Důchodce a duchovní život – Nepochopení

Autor článku: František Benda Když se tzv. normální člověk setká s čímkoliv z duchovní oblasti, připadá si jako v neznámém světě. Za normální lidi se považují ti, jejichž život je vyplněn starostí aby nepřišli o práci a aby si vydělali dost peněz, které by posléze dokázali úspěšně utratit za potřebné a dost často i za zcela zbytečné a postradatelné věci v nesčíslném množství obchodů, které jsou doslova na každém kroku. A také aby moc nevybočovali z navyklé řady

Tento způsob života je samozřejmě nesmírně namáhá, takže nemají na nic jiného čas – pokud však přece jen nějaký vyšetří, určitě jej zaplní sledováním hudby nebo lákavých pořadů v televizi, nemluvě o nabídce mnoha filmových či divadelních představení a různých jiných rozptýlení. Není divu, že na nic jiného pak už skutečně čas nezbude. Život přece přináší dost starostí i potěšení, tak proč se ještě navíc zabývat něčím jiným?
Navzdory tomu, že je takový způsob života zdánlivě velice bohatý a pestrý, duchovně zaměření lidé jej považují za primitivní a dost nedůstojný. I oni mají zajisté podobné světské problémy, ale snaží se, aby se nestaly ústředním motivem jejich života. Za veškerým lidským hemžením totiž hledají jiný, hlubší smysl, a světské starosti jsou jeho rozeznání jen na překážku.
Ti, kteří projeví o duchovní věci přece jen zájem, mají mnoho na vybranou. Knižní trh je dostatečně zásoben nejrůznější tématikou. V našich podmínkách zcela přirozeně převažuje literatura s křesťanskou, jmenovitě pak katolickou náplní. Je také mnoho knih o buddhismu, zvláště pak o zenu, ale i o józe a Orientu vůbec, jakož i tu a tam také o islámu. Kdo opravdu hledá, určitě si dokáže vybrat. Existuje samozřejmě i početná literatura z jiných oborů, ale ty většinou nelze mezi duchovní počítat.
To je důkazem toho, že v naší společnosti existují uzavřené skupiny lidí, někdy dost početné, které mají zcela vyhraněný duchovní program, jemuž věnují náplň každodenního života. V literatuře ze svého oboru se pak s nadšením nalézají a případně své zatím dosažené názory ještě více utvrzují. Zavítá-li mezi ně někdo v jejich problematice neznalý (nebo sáhne po některém jejich oblíbeném spise), má dojem, že se ocitl v neznámé zemi, kde sice rozumí pronášeným slovům, ale vůbec nechápe jejich smysl, ani o čem je řeč. Právě takovým lidem je určena všemožná misijní péče, neboť nejdříve by bylo třeba jim ukázat, že nějaký duchovní život vůbec existuje, pak že má obhajitelný význam, a teprve při projeveném zájmu (což je ostatně případ dosti řídký), je možné poučovat o jeho podrobnostech. Přímé zasahování do života běžných lidí rádoby zasvěceným poučováním nemá vůbec cenu a může celé úsilí jedině pokazit. Těm, kteří si stěžují na nedostatek času a energie, je sice možno připomenout, že v takovém případě doporučuje Kristus: ˝Následujte mne, jsem tichý a pokorného srdce; ve mně naleznete odpočinutí svým duším˝, ovšem pro ně je tato rada zcela bezcenná, protože se v jejich myslích nemá na čem zachytit.
Snad by bylo výhodné takové lidi na samém začátku ujistit, že při novém, duchovnějším způsobu nazírání se nebudou muset nijak zvlášť omezovat; stačí, jestliže věnují větší pozornost tomu, jak myslí, co říkají a na čem právě pracují. Dost často sami zjistí, že se při každé práci vyplatí předvídat a hospodařit. Některé detaily, třeba dřív oblíbené, sice bude nutno buď omezit nebo zcela vypustit, ale celkové zaměření tím jedině získá. Jenomže to, co se doporučuje vypustit, zpravidla nejvíce přitahuje a chutná. Ale to patří k podstatě duchovního života, že se člověk musí v lecčems uskrovnit a ve zbytku kontrolovat. Tomu nahrává známá zkušenost, že žádný požitek nelze rozšiřovat a prohlubovat donekonečna – v určité fázi je nutno říci dost. V opačném případě hrozí nekontrolovatelný kolaps. Jako u plodných stromů: chceme-li mít kvalitní ovoce, musíme nemilosrdně prořezávat a pálit.
Všeobecně se vyskytuje základní překážka, a to je neschopnost se skutečně soustředit. Jsou samozřejmě činnosti, které nás zcela zaujmou, někdy i natolik, že přestaneme vnímat okolní svět. Své o tom vědí ti, kteří opravdu něco dělají, a ne jen tak překládají věci z jednoho místa na druhé. A přece schopnost soustředit se stojí v základu veškerých úspěchů, nejen na poli duchovním. Svou vlastní schopnost soustředění si můžeme vyzkoušet jednoduchým způsobem. Stačí vložit do úst jeden jediný kousek čokolády a sledovat, dokážeme-li po dobu jeho rozplývání udržet v mysli jen a pouze sledování tohoto pomalého procesu, aniž by se do naší mysli vloudilo cokoli jiného, jakkoli důležitého nebo zajímavého. Se vší pravděpodobností budeme rozčarováni. V tomto smyslu je nutno chápat zenové doporučeni: ˝Když jím, tak jím, když jdu, tak jdu˝. Co všechno dokážeme během jídla nebo chůze promyslit a vyjednat! Když si to zpětně rozebereme, pravděpodobně si přiznáme, že většinu toho jsme si mohli klidně odpustit, a místo toho se věnovat tomu, co bylo v té chvíli důležitější, totiž jídlu nebo chůzi.
Pořídíme-li si učebnici cizí řeči, začneme zpravidla rozumně od první lekce, kdežto závěrečné lekce na konci knihy ani neprohlížíme, neboť bychom je stejně nepochopili. U návodů na duchovní cvičení cítíme dost často nutkání postupovat právě naopak: hned se zajímáme, co všechno budeme ovládat až dojdeme na její konec, aniž bychom začali jako u té učebnice řečí spořádaně od začátku. Ale na jejím konci se nám to vůbec nemusí zamlouvat. Dočteme se tam všelijaké věci, se kterými se z našeho výchozího postavení těžko můžeme smířit, kdežto kdybychom postupovali spořádaně pomalu, staly by se pro nás zcela samozřejmými. Tímto poznatkem vedeni duchovní vůdcové nepožadují od lidí jakési konečné odříkání, ale zcela jednoduché způsoby, které k tomu pozvolna a nenápadně směřují. Ty jsou vtěleny do různých přikázání, přísloví a bonmotů, aby pomalu pronikaly do krve čtenářů a nenápadně je ovlivňovaly.
Podle jiného Kristova známého výroku nemají být sviním házeny perly. To není urážka, nýbrž upozornění na nekompatibilitu, nesouměřitelnost použitých prostředků. Ta zvířátka by se jim ale stejně spontánně vyhnula a obrátila svou pozornost k něčemu pro ně příjemnějšímu a stravitelnějšímu.

Autor: František Benda, Foto: Internet