Lucie a medvídek ze zdi – díl 3.

Pokračujeme ve vyprávění pro Vaše vnučky a vnuky o malé Lucince, jak poznávala, co jsou to vánoce. První díl si můžete přečíst zde, druhý díl si můžete přečíst zde.

Autor knihy: Stanislav Havelka, ilustrovala Denisa Wagnerová
Vydalo nakladatelství ARSCI, Praha 2000

Rampouchy ze střechy visely jako krápníky v Javoříčských jeskyních. Byly však průsvitné a daly se srážet. Třeba sněhovými koulemi. Večer, co vonívá po prskavkách, se přiblížil. Už byl na dosah. Děda snesl z půdy velikánskou papírovou krabici. Sotva ji otevřel, začal lamentovat:
„Jenom se podívej, babulko! Baňky jsou na kaši!“
A byly. V krabici místo koulí na stromeček jen pestrobarevná tříšť.
„Ty kočky! Řádí po celé půdě, divočí, nehledí vpravo ani vlevo,“ hartusila babička.
Děda krabatil čelo. Leželo mu v hlavě, jak dokázaly ty zatrápené kočky krabici znovu zavřít. Jenom Lucinka věděla, že pro medvídka je to hračka. Zvolit si pelech tak nevhodně! Že se nezranil, ten nešika – vlastně šika! Ale! Zatímco Lucinka hleděla bezradně na tu spoušť, babička si hned věděla rady. A tak vzápětí měli děda i Lucinka napilno.
Lucinka balila ořechy a kostky cukru do stříbrného a zlatého papíru, děda vyráběl ozdůbky ze slámy. Babička slepila z pozlaceného papíru náhrdelník pro Lucinku a pak ještě i náramek. Lucinka si je navlíkla a babička radila:
„Zkuste si prstíkem, komteso, jak vám pod těmi zlatými ozdobami zdravě tepe krev.“ A přiložila Lucince prstík na krční tepnu a pak na zápěstí. Tep, tep, tep – cítila Lucinka tepat vlastní srdíčko.
„Zlato a stříbro na tepnách dodává člověku sílu, která přemáhá nádchy a nemoci,“ tvrdila babička.
„Ohó, babulko,“ smál se děda, „to si jen ženské vymyslely omluvu pro svou ješitnou parádu.“ A stříhal řetězy z krepového papíru jako stroj. Červené, modré, zelené a žluté. Nakonec Lucinku napadlo vystříhat a slepit dlouhatánský řetěz z barevných časopisů. Panečku, to byla paráda!
K večeru snesl děda z půdy jesličky. Těm kočky neublížily. Některé figurky však vybledly a oprýskaly. Lucinka nepoznala, koho představují. A tak začali pracovat barvičkami a lepidlem. Všichni tři. Za okny tma, doma teplo a společná robota – nejvhodnější doba pro dědovo vánoční vyprávění.
„Poslouchejte, komteso, stalo se to dávno, pradávno. Váš kolega, římský císař, jmenoval se tuším Augustus, si usmyslel, že zjistí, kolik lidí žije v jeho říši. To byl tenkrát nápad – jako by dnes někoho napadlo zjistit, kolik žije na planetě mravenců. Jenže Augustovi to pálilo.
A tak přikázal, aby se každý ženatý mužský se všemi svými neženatými potomky v určené době odebral na místo, kde se narodil. A tam aby odevzdal starostovi za každého žijícího člena rodiny stříbrný denár. To byl fištrónský nápad, komteso. Zjistilo se tak, nejen kolik lidí žije v římské říši, ale do císařské pokladny přibyl přitom stejný počet denárků.
Musím upozornit, komteso, že tenkrát byl na světě takový pořádek, že neuposlechnout císařský rozkaz se neodvážil skoro nikdo. Každý dobře věděl, jak by na to doplatil. Na dodržování císařských rozkazů, příkazů a zákazů dohlíželi císařští vojáci – rum, bum – hlava dolů, žádné dlouhé štráchy!
V městě Nazaretu žil v té době tesař Josef s ženou Marií, která čekala své první děťátko. Ano, je to tak, komteso, jako byste se právě měla narodit vaší mamince vy a nikoliv vaše ségřička. No, starší ségřička – to nechme stranou… nene, já nepochybuji, že ve vaší rodině je všecko možné, ale vraťme se k té prastaré historii.
Tedy: Poněvadž tesař Josef pocházel z města Betléma, nezbylo jim, než se tam vydat. Protivit se rozkazu sísaře se neodvážili. A tak Josef v té císařsky stanovené době zamkl dům, okšíroval dobytek – oslíka a volka, které choval – na hřbet volka naložil potřeby na cestu, na oslíka vysadil Marii a vyrazili. Z Nazaretu do Betléma to není žádná procházka, věřte mi, komteso. Cesta vede přes vysoké hory. Putovali několik dnů a nocí. Nevím, jestli tam padává sníh, ale určitě v těch horách vanou studené větry a – ne-li sníh – tedy často určitě studeně prší. Pro budoucí maminku to musela být přetěžká pouť.
Do Betléma došli navečer. Odevzdali denáry a začali se shánět po noclehu. Betlém byl rozlehlým městem, a tak se tam toho dne sešlo tolik rodáků, že obsadili všecky hospody, přístěnky, komory i půdy. Josef s Marií neměli kam hlavu složit. Nakonec se na ně štěstí přece jen pousmálo. Našli opuštěný přístřešek, jakousi stáj či jeskyňku, kam betlémští pastýři sháněli ovce při dešti a nepohodě.
Bylo tam něco slámy a v koutě stály jesle. I nakrmili svůj dobytek, skromně povečeřeli ze zásob, co si vzali na cestu, a uložili se k spánku. Sotva ulehli, přišla Mariina hodinka. Cože? Ale kdepak! V té době digitálky! To prostě znamená, že se jí narodil synáček. No ano, porodila ho. Zavinula ho do plenek, které s sebou měla, protože s tím počítala. Nepočítala však, že se to stane ve stáji, kde nebude kolíbka, ani postýlka, nebo košík, zkrátka nic, kam by děťátko mohla uložit. Uložila tedy synáčka do jeslí. No ano, jenže vás, komteso, ukládala maminka do jiných jeslí. Jsou jesle a jesle,“ smál se děda.
„Jejdajejky, já už vím! Krmítko přece! Ty jesle byly jako muflosrnozaječí krmítko v lese. A taky už dávno vím, hrabě, že ten synáček byl Ježíšek.“ Lucince se zdálo dědovo vyprávění dlouhatánské. Myslela si, že konec už zná. Rozpřáhla náruč, aby odnesla opravené figurky ze stolu zpátky do krabice. Chtěla pobrat všechny najednou, ale nepovedlo se jí to. Figurky se kácely a padaly na podlahu.
„Všichni tihle ostatní přinesli Ježíškovi dárky,“ křičela a děda ji napomínal:
„Divochu, takhle se chová komtesa?“
A Lucinka honemhonem začala napravovat, co způsobila. Sbírala figurky z podlahy a drmolila:
„Proto o svých narozeninách teď na oplátku nosívá Ježíšek dárky všem. Mně přinese letos určitě medvěda.“
„A pokoj všem lidem dobré vůle,“ dodal děda.
Babička, která před chvilinkou vyběhla obhlídnout nebe, věšela bundu na hřebík u kamen a oznamovala: „Tak vám řeknu, málem jsem se zapotila. Teplota se drží kolem nuly jenom zuby nehty. Přes noc se určitě oteplí.“
A to už dávno nebyla za okny tma fialková, ale tma černočerná, poněvadž bylo docela zamračeno. Zdálo se, že pomalu, ale jistě cupitají sem z Prahy vánoce na blátě.
Lucinka vystrkala ze skříňky na předsíňce vysavač. Než ho spustila, babička ji nabádala: „Dnes nesmíte, komteso, překročit tyč od vysavače. Říká se, že kdo o vánocích překročí koště, bude celý rok lenivý -“ Než potom s dědou vysavač sklidili, stála už na stole večeře.
Marně se Lucinka bránila, že jesličky nejsou dosud hotové ani zpoloviny.
Zítra je prý taky den.

A byl. Den jako stvořený pro opravu jesliček. V noci se moc neoteplilo, naopak, k ránu přituhlo. Naděje na bílé vánoce znovu ožila.
„Jakpak se do ovčáckého chlívku dostali tihle tři páni,“ ptala se Lucinka, „ti, co mají na hlavách ty vysoké otlučené čepice?“
„Až jim ty vysoké čepice rozsvítíš žlutou barvičkou, uvidíš, že jsou to královské koruny,“ slibovala babička, „jsou to tři králové. Kašpar, Melichar a Baltazar.

„A všichni tři měli svá království kolem Betléma? A přišli taky císaři zaplatit penál?“ zeptala se Lucinka.
„Abyste věděla, komteso,“ usmíval se děda, „za prvé, nepřišli odevzdat císaři denár, za druhé neměli žádná království, za třetí nebyli to králové, ale mudrci. Věštci, co předpovídají budoucnost. Byli z cizí země, kdesi daleko na Východě, kde jedné noci spatřili na obloze kometu. Hvězdu jasnou s dlouhatánským ohonem. Byli to mudrci, tož věděli, že kometa se neobjevuje pro nic za nic. Nedlouho před tím vyčetli z hvězd, že brzy přijde na svět spravedlivý a moudrý muž, co bude učit lidi dobrotě a lásce, muž, od něhož národ, žijící v těch končinách, očekává svou spásu, a tak je napadlo, že kometa by mohla ukazovat místo, kde se očekávaný spasitel právě narodil.
Osedlali ta nejrychlejší zvířata, která v jejich zemi žila, dromedáry neboli velbloudy, a vydali se na pouť za jasnou hvězdou, aby uvítali na tom božím světě děťátko, které se stane spasitelem a králem všech křesťanů. Spěchali, aby se mu poklonili a předali mu dary do kolébky, jak se sluší a patří.
Kometa je dovedla ke královskému městu Jeruzalému. Domnívali se, že dorazili k cíli. Ohlásili se u krále. Jmenoval se Herodes. Mudrci mu pověděli o svém poslání. Herodes o žádném královském novorozeňátku nevěděl. Žádný syn se mu nenarodil. A navíc neměl čisté svědomí. Na trůn se dostal podfukem. Když uslyšel, že někde blízko se narodil spasitel a král, dostal strach. Nepochyboval o tom, že mudrci mluví pravdu. To čerstvě narozené mrně by ho mohlo připravit o jeho královské bydlo. Každý lhář a podfukář se pořád třese strachy, že se jeho jeho lež a podfuk provalí.
Herodes se rozhodl, že se jen tak o trůn připravit nedá. I to se obvykle stává, čím zaujímá člověk vyšší postavení, tím obtížněji se jej vzdává. Herodes jenom potřeboval vědět, kde se nemluvňátko nachází. A tak propustil mudrce, aby putovali dál a byli tak laskaví, a poslali mu zprávu, kde spasitele naleznou. Prý aby se mu mohl taky poklonit, vymyslel si ten podfukář.
Sotva mudrci vyšli z bran královského města Jeruzaléma, zas se objevila kometa a vedla je dál na jih k Betlému, až ke stáji, a tam se ztratila. I vstoupili mágové do přístřešku, poklonili se nemluvňátku, uvítali v něm budoucího krále, učitele a spasitele a předali mu své dary.
První mu daroval zlato, druhý kadidlo, třetí myrhu. To zlato mělo znamenat, že právě toto nemluvně, se stane pro mnoho lidí tím nejcennějším na světě, vonné kadidlo mělo připomínat, že to budou lidé obětaví, zbožní a myrha – mast, která chrání před zkažením – předpovídala, že i křestanství – učení, které lidstvu přinese novorozeně – by mělo být nezničitelné.
Když nemluvňátko obdarovali, rozhodli se mudrci, že se domů vrátí jinudy. Napadlo je to zničehonic. Snad to bylo vnuknutí. A tak se stalo, že král Herodes marně čekal na zprávu, kde hledat nového krále. Jak plynul čas, měl čím dál větší strach a čím dál větší zlost.
V tu dobu se Josefu tesařovi ve snu zjevil anděl, který pravil: Josefe, na nic nedbej, a se ženou a synem co nejrychleji uteč do Egypta, z dosahu krále Herodese. Josef na sny moc nedal, ale Marie, které se svěřil, ho přiměla, aby poslechl.

Mezitím Herodesovi rádci vymysleli způsob, jak zbavit svého krále nebezpečí: Dej pobít všechny novorozené chlapce v Betlémě – kde končí zprávy o cestě těch kometových mudrců – a budeš mít pokoj, poradili mu. A Herodes přikázal okamžitě zavraždit všechny chlapce v Betlémě do věku dvou let. Nastalo krvavé vraždění neviňátek. Krvavé a zbytečné. Zbytečné, protože marné. Josef s Marií a malým Ježíškem už v tu dobu byli v bezpečí v Egyptě.“
Jesličky byly opravené. Lucince připadaly překrásné. Hleděla na ně a tiše – jako by sama pro sebe – zašumlala:
„Chudáci chlapci.“
Nemohla tušit, že uvolní kamínek, jenž vyvolá lavinu.
Děda z výšky shlížel na rozestavěné figurky: „Kluci jsou vždycky chudáci,“ řekl zasněně a dodal: „Musí se holit.“
A už to bylo.
Babička se naježila:
„Ženské mají jiné problémy. A mnohem těžší.“
Děda se ušklíbl:
„To bych rád věděl, jaké.“
Babička se dlouho nerozmýšlela: „Jestli sis nevšiml, tož třeba rodí děti.“
Děda rozpřáhl ruce a vyvrátil hlavu: „Pcha! Kolikrát v životě jsi rodila, babulko, no řekni, kolikrát? Jedinkrát! A víš, kolikrát v životě se já musel holit? Třináct tisíc šest set třiašedesátkrát! Náhodou to mám spočítané!“
Babička se zamračila jako kakabus: „Měl sis nechat narůst plnovous, ty chudinko uholená.“
„Samozřejmě,“ smál se jízlivě děda, “ tobě se vždycky víc líbil Vašek Čiklů! Jenom proto, že měl plnovous. Ty si na vousy potrpíš! Ty seš prostě na vousy zatížená!“
„Že se nestydíš,“ kroutila hlavou babička.
A děda spiklenecky mrkl na Lucinku, coř mělo znamenat, že tento svůj spor s babičkou nikterak nemyslí vážně, že jen tak chce Lucinku pobavit. Napřímil se nad jesličkami jako pravítko a spustil zpívání – koledování hlasem tak mohutným, až to s Lucinkou trhlo:

„Běžím s radostí
velkú pilností
mezi vás.
Narodil se nám
a přišel jest k nám král
pán náš Mesijáš.
Vem ty, Kubo, trúbu,
naštymuj si hubu
k trúbení –
trajlala silsumtrum trumt
silvum
dujdááááááána!“

Koně to byli létací. Bez křídel letěli klusem hop a skok přes hory, přes doly, řeky a jezera. Původně vyběhli z moře a byli – původně – celí bílí. Ale potom se zbarvili do duhova. Ten nejsilnější z nich měl fialový pruh od hlavy k ocasu, přes celý hřbet. Klusal poslední. Ochránce stáda. Lucinka seděla na jeho neosedlaném hřbetě nikoliv obkročmo, ale jak dáma, jak princezna, obě nohy snožmo na podsední straně.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se tiše.
A kůň zařehtal: „Vilém“.
To je ale náhoda! Jmenuje se podobně jako Vilík Kudela. Kůň je vznešené zvíře. Vilík se jmenovat nemůže, to dá rozum. Musí mít vznešenější jméno. Tak tedy Vilém.
„Hyjééé, Viléme!“ Ale ať se Lucinka snažila sebevíc, najednou jim zas byla v patách Lucie na svém černočerném vraníkovi. Lucinka už dávno odhodila prsten i hřeben, a tak nezbylo, než se zelenou jehličkou píchnout do prstu a obětovat několik kapek krve. Z první kapky vyrostla zeď vyšší než nejvyšší jedle. Luciin vraník jménem Lucifer ji přeskočil. Sice se štěstím, ale přece! Z druhé kapky vyrostl les, kterým se vraník Lucifer prodral s vypětím všech sil, a třetí kapka – to byl oceán, do něhož si vraník netroufl. Zůstal stát na břehu s Lucií v sedle a stávala se z nich stále menší a menší černá tečka u bílé hranice oceánského příboje. Lucinka pádila na Vilémovi k modrému nebi a radovala se ze svého zachránění, radovala se, že má krev stejnou jako je krev všech ostatních živočichů, stejnou jako je míza stromů, stejnou jako je voda v oceánu. Pohladila Viléma dlaní po šíji a vtom spatřila, že Lucie na vraníkovi zas kluše vedle nich. Rozplakala se.
Na pelesti postele seděla babička. Dřív než promluvila, líbla Lucinku lehounce na obnažené rameno.
„Copak se vám zdálo, komteso, že jste tak žalostně vzdychala?“ zeptala se.
„Ach, babi, víš, že už ani nevím,“ přivinula se k ní Lucinka.
„To je dobře, žes ten sen tak rychle zapomněla,“ chlácholila ji babička, “ nesmíš být mráček, musíš být sluníčko! Zvlášť po ránu. Je před tebou celý dlouhý den. Ten dnešní bude jistě neobyčejný. Je štědrý.“
Snídani dostali jen králíci. Babička, děda i Lucinka drželi půst. Aby večer spatřili zlaté prasátko.
„Na zlaté prasátko, na to jsem tolik zvědavá, tolik, tolik, tolik!“ ukazovala Lucinka ručkou nad hlavu a vystupovala na špičky.
Děda hned po snídani štrádoval k panu Lukášovi pro kapra. A babička? Hledala ve stodole vaničku.
A Lucinka hned: „Písk, pííísk a píísk!“
A medvídek byl tu.
„Ach ty můj méďo vánoční, kdybys jen věděl, jakou mám radost, že tě mám!“
„U všech žihadel a brtí, holka opuštěná, vidím, že má snaha je pořád marná. Marně se snažím vtlouct ti do hlavy, že mám své poselácké poslání. Je nejvyšší čas, abych je splnil.“
„Méďo, ty jsi pro mne důležitější než všechna poslání na světě! Hádej, co se mi dnes zdálo! Neuhodneš, kdyby ses rozčtvrtil. Zdálo se mi o koních.“
„To se ve snu ozývají tví předkové.“
„Předkové-koňové?“
„Kdepak ale! Tví prapra – devetadevadesátkrát pra – prapředci. Milovali koně a žili s nimi. Bez koně se nedalo lovit ani pracovat. Kůň s nimi i krvácel v bitvách. Kůň byl pro ně nepostradatelný. Proto se o koních zdává ještě i tobě.“
Lucinka se chtěla zeptat, zda se o koních zdává i jemu, ale medvídek byl tentokrát rychlejší:
„Na nic se neptej! Mlč a poslouchej konečně!“
Tak Lucinku zakřikl.
„Abys věděla, byl pro tvé prapra – devětadevadesátkrát pra – prapředky nejdůležitějším okamžikem roku slunovrat. Poněvadž jejich kalendář neměl dny, ale noci, byla nejdelší noc v roce, noc slunovratu, magickou nocí.
Mezi živé lidi se té noci vraceli mrtví. Ze země vylézali démoni a v povětří létaly čarodejnice. Začínaly vánoce – svaté noce. Po dvanáct následujících děsivých nocí sváděly temné mocnosti zla nemilosrdnou bitvu se silami dobra.
Lidé se chvěli úzkostí a s napětím očekávali výsledek. Báli se, a není divu. Kdyby zvítězilo temno a slunce sláblo neustále, už nikdy by se nedalo osít pole, už nikdy by se tráva nezazelenala a všecky lidi by čekala smrt zimou a hladem.
Po dvanáctinoční bitvě však bylo zřetelné, že se den prodlužuje, že síly dobra slavně zvítězily. Noc a tma se přestaly naparovat a roztahovat, sluníčko se zmátořilo a nechť bylo stálo zubožené, zubaté, dávalo na vědomí, že nakonec rozehřeje pole a začne pracovat na nové úrodě. Tenkrát se stepních lidí zmocňoval tajemný nepokoj.Neměli stání. Začali se chystat na cestu. Do neznáma. Za novým domovem. Každým dnem a každou nocí jejich touha sílila. Když sešel sníh, už je nic neudrželo. Vydali se na cestu.“
„Na koních,“ vydechla Lucinka , „přes hory, doly, lesy.“
„Na koních i pěšky,“ pokračoval medvídek, „loňskou stepní travou šli tam, kam jim ukazovalo slunce. Na západ. Do cizích, vytoužených zemí, do zemí svých snů. Tak přišli i k nám. Možná byli spokojeni, možná byli zklamáni, kdo ví. Ale zůstali tu. A přinesli s sebou své zvyky a své obyčeje. Usadili se a měli děti a ty děti zase své děti – i ty jsi jejich dcera. To všechno jsem ti musel říct, holka opuštěná, nešťastná, abys dobře porozuměla mému poselství.“
„To jsem ale napjatá,“ přiznala Lucinka.
„Tak poslouchej! Už víš, co všechno se o slunovratu počíná. Že slunovrat je světlo a světlo že je naděje. Ale nevíš, že ke slunovratu patří Lucie. No ano, je to tak. Lucie. Lucie znamená světlo. Lucie, to je louč i luna. Světlonoška. Lucie bývaly dívky v bílých šatech přepásaných červenými stuhami. O slunovratu běhaly od domu k domu a roznášely oheň, nové světlo. Byly to první zvěstovatelky dobré noviny, že vítězství se kloní na stranu světla.Lidé je radostně vítali a blahopřáli si, že se návratu sluníčka dočkali ve zdraví.“
Lucinka hleděla na medvídka s otevřenou pusou.
„Tak,“ řekl medvídek, „to jsem ti měl vyřídit. Víš, v zimě třeba i světlo slabé svíčky zahřeje, světlo v okně zachrání zbloudilého před zmrznutím. A ty bys měla vědět, že světlo je Lucie a Lucie je světlo. To bylo mé poselácké poslání. Teď už to víš a já můžu odejít. Ostatně mám nejvyšší čas.“
„Ale méďo, jsi přece můj vánoční dárek a nemůžeš -“
„Jediné, co nemůžu, zůstat bez brášky. Bez něho je mě jenom půl.“
Lucinka stojí v otevřených vrátkách, ve tváři smuténku a medvídek se zbytkem řetězu na krku capká ušlapaným sněhem: „Dnes přestaneš být opuštěná, holčičko!“ Naposled se otočí, řetěz jemně cinkne: „Nezapomeň se na nás přijít někdy podívat! Čekáme na svém místě. Na zdi.“
Zoufalá Lucinka podnikne poslední pokus o jeho zadržení: „Méďo, prosím tě! Mohl bys mi vysvětlit, co je to brťo?“
Řetěz se rolničkově rozcinká, jak medvídek vrtí udiveně hlavou: „Kdes to slyšela?“
„Ty to říkáš. U všech brtí!“
„Holka nešťastná! Žádné brťo, ale brť! U všech žihadel a brtí! Brť je místo v dutém stromě, kde se usídlily divoké včeky, zásobárna slaďounkého medu, víš.“
Medvídek naposled zamává packou a je pryč.
Navždycky pryč.

Po cestě k chalupě se vrací děda, v náruči nese kapra jako poleno. Babička vychází ze stodoly. S námahou vleče vaničku. Děda se šklebí:

„Ale babulko, pan Lukáš už kapříka klepl. Vždyť víš, že já bych ho zabít nedokázal.“
Nasupená babička vleče vaničku zpátky do stodoly. Lucince se honí hlavou medvídkovo poselství. Zavede s dědou řeč. O slunovratu. Děda míní, že slunovrat znamená naději, poněvadž o slunovratu připomínáme si narození spasitele. Člověka, který do barbarské divokosti a samolásky, v nichž lidé žili, přinesl poselství lásky k bližnímu. Dárky pod stromečkem by měly ze všeho nejvíc připomínat dar, jenž nám daroval on: poznání, že máme milovat bližního jako sebe samého – ale to všechno prý Lucinka pochopí, až bude větší.
Lucinka většině toho, co říká děda, nerozumí. Ale něco ví. Něco jí leží v hlavě. Něco, co musí dědovi povědět: „Dědo, tak já ti řeknu! Víš, kdo já jsem? Lucie. Světlo Lucie. A jak já to vidím, Ježíšek mi vlastně ukradl slunovrat.“
Děda se zarazil, ale pak se usmál pod vousy: „Řekněme raději, že časem si jej přivlastnil. Buďte velkorysá, komteso Lucie! Ostatně, pohleďte na kredenc! Barborka rozkvetla. Hergot, to je přesnost zrovna digitální.“
Na větévkách ve sklenici od okurek vskutku září chomáčky čerstvě probuzených bílých kvítků jako ze spánku náhle otevřené oči.
K obědu byl zase půst. Ale děda si dal naběračku zelňačky. A babička, když to viděla, taky. Nevydrželi, měkotové! Prý už těch zlatých prasátek viděli v životě dost.
Babička se pustila do mytí nádobí a děda vyzpěvoval:
„Vánoce, vánoce přicházejí,
zpívejme přátelé…“
A táta s mámou nejeli a nejeli.

Venku se začínalo šeřit. Lucinka nemohla už myslet na nic jiného než na večer. Najde mezi dárky huňáče, nebo ne? A jaký bude? A proč nejedou?
Babička, která obalovala kapří podkovy ve strouhance, začala Lucince vysvětlovat, jak se hází střevícem. Lucinka se otočila zády ke dveřím a bác!
„Aúúúú – „ozvalo se za ní. Střevícem dostal táta do břicha. Přijeli tak tiše, že auto žádný nezaslechl. Táta vesele zavolal:
„Ahoj, Lucinko!“ a poodstoupil z veřejí. V síňce za ním stála maminka. V náruči držela kožešinový pytel. Lucinka stála jako zdřevěnělá, srdíčko jí poskakuje až v krčku. Kouká s otevřenou pusou, jak maminka klade opatrně své břímě na stůl, rozepíná zip a na stole se začíná něco vrtět a vrnět, táta bere Lucinku do náruče, aby lépe viděla a maminka říká:
„To je Jiřík, Lucinko.“
Áááách! Kdepak asi vytrousili můj sen o starší hezounké ségřičce, do které závěje asi zapadl? Lucince se do oček tlačí pálivé slzičky. Maminka všecko vidí:
„Na Moravě, u dědy a u babičky, je pořád veselo, Lucinko! Tady se nefňuká.“
Ach jo! Tak mám tedy brášku, ty půlko domovního znamení!
Bylo zvláštní, jak maminka brášku krmila. A ještě zvláštnější, jak ho pak nosila v náruči po kuchyni a natřásala jak polštář před spaním.
„Musí si krknout, víš,“ vysvětlovala Lucince. A když si krknul, až se poblinkal, uložila ho do kolíbky k spánku.
„Nepočká na Ježíška?“ zajímala se Lucinka.
„Je ještě moc malý.“
„Vždyť je sám jak Ježíšek,“ smál se děda.
Lucince bráška připomínal spíš pavouka. Slaboučkého, červeného, nohatého pavoučka. Chytila ho za ručku a řekla:
„Ahoj, Jiříku!“ aby poznala, co to udělá. Zkřivil se mu obličej a Lucince se zdálo, že je to začátek smíchu. Vzápětí ji Jiřík přesvědčil o opaku. Řve proto, že má ještě hlad, otesánek – napadlo Lucinku a hned se snažila nacpat do otevřené pusy pokrm, který byl po ruce. Kus pusinky z tácku na kamnech. Se zlou se potázala. A tak si pusinu honem strčila do pusy sama. Sbohem, zlaté prasátko!

Před štědrovečerní večeří se společně pomodlili. K večeři byla zelňačka, smažený kapr a čaj s vánočkou. A potom ovoce, jaké kdo chtěl. Babiččino vánoční cukroví. A taky pusinky. To se maminka s tátou divili, jakou podobu jim děda s Lucinkou dokázali dát! Pak krájeli jablka. Táta tvrdil, že je to zvyk prastarý, poněvadž jablko je odvěkým symbolem nesmrtelnosti a moudrosti. Jako bych slyšela medvídka, pomyslela si Lucinka. Všichni našli v jablku hvězdu. Ještě rok neumřou. Hurá!
A šlo se k jesličkám a ke stromečku.Ozdobený stromeček byl překrásný. Děda rozmístil ozdoby tak šikovně, aby vůbec, ale vůbec nebylo poznat, že Devítikráska nepatří k nejrovnějším. Táta rozžíhal barevné svíčky a prskavky. a maminka spustila:
„Narodil se Kristus Pán …“
A všichni se přidali:
„…veselme se!
Z růže kvítek vykvet nám,
radujme se…“
A pak už se rozdávaly dárky.
Děda měl v balíčku podvlíkačky-jégrovky a krabičku doutníků, maminka květovanou halenku a punčocháče, táta ponožky a pruhovanou kravatu, babička bačkory a zástěru, a na Lucinku čekal ten největší a nejbachratější ze všech balíčků.
Bude v něm medvěd bílý, hnědý nebo béžový?
Byla v něm červená tříkolka.
Lucinku to překvapení vyvedlo z míry. Nemohla popadnout dech, do očí se jí draly slzy a nic se proti tomu nedalo dělat. Musela odběhnout do kuchyně. Stála u kamen a ramínka se jí třásla. Zaslechla, jak děda v pokoji říká:
„Věřili byste, že je nemožné sehnat houpacího koně?“
Maminka vstoupila neslyšně: „My jsme přece veselá rodina, Lucinko! U nás se nefňuká.“ A pak pošeptala Lucince do ouška:
„Musím ti něco říct. Táta zapomněl jeden dárek v Praze.“
„Medvěda?“ vydechla Lucinka.
Maminka kývla a smála se: „Tak dlouho jej vydával za žehlicí prkno, až tomu sám uvěřil.“
Lucinka se stulila mamince do náruče: „Tak já mám v Praze tři medvědy.“

„Tři?“ podivila se maminka, „kdepak jsou ti dva, o kterých nevím?“
„To je mé tajemství. Ale někdy ti je možná ukážu. A vtom bum! a zase bum!
„Už se střílí,“ volal děda.
Lucinka se vylekala. Ale děda jí vysvětlil, že to střílejí venkovští kluci. Kdysi prý místo střílení práskali bičem. Dělali randál, aby zahnali vše zlé a Ježíšek se svými dárky aby zbytečně nebloudil a našel i ve tmě snadno místo, kam je nadělit. Postupem doby se bič z vesnice vytratil. Ale ta touha odehnat vše zlé a hlasitě oznámit, kam složit dárky, zůstala. A tak dnes chasníci o Štědrém večeru střílejí. Aby nadílka jejich ves neminula. Většina z nich už nezná smysl toho ramboucání. Střílejí jen tak. Patří to k Štědrému večeru.
Aby ten rachot víc vychutnali, vyšli před stavení. Mrzlo, až se to v nose lepilo. Děda Lucince navrhl, aby zkusila, zda se náhodou nevdá.
Lucinka třásla bezovou větví zlehýnka a opatrně, prý aby nevzbudila a nerozzlobila skřítka bezového keře. „Hrabě, víte, že i černý bez má svého skřítka?“
„Ohó, komteso, bez je vůbec čarovná bylina. Ten má i duši. A teď opakujte po mně!“
A tak Lucinka odříkávala, jak děda napovídal:
„Třesu, třesu, bez, ozvi se mi pes, kde můj milý večeří dnes!“
Střelné rány se ozývaly ze všech stran. Ale pes nezaštěkal. Děda zhodnotil Lucinčino úsilí:
„Vezmeš si asi myslivce nebo vojáka, zkrátka nějakého bouchala.“
„Ale dědo,“ namítal táta, „to by si v opačném případě vedla k oltáři psa.“
Děda se zamračil, popřemýšlel a pak se naklonil k Lucince:
„Nejvíce se podobá pravdě, komteso, že se letos zkrátka ještě nevdáte.“
Babička zatím rozsypala pod stromy drobečky ze štědrovečerního stolu, aby přivolala dobrou úrodu a pak ukázala Lucince i lískový keř, z něhož nalámala větvičky jmelí:
„Pod ojmelenou lískou spává bílý had se zlatou korunkou, komteso. Střeží poklad.“
Na jaře vezmeme motyku, komteso, a po tom pokladu se spolu poohlídnem,“ sliboval děda.

Všecko pěkné i nepěkné, nepěkné i pěkné jednou skončí. I Štědrý večer. Lucinka ležela v peřinách a usmívala se. Myslela na své tři kamarády v Praze. A pak si vzpomněla na něco moc důležitého. Vstala a bosky capkala k mámině posteli. Zatahala maminku za rukáv pyžama:
„Ode dneška se jmenuju Lucie, mámo. To býval pro mou prapra -skorostopra – prababičku a mého stopradědu ten největší svátek, abys věděla! Světlo bylo vítězem. A vstávej, prosím tě! Dáme si pusu pod jmelím.“
A pak už skoro spala, když se venku ozval rachot a randál a hluk a pod okny chalupy zastavil širokánský automobil. Formule jedna. Seděli v něm tři jezdci, usmívali se, na hlavách jim zářily koruny.
„Jedeme zdaleka, Lucie. Pohleď, jaký dar vezeme! Plyšového medvěda!“
Lucinka užuž chtěla poznamenat něco o čtvrtém členu svého medvědího stádečka, ale náhle se ťukla do hlavy:
„Já zapomínka! To bude jistě medvěd pro Jiříka, dárek do kolébky, jak se sluší.“
Slíbila rukoudáním, že dar ráno předá obdarovanému, kterého ohleduplní mudrci nechtěli budit. Jak přijeli, tak odjeli. S obrovským rámusem. Jenom měsíc zůstal viset ve větvích stromu. A pod tou studenou lampou stála holčička v noční košilce. Holčička po slunovratu. Mrzlo, až hvězdičky pomrkávaly. A košilka byla tenounká jako pavučinka. A protože měla teplou žlutou barvu, hřála jako pléd. Holčička svírala v náruči plyšového medvěda a šeptala mu do ucha: „Už nejsem holka opuštěná a nešťastná, méďo! Jsem Lucie, Lucie, Lucie …“ a nevěděla, zda je to skutečnost, nebo se jí to už zdá.

Konec vyprávění.

Text knihy přepsala a obrázky upravila Olga Janíčková.