Důchodce a duchovní život – Ego

Autor článku: František Benda Tomu, kdo má k něčemu talent, nedělá zpravidla potíže se v něm nějak projevit. Nadaný malíř dokáže malovat čímkoli na cokoli, hudebník sáhne po libovolném nástroji. Těm, kteří takové štěstí nemají, a přesto chtějí něčeho dosáhnout, nezbývá než získávat potřebné znalosti krůček po krůčku. Jde to pak sice pomaleji, ale něčeho se přece jen dosáhnout dá. Také v duchovní oblasti jsou někteří nadaní více a jiní méně. Oběma skupinám však nikterak neuškodí pozabývat se pochody, které jsou činné na odvrácené straně pozorovatelné skutečnosti.

Naše myšlení probíhá celkem (zdánlivě) jednoduchým způsobem. A to až do té doby, než si uvědomíme, že je trvale pozorováno jakýmsi Tichým svědkem, který postává nezúčastněně kdesi v pozadí. Nezasahuje do průběhu dění – pouze pozoruje. Nehodnotí; nechválí ani nespílá, neradí ani nezakazuje. Je to nezúčastněný reportér, který podává suchou zprávu: stalo se nebo děje se to a to.
Z toho, co zjišťuje, je pro nás zajímavé pouze to, co se týká našeho myšlení. On samozřejmě sleduje z toho, co probíhá kolem nás, i to, co se nás bezprostředně netýká, ale do toho my zasáhnout nemůžeme. Do vlastní mysli však ano.
Pojednou tu máme dvě komponenty, kterým stojí za to věnovat pozornost. Zatímco Tichý svědek je zcela neměnný, mysl je živá a neustále se přerozuje. Mění se jednak tím, co přijímá, jednak tím, že si z toho vytváří vlastní názor. Tento názor je samozřejmě zaměřen ku prospěchu naší osobnosti – nebo se o to alespoň snaží. Někdy jde o pud sebezáchovy, jindy pouze o rozšíření slasti. Ne vždy se setká s úspěchem. Naše tělesnost lne víceméně k hmotným zájmům, čímž je určeno její převážné zaměření. To se o nějaké duchovno příliš nezajímá; tělesné slasti a existenční výhody jsou mu bližší. Souhrn těchto zájmů bývá nazýván Ego. Je to ta část naší mysli, která se vydává za našeho jediného představitele. Z toho důvodu o nás všemožně pečuje. Ono rozhoduje co se přijme či odmítne, ono určuje co se líbí či ne, co je správné nebo nesprávné, a také kam se půjde, co se opustí a čemu se vyhneme.
Přítomnost Tichého svědka se mu ovšem příliš nezamlouvá, neboť mu nastavuje zrcadlo, ve kterém odhaluje všechny nedostatky, kterých by bylo záhodno se zbavit. Obává se ho zcela právem – vítězství Tichého svědka znamená zánik Ega.
Zcela špatné Ego však zase není. Alespoň v počáteční fázi života pomáhá vytvořit existenční základnu, ze které je teprve později možno vyrazit k vyšším cílům. To ovšem není jediný případ, že co v počáteční fázi pomáhá, nebo je dokonce bezpodmínečně nutné, postupně ztrácí na významu, až nakonec začne třeba i překážet. Známe to dobře i z jiných oborů.
Při duchovní práci na sebe Ego neustále strhává pozornost a všemožně překáží. Do poslední chvíle se nás snaží přesvědčit, že bez něj se prostě neobejdeme. Velké Ego je jako velká kola u vozidla: ta celkem bez námahy zvládají i nerovný terén, protože se pohybují pouze po jeho nejvyšších vrcholcích. Čím menší kola (a také menší Ego), tím snadněji zapadají do různých mezer v terénu a pohyb ztěžují. Zato ale přicházejí do těsnějšího styku s povrchem cesty a mohou jej bezpečněji poznat. Něco za něco.
Řada vazeb, ve kterých se Ego vyžívá, je spojena s vítanými projevy životaschopnosti, takže jejich záporná stránka je dost potlačena a není zcela průkazná. Ticho a odříkání, které naopak jsou vlastní Tichému svědkovi a duchovním životu vůbec, budí – alespoň na začátku – spíš obavy, až nedůvěru. Proto se také obtížně prosazují.
Duchovní literatura se Egem velice zabývá. Na první pohled se zdá, že v něm vidí nebezpečného nepřítele. Mnohé návody a nabádání učitelů vedou v podstatě k jeho potlačení. Ono má v sobě ale i něco prospěšného: i při duchovních cvičeních potřebujeme nějakou vnitřní posilu, která nás přesvědčuje o nutnosti vytrvat. Záleží pak pouze na nás, ke které jeho stránce se přikloníme více. Našemu srdci je blízké proto, že cítí a prožívá, což je pro nás výrazem života. Tichý svědek pouze myslí a pozoruje, což zase tak populární není. Ale právě cit a prožívání mohou egu silně uškodit, neboť jsou schopny navodit myšlenky, vedoucí k jeho vlastní zkáze. Pak se ovšem začne úporně bránit přesvědčováním o nezastupitelnosti vztahů hmotné povahy, které jsou jeho doménou. Je pak horší než pohádková hydra. Té useknutá hlava vzápětí sice také okamžitě znovu dorůstala, ale stále se vědělo, že je to nepřítel. Ego vystupuje licoměrně jako přítel, dokonce nezbytný. Všemožně se vtírá do přízně, a nepřátelsky se začne projevovat teprve když zjistí, že mu jde o holou existenci.
Duchovní cesta od nás požaduje, abychom odložili mnohé. Ego se při tom dostane na přední místo.

Autor: František Benda, Foto: Internet