Příliš vysoká laťka – povídka

Autorka článku: Maura Láska se nikomu nevyhýbá. Lidé ji potkávají celý život, někdy přijde na zavolanou, jindy zase je hostem, kterého už není čím pohostit. Takovou jsem měla úvahu, když jsem se od své sestry dozvěděla, že se naše babička zamilovala. Sestra Adélka se smála, připadalo ji to absurdní.

˝A proč se směješ?˝ zeptala jsem se ji.
˝Neumím si představit, že by babička byla schopná změnit svůj život A pak, táhne ji už na sedmdesátku, proboha.˝
˝Vzpomínáš si, když umřel děda? Bylo mu dvaašedesát a jí osmapadesát. Už tehdy jsme je považovali všichni za staré lidi. Ale nebyli. Babička tak dlouho truchlila.˝
˝ Ale to je už víc než deset let.˝
˝No a? Myslíš si, že člověk v jejích letech nemá city, srdce, touhu někoho milovat? Naše máma je stále někde v zahraničí, táta má firmu a rozhodně už asi neví, kdy máme narozeniny. Náš brácha nemá na nic čas a co my dvě? Kdy jsme se naposledy s babičkou viděly? Kdy jsme si s ní popovídaly? Musí se cítit hodně osamělá.˝
Adélka zmlkla a dívala se před sebe. Neuměla na to odpovědět.
˝A já si myslím, že je to správné a že bychom ji měli podpořit.˝
˝Neumím si představit, že si do svého domu přivede někoho cizího. Třeba to ten člověk dělá kvůli majetku, kvůli penězům nebo nemá kde bydlet.˝
˝A napadlo tě, že by ji mohl opravdu milovat? Třeba je to člověk, který ovdověl a cítí se osamělý. Babička je fešná i ve svých letech, pěkně mluví a je rozumná.˝
˝A hlavně božsky vaří,˝ povzdechla si Adélka.
˝Ale my nemůžeme očekávat, že bude na tom světě jen pro nás.˝
Při hovoru jsem si opravdu uvědomila, že své babičky a dědečky jaksi ve své mysli odlidšťujeme a hlavně chceme, aby nám pořád něco vykládali, byli s námi, abychom se jim mohli svěřovat a oni? Co vlastně cítí? Lásku, pochopení, oddanost, ale přitom jsou stále lidmi, kteří také potřebují od nás péči a lásku, pochopení a porozumění.
Adélka si povzdechla a otevřela kabelku. Vyndala zrcátko a rtěnku. Pomalu si přejížděla rty.
˝Je mi pětatřicet let. Jsem šest let rozvedená a marně hledám někoho, s kým bych mohla v životě pokračovat dál. A podívej, babička!˝
˝Však se taky dočkáš,˝ zasmála jsem se. připadalo mi, že v té řeči trčí kousek závisti.

Následující neděli jsme jely k babičce na návštěvu. Pozvala nás. Vypadala úžasně! Stejně byla ve svém věku ještě pěkná žena. Ani jsem se ji nikdy nezeptala, jak to dělá, že skoro nestárne. I přes tom, co prožila a myslím, že o ni toho zase tolik nevíme.
˝Babi, ty vypadáš úžasně,˝ řekla jsem a vroucně ji objala.
˝Pojďte holky, někoho vám představím.˝
Adélka do mne jemně strčila loktem a významně na mne mrkla. Babička nás zavedla do kuchyně. U stolu seděl sice starší muž, ale na první pohled bylo vidět, že je sportovec. Vlasy měl jen jemně prošedivělé. Vstal a podával nám ruku.
˝To je doktor Havlíček, to jsou mé vnučky Adélka a Kája.˝
Podaly jsme mu ruku. Cítila jsem vřelý stisk a příjemný úsměv.
˝Doktor Havlíček učil na DAMU. Píše kritiky a krásné básně.˝
˝Ale nepřeháněj Miládko. Jen někdy trochu dráždím múzy,˝ zasmál se a všichni jsme se posadili. Babička postavila na stůl kávový servis a svou božskou bábovku.
˝Tak děti. Rozhodli jsme se tady s Františkem, že se vezmeme. František má svůj dům za městem, rozhodujeme se, do kterého se usídlíme.˝
Kopla jsem Adélku pod stolem, protože jsem předem tušila, že ji bude zajímat, které z nás připadne babiččina vilka.
˝A kdy bude svatba?˝ zeptala jsem se.
˝No, ještě musíme zajistit nějaké záležitosti a pak uděláme pěknou svatbu. Myslím tak do měsíce,˝ řekl František a přitom nám všem nalil kávu do šálků.
˝A na svatební cestu pojedeme do Krkonoš. Už jsem tam roky nebyla,˝ dodala babička.
˝Babi, jeďte na Kanáry, je to tam úžasný.˝
Adélka si ukrojila bábovku a pokračovala v líčení své dovolené. Já jsem chápala, proč babička touží právě po Krkonoších. Prožila tam svoje mládí, když učila na základní škole. A tam poznala i dědečka.
˝Pro nás stejně už to cestování není. František je po infarktu a já jsem nejraději tady, doma. Stýská se mi po výletech a procházkách, chybí mi to,˝ řekla a přitom jemně zavrtěla hlavou, jakoby chtěla dát svým myšlenkám důraz.

Po kávě jsem šli všichni na zahradu. Kdysi dědeček postavil rozkošný altánek, kde se v létě dával čaj a sušenky. Vzpomínám si na to. A na mnoho jiných věcí, které mi už vypadly z paměti.
˝Je to hezký člověk, že?˝ řekla babička, když jsme se dívaly za Adélkou a Františkem, jak se procházejí po zahradě a on ji něco ukazuje na záhonech.
˝Ano, babi, hlavně, abys byla šťastná.˝
Babička si zhluboka povzdechla.
˝Když jsem učila v Nové Pace, setkali jsme se poprvé,˝ řekla a podívala se na mne. Snad chtěla zjistit zda smí pokračovat nebo zda raději mlčet.
Vzala jsem ji jemně za ruku.
˝Tehdy jsem už byla vdaná za tvého dědečka. A nemysli si, že to bylo jednoduché. Dědeček pocházel z bohaté rodiny, já jsem jim nebyla dost. A tak jsme si vydělávali na své živobytí, jak jsme jen uměli. Staří nám nechtěli na nic přispět a my jsme ani o nic neprosili. František tehdy učil hudební nauku a literaturu na vyšší střední škole. A psal krásné básně už tehdy. Posílal mi je v obálce a já jsem se do něho zamilovala. To víš, byla jsem mladá holka.˝
˝Vždycky jsem si myslela, že dědeček byla tvá první láska,˝ řekla jsem tiše.
˝Dědeček? Ó ano, to víš, že ano. Ale František vstoupil do mého života a já tehdy nebyla připravená na to, jak takové věci řešit. Bylo to příliš krásné, nezapomenutelné, děvenko. Ale já se nemohla rozvést. Jak se to řeší dnes. Víš, já jsem přesto všechno zachovala dědečkovi věrnost a tak jsme se s Františkem rozešli. Nedalo se nic dělat. Zlomilo mi to srdce.˝
Babička nepokračovala dál, protože se František vracel s Adélkou k nám. A já na ni viděla, jak je celá rozzářená úsměvem.
˝Zbylo tu ještě trochu kávy?˝ zeptala se babičky.
˝Ne, už jsme ji všichni vypili,ale mohu postavit.˝
František se podíval na hodinky.
˝Je čas na heřmánkový čaj,˝ řekl a usmál se na babičku. Té přeběhl po tvářích červánek a pak se rozesmála. Asi jejich vzájemná dávná vzpomínka.

Nechtělo se mi vyzvídat, ale ten příběh mne velmi zaujal. Byl křehký, byl cudný a přitom tak láskyplný. Už se blížil stejně večer a Adélka rozhodla, že pojedeme zpátky do Prahy.
˝To je zajímavý muž,˝ řekla v autě.
˝Myslím, že máš pravdu. Taky se mi líbí a zdá se mi, že ho babička miluje,˝ odpověděla jsem.
Neměla jsem chuť vykládat Adélce příběh, jak mi ho babička vyprávěla v altánku. Konečně, bylo to důležité hlavně pro ně dva. Nikdy bych nevěřila, že se staré lásky k sobě vracejí, ale věřím tomu, že lidé k sobě nějak patří a proto se dřív nebo později spojí.
˝Když babička nalévala ten heřmánkový čaj, měla jsem pocit, že bych nejraději přeskočila veškerý čas a vrátila se zase do dětství. Vzpomínáš si, když nám ho vařila slazený medem?˝
˝Vzpomínám.˝
˝Tak jsem si říkala, že jim vystrojíme krásnou svatbu,˝ navrhla najednou Adélka. Překvapeně jsem se na ni podívala .˝Víš, květiny a zákusky, hudba a tanec˝
˝Ale musíme se jich nejdříve zeptat,˝ podotkla jsem.
˝Neboj, Kájo, já to zařídím.˝

Adélka byla vždycky do všeho hned zapálená a začala organizovat. Babička tomu přikývla. Já jsem zase zajistila svatební úbor a kadeřnici.
˝A jakou zvolíme hudbu?˝ zeptala jsem se Františka u odpoledního čaje.
˝Jo, holka, to je těžké. Vždyť je na tom světě tolik krásné hudby. Už jsem nad tím přemýšlel a pořád jsem na nic nepřišel.˝
˝Něco originálního,˝ řekla jsem a vedla ho ke klavíru. Sedla jsem si a otevřela ho.
˝Třeba Ó hřebíčku zahradnický,˝ řekla jsem a začala jsem hrát.
˝A myslíš, že je to pochod?˝ zasmál se, ˝pust mne k tomu.˝
Sedla jsem si na jeho místo a on položil své ruce na klavír. Chvíli přemýšlel. A pak začal preludovat. Úplně se ztratil z reálného světa a já jsem poslouchala, až mi vyhrkly slzy. Nechtěla jsem ho rušit, myslela jsem si, že je to pro něho krásná chvíle. Chápala jsem ho.
˝No, asi to necháme na babičce,˝ řekl nakonec a zavřel klavír.
˝Máte děti?˝ zeptala jsem se.
˝Mám, syna a dceru. Ale obě jsou v zahraničí. Už dlouho. Vidíme se tak jednou ročně a to je málo. No, ne, že bych neměl dost práce, to víš, starší lidé už nemají takové myšlenky jako v mládí a tak je víc času na práci.˝
˝A kde jste se s babičkou setkali?˝
˝Jo. To byla náhoda. Představ si, že v tramvaji. Hned jsme se poznali. Je to už rok.˝
˝Nikdy nic neřekla.˝
˝Však se bála, abyste ji neodsoudili. Připadalo ji to hloupé. Ale srdce si poručit nedá. Tak jsme se domluvili. Ona mi říkala, že se ti svěřila, takže já mohu jen dodat, že co jsme v mládí nestihli, tak ve stáří doženeme.˝
˝Jste vdovec?˝ zeptala jsem se přímo.
˝Ne, žena mne opustila před patnácti lety. Našla si jiného muže a já jsem s rozvodem souhlasil. Nezbývalo nic jiného. Byl jsem pak dlouho sám. Až mi málem puklo srdce.˝

V tom příběhu bylo tolik lásky! Proč není taky v mém? Co lidem schází do takového vztahu? Myslíš, že právě srdce, otevřenost a soucit. Napsala jsem naší mamince o svatbě a poslala i krásně malovanou pozvánku. Maminka hned odpověděla, že se nemůže zúčastnit a že babičce přeje mnoho štěstí.

Svatba byla nádherná, i když prostá a skromná. Sešlo se na ni hodně přátel jak ze strany babičky, tak i našeho nového dědečka. Skončila v osm hodin večer v domě babičky, když se lidé už začínali rozcházet. S Adélkou jsme uklízely nádobí i místnost, která byla pěkně vyzdobena.
˝Holky děkuji vám,˝ řekla babička, když se vrátila do kuchyně, ˝udělaly jste mi velkou radost.˝
˝A ty nám, babi.˝
František se už vracel od vrátek. Vyprovázel hosty.
˝Miluji ho,˝ řekla babička a dívala se, jak pomalu přichází k domu. Řekla to tak, že mne přeběhl mráz po zádech. Jestlipak já někdy tohle vyslovím s takovým přesvědčením? Nebo Adélka, která se neumí pořád rozhodnout?
˝Tak a je čas na heřmánkový čaj,˝ řekl při pohledu na hodiny.
˝Měli byste si už odpočinout,˝ řekla Adélka, která hned na čaj stavěla.

˝Děvenko, to je jediné, čeho si rád dopřeji. A víte děvčata proč?˝ usmál se František.
˝No to nevíme.˝
˝Na památku prvního a tehdy posledního polibku, který mi vaše babička dala. Tehdy jsme ho spolu pili. Byli jsme velmi šťastní. Od té doby ho piju a to je už hromada let. Abych nezapomněl.˝ Jeho rty se trochu zachvěly a oči se obrátili k babičce. Opětovala mu ten pohled. Byl plný lásky a vroucnosti. Adélka se na ně dívala a měla v očích slzy.

Babička odjela s Františkem na svatební cestu do Krkonoš a my dvě jsme se vrátily k běžným činnostem. Ale řekly jsme si, že nic tak pěkného jsme nikdy neprožily. Až jednou .
˝Kájo, už jsi dostala dopis od notáře?˝ volala mi Adélka celá rozrušená.
˝Ne, ještě nic,˝ tak dostaneš a nelekni se.˝
˝Co se proboha stalo?˝
˝No, babička nám darovala svůj domek ze zahradou, Nastěhovala se k Františkovi. Já se z toho zblázním. Je to fakt darovací listina, na ideální poloviny.˝
˝To snad není možné.˝
Prý se rozhodli, že nás obdarují za to, že jsme jim připravily tak krásnou svatbu,˝ řekla Adélka s chvějícím se hlasem.

A to je konec celého příběhu. Babička jezdí s Františkem na výlety a pobyty po Čechách a my dvě jsme ještě nepotkaly toho pravého. Oba naši ˝staří˝ nám nasadili tu citovou laťku příliš vysoko. Naštěstí.

Autor: Maura, Foto: Internet