Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Podle rady ministra už telefonuje 45 minut z...

Práce zobrazit diskusi

Hledám lidí pro výzkum trhu. Jedná se o...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Ahojte,jsem tady nova a vidim posledni...

Biblické příběhy 9

Publikováno: 25.12.08
Počet zobrazení: 1951


      Autor: PhDr. Slavomír Ravik
Nový zákon, deváté pokračování

Po bloku zákonů, který je věnován lidskému mamonu, následuje osm paragrafů, které bychom mohli nazvat ilustrativními dodatky Ježíšovy ústavy.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

NESUĎTE, ABYSTE NEBYLI SOUZENI

§ 13 „Neboť, podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni a mírou, kterou měříte, bude naměřeno i vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, a trám ve svém oku nepozoruješ?“ (Mt 7,2,3) Ježíš tak ponechává na lidech, aby zvolili metr, jímž budou měřena jejich provinění. Čím přísnějším bude člověk soudcem, čím větší bude jeho morální rozhořčení nad bližními, tím přísněji budou souzeny i jeho vlastní přečiny.

NEHÁZET PERLY SVINÍM

§ 14 „Nedávejte, co je svaté, psům a neházejte svoje perly před vepře; nebo je nohama pošlapou, obrátí se proti vám a potrhají vás.“ (Mt 7,6)
Rabíni nazývali perlami předpisy Zákona. A tak tomuhle krátkému pokynu budeme asi nejlépe rozumět, když si uvědomíme, že nemáme nabízet perly evangelií těm, kdo neslyší, a dokonce ani slyšet nechtějí. Agitací, překotným náborem věřících, ještě nikdo nikdy svět neproměnil. Naopak – slova pronesená v nevhodný čas a na nevhodném místě často přinesla více škody než užitku. Dobrým příkladem je Ježíšovo mlčení před prokurátorem Pilátem a před Herodem. Bylo důraznější než hlasité protesty. Zejména v Pilátově duši tichá Ježíšova přítomnost vyvolávala nejistotu a neklid, který římská moc jinak neznala.

PROSTE A BUDE VÁM DÁNO

§ 15 říká Ježíš v dalším odstavci svého zákoníku a pokračuje: „Hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Protože každý, kdo prosí, dostává a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno… Jestliže tedy vy, lidé zlí, dovedete dávat svým dětem dobré dary, tím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí!“ (Mt 7,7-11)
Tento výrok jenom podtrhuje jiná místa evangelií a kázání na hoře; jako ve variacích na staré téma se tu znovu a znovu objevují prosby, usilování o neustálý kontakt s Bohem, pohotovost víry a příprava na dlouhé čekání.

ZLATÉ PRAVIDLO JEŽÍŠOVA KODEXU

Abychom pochopili další bod Ježíšova zákoníku Božího království, musíme si připomenout slova židovského učitele Hillela, který zemřel v době Ježíšova dětství. Tohoto moudrého muže Ježíšových časů kdysi navštívil jakýsi pohan, aby se naučil židovskému Zákonu. Vymínil si, že lekce smí trvat jen chvíli, dokud vydrží stát na jedné noze. A tu Hillel odpověděl jednou větou: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ani ty svým bližním!“
Tato starozákonní zásada vstoupila dávno do povědomí evropské kultury. My si však všimneme, že Hillelova výzva má v podstatě jen netýrat, neubližovat. Ježíš, který dokázal převrátit všechny hodnoty a všechna vžitá kriteria, obrátil i tuto zásadu:

§ 16 „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno dělejte vy jim, neboť to je celý Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12)
Z tohoto příkazu se stal centrální nerv starozákonní zvěsti, zlaté pravidlo, z něhož zároveň plyne, že bychom napříště měli od svých bližních požadovat jen to, co jsme schopni prokázat my jim.

DVĚ CESTY

§ 17 „Vejděte těsnou branou. Neboť široká je brána a prostorná cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou.“ (Mt 7,13.14) Komentář této pasáže je stručný – již z toho, co Ježíš v Kázání na hoře řekl, vyplývá, že úzkou bránou spásy může projít jen pěšák s holýma rukama, bez všech tretek, na nichž lpí člověk naší doby. Někdy k této bráně vede i křížová cesta.

A pak je tu pohodlná, široká vozovka, po níž se ubírají ti, kdo se vyhýbají nesnázím. Tudy vede cesta nejmenšího odporu, trasa, kterou projde moc, bohatství a pozemská ctižádost. Není divu, že se tudy ubírají opravdu četné zástupy. Než se nadějeme, strhnou nás s sebou, a než se vzpamatujeme, jsme pohlceni davem a teprve až nakonec zjistíme, že tato cesta je, bohužel, ke všemu ještě cestou slepou…

STŘEZTE SE LŽIVÝCH PROROKÚ

§ 18 „Mějte se na pozoru před nepravými proroky,“ pokračoval Ježíš. „Neboť oni přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Což se sklízejí z trní hrozny nebo z bodláků fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale špatný strom nese špatné ovoce.“ …“ Poznáte je tedy po jejich ovoci.“ (Mt 7,15-17;7,20)
Tento pokyn se však netýká jen proroků – ale i obecně lidských vztahů. Kolikrát k nám přicházeli i v civilním životě falešní proroci „v rouše beránčím“, laciní optimisté, kteří zakrývali šrámy na morálce národa. Uběhla však léta a plody vydaly svědectví o klamné ryzosti nepravých proroků!

KDO VEJDE DO KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉHO

§ 19 „Ne každý, kdo mi říká – Pane, Pane – , vejde do nebeského království, nýbrž ten, kdo koná vůli mého nebeského Otce.“ (Mt 7,21) Ježíš v Matoušově evangeliu předpovídá, že kdekdo, až přijde čas, bude se odvolávat, že mluvil v jeho jménu. I ti, kdo byli srdcem morálně vzdáleni evangeliu. „Ale tehdy jim prohlásím: „Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne, pachatelé nepravosti.“ (Mt 7,23)

DžM NA PÍSKU A NA SKÁLE

§ 20 „Každý tedy, kdo slyší tato má slova a podle nich jedná, může se srovnat s moudrým člověkem, který si postavil dům na skále,“ (Mt7,24) uzavírá své kázání Ježíš. Ať přijde déšť, povodeň nebo se přižene vichřice, stavení zbudované na tak pevných základech nepoškodí. Avšak „každý, kdo slyší tato má slova, ale podle nich nejedná, může se srovnat s pošetilým člověkem, který si dům vystavěl na písku“. (Mt 7,26) Když se nyní přižene vichřice, spadne déšť nebo se přiblíží povodeň, všechna tato slota vykoná dílo zkázy.
Ježíš tak symbolicky končí své horské kázání striktním požadavkem, aby lidé své životní koncepce budovali na pevných základech. Nemluvil samozřejmě jen k Židům a jen k svým vrstevníkům. Platnost jeho zásad, hlásaných před dvěma tisíci lety, se prokázala v každé, a tedy i v naší době. Plány, které byly založeny na lehkomyslné vypočítavosti, na krátkodobém úspěchu, vzaly již dávno za své.
Kromě toho Ježíš předložil lidem mravní hodnoty, nejnáročnější etický kodex všech časů. Tento mravní řád nás sice zavazuje – ale dává životu také smysl a směr. Bez něj by se životní usilování proměnilo v pouhopouhé vegetování mraveniště. A tak nebylo náhodou, že Matouš po sepsání horské řeči dodal ještě malou poznámku: „Učil je totiž jako ten, kdo má moc… “ (Mt 7,29)

JEŽÍŠOVY DNY

JEŽÍŠžV PRVNÍ DEN
Každý z evangelistů na první místo své zvěsti postavil jinou událost. Matouš, jak jsme právě viděli, postavil Ježíše doprostřed zástupů. Otevřel své vyprávění rovnou horským kázáním. Marek nechal Ježíše promluvit v Kafarnaum. Tady se Židé dozvěděli o nutnosti hluboké proměny, o pokání a království, které se přiblížilo. Jan, jak vidíme, se vydává hned na počátku s Ježíšem do Jeruzaléma. Avšak Lukáš jej nechává nejdříve promluvit v Nazaretě. Právě zde Ježíš vyjevil jednu z nejdůležitějších kapitol svého poslání. Přiznal tu spoluobčanům, kteří v něm po tři desítky let viděli obyčejného tesaře, svou mesiášskou úlohu.

„Přišel do Nazareta, kde vyrostl,“ začíná vyprávění Lukášovo, „a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal z Písma. Podali mu svitek knihy proroka Izaiáše.“ A Ježíš tedy četl: „Duch Páně na mně spočívá, protože mě pomazal, poslal mě hlásat chudým radostnou zvěst, vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, utlačovaným dát svobodu, vyhlásit milostivý rok Páně.“ (Lk 4,16-19). Ježíš tak de facto četl dávné proroctví, které předcházelo jeho vlastnímu působení v Galileji. Tuto skutečnost potvrdil přede všemi přítomnými slovy: „Dnes se splnil tento výrok Písma, který jste právě slyšeli.“ (Lk 4,21)
To, co tu bylo právě proneseno, je vlastně programovým prohlášením. Ježíš říká svým současníkům, že právě teď, v tuto chvíi, a na tomto místě se Izaiášovo proroctví naplnilo. Přicházím k vám jako Mesiáš.

Nazaretští Židé se přirozeně podivili. Jak píše zase Marek, říkali celí užaslí: „Kde se to u něho vzalo? Jaká to moudrost mu byla dána? … Copak to není ten tesař, Mariin syn…? A nežijí jeho příbuzní tady mezi námi? (Mk 6,2.3) „A bylo jim to kamenem úrazu,“ říká se v Písmu doslova. (Mk 6,3) Nazaretští pokládali prostě Ježíše a jeho příbuzenstvo za obecný galilejský průměr. Měli sice možnost pozorovat, jak se Ježíš netušeně nad tento průměr pozvedl. Posluchači v synagoze měli též příležitost žasnout, že člověk, který neprošel teologickým školením své doby, prosadil najednou svůj majestát. Místo toho se rozčílili při pouhé představě, že by je snad měl poučovat někdo, kdo je jedním z nich. To, co převyšovalo obecný průměr a navyklou normu, se jim tedy nestalo odrazem Božské velikosti, ale předmětem podezření.

Ježíš četl v duších svých nazaretských sousedů. Viděl, že nejsou s to se povznést nad všednost dní. Věděl, že se Nazaretští dozvěděli o zázracích, které již jinde vykonal, o proměně vody ve víno, o uzdravování, a jistě tušil, že by si přáli vidět některý kouzelnický kousek v domácí synagoze. Jenomže Ježíš, jak jsme si již řekli, nebyl ochoten se předvádět malověrným. A tak se v Nazaretě žádné čáry nekonaly. „Žádný prorok není vítaný ve svém domově,“ poznamenal. (Lk 4,24) Ježíš také připomenul, že starověcí proroci, Eliáš a Elizeus, vykonali zázraky nikoliv ku prospěchu hříšného izraelského lidu, ale pro pohany, kteří měli více víry než Izraelité.

„Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Zvedli se, hnali ho ven z města a vedli na sám sráz návrší, na kterém bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.“ (Lk 4,28-30) V okolí Nazaretu je skutečně několik strmějších skal, na nichž se mohla tato scéna odehrát. Nejpravděpodobnější je asi sráz, který se zvedá 300metrů nad okolním údolím. Toto místo se však nalézá 3 kilometry od Nazaretu. Nám však nejde o přesné topografické údaje – jde jen o to, že vlastní lidé Ježíše nepřijali. A tak jediný zázrak, který se odehrál v Nazaretě, byla vlastní pointa příběhu. Prošel doslova stěnou vzteklého zástupu. V převaze svého ducha byl nedotknutelný. Pro Nazaret však Ježíšovo působení skončilo. Všude, kudy půjde, se lidé dovědí nové pravdy. Kolem cesty budou prohlédat slepí, bude utichat nářek nemocných. A místo rodného Nazaretu, jak uvidíme, dostanou „medaile za víru“ pohané…

My si však musíme vysvětlit pojem, který se již dříve v našem vyprávění několikrát vyskytl bez potřebného komentáře. Teď je vysvětlení nanejvýš aktuální – právě proto, že se Ježíš představil Nazaretským jako „Mesiáš“. Toto slovo je odvozeno z hebrejského „mašiach“, totiž „pomazaný“. A pomazání bylo zase starým symbolem posvěcení, kterého se dostávalo v Izraeli králům, kněžím a prorokům. Tedy pomazaní byli ti, jimž byly svěřeny mimořádné, zejména náboženské a vůbec posvátné úkoly. Hebrejsky „mašiach“ znamená v řeckém překladu tolik co „christos“ neboli Kristus. A když jsme zabočili do oblasti vyloženě filologické, pak si ještě připomeňme, že Ježíš znamená v překladu tolik co „vykupitel“. A tak, řekneme-li Ježíš, nebo dokonce Ježíš Kristus nebo Mesiáš, nejde vůbec jen o vlastní jména, ale o stav. O příslib do budoucna, o program, božské poslání a výsostnou náboženskou hodnotu.

Židé, i židé nazaretští, čítávali, odříkávali starozákonní texty, opakovali si výroky proroků, ale zapomněli je chápat v duchovní rovině. Dobytí světa si lze například také představit jako ovládnutí civilizovaných končin jedním duchovním programem. A křešťanství se opravdu za tři staletí po Kristu stalo vládním náboženstvím Římské říše, která panovala nad Středomořím a představovala tehdy opravdu celý svět. Ale ovládnutí si můžeme také představit jako vítězný pochod vojenských kohort. Oporami světové říše podle první představy mohou být chrámy, kláštěry, v nichž se opisují díla antické kultury, centrem druhého obrazu světové veleříše jsou válečné základny, vojenské tábory a posádky.

Židé místo mravních zásad měli na mysli stále moc. Místo věcí Božských akceptovali lidské představy a tužby. a když Ježíš narušoval jejich představy, cítili se ohroženi, a nakonec sáhli k agresi. Nejprve v Nazaretě.

ZBOŘTE TENTO CHRÁM

Zbývá popsat, jak počátek Ježíšova vystoupení sepsal evangelista Jan, který, jak již víme, putoval s Ježíšem do Jeruzaléma. „Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma.“ (J 2,13)
Než si zopakujeme události, k nimž došlo v jeruzalémském chrámu, připomeneme si některé základní reálie Izraele Ježíšovy doby. V zemi byl jen jeden, totiž právě jeruzalémský chrám. Na venkově byly synagogy, v nichž židé uctívali Boha. V synagogách se sice nacházely svitky biblických autorů, četly se zde úryvky z Písma, ale Židé tu nesměli obětovat zvířata. Tuto výsadu měla pouze jeruzalémská svatyně. Jednou za rok, o velikonocích, sem vstupoval celý Izrael. Svatyně byla obrovská a nebylo divu, že ji Židé rekonstruovali zhruba osmdesát let. Okolo roku 20 před Kristem, za Heroda Velikého, začali, a někdy kolem roku 64 našeho letopočtu skončili. Na temeni kopce, na němž byl zbudován Jeruzalém, postavili terasu, která obsáhla 14 hektarů. (Pro srovnání – Karlovo náměstí, tedy největší z pražských náměstí, má jen 8 hektarů.) Terasa tvořila nádvoří chrámu. Boční strany lemovalo sloupořadí se sloupy vysokými 11 až 12 metrů. Nebudeme zabíhat do dalších podrobností, ale musíme se zmínit alespoň o obrovském obětním oltáři, jehož strany měřily 22 a půl metru. Tady hořel stále oheň a sem předkládali Židé Bohu své oběti. Připomínali si tak, že Bůh má právo od nás požadovat všechno. Na nejvyšším bodě chrámového areálu stála konečně velesvatyně, krychle o stranách dlouhých 9 metrů. Visela tu chrámová opona, která uzavírala prostor. A za tuto oponu vcházel velekněz jen jedenkrát v roce.

A nyní se tedy podívejme, jaký život se odvíjel na chrámovém nádvoří. Pronikali sem izraelští trhovci, kteří si tu vytvořili jarmark v orientálním stylu. Nahnali sem stáda drobného dobytka, ovce a beránky, vyložili klece s holuby. Zbudovali boudy pro prodej mouky, oleje, vína, soli a tymiánu, které se rovněž používaly k obětem. A pak tu byli ovšem i penězoměnci, kteří měnili nečistou římskou minci s podobiznsmi císaře za posvátnou minci chrámovou. Ti všichni tu tedy obchodovali s vírou, se zbožností poutníků. A spolu s nimi participovali na kramaření i velekněží a jejich rodiny. Dovedeme si tedy představit, jaké asi musel mít pocity Ježíš, když se prodíral orientálním bazarem, do něhož pronikal nářek zabíjených zvířat. A k tomu se přidal pach krve, do níž se opíralo žhnoucí slunce Orientu, a dohadování prodavačů a židovských poutníků, kteří vážili dlouhou cestu do Jeruzaléma jen proto, aby obětovali Bohu a prosili o požehnání polím, rodinám i dětem.

„Tu si udělal z provazů důtky,“ píše o Ježíšově reakci Jan, „a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel drobné a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ (J 2,15.16) Židé se ohradili: „Jakým znamením nám prokážeš, že tohle smíš dělat?“ „Zbořte tento chrám a ve třech dnech ho zase postavím.“ „Na tomto chrámě se stavělo šestačtyřicet let – a ty že bys ho postavil ve třech dnech?“ (J 2,18-20) Jan okomentoval tento dialog a Ježíšův slib o postavení chrámu vysvětlením, že Ježíš měl na mysli svou smrt a vzkříšení ve třech dnech, právě v těchto místech, v Jeruzalémě. „Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.“ (J 2,27)

Důtky v Ježíšově ruce jsou jediným případem, kdy Ježíš sám užije násilí. Nelze se tomu divit – Bůh sám užívá přepestré škály prostředků, jimiž na nás působí. Od tiché manipulace na našich životních cestách přes tiché klepání na naše svědomí až k hlubokému otřesu. I léčba šokem má své místo nejen v medicíně, v národním hospodářství, ale i při formování cest, jimiž se ubírá lidská duše.

Původní grafiku nazarénské školy upravila pro tisk Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: