Dárek tzv. putovní

Autor článku: Eva Haltufová ˝Včerejšek je historií, zítřek tajemstvím, dnešek je dar.˝ Tento citát jsem si vypůjčila na pozvánku, kterou jsem vyrobila pro mé známé a přátelé na oslavu mých padesátých narozenin. Jen při pomyšlení na tuto číslovku ve spojení s mým věkem mi naskakují pupínky, ale co se dá dělat, je to realita.

No co, svoji padesátku oslavili všichni, tak to oslavím taky, to by mi přece ani neodpustili. Ostatně, na všechny jsem se moc těšila, jen jsem se trochu obávala, aby mi neprovedli něco nekalého, něco, čím se budou náramně bavit, leč kdoví jak si to přebere oslavenkyně – tudíž já. Však známe své lidi a nakonec taky mi mají v tomto ohledu co vracet.

Společnost se pomalu začala scházet, celá rozechvělá jsem přebírala nádherné dárky a na kytice mi už pomalu docházely vázy. Jen jedna kamarádka chyběla. Když jsem se po ní sháněla, kdosi mi řekl, že má jen malé zpoždění, ale že volala, že je již na cestě. Byla a ne sama. Otevřely se dveře a já málem omdlela. Ale krásně omdlela. Vstoupil urostlý oficír, tak můj ročník, na sobě měl perfektně padnoucí uniformu, kterou tvořil modrý kabátec, červené kalhoty a vysoké černé holínky. Po boku se mu leskla šavle. Bohatě zdobená přilbice a bílé rukavičky svědčily o tom, že je to asi opravdu hodně vysoká šarže. Jeho vážnost podtrhoval stříbrný monokl. Zasalutoval, představil se a přednesl mi přání, které končilo tím, že je mým dárkem od kamarádek a že je mi plně k dispozici a že si s ním můžu dělat co chci.

A až se nabažím, můžu ho prý odložit do vitríny jako toho cínového vojáčka. Předal mi obrovský pugét a decentně mi políbil ruku. Tak to mě teda dostalo, společnost se ohromě bavila, asi jen pár zasvěcených mohlo tušit, co tohle se mnou udělá. Odjakživa jsem ujetá na historické uniformy, obzvlášť ty rakousko – pruské mi nedají spát. Aniž bych byla příznivcem nějakých válek či hltala vojenskou historii, prostě je to fakt, se kterým se asi nedá nic dělat. Možná je to nějaká moje fetišistická úchylka, kdo ví.

Ovšem zajímavé je, že například uniformy z druhé světové se mnou ani nehnou. A vlastně ani žádné jiné. Ale když vidím při nějaké akci tyto vojáky z roku 1866, moje fantazie pracuje na plné obrátky a co voják, tomu přisoudím nějaký příběh, kde samozřejmě hraji nějakou roli. No a moje drahé děvenky mi vlastně splnily takový můj sen, pobýt s jedním z nich. K mému úžasu to ale dovedly k dokonalosti, nebyl to jen ledasjaký chlapík navlečen do vypůjčené uniformy, ale člověk, který se tomuto koníčku aktivně věnoval a něco o tom věděl. Také jim dalo hodně práce ho k této akci přemluvit, jak se mi později svěřily.
Chvílemi jsem zapomínala na společnost a věnovala se jen svému vojákovi.

Nebyl nezajímavý, projevil se i jako dobrý společník a jeho historky nebraly konce. Když mě vyzval k tanci, polil mě ruměnec a byla jsem na vrcholu blaha. A ve své padesátce jsem se červenala jak patnáctka. Držel mě něžně v náručí, pluli jsme v rytmu valčíku parketem a za chvíli mi vše splynulo v jednu barevnou změť. Jeho ruce mě pevně držely, díval se mi do očí. Najednou jsem slyšela zvuk bubnů a píšťalek, v dálce hřměla děla, loukou se blížili pěšáci, odfrkl si kůň a byl cítit kouř. Pryč, rychle pryč. Bože, já jsem snad byla v minulém životě markytánka! Bože, jak jsou války nesmyslné!

Oslava byla v plném proudu, hodně se jedlo, hodně se pilo. Teda hlavně pilo a po půlnoci byl můj vojáček jak zákon káže. Manžel si jen tak mimochodem rýpl, do jakéže vitríny ho hodlám dát, když už se na nic jiného nebude hodit. Ale protože správný oficír nedělá své gardě ostudu, sám se přišel rozloučit. Sice jeho krok byl vrávoravý a jazyk se zaplétal, ale opět mě galantně políbil, tentokrát nejen na ruku, a odešel.

Další rok v létě se konaly vzpomínkové akce na rok 1866. Samozřejmě nesmím chybět. Nenechám si ujít slavnostní nástup vojsk a ani zítřejší rekonstrukci bitvy u Chlumu. Zvuk bubínků a píšťalek ve mně rozechvívá každý nerv. Vojáci jsou nastoupeni a . A najednou ho vidím! Je to on, ten můj voják, ten můj dárek! Snad bych ho měla pozdravit, ale nevím, manžel je se mnou. Ale pochopil a já mu byla vděčná za to, že mě tam nechal chvíli samotnou. Má to se mnou těžký, ale došlo mu, že kdyby to neudělal, asi by se mnou nevydržel. Prostě vyklidil pole, abych mohla konat, jinak řečeno, byl chytřejší než já. Najednou jsem měla pocit, že voják se na mě podíval.

Vykouzlila jsem ten nejhezčí úsměv, který umím a chystala jsem se ho pozdravit a říct mu pár vět. Jenžeon se nedíval na mě. Díval se někam za mně, no jak by ne, stála tam taková mladá pěkná slečna a fotila si ho. Tak snad za chvíli Opět jsem se usmála, to už přímo na něho. Sice zavadil okem, ale to bylo asi tak vše. Zklamaná jsem odešla za svým manželem, který se očividně bavil. ˝No cos čekala, voják, no˝ pronesl a dál to neřešil. Tak jsem teda definitivně pojala ten můj dárek jako putovní a číslo telefonu, které jsem od kamarádky dostala jako bonus a který jsem pořád schraňovala na dobu ˝co kdyby˝, jsem potajmu roztrhala na malinkaté kousíčky a poslala do světa. Jo, včerejšek je historií..

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet