Rituál – povídka

Autor článku: Eva Haltufová Ani dnes jsem si neodpustila svůj rituál. Vlastně jich mám hned několik a málokdy některý z nich vynechám. Bez nich by byla cesta do pracovního procesu naprosto nudná. Jakmile vyjdu z domu, potkám paní, která roznáší letáky. I když ji neznám, vždy ji pozdravím, ona s úsměvem odpoví a opírá kolo o naše zábradlí. To je přesně v 5,55 hodin, každé ráno.

Přišlápnu si a na konci bloku vybíhá z domu muž s krásným kokršpanělem. Pes je, na rozdíl od svého páníčka, krásný a sympatický, a tak v duchu pronesu:˝Ahoj, pse!˝ A to už jsem pomalu na zastávce. Autobus přijíždí na minutu přesně, v 5,11 hodin, takhle brzy ráno, kdy ještě všichni slušní lidé spí, se mi podaří si skoro vždy sednout. Většinou si sedám na sedadlo hned u dveří vedle mladšího studenta, který se sluchátky v uších je pohroužen sám do sebe, a mám pohodlný výhled na všechny ˝moje˝ spolucestující, které podle vidění již důvěrně znám. A přesně vím, co který udělá. Vnímám jen ty staré známé, kteří se mnou cestují už nějakou tu dobu, ostatní jsou jen jakési křoví. Ten černovlasý, silnější, zapadne do sedadla, za chvíli mu klimbá hlava a jeho pootevřenými ústy se dere pravidelné oddychování, dospává a vypadá dost nevkusně. Tlustá dáma s mrkvovým melírem vpluje až k předním sedadlům, její silný parfém po ní zanechává stopu a mladík, který tam vždy sedí, vyskočí a pouští ji sednout. To je asi zase jeho rituál. U dalšího pána středních let registruji návštěvu u kadeřníka, ještě včera byl pěkně zarostlý. ˝Prokouk jsi, hochu˝, říkám si a nespletu se, když si typnu, že si sedne blízko mrkvové dámy. Ona a on vběhnou na další zastávce do autobusu, tak jako každý den, na poslední chvíli, nemůžou se nabažit jeden druhého, stojí těsně u sebe a líbají se. A přichází další rituál, nastupují ti dva, malej a velkej.
Malej je postarší pán uhlazeného vzezření, v zimě v létě v kožené bundě s aktovkou v ruce, tak kolem pětapadesátky, velkej je mladší, štíhlý, vždy moderně a vkusně oblečený, typ manekýna. Pokaždé, když nastoupí, mě pozdraví, usmějeme se na sebe. Ani nevím, kdy jsme s tím zdravením začali. Pak probírají pracovní problémy, vtipkují a malinko se předvádějí. Když vystupuji, zase se pozdravíme a ten malej si sedá na moje místo. Evidentně je rád, že se uvolnilo.
Dnes to ale bylo jiné a mé rituály vzaly za své. Nastoupil sportovně oblečený pohledný muž, tak pětatřicet. Sedl si na čtyřku šikmo proti mně. Co sedl? Skoro se tam vsoukal, měl potíže složit svoje dlouhé nohy do úzkého prostoru. Pohodlně se uvelebil, batoh usadil do klína a rukama jej objal. Ty jeho ruce! Neseděl tak daleko, abych si jich nevšimla. Tak nádherné ruce jsem snad ještě neviděla. Přiléhavé tričko dalo vyniknout vypracovaným svalům na jeho pažích, mírně vystouplé žíly naznačovaly sílu. Měl dlouhé, štíhlé prsty, jeho ruce byly prostě krásně mužné, vypadaly drsně a přesto působily něžně. Zatoužila jsem po tom, aby mě takové ruce hladily, aby bloudily po mém těle a držely moje ruce ve svých dlaních. Úplně mě vytrhl z mých úvah a nevědomky mě přiváděl na myšlenky jiného druhu.. Měla bych se stydět, vždyť mi už bude padesát! Ráda bych ho zařadila mezi ˝své˝ spolucestující, ovšem dnes jel prvně a pak už nikdy

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet