Homosexuální panovníci Evropy 2

Autor: EPOCHA 2005 Eduard II.: Statný a zženštilý Na anglickém trůnu seděli i další homosexuální panovníci. Neblahé proslulosti dosáhl Eduard II., který byl korunován v roce 1307. Kronikář Jean Froissart o něm napsal, že ˝byl slabý, nemoudrý a zbabělý˝. Známý francouzský spisovatel André Maurois ho zase ve svých Dějinách Anglie charakterizoval touto větou: ˝Byl to zvláštní člověk, statný i zženštilý zároveň.˝

Eduard II. se obklopil mladými důvěrníky neurozeného původu, mezi nimiž favorizoval zejména jistého Gaskoňce Petra Gavestona. Kvůli němu dokonce opustil svoji manželku Izabelu Francouzskou, dceru francouzského krále Filipa Sličného, údajně jednu z nejkrásnějších žen té doby. Rozzlobená královna si pak našla milence sira Rogera Mortimera a spolu se pokoušeli krále svrhnout. Když se angličtí baroni vraždou zbavili Gavestona, vybral si Eduard II. nového favorita, jistého Huga Spencera, kterému svěřil veškerou moc v království. Hugo vládl velmi nevybíravým způsobem a ve snaze potlačit jakoukoliv opozici, přemluvil krále, aby dal dvaadvacet předních anglických šlechticů zatknout a popravit.

Nakonec se Izabele a Mortimerovi podařilo s pomocí vojska henegavského hraběte Jana I. v roce 1327 krále svrhnout a dosadit místo něj jeho šestnáctiletého syna Eduarda III., budoucího vítěze bitvy u Kresčaku. Eduard II. se pak ocitl ve vězení na hradě Berkley, kde později zašel hrůznou smrtí – stráže ho nabodly na rozžhavené železo.

Richard II.: Ctitel kultu sv. Eduarda

Homosexuální byl pravděpodobně i další anglický panovník Richard II., manžel dcery našeho Otce vlasti Karla IV. Anny. Také on se, podobně jako Eduard II. , obklopil mladými oblíbenci, vesměs z řad nižší šlechty, a musel čelit nespokojeným lordům, tedy vyšší šlechtě. Vzhledem k příbuzenskému vztahu si dopisoval s českým králem Václavem IV. a dokonce ho do Anglie zval. Lucemburk se však při své nechuti k dlouhým cestám raději omluvil. Richard II. si pak alespoň vyžádal jezdeckého koně z tehdy proslulého českého chovu, pro něhož si do Prahy poslal svého dvořana Sithilla.

Už v letech 1386 až 1388 se však anglický král střetl s opozicí lordů, musel se podrobit a na čas podřídit kuratele svých strýců. Přitom osm z jeho oblíbenců bylo parlamentem odsouzeno k smrti. Královna Anna Česká přitom dokonce na kolenou prosila jednoho z Richardových strýců Tomáše Woodstocka, vévodu z Gloucestru, o život pro odsouzeného Simona de Burley, někdejšího králova vychovatele. Pořídila jen do té míry, že de Burley nebyl vláčen koňmi po londýnských ulicích a pak oběšen, ale pouze sťat. Přesné příčiny vzpoury proti králi nejsou dostatečně zřejmé. Kronikáři obecně hovoří pouze o tom, že Eduard podléhal špatnému vlivu některých svých rádců a důvěrníků. Na čas byl pak nucen se podřídit a vládnout pod dozorem lordů. Jenže ani to ho nepoučilo.

Dvanáctileté manželství Richarda II. s Annou Českou zůstalo bezdětné. Po její předčasné smrti se sice panovník znovu oženil s francouzskou princeznou Isabelou, ale ani s ní nezplodil potomka. To samozřejmě vyvolávalo u současníků lecjaké podezření. Podle některých letopisců prý Richard II. jako údajně ctitel kultu sv. Eduarda vyznavače složil slib čistoty a zřekl se sexu. Kronikář Thomas Walshingham však naznačil, že měl až nápadně vřelý vztah k některým svým důvěrníkům. Nakonec ho šlechta svrhla z trůnu a uvěznila na hradě Pontecraft, kde v únoru roku 1400 zemřel.

Autor: časopis EPOCHA 12/2005 , Foto: wikipedia