Procházky literaturou – Krásné inspirace 19. století

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Opusťme nyní romantickou Evropu první poloviny 19. století a nechme se unést hudbou, inspirovanou slavnou básní básníka této doby, Stéphana Mallarmé, představitele francouzského symbolismu.. Nyní se nacházíme v druhé polovině 19. století. Na scénu vstupuje v malířství a hudbě krásný impresionismus, zatímco literatura směřuje k realismu. V té době bychom určitě už potkali v Paříži Honoré de Balzaca, Emila Zolu a jiné milované autory, ale o těch bude ještě řeč v dalších procházkách literaturou a budeme se zamýšlet nad jejich díly.

Stéphane Mallarmé narozen 18. března 1842 v Paříži a zemřel 9. září 1898 ve Valvins) byl pozoruhodný francouzský básník a také esejista. Někdy ho literární věda řadí mezi prokleté básníky. Ale rozhodně je považován za nejvýraznějšího představitele symbolismu. Ve svém bytě pořádal od roku 1880 literární salony. Ty bývaly ve své době velkou společensko-uměleckou záležitostí a také příležitostí pro začínající umělce. Sama jeho tvorba je symbiózou hudby, malířství a poezie. Verše navozují hudebnost, grafické členění celé básně i jednotlivých veršů pak výtvarný dojem. Báseň má bez ohledu na obsah či formu vyvolávat dojmy, inspirace. A tu práce považuje za důležitou! Je to sen, který vsugeruje dojmy.
Sám říká :

˝Báseň je tajemství, k němuž čtenář musí hledat klíč.˝
˝Účinek básně není daný obsahem, formou, ale dojmem, který vzbudí.˝

Do dnešních Literárních procházek jsem vybrala krásnou báseň tohoto básníka ˝Faunovo pozdní odpoledne˝, která vznikla v roce 1876..
Faun je poločlověk/kozel, který vzpomíná na Sicílii na své milostné prožitky s nymfami. Bez ohledu na pravdu rozvíjí dál své představy

STÉPHANE MALLARMÉ: FAUNOVO ODPOLEDNE
úryvek
Z francouzštiny přeložil Jiří Pelán
Ekloga
Faun

Chci, aby trvaly ty nymfy.
Ať se chví
zářivý inkarnát dál lehce v povětří,

třímaném dřímotou.
Sen měl mou lásku v moci?
Pochybnost, rašící z masívu staré noci,
se větví do snítek, a narůst v pravý les,
byl by to důkaz, žel, že moje kořist dnes,
ten růží poklesek, byla jen pomyslná.
Zvažujme…
možná že ženských těl dvojí vlna
je smysly stkaná báj, tvé touhy odlika!
Z očí modrých jak pláč pramene uniká,
ó Faune, iluze; ty patří oné cudné.
Ta druhá, říkáš, je jak rouno, které rudne
pod dechem sciroka? Měls ta dvě zjevení?
Ach ne, v tom nehnutém a tupém zemdlení,
jež jitřní svěžesti už horkem hrdlo stiská,
zurčí jen pramínek, jenž z mojí flétny tryská,
a rosí blízký háj; a vítr jediný,
toť ten, jenž vyráží trubicí ze třtiny,
hotov v žár vyvanout, ještě než zazní tónem,

toť – v nebi bez vrásy, čirém a bezúhonném -
patrný, jasný dech, který, jsa výtvorem
božského nadšení, stoupá výš obzorem.
Ó břehy sicilské, bažiny, jejichž tlení
se slunci o závod má marná pýcha plení,
němé pod jiskřením, kvetoucím kol a kol,
teď VYPRAVUJTE, „jak jsem řezal dutý stvol,
krotil jej důvtipem; tu v siném zlatu svůdné
zeleně, stínící révovím temné studně,
se zvlní úběl těl, jež zmohla únava;
při tichém ladění, z nějž šalmaj povstává,
to hejno labutí, ne! najád se hned noří
do vln…“

Claude Debussy
Téměř o dvacet let později, než Mallarmé, se narodil Claude Debussy ( 22. srpna 1862, Saint-Germain-en-Laye, zemřel 25. března 1918,v Paříži). Byl francouzským skladatelem.. Dějiny umění ho považují za otce a řadí ho jako jednoho z nejvýznamnějších představitelů hudebního impresionismu. Své umělecké názory sdílel s malíři a básníky, kteří se ve svých dílech snažili zachytit neopakovatelné okamžiky, prchavé vjemy a dojmy, nálady či barevné odstíny. Vystudoval pařížskou konzervatoř a vynikal jako klavírista hrou z listu. Jen velmi nerad se podvoloval tradičním pravidlům harmonie při improvizovaném doprovodu. Studoval cizí hudební kultury, především orientální, což mělo výrazný vliv na jeho umělecký vývoj. Především však obdivoval impresionistický malířský směr, jehož názory, způsob práce a cíle plně sdílel. Imponovala mu snaha zachytit prchavý dojem a jeho barevný odstín či neopakovatelný okamžik nálady či citového rozpoložení, což se rozhodl aplikovat v hudbě. Jeho tvorbu charakterizuje střídání modalit a uvolněná tonalita.
A právě první zcela osobitou orchestrální skladbou v novém duchu bylo Preludium k Faunovu odpoledni (1894). V letech 1893-1902 složil své nejvýznamnější dílo, operu Pelleas a Melisanda, jejímž typickým rysem je vymizení dominantní úlohy sólisty, který je postaven na roveň sborovému zpěvu. Z orchestrální tvorby jsou nejdůležitější jeho symfonické skici Moře, cyklus Obrazy a skladba Oblaka z třídílného titulu nazvaného Nokturna. Překrásná jsou též jeho drobná klavírní díla, především cyklus 24 skladeb Preludia, obsahující mj. slavné tituly „Potopená katedrála“, „Dívka s vlasy jako len“, či „Mlhy“, dále klavírní cykly Obrazy, Rytiny, Pro klavír, Masky, ad. Klavírní Preludia.

Jestli Vás už napadá, že budeme sledovat dále nejen literaturu, ale i hudbu, pak jste na správné stopě. Právě v tomto století bude nápadné, jak se jednotlivé druhy umění vzájemně ovlivňovaly a inspirovaly.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet