Mikulášská nadílka – povídka

Autorka článku: Marta Furchová Před časem jsem pracovala jako recepční v Domově důchodců.Práce to byla velmi zajímavá a krásná.Milovala jsem ty babičky a dědečky pro jejich upřimnost a nesmírnou vděčnost,kterou projevovali každému, kdo si jich povšiml, pohovořil s nimi, vyslechl je a zajímal se o jejich trápení a stesky.Je pravda, že ne všichni mne k sobě pustili tak blízko.

Někteří byli navenek nevrlí, stále s něčím nespokojení a nikdo se jim nezavděčil. Vytvořili si kolem sebe kruh, přes který nepřekročil nikdo. Snad to způsobily obavy a strach z nemoci, nepochopení, osamělosti.Ale nejvíce je určitě bolela nenaplněná očekávání od lidí jim nejbližších…
I ty jsem měla ráda, ale nevíce mi v mysli utkvěli ti, zejména některé babičky, které se i ve svém pozdním věku dokázaly nadchnout pro něco nového a krásného, získaly nová přátelství. Alespoň na chvíli tak zažily okamžiky radosti a štěstí a zapomněly na svá trápení. To se pak v jejich očích rozzářila světélka, která úplně rozsvítila životem poznamenanou a hlubokými vráskami zbrázděnou tvář. A právě o takových je můj příběh…
Paní Květě bylo již přes osmdesát, když se ocitla v Domově důchodců. Byla to žena, s níž se život příliš nemazlil, ale ona vždy s nezlomnou vůlí a optimismem překonávala nepřízeň osudu a snažila se života užít plnými doušky.Nyní jí však už chyběly síly. Jejím největším potěšením se staly květiny, které zdobily celý balkón a také kočičky.Ty alespoň
sbírala na fotografiích a obrázcích.Dokonce měla od Domova svolení mít jednu kočičku na balkóně.Občas, když některá ze sester přimhouřila oko, hověla si kočička v pelíšku přímo v posteli paní Květy.
Paní Květa pocházela z většího města. Ráda se dobře oblékala a z těch dob si do Domova přinesla i spoustu pěkného oblečení. Jenomže teď jí už nebylo k ničemu. Po mozkové mrtvici se hůře pohybovala a navíc trochu s léty přibrala na váze, takže je ani neoblékla. Ale s šaty se rozloučit nechtěla.
Přátelila se s paní Marií. Ta pocházela z malé vísky, kde se na oblečení příliš nehledělo. Navíc měla několik dětí,
které stále něco potřebovaly. Zůstala po smrti manžela na ně sama, takže se měla co ohánět. Jak šel čas, děti vyrostly a na mámu trochu pozapomněly. A tak si paní Marie z domova přinesla jen to nejnutnější oblečení, které už občas potřebovalo nahradit novým. Mezi jiným i starší, béžový kabát, který už něco pamatoval. Jí však na nový stále nějak nezbývalo. Úspory neměla a z důchodu jí mnoho nezůstalo.Velkou část peněz vydala za pobyt v zařízení, dost
také spolykaly léky a předpisy na ně, Její velkou slabostí pak byly dortíky v cukrárně, na které občas zajela autobusem do blízkého městečka. Zakoupila nějaký časopis nebo si vyplnila sloupec sportky a doufala, že se jednou na ni usměje štěstí.
A usmálo. Vlastně už tím, že v tom cizím prostředí našla novou kamarádku. Když se s Květou viděly v domově poprvé, byla Květa po mozkové mrtvici ve špatném stavu. Díky sestřičkám, ale i optimismu paní Marie se paní Květa zas vrátila do života. Jen s pohybem je trochu potíž. A tak pani Květa netrpělivě očekává, až se paní Marie vrátí
z města, výletu nebo procházky, že se s ní podělí o své zážitky. Marie jí nezapomene přinést nějaký dortík či koblihu k odpolední kávě. A za to ji má paní Květa moc ráda.
Uprostřed října slavila paní Marie své osmdesátiny. Z rodiny si té velké události nikdo ani nevšiml, nebo to alespoň
nijak nedal najevo, což bylo paní Marii nesmírně líto. Zato v Domově probíhaly oslavy.Zmrzlinový pohár, stopička vaječ-
ného likéru, drobné dárečky. Paní Květě bylo Marie líto, že si její nejbližší na ni nevzpomněli a tak se odhodlala k činu.
Darovala své přítelkyni svůj tmavý kožich, aby už nemusela chodit v tom starém béžovém kabátě. Marie je z dárku unešena. Kožich si oblékne a rozechvělými prsty jej zapíná. Padne jí jak ulitý. Ještě jednou poděkuje za ten velkolepý
dar a celý den září štěstím. Protože je letos velmi teplý podzim, na svou cestu do města si zas obléká svůj omšelý plášť.

Začátkem prosince oslavuje paní Květa 85. narozeniny.I ona dostává v Domově milé dárečky, nejvíce si však cení
dárku od své jediné milované vnučky, která jménem rodiny babičku navštívila s kyticí růží. Dívka Kateřina studuje vyso-
kou školu v Praze. Právě složila důležitou zkoušku a k dalšímu studiu odjíždí do Londýna.Babička Je na vnučku velmi
pyšná a chce jí přidat nějaké uspořené peníze na přilepšenou v tom cizím světě.
Sahá do skříně, do skrýše mezi prádlem, ale nenahmatá nic. Zkouší to znovu a znovu. Má již slabý zrak, tak hledá s baterkou a poté i při denním světle, ale opět bez výsledku. Je bezradná. Vnučka odjela a babička si láme hlavou,
kam se peníze poděly. V době večeře je smutná a zoufalá. Ani jíst jí nechutná. V Domově je zloděj, ale kdo? Spolubyd-
lící na patře, nebo personál, návštěvy? Někdy nechává pro kočku otevřené balkónové dveře. Taky občas zapomene dovřít dveře na chodbu, když někam odchází. V bytě ji navštěvuje skoro výhradně paní Marie. Bolí ji to pomyšlení, že
právě ona…
Svěřila se mi se svým podezřením. I já jsem jí ještě jednou pomohla s prohlídkou celého šatníku, ale peníze nikde.
Ztrátu budete muset asi ohlásit, řekla jsem jí zklamaně. Zavrtěla hlavou, neboť stále nechtěla uvěřit, že by právě Marie
mohla něco takového provést právě jí.
I já jsem o tom dlouho přemýšlela, ale to už na dveře ťukal Mikuláš. Jako každoročně i letos jsou stařečkové potěšeni
příchodem tohoto světce, který je přivedl na jiné myšlenky.Také jim přinášel drobné pozornosti a dárečky, na které se
velmi těšili. Mikulášem bude už tradičně zdejší kuchař, ale co čert? Jiné roky se za čerty strojili chlapci z náhradní vojenské služby, ale ta už skončila. Rozhodla jsem se, že toho pekelníka letos sehraju já. A už jsem měla plné ruce
práce s oblečením a vybavením. Zapůjčila jsem si právě kožich od paní Marie, dosud ho neužila, protože je pořád nad
nulou. Do jedné ruky řinčící řetěz, do druhé pytel s drobnostmi, co se nevešly Mikuláši do koše a už jsme stály ve vyzdobené jídelně, ozářené světýllky a svíčičkami. Dědečkům a babičkám se viditelně produkce Mikuláše s čertem líbí.
Usmívají se a jsou šťastni a dojatí z dárečků a kresbiček od dětí z mateřské školy, personálu, blízkých.
Najednou se veškeré dění vymklo naší režii, neboť do jídelny vběhli za hurónského řevu malí roztomilí čertíci.
Byly to děti našich zaměstnanců a jejich produkce byla tak spontánní a neočekávaná, že jsem dojetím zaslzela. Podvědomě jsem začala sahat po kapesníku. Je tam. V pravé kapse kožichu se ale skrývá ještě něco. Poodstoupila
jsem více na světlo, abych si prohlédla svůj úlovek, vytažený z kapsy. A ztuhla jsem. Vytáhla jsem tři složené tisíckovky.
Ty, kvůli kterým téměř skončilo jedno krásné přátelství.
Nevypadnu z role a podávám je paní Květě. Ta na mne nejprve hledí velmi nechápavě, ale pak jí blikne v očích
poznání. Poté se její oči rozzáří štěstím a ústa roztáhnou k širokému úsměvu. Oddechnu si za paní Květu, spadl mi
kámen ze srdce i za paní Marii. V duchu ji prosím za odpuštění, že jsem o ní měla pochybnosti.
Mikulášská nadílka se letos opravdu vydařila. Vnučka paní Květy dostane milý dárek na cestu do Anglie, ale i paní
Květa se cítí obdarována. Vědomím, že ji přítelkyně nezklamala. Usmívá se na celý svět a mezi plápolajícími svíčkami tiskne nic netušící Marii ruku…

Autor: Marta Furchová, Foto: Internet