Procházky literaturou

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Prokletí básníci Umírali mladí a neúspěšní, ale pozdější kulturní svět oslavil jejich dílo a dodnes se jejich básním obdivujeme. O pro mnohé české autory byli vzorem i milovanými básníky. Dlužno říci, že spíš byli velmi nekonformními, až Paul Verlaine se zasloužil o jejích označení – prokletí básníci. Nyní se začtěme do jejich životů a přemýšlejme o nich. O jejich životě, zápasech i smrti.

Tristan Corbière,
vlastním jménem Édouard-Joachim Corbière, (18. července 1845, Morlaix – 1. března 1875, tamtéž) byl francouzský básník pocházející z Bretagne. Narodil se na pobřeží Congar, kde žil po většinu svého života a nakonec i zemřel.
Jeho dílo nebylo příliš známé až do doby, kdy jej Paul Verlaine zařadil mezi prokleté básníky. Verlainovo slovo stačilo k tom, aby si veřejnost všimla díla tohoto bretaňského rodáka a zařadila jej mezi mistry symbolismu. Corbière psal básně z prostředí námořníků a moře, ovlivněn svým rodným krajem.
Jedinou publikovanou sbírkou básní za jeho života byla sbírka Žluté lásky (Les amours jaunes, 1873). Zemřel na tuberkulózu ve věku 29 let.

Émile-Hortensius-Charles Cros (1. října 1842, Fabrezan- 9. září 1888, Paříž)
byl francouzský básník: A také vynálezce v oblasti záznamu a reprodukce zvuku a barevné fotografie. Narodil se ve Fabrezanu v departementu Aude. Byl synem právníka. Studoval lékařství v Paříži, ale studium nedokončil. Asi proto, že během svých studií poznal svoji budoucí milenku Ninu de Villard, která jej uvedla do společnosti mladých intelektuálů tehdejší doby, pořádala totiž setkání sympatizantů pařížské Komuny, kteří se rekrutovali především z nové generace umělců. To Crose přesvědčilo, aby si zvolil dráhu svobodného povolání. Velmi jej ovlivnil humanismus. Byla to i touha jak po intenzivním smyslovém vnímání světa, tak po vědeckém poznání. Během pařížské světové výstavy v roce 1867 jej velmi zaujal objev telegrafu, a tak rozhodl se proto věnovat bádání v oblasti reprodukční techniky. Ve stejném roce teoreticky zpracoval téma o možnostech realizace barevné fotografie a vytvořil i fotografický záznam pohybu, podobný budoucímu filmu, i když na jiném principu. Téměř paralelně, v roce 1869, debutoval i jako básník v časopise ˝L’Artiste˝ (Umělec). Během francouzsko-pruské války (1870) se Charles Cros setkal s význačnými představiteli proslulé skupiny tzv. prokletých básníků (Les poétes maudits), Paulem Verlainem a Arthurem Rimbaudem. Jejich tvorba a vzniklé přátelství s nimi jej inspirovaly k další činnosti v oblasti poezie. Stal se členem tohoto sdružení a jeho první básnickou sbírkou byla Le coffret du Santal (Santalova skříňka), vydaná v roce 1873. Tedy asi ve stejné době, kdy vychází slavná Rimbaudova Une Saison en enfer (Sezóna v pekle). V roce 1874 byl Charles Cros po krátký čas šéfredaktorem časopisu ˝La Revue du monde nouveau˝ (Revue nového světa) a vydává sbírku Le fleuve (Proud), ilustrovanou reprodukcemi rytin slavného impresionistického malíře Eduarda Maneta. Brzy následovala i třetí kniha básní Le collier de griffes (Náhrdelník z drápů). Touto básnickou sbírkou však Cros oficiální publikační činnost ukončil. Ale do konce svého života nepřestal psát (kromě básní napsal též velké množství monologů) a spolupracoval s různými literárními časopisy, drtivá většina prací nebyla uveřejněna a mnoho z nich se ztratilo.
Vzhledem k jeho uměleckému i technickému talentu bylo po Charlesu Crosovi pojmenováno v roce 1947 vzniklé francouzské sdružení uměleckých kritiků a odborníků v oboru nahrávací techniky (Akademie Charles Cros), které každoročně uděluje ceny Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros za umělecky a technicky nejzdařilejší nahrávky hudebních děl, v oblasti vážné hudby považované za nejprestižnější.

Marceline Desbordes-Valmorová (20. června 1786, Douai, Francie – 23. července 1859, Paříž)
byla francouzská básnířka. Její dílo vyniká ryzostí citu, hudebností a živelnou představivostí. Vymyká se jakémukoli pojmu literární školy. Jako jediná žena patřila mezi prokleté básníky. Ve svém rodném městě Douai byla také herečkou a zpěvačkou. Životem se protloukala nuzně ve starostech o svých pět dětí a manžela, neúspěšného herce. To pravděpodobně ovlivnilo i její až depresivní poezii. Její srdce a paměť však zůstávaly zakotveny ve vzpomínkách na první osudovou lásku k muži, jehož jméno nikdy neprozradila. Po smrti byla pochována na hřbitově Montmartru, blízko hrobu Heinricha Heineho.

Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste, comte de Villiers de l’Isle-Adam (7. listopadu 1838 Saint-Breuc, Bretaň – 19. srpna 1889, Paříž)
byl francouzský spisovatel, předchůdce symbolismu.
Narodil se v aristokratické rodině. Jeho zřejmě nejznámějším předkem byl velmistr johanitů Philippe Villiers de L’Isle-Adam, velitel Rhodu v době jeho dobytí Turky roku 1522. Villiersův otec promrhal velké sumy peněz při pátrání po pokladu johanitů, údajně ukrytém během Francouzské revoluce. Nejdůležitější událostí Villiersova mládí byla smrt jím milované dívky, která se hluboce promítla i do jeho literární tvorby.
Od 50. let Villiers začal jezdit do Paříže, kde se zapojil do uměleckého života. V roce 1860 mu suma darovaná mu jeho tetou umožnila se v Paříži usadit. Žil bohémským životem; jeho přítelem se stal jeho idol Charles Baudelaire, který mu doporučil Poeovo dílo. Tito dva autoři se stali jeho největšími literárními vzory.
Roku 1859 debutoval vlastním nákladem vydanou knihou První básně (Premieres Poésies), jejíž veřejný ohlas byl nulový. Jeho milostný vztah s Louise Dyonnetovou pobouřil jeho rodinu tak, že Villiers se na čas uchýlil jako kajícník do opatství Solesmes. Katolíkem zůstal do konce života. S Dyonnetovou se rozešel v roce 1864; neúspěšně žádal o ruku dceru Théophila Gautiera (který se mezitím odvrátil od bohémství) a Angličanku Annu Eyre Powellovou. Nakonec se usadil s Marií Dantineovou, negramotnou vdovou po belgickém kočím, která mu roku 1881 porodila milovaného syna Viktora (přezdívaného „Totor“).
V roce 1871 zemřela Villiersova bohatá teta a spisovatel, jehož dílo – romány a divadelní hry – byly neúspěšné, tedy neinscenované pro přílišnou bizarnost, upadl do naprosté chudoby. Musel, aby podporoval rodinu, přijímat jakoukoli práci. Dával hodiny boxu, pracoval v pohřebním ústavu. Léon Bloy vzpomínal, že Villiers napsal svou Budoucí Evu leže na břiše na holé podlaze, protože exekutoři odnesli všechen nábytek. Jeho chudoba ovšem jen zvyšovala jeho aristokratickou pýchu. Pokusil se soudit s dramatikem, o němž se domníval, že urazil jeho předka, maršála Jeana de Villiers de l’Isle Adam. V roce 1881 neúspěšně kandidoval do parlamentu. V té době začala růst jeho sláva, jeho konto ovšem zůstávalo stále prázdné. Za své klasické Kruté povídky dostal zanedbatelný honorář. Kniha ovšem vzbudila nadšený ohlas například J.-K. Huysmanse, který ji vyzdvihl na piedestal ve svém kultovním Naruby. V té době už ale Villiers umíral na rakovinu žaludku; jeho velký přítel a obdivovatel Stéphane Mallarmé uspořádal veřejnou sbírku, aby spisovatel mohl dožít důstojně. Na smrtelné posteli se oženil s Marií Dantineovou a tím legitimizoval původ jejich syna.

Jean Arthur Nicolas Rimbaud (20. října 1854 – 10. listopadu 1891)
byl francouzský básník, jeden z nejvýznamnějších tzv. prokletých básníků.
Rimbaud v poezii změnil strukturu a metodu. Jeho poezie stojí na subjektivních prožitcích, především pocitu rozporu mezi umělcem a společností. Pro jeho básně je typická bohatá fantazie, odpor k měšťákům a náboženství a obdiv k revoluci.Jeho poezie se stala základem nové poetiky. Odhaloval iluzornost pravd uznávaných společností, jež vystavil pohrdavému posměchu. Útoky proti povrchnosti, zbabělosti a všednosti společnosti postupně přerostly v nenávistnou a totální revoltu proti všem hodnotám a tabu společnosti. Rimbaudovo dílo, vycházející ze zloby, z revolty a vnitřní síly a útočilo na všechny formy tradice, ovlivnilo moderní francouzskou poezii, zejména symbolisty a surrealisty. Všechna jeho díla publikoval Paul Verlaine. Odhaduje se, že se asi jeho 8 děl ztratilo.
Jeho otec byl kapitán pěchoty. Nakonec rodinu opustil. Rimbaud byl velmi nepřizpůsobivý a na výchovu své konzervativní a nábožensky bigotní matky reagoval výbuchy hněvu a útěky z domova.V době pařížské komuny přichází do Paříže, kde se seznamuje s Verlainem. Verlaine kvůli němu rozbil manželství a začali spolu žít. Jejich život byl velmi bohémský. Nejprve spolu žili v Paříži, později v Anglii a Belgii. Po rozchodu s Verlainem (1873) přestal psát a vstoupil do koloniálního vojska. Na Jávě dezertoval, s cirkusem prošel Švédsko a Norsko. Roku 1880 byl v Egyptě, potom na Kypru odkud se vydal jako obchodní zástupce do Adenu. Přešel celou somálskou poušť. Zemřel na rakovinu.

Paul Verlaine (30. březen 1844 – 8. leden 1896)
byl francouzský básník, představitel prokletých básníků a symbolismu. Působil jako úředník v Paříži, po seznámení s Rimbaudem opouští rodinu a začíná s ním žít, byl na něm velmi závislý a velmi ho obdivoval. Postupně propadl tuláctví a alkoholu. V Bruselu (1873) na Rimbauda vystřelil a tím se rozešli . Verlaine byl odsouzen na 2 roky, ve vězení prodělal léčbu, uchýlil se k víře, ale po čase se vrátil ke svému způsobu života.

Charles Baudelaire (9. dubna 1821 Paříž – 31. srpna 1867 Paříž)
Básník a překladatel. Byl prvním první z řady tzv. prokletých básníků.Jeho otec byl kněz, po revoluci byl vychovatelem a úředníkem, zemřel v r. 1827. Baudelairova matka se roku 1828 znovu provdala za generála Jacquese Aupicka, kterého Baudelaire nesnášel.Baudelaire vedl bohémský život dobrodruha. Před maturitou byl vyloučen ze školy, ale nechtěl pracovat, proto se dostal na obchodní loď do Kalkaty. Po návratu začal psát básně o dojmech z cesty. Později psal posudky na pařížské salóny a vypracoval se na předního kritika.
Roku 1848 bojoval na barikádách a založil časopis Veřejné blaho.
Zemřel na následky paralýzy, před smrtí ztratil řeč.
Ve své poezii odhaloval milostná a společenská zklamání, snažil se provokovat svojí otevřeností. V jeho díle je spojena láska a pohrdání, krása a zlo, touha po životě atd. Jeho dílo ovlivnilo moderní poezii.

Ukázky:
FAUN
Paul Verlaine
Smál se v parku na trávníku
faun, ta hlína pálená,
věděl předem o zániku
lásky, která prolíná
plachý sněním do poutníků,
kroky nás dvou v moci má
bubnováním okamžiku
a pak náhle zhasíná.
Přeložil František Hrubín

SPÁČ V ÚVALU
Jean Arthur Rimbaud
Toť díra zeleně, v níž tiše zpívá řeka,
vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár,
kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká,
toť úval se, jež ztrácí zde svůj žár.

Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí,
spí s ústy dokořán v modravé řeřiše
pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí
až na zem do trávy, kde leží na břiše.
Má nohy v kosatcích, spí, usmívá se sladce,
jak děcko v nemoci, když přitulí se k matce.
Přírodo, zahřej ho, je velmi chladný rok!
S nehybným chřípím spí za rosy, která studí,
spí s rukou složenou na svojí klidné hrudi
a dvěma ranami má prostřelený bok.
Přeložil Vítězslav Nezval

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet