plotem. Tak i Židé měli odříkávat modlitby takovou rychlostí, aby se do prostoru mezi větami nemohla vloudit bezbožná myšlenka.

Ježíš má, jak teď chápeme, jiné, zvnitřelé pojetí víry, jemuž se blíží i nové pojetí modlitby. Ježíš sám se dokázal modlit i před učedníky, navštěvoval bohoslužby v synagogách i v jeruzalémském chrámu a modlil se, tupen všemi, když umíral na kříži. Vyprávět o modlitbě lidem, kteří to nikdy nezkusili, je těžké. Jde o sdělení nesdělitelného. Svým způsobem se dá říci, že podle úrovně modlitby a podle předložených přání bychom mohli dobře soudit o charakteru člověka, který si vůbec dovolil Bohu předložit své, často přízemní prosby a tajná přání. Proto také neexistuje přímá vazba mezi přáním a splněním, která by fungovala jako prodejní automat po vhození mince. Záleží na tom, jde-li vůbec o rozumnou prosbu a zda Bůh chce, aby se věci nutně vyvíjely směrem, jaký lidé pokládají za optimální.

Jestliže Ježíš slibuje, že „budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to“, předpokládá zároveň, že výchozí konstantou je soudnost a víra v evangelium. Svatý Augustin nám po sobě před půldruhým tisíciletím zanechal povzdech: „Před tvým obličejem, Pane, vyznávám, že mlčím i nemlčím, ústa totiž mlčí, ale srdce křičí!“ Filozof S. Kierkegaard zase napsal: „Dříve jsem myslel, že modlit se, znamená mluvit. Ale poznal jsem, že modlitba není jen mlčení, ale i naslouchání.“

V podstatě nejde o nic jiného, než o snahu opřít se o Boha v rozhodujících okamžicích života. Modlitbou může být i jediná věta, krátká myšlenka pronesená v napětí okamžiku, tiché soustředění cestou do práce. I během všedního dne, uprostřed návalu práce, se může člověk odpoutat od této země, aspoň na okamžik. Připomeňme si dvě krásná podobenství z evangelia sv.Lukáše. Ježíš v prvním podobenství vypráví: „Dejme tomu, že někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: -Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel na cestách a nemám, co bych mu předložil.- On však mu zevnitř odpověděl: -Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou v posteli. Nemohu tedy vstát a dát ti to.- Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“ (Lk 11,5-9)

A druhé podobenství: „V jednom městě byl soudce. Boha se nebál a na lidi nedal. V tom městě byla i vdova; chodila k němu a říkala: – Dopomoz mi k právu proti mému odpůrci! – A dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: – I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece té vdově dopomohu k právu, protože mě obtěžuje; jinak ještě nakonec přijde a zbije mě.“ A Ježíš pak toto podobenství komentoval slovy: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh že by nedopomohl k právu svým vyvoleným, kteří k němu volají ve dne v noci?“ „Říkám vám: Dopomůže jim k právu nenadále!“ (Lk 18,2-8)

Projdeme-li evangelii, zjistíme, že v souvislosti s prosbou se jedná většinou o zdraví, o duši, odpuštění, víru a chleba. Klasickou ilustrací, kam by se měly ubírat lidské tužby, je přání krále Šalamouna. Když se jej Bůh zeptal, jaké mu má splnit přání, vladař nechtěl nic jiného, než moudrost a schopnost rozpoznávat dobré a zlé. Bůh mu jeho přání splnil a všechno ostatní, podružné, mu bylo přidáno navíc. I moc i sláva i bohatství. Protože skýtal záruku, že se vším, čeho se mu dostane, bude také moudře nakládat.

Teď již snad pochopíme, že splněna jsou jen ta přání, která jsou rozumná, která přesně zapadnou do Božího plánu. Mnohé, oč si člověk ani netroufal prosit, třeba bude přidáno. Po čase možná také zjistí, že prosby byly splněny později, jinou formou. A teď již přichází příkaz, jak by se vlastněm lidé měli modlit.

§ 10

A k této modlitbě Ježíš v Matoušově evangeliu ještě dodává: „Odpustíte-li totiž lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky.“ (Mt 6,14.15) Od Otčenáše přešel Ježíš v Kázání na hoře rovnou k další kapitole. Přesněji k otázce:

JAK SE POSTIT?

§ 11 „A když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci. Ti totiž dělají svůj obličej nevzhledným, aby měli před lidmi vzhled, že se postí. Skutečně, říkám vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys ne před lidmi měl vzhled, že se postíš, nýbrž před svým Otcem ve skrytosti: a tvůj Otec, který vidí, i co je skryté, ti to odplatí.“ (Mt 6,16-18)

Ježíš i u postů (právě tak jako u okázalých modliteb) odmítá činy, které byly vypočteny na efekt. Nedbá zvyklostí židovského národa, jemuž právě posty skýtaly nevídanou příležitost k veřejné produkci. Židé chodili se sklopenou hlavou, sypali si hlavu popelem, nestarali se o vlasy a vousy, byli nedbale oblečeni. Kdysi býval povinný jeden půst v roce, v den smíření. Později si Židé připomínali posty i tragické dny národa, zničení chrámu, zajetí národa… Čím delší byly dějiny židovského národa, tím více přibývalo katastrof, pohrom, a tedy i postů. Předáci národa, rádoby rytíři židovské ctnosti, se trýznili i dvojnásob v domnění, že si teatrální podívanou vyslouží zásluhy u Boha i obdiv národa. Ve skutečnosti nezískali ani jedno, ani druhé. Tím, že jim šlo o vnější efekt, byli na tom stejně, jako by se vůbec netrýznili. Přitom se bedlivým studiem Starého zákona mohli Židé poučit o tom, co se postem vlastně rozumělo. Slovy proroků promlouval Bůh, který přikazoval, aby si jeho lid roztrhl srdce, nikoliv oděv.

Mojžíš odešel na poušť, aby se tu o hladu a v tiché koncentraci připravil na svůj veliký úkol, na vyvedení Židů z egyptského zajetí. Čtyřicet dní se postil na poušti i Ježíš. A jak je to dnes v konzumní společnosti, posedlé po radovánkách života? Člověk by si prostě měl uprostřed obecné rozmařilosti občas něco odepřít. Kázeň má být nadřazena rozumu a půst nebo odepření si některých požitků by se měly stát projevy dospělosti a zralosti. Zejména náš čas má těchto vlastností nanejvýše zapotřebí.

NEUKLÁDEJTE SI POKLADY NA ZEMI…

Ježíš ve svém horském kázání nezůstal jen u almužen, modliteb a postů. přidal k nim ještě další paragraf, který se vztahuje i ke společenskému chápání naší doby.

§ 12 „Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí rez a mol a zloději se vloupávají a kradou. Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je ani rez, ani mol nekazí a kde se zloději nevloupávají a nekradou. Vzdyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce…“

„Oko je pro tvé tělo jako svítilna. Je-li tedy tvé oko zdravé, celé tvé tělo bude jasné…“
„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho zanedbávat a druhého mít v lásce, anebo se prvního bude držet a na druhého nebude dbát. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Proto vám říkám: „Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst (nebo co budete pít), ani o své tělo, do čeho se budete oblékat…
Podívejte se na ptáky v povětří: Nesejí ani nežnou, ani neshromažďují do stodol a váš nebeský Otec je živí. Kdo z vás si může svým staráním prodloužit život o jedinou píď? A proč si děláte starosti o svoje oblečení, podívejte se na polní lilie, jak rostou. Nelopotí se, nepředou – a říkám vám: Ani Šalamoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich.“ (Mt 6,19-29) A nakonec Ježíš uzavírá slovy: „Hledejte tedy nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto všechno vám bude dáno navíc. Nedělejte si proto starosti o zítřek… “ (Mt 6,33.34)

Chamtivost, lakota, hromadění majetku – to jsou nejčastější evergreeny lidské civilizace, a tedy také trvalé náměty biblické zvěsti. Starý zákon na toto ošidné téma poprvé narazil stavbou babylónské věže. Tehdy poprvé se člověk pokusil dosáhnout nadoblačných výšin a vyrovnat se Bohu. Jenomže pokaždé, když lidé začali přísahat na dílo svých rukou, ztratili horizont věčnosti. U babylónské věže začali mluvit různými jazyky a rozešli se do všech světa stran. Jinými slovy – přestali si fakticky rozumět. V málokteré době bylo toto téma tak aktuální jako v našich časech. Stali jsme se bohatými, „marnotratnými syny“, kteří hýří, promarňují zděděné hodnoty, ale kteří mají daleko k návratu do otcovského domu (abychom užili biblického příkladu).

Nejde však jen o aktuálnost 12. paragrafu Kázání na hoře. To, co nás zaujme, je i zásadní proměna priorit. Ježíš se prostě ukázal jako mistr paradoxu. Radí, aby lidé neskladovali hmatatelné poklady, ale střádali neviditelné statky v nebesích; tam mají ležet opravdové úspory pro zimu věčnosti. Člověk, jak čteme, nevlastní to, co drží v rukou, co zakopal nebo uložil v bance a k čemu upřel své srdce. Jak sami víme, o to všechno přichází svou smrtí. Neboť s prázdnýma rukama se na tento svět rodí a s prázdnýma rukama jej také opouští. To, co člověku opravdu náleží, jsou dary ducha, nadání, dobré myšlenky a skutky a z hmotných statků jen ty, které sám rozdal potřebným. Poklad v nebi, o němž mluví Ježíš, je tedy tvořen tím, čeho se člověk dokázal vzdát ve prospěch druhých. Má tedy doslova to, co nemá a to, o čem si myslí, že má, vlastně jakoby už ani neměl. V tomto bodě pochopíme sv. Aloise, který pro hodnocení skutků a činů položil jediné základní kriterium: Co to pomůže pro věčnost?

Majetek, na němž ulpívá lidské srdce, má navíc další nepříznivé aspekty: rozděluje lidi. Pokládá mezi ně závist. A tak lidé ztrácejí solidaritu se svými souputníky na této zemi. Přestali si rozumět, právě tak jako Židé na úpatí babylónské věže. Mohli bychom pokračovat ještě dál. Svatý František z Assisi si před staletími povzdechl: „Pane, kdybychom měli majetek, museli bychom mít zbraně k jeho obraně.“
Proto Ježíš, když vybíral své učedníky, vyslovil vskutku přísný požadavek: Opusťte všechno, vstaňte a jděte za mnou! Prvních dvanáct tento apel poslechlo. Kdyby lpěli na zavedených živnostech, domech a nastřádaném majetku, nedošlo by nikdy k tak velkolepému podniku, jakým bylo založení církve a propojení světa jedním duchovním ideálem. Chudoba sama o sobě sice ještě nemusí znamenat hlubokou víru. Ale na druhé straně sobectví, lakota, bezohledná chtivost, jsou nepochybnou legitimací nevíry v Boha a v jakýkoli vyšší ideál.

Kromě těchto paradoxů hovoří Ježíš na hoře o zdravém a špatném oku. Navazuje tím na starou židovskou moudrost, která praví, že lidská duše je Boží svítilnou. Když je duše osvícena vírou, svítilna vzplane a člověk se stane nejmocnějším tvorem světa. Je-li lidské oko „špatné“, pak je to jen proto, že vydává svědectví o duchovní a mravní chudobě, o špatném stavu ducha, o myšlenkách a činech. Dodnes víme, že stačí se zahledět do lidských očí. Většinou je v nich vepsáno všechno. Prožitá bolest, zkušenost utrpení, čirost, dobrota a laskavost. Jindy však nenávist, trezor špatnosti a tvrdosti, která nezná slitování. A známe z vlastní zkušenosti i lidi, kteří se vůbec nedokáží podívat zpříma do našich očí.

Závěrečná pasáž Kristovy řeči, kterou jsme si očíslovali paragrafem 12, je věnována zklidnění posluchačů. Nemáme se prostě strachovat o svůj život, o živobytí a odění. Tato slova přes dlouhou řadu staletí oslovují i nás jednoduchým apelem: Nestarejte se o zítřek, nebojte se o život. Jste víc než všechno dohromady – žijete pro velké cíle, které jsou vším. Všechno ostatní, za čím se štvete, představuje jen nepatrný prostředek na cestě ke splnění velkého programu.
Ježíš této tematice věnoval pozornost i v Lukášově evangeliu v podobenství o majiteli bohaté sklizně. „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám u sebe: Co udělám, vždyť už ani nemám, kam tu svou úrodu uložit. Tohle udělám, řekl si, strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak mohu říci své duši: Duše, máš velké zásoby na mnoho let. Pohověj si, jez, pij, vesel se! Bůh však mu řekl: Blázne, ještě této noci bude od tebe vyžádána tvá duše a čí pak bude to, co jsi naskládal? Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“ (Lk 12,16-21)

V Lukášově evangeliu také nacházíme klasický obraz havrana. „Podívejte se na havrany! Nesejí, nežnou, nemají zásobárnu ani stodolu, živí je Bůh. Oč větší cenu máte vy, než ptáci!“ (Lk 12,24) Havran se vskutku chová jako důvěřivý tvor. Vylétá s prvním závanem jara na ještě zmrzlá, holá pole s jistotou, že najde obživu. Právě tak chtěl Ježíš uvolnit člověka od starostí tohoto světa. To proto, aby se angažoval v boji o vyšší, náročnější cíle, hodné lidské bytosti.
Tak končí blok zákonů, který je věnován lidskému mamonu. Po něm následuje osm paragrafů, které bychom mohli nazvat ilustrativními dodatky Ježíšovy ústavy.

Původní grafiku nazarénské školy upravila pro tisk Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr.Slavomír Ravik, Olga Janíčková