Důchodce a duchovní život – Úrovně

Autor článku: František Benda Jakmile se někdo rozhodne, že bude brát kontrolu svých myšlenek vážně a nepodaří se mu je odstranit vcelku, může přikročit ke způsobu snadnějšímu. Tím je pokus zpřehlednit toto pracovní pole, rozdělit je podle nějakých přijatelných kriterií a pak odstraňovat myšlenky pěkně jednu po druhé.

Myšlenky vznikají vždy ve spojitosti s nějakou událostí, ať už se skutečně stala, nebo se zrodila pouze v našich představách. Těch možností není nekonečně mnoho; nicméně v tom množství lidí, kteří žijí v současnosti na naší zeměkouli, se můžeme dočkat i lecčehos neočekávaného.
Mladý člověk, jak jen se začne rozkoukávat po světě, si velmi brzy uvědomí, že se tělesně i myšlenkově pohybuje současně ve větším množství jakýchsi úrovní; s některými se musí prostě smířit a naučit se s nimi zacházet, zatímco jiné dokáže dokonce vytvořit.
První, naprosto základní úroveň, je vědomí vlastní existence. Prostě jsme se ocitli v určité situaci s nějakým vybavením, s nímž teď musíme hospodařit. S tímto faktem se smiřujeme celkem snadno; přivlastníme si jej natolik, že jej ani vlastně příliš nevnímáme. Někdy – ve světlých chvílích – jej dokonce i vítáme, nebo jsme za něj alespoň vděčni. S ním je ale neoddělitelně spojena řada reálných projevů, kterým pak musíme věnovat náležitou pozornost. O vlastní existenci se příliš starat nemusíme, tu zařídil kdosi jiný – teprve její udržování dá někdy pěknou fušku.
Musíme totiž v prvé řadě dýchat, jíst, odpočívat a spát. A to vem kde vem. Zanedbání by mělo katastrofální následky. Lze je sice omezovat a kontrolovat (což může být někdy i prospěšné), ale zcela vyloučit je nelze. O dýchání a spánek se dokáže tělo postarat samo, avšak jídlo a odpočinek máme ve své moci, takže je to na nás. Jejich nedostatek se projeví stejně neblaze jako přebytek. Do stejné rodiny s nimi patří i sex. Nejsou to sice potřeby, které je nutno sytit průběžně, žádané naplnění se spíš přihlásí samo, ale zanedbávání se silně projeví zvýšenou myšlenkovou činností, a o tu nám právě v prvé řadě jde.
Je tu ale ještě řada jiných úrovní, ve kterých se myšlenkové změny přímo vyžívají. Většinou přece ještě musíme pracovat, a také si rádi hrajeme a bavíme se. I na tyto úrovně musíme pamatovat a dostatečně je saturovat. Mnoho lidí navíc cítí nutkání se projevovat nad rámec běžných zvyklostí. To jsou ti nadaní, kteří pro nás objevují světy, do kterých bychom my jinak nepronikli. Otevřou-li nám ale své dveře, rádi se tam s nimi obohatíme.
Přitom máme ještě navíc každý svůj vlastní, jen pro nás specifický, myšlenkový a tělesný svět. Od jiných lidí se jím příliš nelišíme, ale ta určitá kombinace je pouze naše. Máme svou vlastní úroveň finanční, zdravotní, sexuální, společenskou, rodinnou – a ještě nějaké jiné, vlastní pouze nám. Proč bychom měli o nich někomu vykládat?
Od počátku je jasné, že život jimi sice získává na pestrosti, ale současně také na nepřehlednosti. Však také popsat jej jednoduchou definicí se zatím ještě nikomu nepodařilo. Některé úrovně jsou stabilně trvalé, jiné v průběhu života teprve vznikají, a snaží se přesvědčit o své důležitosti, strhávajíce na sebe pozornost, aby za nějaký čas nenápadně vyvanuly do zapomnění. Z těch, které jsou správě v akci, se některé navzájem podporují, jiné jdou proti sobě. Třeba se také jenom lehce dotýkají nebo navzájem i prolnou. A jsou také takové, které spolu nemají naprosto nic společného. Odtud ta pestrost. Na naše názory politické má možná jen nepatrný vliv naše finanční situace nebo zdravotní stav, kdežto vztah ke sportu se může odrazit na výběru našeho stravování a tedy i hospodaření. Pro kutily nemá přílišný význam věda nebo filosofie, kdežto zájem o bulvár může do značné míry ovlivnit celé životní zaměření. A přes všechny úrovně se vesele překrývá sklon k humoru, zatímco až za hranice je dokáže odkázat právě rozhořelý sex, přepadení smutkem nebo naopak neočekávaná radost.
Naši prarodiče prý byli podobni svému Stvořiteli, neboť je stvořil ˝ k obrazu svému˝. Takže těch úrovní asi moc neměli, neboť Stvořitel je singularita sama. Zákaz zněl nejíst se stromu Poznání. Nikdo je ale neupozornil (a je to přirozeně nemohlo napadnout), že k poznání vede pouze postupné, zdlouhavé, někdy obtížné, až bolestné poznávání. A to není možné v singularitě (stavu podobnému bohům), nýbrž
jedině v polaritě, což je posléze také čekalo – bylo jim to dokonce umožněno v bohaté míře. Prý za trest. Měli ale jiné východisko? Pokud budeme považovat poznávání za trest, daleko se nedostaneme. Ale ďábel, v podobě hada, prapůvodce prvotního hříchu, se přece jmenoval Lucifer. Neodsuzujme ho neuváženě – Lucifer přece také znamená Jitřenka, tj. hvězda, která zvěstuje příchod nového dne.
V ráji těch nadějných příslibů něčeho nového patrně mnoho nebylo. To v našem životě, v kolotání nejrůznějších úrovní, je jich někdy až tolik, že si s nimi mnohdy ani nevíme rady.
Je-li cílem duchovního snažení omezení činnosti myšlenek, znamená to jejich redukci na minimum, čili nasměrování k jakési singularitě (nikoli však její dosažení). Současně s tím se mají opouštět četné nadbytečné úrovně, až na ty základní – ty je třeba pouze omezovat.
Z těchto předpokladů lze pak formulovat jednotlivá praktická cvičení. Ta pak napomáhají vytvořit tolik hledaný most mezi prožívaným hmotným stavem a vytouženou a vysněnou duchovností.

Autor: František Benda, Foto: Internet