Slunovrat

Autorka: Olga Janíčková Slunovrat je astronomický termín pro den, kdy, nejjednodušeji vysvětleno, slunce vystoupí v poledne nejvýše (letní slunovrat) nebo nejníže (zimní slunovrat) z celého roku. Letní slunovrat nastává na severní polokouli obvykle okolo 21. června a zimní 21. prosince, při čemž jejich přesný čas se může mírně měnit. Letošní zimní slunovrat nastane u nás 21. prosince ve 12:04 hodin.

Sledování pohybu Slunce po obloze vedlo už naše předky ke stanovení čtyř významných dnů v roce. Jsou to:
- jarní rovnodennost, Slunce vstupuje ze souhvězdí Ryb do souhvězdí Berana den je stejně dlouhý jako noc
- letní slunovrat, Slunce vstupuje ze souhvězdí Blíženců do souhvězdí Raka nejdelší den v roce
- podzimní rovnodennost, Slunce vstupuje ze souhvězdí Panny do souhvězdí Vah den je stejně dlouhý jako noc
- zimní slunovrat, Slunce vstupuje ze souhvězdí Střelce do souhvězdí Kozoroha nejkratší den v roce

Naši předkové si všímali také hvězdného pozadí těsně před východem nebo po západu Slunce a tak zjistili, že se Slunce při východu v den jarní rovnodennosti posouvá z jednoho souhvězdí zvířetníku do druhého. Objev příčiny tohoto pohybu je připisován řeckému astronomovi Hipparchovi kolem roku 130 př.Kr. Podle některých historiků však byla tato znalost začleněna do mýtů, které vznikaly již před více než 8.000 lety.
Slunovraty se oslavují po celém světě a to má kořeny v dávné minulosti. Důvodem oslav zimního slunovratu bylo vítání delšího dne a příslibu nové úrody; různé kultury si tyto cykly vysvětlovaly jako přízeň bohů. Na příklad Římané nazývali oslavy zimního slunovratu Saturnáliemi podle etruského otce bohů Saturna, kterého Římané chápali jako boha hojnosti, polního hospodářství, sklizně a úrody. Saturnálie se vyznačovaly nevázaným veselím, radovánkami a hodováním, jako vzpomínka na ˝zlatý věk˝ Saturnova panování, léto, kdy bylo všeho dostatek a jako touha po návratu toho času.
Už od dob našich pohanských předků byl při oslavách slunovratu nejdůležitějším dnem 21. a 22. prosinec. Oslavován byl nočním bděním a přísným půstem. Konaly se rozličné obřady, které měly zajistit bohatou úrodu, hojnost potravy a zdraví pro nadcházející rok. Ráno 22. prosince se vítalo Slunce, přibližující se opět k Zemi. Pohanské obřady byly postupně vytlačovány svátkem církevním, oslavujícím narození Krista. Přestože se církev snažila pohanské zvyklosti vymýtit, je ještě dnes oslava Vánoc prostoupena jak církevními, tak pohanskými zvyky – například schovávání šupiny z kapra, kladení mincí pod talíře, rozkrajování jablek, pouštění skořápek se svíčkou, chození na půlnoční mši a podobně.
Návrat Slunce se oslavoval celých 12 dní a 12 nocí. Každý den tak symbolizoval jeden měsíc v roce. Naši předkové podle počasí v jednotlivých dnech usuzovali na počasí v následujících dvanácti měsících příštího roku.  Různými přesuny v kalendářích došlo postupně k rozdělení původně jednotného svátku na dva – na Vánoce a na Nový rok. A jak vzniklo slovo „vánoce“? Většinou se vykládá podle německého „Weihnachten“, zřejmě odvozeného od středoněmeckého „zu den wĂŽhen nahten“ – „o posvátných nocích“.

Štědrovečerní večeře začínala se soumrakem po zapálení ˝vánočního ohně˝ slavnostním přípitkem, který pronášel hospodář, když popřál domu zdraví, štěstí, úrodu a blahobyt. Večeře bývala vždy postní, přísný půst se držel přes celý den až do večeře. Na stůl se přinášelo vždy co nejvíce jídel, které dala zahrada, pole i les, aby tak byla zajištěna hojnost po celý rok. V Čechách se například vařil hrách, nikdy nesměla chybět jablka představující zdraví, ořechy symbolizující hojnost a česnek pro svoji ochrannou roli. Ústřední postavení hrálo pečivo, které se jedlo hned jako první po přípitku, a které lámal a rozděloval hospodář. U nás to byla staročeská calta, což byla vánočka nebo houska. Koláč se dělil vždy na tolik dílů, kolik bylo členů domácnosti, navíc se nechával jeden díl pro předky. Někde se ještě zvláštní díl dával dobytku a nosil na pole. Do koláče býval často zapečen stříbrný peníz nebo jiný magický předmět; kdo ho našel, ten měl mít štěstí po celý rok. S večeří bylo spojeno i mnoho dalších magických úkonů. Značně rozšířená je věštba z ořechových jader. Dobré a zdravé jádro věštilo člověku zdraví a hojnost, scvrklé a špatné jádro pak znamenalo nemoci a bídu, kdo vylouskl černé vysušené jádro, mohl i umřít. Dobrým znamením byl zdravý jádřinec ve tvaru hvězdy v rozkrojeném jablku. Ze starých dob je známé i pouštění svíček po vodě nebo lití olova. Čas po večeři rozhodně nebyl žádnou dobou smutku a melancholie. Ve středověkých Čechách si církev často stěžovala, že se muži i ženy po štědrovečerní večeři bujně veselí a dokonce hrají v kostky.
 K jedněm z nejstarších prvků oslav zimního slunovratu patří koledování. Původně se jednalo o obchůzky mladých mužů po štědrovečerní večeři, kteří nosili masky nebo byli přestrojeni za různá zvířata. Často se převlékali do ženských šatů, aby co nejvíce zmátli ˝zlé síly˝. Jeden z koledníků nesl na tyči šesti nebo osmicípou hvězdu, která údajně znamenala betlémskou hvězdu, ale stejně tak dobře mohla představovat i nové zářící Slunce. Koledníci chodívali dům od domu, všude zazpívali několik koled, které oznamovaly fakt narození ˝mladého boha˝, potom přáli domu zdraví, úrodu a blahobyt. Za koledování dostávali dary; jídlo, pití nebo peníze. V Čechách se ustálil zvyk koledování na sv. Štěpána. Jasné pohanské elementy v maškarních průvodech koledníků však vadily církvi, která proti nim tvrdě vystupovala. A tak dávný rituál z celého slovanského světa postupně vymizel, nebo se proměnil na ˝nevinnější˝ dětskou koledu.
Neméně rituálů se vázalo i na první svátek vánoční – Hod boží vánoční. V Čechách se tradičně obědvala husa. V jihoslovanském a východoslovanském prostředí se k obědu peklo prase, protože pro svou ˝kulatost˝ je starobylým posvátným zvířetem některých slunečních bohů. Ne nadarmo se ještě dnes českým dětem říká, aby se na Štědrý den postily, jinak neuvidí ˝zlaté prasátko˝.
 Do tohoto období patří i Nový rok, kdy si příbuzní a známí chodí přát štěstí a zdraví, popřípadě se i obdarovávají drobnými dárky. Podle českého zvyku se ten den nemá jíst drůbež ani ryby, aby neuletělo, či neuplavalo štěstí. Na koledy se chodilo až do Tří králů, neboť chaos v přírodě trval až do tohoto dne. Slunce totiž bylo novorozenětem stále neschopným účinně zasáhnout a pořádek do světa se vrací až se Třemi králi, kteří dělají na dveřích domů ochranné kříže. Tento zvyk je sice údajně křesťanského původu, přesto svým významem může stejně dobře zapadat i do předkřesťanského výkladu těchto zimních svátků. O tom si povíme, až nadejde jejich čas.

Text a koláže Olga Janíčková.