Nenávist je prvním krokem k lásce – povídka

Autorka článku: Maura Přemýšlela jsem jednou o tomto pořekadle po cestě do práce. Co to může znamenat? Dosud jsem neměla s nenávistí velkou zkušenost.

Tedy do doby, než odešel Pavel, šéf III. Interní kliniky do Prahy a za něho nastoupil doktor Igor Páleníček, který vykázal pětiletou praxi v zahraničí. Snad někde na východě. Nikdo to nevěděl přesně. Od prvního pohledu nebyl nikomu sympatický.
˝Vypadá, jakoby při přišel z nějakého mnišského semináře, ˝ poznamenala vrchní sestra potichu, když za sebou zavřel dveře.
Sestra Alenka se usmála.
˝No, ale ošklivý rozhodně není, ˝ řekla a zasmála se.
˝Tak na něho si nech zajít chuť, ˝ napomenula ji vrchní.

˝Něco mi na něm nesedí, ˝ poznamenala jsem, ˝myslím, že nám bude pěkně zatápět. ˝
˝No to víš, nové koště dobře mete a potom, ruku na srdce, dámy, Pavel už neměl zájem něco měnit nebo se s námi dohadovat. No uvidíme, ˝ uzavřela debatu vrchní sestra a já raději šla do kanceláře. Měla jsem nedodělané ještě nějaké věci a potřebovalo tam uklidit.

Taková okresní nemocnice, v které jsem tehdy pracovala jako začínající právnička, byla všehochutí všelijakých povah a příhod. Budova byla stará, chybělo v ní mnoho vyšetřovacích přístrojů, takže pacienti museli cestovat do krajského města a zpět k nám z výsledky dalších vyšetření. Bylo to prostě složité. S doktorem Páleníčkem přišly i peníze a nám bylo jasné, že se bude budovat, přebudovávat a nakupovat, že přijdou mezi náš i jiní lidé, kteří změní dosavadní pracovní tempo a možná, že se začne i propouštět. Vedle mé kanceláře měl Páleníček svou pracovnu. Nyní se tam ozývá nějaký hluk. Zřejmě vyhazuje nepotřebné knihy a staré věci, pomyslela jsem si, když se dveře zprudka otevřely.
˝Prosím vás, zavolejte toto číslo. A řekněte, že objednávám auto na odvoz nepotřebných věcí do skladu a do spalovny. ˝

˝A tyhle šanony přijdou do archivu. Vezměte si rudl, naskládejte to na něho a odvezte dolů. Ta místnost musí být prázdná. Pak sežeňte malíře, natěrače úklid. ˝
Nedokázala jsem mu odporovat. Když se místnost, která vypadal zařízená útulně vystěhovala, bylo vidět, že se v ní dlouho nemalovalo a neuklízelo. Pavel totiž pořád pracoval a nepřipustil, aby se s něčím hýbalo. Byl hodně pracovitý! Bylo mi líto, že vyhodil do krabice i těžítko, které bývalo na jeho stole. Nyní jeho věci leží v krabici a jsou určeny k likvidaci.
˝A pak přijde řada na další místnosti. Spojíme naše kanceláře, abyste nemusela chodit sem a tam a budeme spolupracovat. ˝
˝Jak to myslíte?˝ zeptala jsem se s jistou obavou.
˝No, zdá se mi, že vám nastanou krušné časy, ˝ zasmál se, ale jeho smích nebyl veselý, ani výsměšný.

Za několik týdnů se všechno změnilo k nepoznání. I moje pracovní náplň. Jako šéf byl nekompromisní a neodpustil jedinou chybu. Ale nejvíc mně rozladil, když propustil řidiče kliniky.
˝Je zbytečný. Do Prahy na ministerstvo a do Hradce je pár kilometrů. Budete mne vozit vy. Stejně se mou musíte jezdit na všechna jednání. Já se v právu moc nevyznám. ˝
˝Ale to auto, ˝ namítl jsem, protože jsem věděla, že už má svoje odježděno.
˝Koupíme nové. Nebojte se, ˝ usmál se.

Jestli někdo z vás ještě neví, co je to pravá ruka šéfa, pak sledujte dál tento příběh.

Když byly všechny záležitosti, které rozjel (mimochodem nebývalou rychlostí) hotové, došlo na ostatní personální záležitosti. A začaly se kontrolovat včasné příchody do práce, obsazení nočních služeb, kvalita práce, prostě všechno, co souvisí s provozem kliniky. A tak v krátkém čase byly propuštěny tři sestry, které nedodržovaly řád a kouřily mimo vykázané místo v době, kdy měly být ve službě, vzájemně si psaly příchody do knihy a odcházely předčasně z pracoviště.
˝Pane doktore, však víte, že sester je v našem oboru málo, ˝ začala lamentovat vrchní sestra.
˝Já tu potřebuji kázeň a pořádek. A také ochotu ke zvyšování kvalifikace. Je to vaše chyba, paní vrchní, že na ně nedohlížíte. A jestli si ty tři myslely, že jsou nepostradatelné, tak se zmýlily. Každý je nahraditelný. ˝
˝To je pravda, ˝ odpověděla dvojsmyslně. Podíval se na ni. Ne zle, spíš zamyšleně. Když odešla, sedl si ke stolu a listoval v odborném časopise. Nedal na sobě znát, že by ho tento nepříjemný rozhovor rozčilil. Pak se podíval na hodinky.
˝Jdu na oběd, ˝ oznámil mi.
˝Dobře, ˝ odpověděla jsem.
˝Zaznamenávejte všechny hovory, pokud budou. Až se vrátím, tak můžete jít a oběd vy. ˝
Zavřel za sebou dveře.

˝Je to Modrovous. Všechny nás tu utahá a zničí. A pak si odejde na ministerstvo, ˝ řekla mi vrchní, která se potichu vkradla po jeho odchodu do pracovny. Otevřela jeho diář zalistovala v něm.
˝Moniko, ty ještě nemáš velkou zkušenost. Ale jako právnička bys mu neměla tak sloužit, jak si to představuje. A občas bys mi mohla říci, co plánuje. Co říkáš?˝
˝No, já nevím. Asi to nepůjde. ˝
˝Měj rozum. Máš dobré místo. Může tě časem taky vyhodit, když mu nebudeš vyhovovat. Nic o něm nevíme, třeba už má z tebe někde náhradu. ˝
˝Myslíte?˝ polekala jsem se.

˝No, může si sem dát místo tebe asistentku bez vysokoškolského vzdělání a ušetří na mzdě a právníka si najmout na smlouvu. Tebe sem vzal Pavel proto, že se znal s tvou maminkou. A taky, ruku na srdce, jestli tu půjde o přestavby, bude potřebovat chlapa, který je zkušený. Musíme si to pohlídat. Kam bys pak šla? Máš pětiletou praxi a to není tak moc. A takové věci jsi nikdy nedělala. A třicítku na krku. Mysli na sebe. ˝

Mohla mít pravdu. Tento rozhovor rozhodil můj dosavadní klid. A když se vrátil z oběda, sedl si ke stolu. Vzal do ruky diář a něco si do něho zapsal.
˝Tak můžete jít na oběd. A až se budete vracet, zastavte se na chirurgii a řekněte doktoru Hamáčkovi, ať se tu ve tři zastaví. Potřebuji s ním naléhavě mluvit. ˝
Uvědomila jsem si, že vrchní měla pravdu. Dělá si ze mne jen poslíčka, k ničemu mne pořádně nepustí. A já potřebuji hlavně praxi v oboru. Po cestě jsem se rozhodovala, že s ním promluvím. Oběd mi nechutnal.
˝Nevíte, co mi chce?˝ zeptal se doktor Hamáček.
˝Nevím, ˝ pokrčila jsem rameny.
˝Dělá si z nás, co se mu zachce. Víte co? Ať přijde sám. Mám tu práci. ˝
˝Pane doktore, prosím vás, raději pojďte se mnou, ˝ zaprosila jsem.
˝Jo, já se ho bojím. ˝
A byla to pravda. Den za dnem ubíhal a já dělala jen pomocné věci, běhala s papíry a dělala řidiče. A začala ho nenávidět. Často se dohadovali i s vrchní sestrou, a ta na něho nasazovala všude, kde chtěli slyšet její názory. Já ho alespoň nenáviděla tiše. Byl neproniknutelný, byl nezranitelný. A perfektní, to musím přiznat. Zatímco pacienti si ho chválili až do nebes, nemocniční personál ho nemohl vystát.

˝Kdo dělal tuhle smlouvu?˝ zeptala jsem se ho jednou, když jsem v poštovní knize našla smlouvu na přestavbu archivu.
˝Doktor Grubner. Máte snad proti ní něco?˝ usmál se.
˝Chybí tady článek o výkonu stavebního dozoru, ˝ řekla jsem suše.
Zvedl obočí.
˝Ukažte?˝ řekl a já mu musela smlouvu donést ke stolu. Položila jsem ji před něho.
˝Máte pravdu. Je vidět, že jste šikovná. No, napište k ní připomínky a pošlete mu ji zpět. ˝

Netušila jsem, jak bude doktor Grubner zuřit. Přímo vletěl do naší kanceláře.
˝Co si to dovolujete?˝ řval na mně, ˝taková kancelářská myš mne nebude opravovat. To jste mi nemohla zavolat?˝
˝Já vás neznám, pane doktore. Nemohla jsem vědět, jaké máte telefonní číslo. ˝
˝Tak jste se mohla zeptat, ˝ pokračoval dál ve svém křiku.
˝Co se tu děje?˝ ozval se od dveří šéfův hlas.
˝Ale tahle ženská mi poslala zpět smlouvu, že s ní nesouhlasí, ˝ řekl rozčileně.
˝Pane doktore, já s ní nesouhlasím. A ona je právník. Mohl jste si to přečíst na dveřích. Má za úkol všechny smlouvy a právní věci kontrolovat.
Takže buď tu smlouvu přepracujete nebo s vámi zruším smlouvu o zastupování. Vyberte si. ˝
Nebyla to pravda, takový úkol mi nedal. Ale za mými zády si uzavřel smlouvu s jiným právníkem.
Bylo to jasné. Vrchní měla pravdu, že si nějakého právníka najal. Cítila jsem se zklamaná, že to se mou nekonzultoval. Doktor Grubner sebral dokument a praštil za sebou dveřmi.
˝A máme o nepřítele víc, ˝ poznamenal šéf, ˝teď si budeme muset spolu vystačit sami. Cítíte se na to?˝

To byla otázka. Těch pět let jsem nic takového dělat nemusela a praxi jsem v tomto ohledu neměla. Nezbývalo mi, než přikývnout a vzít na sebe břemeno obav, strachu, nejistoty. A tak se můj život začal měnit. Po večerech jsem musela studovat stavební právo a i jiné věci, v kterých jsem se dosud jen málo orientovala. A on na mne zvyšoval nároky.
˝Uvidíš, že tě potopí, ˝ řekla mi matka, ˝on to na tebe zkouší a při první chybě tě propustí. ˝
Zatímco jsem se snažila své místo uhájit, on chodil klidně kolem mne, dával mi všelijaké úkoly a já je v potu tváře plnila. Byl chladný, nesmlouvavý, svou práci zvládal naprosto bezchybně a já jsem se třásla, abych nezapomněla jen jediné písmenko v dlouhých textech smluv a podání. Nikdy mne nepochválil, nepovzbudil. A já dělala všechno pro sebe a svou budoucnost, která se mi zdála nyní šedá. Můj stereotypní život byl narušován neustálou obavou, kde mám své meze. Ale současně jsem cítila i vzrušení a radost i z těch malých úspěchů, které se začaly dostavovat.

A přišla zima. Venkovní práce se zastavily a budovalo se uvnitř. Mezi klinikami, kde byly dřív dvory se stromy záhony, se válelo spousta materiálu. Nemocnice se proměnila v jedno velké staveniště.
˝Pojedeme do Prahy, ˝ řekl jednou ráno, když hustě sněžilo, ˝budete řídit. ˝
Hrklo ve mně. V takovém nečase jsem nikdy nejezdila. Pavel si řídil sám a konečně, moc těch cest nevykonával.
˝Máte snad strach?˝ zeptal se a v očích se mu objevily výsměšné plamínky.
˝Ne, nemám, ˝ řekla jsem sebejistě, ˝hlavně, že vy nemáte strach jet se mou. V takovém počasí jsem nikdy nejezdila. ˝
˝Tak si dávejte pozor, ať neskočíme někde ve škarpě, ˝ zasmál se a oblékl si elegantní kabát.
Pak vyndal jednu složku ze stolu.
˝Jen se na to zběžně podívejte, abyste věděla, o čem budeme jednat. ˝
Při zběžném pohledu jsem zjistila, že text je celý v angličtině. Úplně jsem zkoprněla.

˝Ale ve vašich osobních materiálech je napsáno, že ovládáte angličtinu, ˝ řekl s údivem v hlase, když zpozoroval, jak se tvářím.
˝Slovem i písmem, ˝ dodal v zrcadle si upravil vlasy. Dívala jsem se na něho a cítila jsem, jak mne nenávist opouští. Usmála jsem se.
˝No, uvidíme, ˝ dodal.

Jako vždycky, jsme v autě nepromluvili ani slovo. Cesta byla opravdu děsná, protože stále hustě sněžilo a padala mlha. Seděl na zadním sedadle a studoval si v klidu materiály.
˝Za chvíli vjedeme na dálnici a pak na to musíte šlápnout, Takovým tempem se nikam nedostaneme, ˝ prohodil po delší době mlčení.
Tak jsem na dálnici šlápla na plyn a jeli jsme maximálně povolenou rychlostí. Naštěstí nebyly nikde uzavírky a aut jezdilo jen málo. Najednou se před námi objevila mihotavá světla policejních aut.
˝Něco se tam stalo, ˝ řekla jsem.
˝Zastavte, ˝ přikázal a já vjela do odstavného pruhu. Opravdu, jedno auto havarovalo a zastavilo se o svodidla. Předek úplně zdemolovaný. Šéf vyskočil z vozu a běžel na místo havárie. Pak se otočil a naznačil mi, abych vzala jeho kufřík a běžela za ním. Policisté právě vyprošťovali z auta zraněného řidiče.
˝Jsem lékař, ˝ slyšela jsem šéfův hlas, ˝pusťte mne k němu. ˝
Doběhla jsem z kufříkem a otevřela ho. Prsty jsem měla celé zkřehlé.

˝Podejte mi škrtidlo, ˝ zavolal na mne vzrušeně a naléhavě. Měl ruce celé od krve a otíral si je do kapesníku. Udělalo se mi špatně, ale to, co požadoval jsem našla a podala mu to. Podíval se na mne.
˝Pojďte sem a podržte mu ruku. Má ji zlomenou. Musíme ji dát do dlahy. A vzpamatujte se ženská. Já nemám teď na vás čas. ˝
Naštěstí se ozval ječivý zvuk záchranky. Oddechla jsem si v duchu, ale pomáhala mu podle svých sil. Sanitka zatím dojela a z ní vyskočili dva lidé.
˝Igore, co tady děláš?˝ zvolal jeden z nich a doběhl k němu.
˝Ale, poskytujeme tady první pomoc, než se sem dohrabete, ˝ řekl šéf ironicky.
˝Převezmeme pacienta a ty se jdi umýt. V sanitce je kanistr s vodou. I sestřička, ˝ obrátil se ke mně.
˝To je můj právník, ˝ zasmál se Igor na mne, ˝jsme na cestě do Prahy. ˝

A když jsme se rozjeli, upadl zase do svého mlčení. Jen já se ještě třásla z toho zážitku. On si prohlížel dokumenty.
Zastavili jsme před ministerstvem a vystoupili z vozu.
˝Docela jste to zvládla, ˝ řekl a dlaní mne lehce plácl do ramene, až ve mně hrklo.
˝Myslíte tu cestu?˝ zeptala jsem se a oblékala si kabát. Přidržel mi ho.
˝Všechno. Zdá se mi, že přeci jenom z vás udělám člověka na svém místě. ˝
˝Myslíte?˝
˝Jo, to si myslím. ˝

Jednání se protáhlo a Igor se rozhodl, že přespíme v hotelu.
˝Musím zavolat mámě, aby neměla o mně strach, ˝ řekl a vytáhl z kapsy mobil, když jsme stáli v recepci a čekali ve frontě u pultu.
Odstoupila jsem, abych nedělala dojem, že poslouchám cizí hovory. Ale dívala jsem se na něho a všimla jsem si, že se při tom hovoru jemně usmívá a že z jeho očí vyzařuje laskavost a něha.
˝A vy nemáte komu zavolat? Třeba vašemu milému. ˝
Zavrtěla jsem hlavou.
˝Tak to je chyba. Velká chyba, ˝ řekl s úsměvem, který byl jiný, než ty, které mu na rtech pohrávaly v práci.

Každý jsme dostali pokoj a on mi popřál dobrou noc. Ráno jsme se, podle dohody, sešli u auta.
˝Řídit budu já, ˝ rozhodl a tak jsem zamířila k zadním dvířkům.
˝Sedněte si vedle mne a něco mi povídejte, abych neusnul. ˝
Vyprávěli jsme si o životě a práci. Vyprávěl mi, jak začínal, kolik problémů měl v práci i v životě a nakonec i o svém rozvodu.
˝Proto jsem vzal místo v naší nemocnici. Všechno jsem ji nechal. Měla pravdu. Jsem svým způsobem nesnesitelný tyran. ˝
˝Já si to nemyslím, ˝ řekla jsem.
˝No, to je divné. Někdy jsme měl dojem, že mne nenávidíte. ˝
˝Nenávist je prvním krokem k lásce, ˝ řekla jsem s úsměvem.
˝Ne vždycky, ˝ podotkl.
˝Ale je to hezká představa. Nenávist je zhoubná. Láska ji zmírňuje. ˝
˝Nemám o lásce dobré mínění. No, raději od toho tématu upustíme. Nechci vám kazit vaše sny. ˝
˝Líbí se mi s vámi pracovat. Naučila jsem se vážit si sama sebe. ˝
˝Nerozumím vám. ˝
˝Nebylo to lehké. Ale překonala jsem strach, obavy, nejistotu˝
˝Přiznám se vám, že jsem neměl z vás na první pohled ten nejlepší dojem. Ale dnes je to všechno jinak. Ukázala jste, že jste charakter. ˝
˝A na tom vám tolik záleží?˝
˝Víc, než si myslíte. ˝

Ale naše vztahy v práci se nezměnily. Jakoby se na příhodu zapomnělo. Sice jsem si už více věřila, přesto jsem byla opatrnější, abych se nedočkala něčeho nepříjemného. A to vyvolávalo mezi ostatními důvody pomluvám. Hlavně vrchní sestra měla pocit, že už nejsem loyalní a tak jsem měla s ní peklo.
˝Jestli odejde, pak ti nezbude, než jít s ním. To ti nezapomenu, ˝ řekla mi jednou, když jsem jí řekla, aby se nehrabala v jeho věcech.
Stala jsem se svým způsobem nástrojem jeho přísného způsobu řízení kliniky a nic mi nezbývalo jiného.
˝On si s tebou dělá co chce a pak uvidíš. Ani si neškrtneš. Ty neznáš chlapy. Myslí jen na sebe, ˝ dodala.

Ale ani jeho chování ve mně nevyvolávalo dojem, že bychom se spolu více sblížili. Nezměnil se. Ani na vánočním večírku nepřišel pro mne tančit, jak jsem doufala a proto jsem si koupila krásné šaty. Jen ho zahájil, pak prohodil pár slov s různými lidmi a zmizel. Celý večer jsem seděla sama u stolu. A přemýšlela jsem o tom, že jsem se stala opravdu součástí jeho práce a to mne odděluje od ostatních, kteří k němu chovají zášť ze strachu, ze závisti, protože cítí, jak je v mnohém převyšuje. Zkrátka, maloměsto. A tak jsem kolem půlnoci šla domů. Nikdo tam na mne nečeká, řekla jsem si smutně v duchu, když jsem odemykala dveře. Poprvé na mne dolehl pocit samoty, touha po blízkém člověku, muži a milenci. Ale on byl nedosažitelný. Jakoby patřil do jiných sfér, kam sama nedosáhnu, protože jsem stále jen ta, která byla na počátku. A v duchu jsem si představovala jeho tvář a gesta, hořkosladkou mužskou vůni a jeho ruce, jak se všeho dotýkají s jistotou a jemností. Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. Zklamáním, touhou i nemožností zdolat tuto pevnost, protože jsem na samém počátku opravdového života on těsně před vrcholem. Nejsem pro něho nic, než kolegyně a jeho právnička. Bylo by to příliš laciné, kdyby si se mou něco začal, ale jistě by poznal, že se k němu nehodím. A to vím sama také.

Uběhl rok jako voda a zatímco já jsem ve svých citech k němu sama v sobě nepolevovala, on se neprojevoval. Ani při našich cestách nedocházelo k žádným osobním rozhovorům a ani k situacím, které by nás k tomu přiměly. Byl jen vážnější a začal hubnout, myslela jsem si, že na něho doléhá práce, které měl opravdu mnoho.

Na jednom večírku, který se konal na oslavu dostavby pavilónu jsem se seznámila s Oldřichem, také právníkem a po krátké známosti jsme se rozhodli, že se vezmeme. Bylo to rychlé a rozumné.
˝Vezmeme si hypotéku na byt a zařídíme si ho podle svých představ, ˝ řekl mi v posteli, když jsme snili, jak budeme bydlet a jezdit na dovolenou.
˝A najdu ti jiné místo, než uděláš advokátské zkoušky, ˝ řekl.
˝Proč? Mně se v nemocnici líbí, ˝ namítla jsem.
˝Ty to nevíš? Páleníček si hledá právníka. ˝
˝Jak to? To nevím!˝ řekla jsem s úlekem.
˝Prosím tě. Vždyť ho znáš. Dělá si co chce. Na nikom mu nezáleží. Proč by ti to říkal?˝
Měl pravdu. Až ho najde, tak mi doručí výpověď a hotovo. Ale rozhodla jsem se, že se ho na to zeptám přímo.

˝Slyšela jsem, že si hledáte právníka, ˝ řekla jsem na rovinu, když jsme byli spolu sami.
˝To jste slyšela dobře. Máte něco proti tomu?˝ zeptal se a neodtrhnul oči od papírů, v kterých si s takovým zaujetím četl.
˝No, a co budu dělat já?˝
˝To je vaše věc. Nebudete se náhodou vdávat? To jsem zase slyšel já. ˝
˝Ano, budu. ˝
˝Čeká tu mnoho práce, raději se věnujte svému životu. ˝
˝A vám vadí, že jsem se rozhodla k tomuto kroku?˝
Zvedl ke mně oči.
˝Dobře. Dobře. Tak na rovinu. Vadí. Zvykl jsem si na vás a zřejmě jsem se domníval, že vy na mne také. Dobře se nám pracovalo. ˝
˝A dál?˝ zeptala jsem se.
˝Jsem o deset let starší než vy a mám už něco za sebou. Víte, tenkrát v Praze, vzpomínáte si?˝
˝Ano. ˝
˝Myslel jsem, že se sblížíme. Myslel jsem na mnoho věcí. ˝
˝Já také. ˝
˝Ale pak ó, nechme toho. Prosím vás, dejte výpověď sama. Můžete odejít ihned. Přál bych si to. ˝
˝Ale já tomu nerozumím, ˝ řekla jsem naléhavě.
˝Brzy pochopíte. ˝
˝Dobře, ˝ řekla jsem a ničemu jsem nerozuměla.
˝Tak. A teď mne už nechte se soustředit na práci. ˝
Ani se nerozloučil, jak jsem mohla očekávat. Podal mi jen ruku a popřál mi hodně štěstí. Krátce na to jsem se vdala a odjela s manželem na svatební cestu na Kanárské ostrovy.
Po návratu jsem se dozvěděla, že Páleníček zemřel. Náhle.
˝Měl rakovinu. Přišli mu na ni asi před více než rokem, ˝ řekla mi vrchní sestra, ˝jak jste byli v Praze. Dostal výsledky testů. To jsme se dozvěděli až teď, jak to s ním bylo. Pracoval chudák do poslední chvíle. Zemřel na embolii. Našli ho doma. Měl to rychlé. A byl statečný. Já nevím, co bych dělala na jeho místě. Nikomu se nesvěřil. Ale každému něco zanechal. Lituji jen toho, že jsem ho líp nepochopila. Na všechno je už pozdě. ˝
A z očí ji vyhrkly slzy.
˝Byl to Modrovous, ale ten špitál dal do kupy, ˝ pokračovala v slzách.

Musela jsem se odvrátit, aby neviděla moje slzy. Všechno jsem naráz pochopila. Nezbylo mi po něm bohužel nic, než vzpomínky na muže, který mne tak miloval, že mne k sobě ve chvíli vlastního neštěstí nepřipoutal. A přesto jsem jeho smrtí velmi trpěla i nyní, když mi v tom nemohlo sám zabránit. Nikomu jsem nikdy neřekla ani slovo. Byl to právě on, který tak změnil můj život po všech stránkách. Proto jsem šťastná dál, zatímco on tiše odpočívá a nemá již žádnou potřebu.

Tak, to je můj příběh o tom, že nenávist bývá prvním krokem k lásce. A ta má, kterou mi zažehnul v srdci, nikdy, snad nikdy, nevyhasne.

Autor: Maura, Foto: Internet