Soužití – povídka

Autor článku: Eva Haltufová ˝Co by řekli lidi, v těch šatech nemůžeš nikam jít, jsou moc krátké˝, zkritizovala babička moje šaty do tanečních. ˝Přece nebyly tak krátké, když jsme byly u švadleny na zkoušce˝, dodala. No, vážně nebyly, byly tak nemožně dlouhé, že jsem je prostě potají zkrátila.

Stačilo, že všechny moje šaty do tanečních byly šedivé nebo béžové, marně jsem protestovala, že v módě jsou teď pastelové barvy. Děda jen protočil panenky, zvedl se a odešel na zahrádku. Nemohl poslouchat ty naše potyčky, které většinou končily tím, že si mu babička stěžovala, jak se k ní chovám a dožadovala se ho, aby mi domluvil. Ale myslím si, že se tam tak trochu schovával i před ní, když už měl dost toho jejího věčného sekýrování. V poslední době ovšem těch slovních přestřelek mezi námi přibývalo. Bylo mi patnáct a měla jsem pocit, že už si můžu žít svůj vlastní život. Jenže jsem pořád něco nesměla. Nesměla jsem na žádnou zábavu a když už, tak jen na tu, co se konala v naší vesnici a nejdéle ve dvanáct jsem musela být doma. Jen tak měla babička zaručeno, že budu-li se chovat nepatřičně, hned jí to místní drbny, posedávající na lavicích, zatepla donesou. Žádná moje kamarádka pro ni nebyla dost dobrá, protože podle ní všechny byly zkažené a sváděly mě k nekalostem.
Opravdovou kamarádku jsem ale měla jen jednu, Aničku. Kamarádily jsme spolu od první třídy a prožily spolu dětství až do dospělosti. Byla jsem na ni dost fixovaná a přiznám se, že jsem na ni žárlila, když věnovala svoji přízeň i někomu jinému než mně.. Babička mě nejraději viděla při učení a nebo u nějaké ruční práce. Je pravda, že v tom věku jsem byla na rozdíl od mých vrstevnic docela šikovná, uměla jsem plést, háčkovat, vyšívat. Ale co naplat, já jsem chtěla být stejná jako ony, chodit na diskotéky, do kina, bavit se, moderně se oblékat. Když jsem protestovala, často jsem slýchávala : ˝Až ti bude osmnáct, dělej si co chceš˝. Byla jsem přesvědčená, že až mi bude osmnáct a dostuduji, najdu si svoje bydlení a zařídím si život podle svého. Bylo mi líto, že, si nemůžu užívat života tak jako moje kamarádky a přičítala jsem to tomu, že nežiji s rodiči, ale že mě od mala vychovává babička s dědou. A měla jsem na rodiče vztek.
Aničce jsem záviděla její rodinu – mámu, tátu, bráchu. Moc se mi líbilo, jak žili a jak se k sobě chovali a také jsem k nim ráda chodívala. Jejich domácnost byla daleko hezčí a útulnější než ta naše, byla moderně vybavená, plná různých vymožeností. O většině z nich babička prohlašovala, že jsou to zbytečnosti. Pravda ale je, že ne všechno jsme si mohli dovolit. Aniččina maminka měla pro svou dceru vždy pochopení, kupovala jí pěkné věci, radila ji v oblékání, v líčení, v intimních věcech. Já co jsem nevěděla, jsem vyčetla v knížkách nebo jsem se dozvěděla od ní, případně pochytala od spolužaček. Rodiče jsem sice také měla, ale viděla jsem je párkrát do roka. Občas přijeli spolu, občas jen mamka se sestrou a bratrem, to podle toho jaká u nich zrovna byla situace. Brali se prý moc mladí a neměli kde bydlet, žili u otcových rodičů. Jejich vztah byl v troskách a tak se dohodli, že větší pohodlí budu mít u babičky a dědy a až si vše urovnají, že si mě vezmou zpátky. Když ten čas skutečně nastal, hned první den jsem dostala vysoké horečky a když se přidalo ještě zvracení, a lékařské vyšetření žádnou nemoc neprokázalo, usoudila lékařka, že to bude nejspíš psychického původu. Jakmile se objevila babička s dědou, bylo po horečkách a já jsem se k rodičům již nikdy nevrátila. Mezitím se narodila moje sestra a pak ještě bratr. Neshody rodičů pokračovaly, neurovnali si vůbec nic, celý život řešili otázku zda být či nebýt spolu. Sestra s bratrem jezdila za babičkou, dědou a za mnou na prázdniny, ale vůbec mi to nepřišlo, že jsou to moji sourozenci. Nebyli jsme sžití. Bylo to, jako když děda, babička a já jsme jedna rodina a máma s tátou a oni rodina druhá.
Babička i děda vztah mých rodičů nesli velmi těžce a myslím, že tak trochu očekávali, že já jim vše vynahradím a budu jim dělat jen radost. Určitě se museli i hodně uskrovnit, abych mohla studovat. Já jsem to ale v té době vnímala úplně jinak, vše jsem brala jako samozřejmost a vůbec jsem neměla tušení, že babička s dědou jsou už unavení, že také už chtějí mít svůj klid a když děda onemocněl, vůbec jsem si nedovedla představit, jak závažné to může být. Nikdy jsem vlastně nezískala podrobnosti o tom, proč jsem skončila u prarodičů, mnohé jsem pochopila až v dospělosti.
Dostudovala jsem a brzy na to jsem se vdala. Mého manžela přijali děda s babičkou dobře, měli ho rádi. Snad mi i odpustili, že jsem to dál než k maturitě nedotáhla. Konečně nastal čas, kdy babička vybalila ze skříní všechny ty ručníky, povlečení a prostěradla, na která vystála fronty. Měli jsme s manželem v plánu postavit se na vlastní nohy. Přišlo ale zklamání, slíbený byt dostal někdo jiný a když se nám narodil syn, stále jsme bydleli u babičky a dědy. Měli jsme vyhrazený v bytě jedna plus dva pokojík, který jsme si tak trochu zařídili po svém, ostatní bylo společné. Nastaly potíže, protože jsme neměli vůbec potřebné soukromí. Jen malý zavrněl, vtrhla k nám babička, aby zjistila, co se děje. Neustále mě školila, co a jak mám dělat, kdy vařit, co vařit, peskovala mě za to, že nemám správně vyvařené pleny.
Děda malého miloval, ale když skoro každé ráno vešel bez klepání do našeho pokojíku aby se na něho podíval, moc příjemné to nebylo. Kolikrát jsme si říkali, že jim to musíme říct a domluvit se na nějakých pravidlech, ale nikdy jsme to nedokázali. Věděli jsme, že by je to ranilo a báli jsme se, že nás nepochopí. Generační problémy se prohlubovaly. Chtěli jsme si s manželem večer sednout k televizi, ale děda s babičkou už nechtěli být rušeni a televize se musela vypnout. Když jsme si pustili hudbu, byl oheň na střeše, babička trvala na tom, že se ten kravál nedá poslouchat a my jsme zase nesnesli tu její dechovku. O tom, že bychom si pozvali nějakou návštěvu, nemohla být ani řeč. Když už k nám nějaká přišla, babička si většinou přisedla a my jsme si už nepopovídali.
Takhle jsme si manželský život nepředstavovali, byli jsme neustále pod dohledem, což nás stresovalo. Manžel si našel zaměstnání, kde byla možnost získání družstevního bytu. Čekali jsme na něj jak na smilování, každou chvíli jsme se chodili dívat, jak stavba pokračuje a plánovali jsme si, jak se všechno zlepší, až budeme sami. Dodnes nepochopím, jak jsme mohli být tak nezodpovědní a nezajistili jsme si prvně vlastní bydlení. Byli jsme mladí, nerozvážní a také doba byla tenkrát taková. Bylo to normální a žily tak tisíce lidí.
Babička jednou odjela na pár dní za příbuznými, děda s ní jet nechtěl, měl problémy s dýcháním a tak si již na delší cesty netroufl. Byl už dávno v důchodu, oázu klidu si vybudoval na zahrádce, kde měl i skleník, ve kterém pěstoval kaktusy. Také to bylo jediné místo, kde si mohl dát v klidu zakázanou cigaretku. Byl to vzdělaný člověk, měl úžasný všeobecný přehled. Neustále něco četl, však také jeho knihovna praskala ve švech. Teď, když jsme byli bez babičky, se vracel ze zahrádky nějak dřív. Večeřívali jsme spolu a když manžel musel na noční a malý už spinkal, dali jsme si spolu kávu a povídali si. Dnes to ale bylo jiné. Přišel unavený, ani moc nejedl a šel si odpočinout. Ležel na gauči, ruce měl složené na hrudi a tiše oddychoval. Zadívala jsem se na něho a uvědomila si, jak zestárl. Vlasy měl skoro bílé, obličej vrásčitý. ˝Dědo, mám tě moc ráda˝, pomyslela jsem si. Opravdu jsem ho milovala, nebyl jen mým dědou, ale snažil se mi vynahradit otce a této role se zhostil daleko líp, než někteří otcové z mého okolí. Škoda, že jsem si to jen pomyslela, takové věci by se měly říkat. V noci mě probudilo jeho volání. Vyběhla jsem z pokojíku, děda seděl v kuchyni na židli, držel se na hrudi a sípavě mě požádal, abych zavolala lékaře. Podala jsem mu vodu a protože jsme neměli telefon, zburcovala jsem sousedy, aby zavolali záchranku. Ta přijela během chvilky, ale lékař se moc optimisticky netvářil. Položili dědu na pohovku a snažili se oživit jeho bezvládné tělo. Ale vše bylo marné. Děda zemřel a já vůbec nevěděla, co mám dělat. Jeho tělo nemohli odvézt, protože s sebou neměli potřebné papíry, mám si to prý ráno zařídit u obvodního lékaře. Chodila jsem po pokoji a přemýšlela, co bude dál. Slyšela jsem jen to příšerné ticho, které prořezávalo tikání hodin. Nedokázala jsem pochopit, co se vlastně stalo, nedokázala jsem si představit, jak to řekneme babičce. V hlavě jsem měla prázdno. Nebýt mého malého spícího dítěte, asi bych utekla někam ven. Nakonec jsem zavolala manželovi, tetě a strejdovi.
Babičku se mi sehnat nepodařilo.Teta se strejdou dědu oblékli do svátečního obleku a odjeli. Celou noc jsme nespali, pořád jsme mysleli na to, že v kuchyni leží náš mrtvý děda. Ráno jsem zařídila vše potřebné, dopoledne přijela pohřební služba. Položili dědu do rakve a řekli mi, ať se s ním naposledy rozloučíme. Stáli tam a dívali se na mě a já nedokázala jít a dědu aspoň pohladit. Hrdlo jsem měla sevřené, byla jsem unavená z probdělé noci, vše jsem vnímala jakoby to byl špatný sen. ˝Dědo, dědo můj, měj se tam pěkně˝, vyprovodila jsem ho jen tou myšlenkou a celá rozechvělá jsem zadržovala slzy.
Pro babičku to byl šok. Vracela se zrovna z cest domů a sousedka jí kondolovala. Netušila, že to babička ještě neví. Ta se zhroutila, vůbec tomu nemohla uvěřit. V naší rodině nastalo to nejsmutnější období. Po pohřbu začal úplně jiný život. Babička často plakala a jedinou její radostí byl náš synek. Často se nabízela, že ho pohlídá, ať si někam vyjdeme, ale já jsem si časem všimla, že mi podrývá autoritu a že si naše dítě přivlastňuje. Také dost často měla neopodstatněné výhrady k manželovi. Stále něco hledala a obviňovala nás, že jsme jí to schovali, nakonec to vždy někde našla, ale to nás zase obvinila, že jsme jí to tam podstrčili. Začala na nás být zlá. Dnes vím, že nebyla zlá, že byla jen strašně nešťastná. Jenže naše manželství se dostávalo do krize a jedinou nadějí pro nás bylo osamostatnit se a mít vlastní domácnost. Když jsme za pár měsíců náš vytoužený byt konečně dostali , moje radost se mísila s pocitem viny, že tam babičku necháme samotnou. Stěhovali jsme se a mně celou cestu tekly slzy po tvářích.
Manžel nechápavě kroutil hlavou: ˝Budeme konečně sami, tak co blbneš?˝. ˝Je to sobectví, když chci žít jen se svým mužem a dítětem? Je to sobectví, když se spolu chceme nerušeně milovat?˝, pokládala jsem si stále dokola tyto otázky. Bylo nám dvaadvacet a chtěli jsme mít svůj život.
Babička sama ale dlouho nezůstala, mamka se rozvedla a nastěhovala se k ní. Sestra s bratrem zůstali u otce. Soužití matky s dcerou ale také nebylo nijak ideální, proto si mamka brzy našla jiné bydlení a později i přítele. A babička zase zůstala osamocená. Dělalo mi to starosti, i když jsme ji poměrně často navštěvovali. Cestování za ní nám způsobovalo různé komplikace. Pak jsme přeci jen našli řešení. Babičku jsme přesvědčili, aby svůj byt vyměnila za menší a přestěhovala se do města, ve kterém žijeme. Nebudeme bydlet společně, ale budeme mít k sobě blízko. Chvíli váhala, ale nakonec se nám povedlo vyměnit její byt za garsonku kousek od nás. Ukázalo se to jako ideální řešení. Babička si ve svém novém působišti našla plno přítelkyň a brzy byla znát její proměna. Chodila k nám na návštěvu, občas u nás i přespávala. Když se nám pak ještě narodila dcera, pomáhala mi jak jen mohla.Ráda pohlídala děti a ty ji milovaly. Dodnes na ni s láskou vzpomínají, dodnes si pamatují na to jak jim vyprávěla o svém dětství a o svém mládí. My jsme ji na oplátku brali s sebou na výlety nebo na koncerty. Žádné svátky, obzvlášť ty vánoční, jsme si bez ní nedovedli ani představit.
A tak nám celkem v poklidu uběhlo dlouhých osmnáct let. Častěji jsem se vídala i s mamkou, za babičkou pravidelně jezdila a pomáhala jí v domácnosti, protože už toho tolik nezvládala. Náš vztah se ale dá jen těžko definovat.
Babička nikdy nemarodila. Ale nyní se dost často cítila slabě a tak jsme ji objednali k lékaři. Když lékař po několika vyšetřeních vyslovil konečnou diagnózu, zatmělo se mi před očima: ˝Jde o rozsáhlý tumor ženského ústrojí, operace je vyloučená, ale při nasazení léčby je reálná naděje na pár let slušného života˝. Opatrně babičce vysvětlil o co jde a milosrdně vynechal choulostivá slova. Pravé jméno té nemoci před ní nebylo nikdy vysloveno. Pár dní si poležela v nemocnici a pak jsme ji vozili na ozařování. Strašně zhubla a bylo jí zle, začaly jí padat vlasy. Podepsalo se to i na její psychice. Plakala, že skončí jako nemohoucí a že pokud se nebude moci o sebe postarat, nechce žít. Tenkrát jsem ji pohladila a uklidňovala ji : ˝Neboj, máš nás, pomůžeme ti,˝ a myslela jsem to naprosto vážně. Babička zabojovala a nemoc se naštěstí zastavila. Po léčbě se zase dala dohromady a v rámci svých možností nepromarnila ani jeden den života. Po pěti letech se ale nemoc přihlásila znovu a to už v daleko horším rozsahu. Babičku si nechali si v nemocnici a já jsem za ní denně chodila. Každým dnem bylo vidět, jak se ztrácí. Hodně pohubla, líce se propadaly, oči už dávno ztratily lesk. Trpěla bolestí, léky na utišení zabíraly jen na chvílí. Vždy když jsem za ní šla tou dlouhou nemocniční chodbou, bála jsem se, co zase uvidím, až otevřu dveře. Sbírala jsem síly, abych to unesla. Z té energické ženy plné života zbyl jen bezmocný uzlíček. Už mě ani nevnímala, nevěděla, že sedím až do noci u ní a držím ji za ruku. Pane Bože, proč je umírání tak kruté? Přála jsem si, aby pokojně usnula a aby ji už ty kruté bolesti nikdy neprobudily. Domů jsem chodila vyčerpaná a plná beznaděje. Její trápení trvalo dlouho, lékaři doporučovali umístit babičku v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Když jsem namítala, že by se pro ni u nás našlo místo, rozmlouvali mi to. Říkali: ˝Nezvládnete takto nemocnou osobu, zvláště když máte dospívající děti a chodíte do zaměstnání. Vůbec netušíte, co to obnáší.˝ Věděla jsem, že mají pravdu, ale přece ji nemůžu nechat jen tak někde na eldeence? Mám jí přece co vracet! Jednoho dne ale byla postel prázdná a já jsem si domů nesla jen pár jejích věcí. Měla jsem pocit, že mi to utrhne srdce. Umřela mi máma a mé matce také.
Dnes už jsme s manželem také babička a děda. Vnouček je naše zlatíčko, dost často ho máme na hlídání. Když si ale pro něho přijdou jeho rodiče, oči se mu rozzáří, rozběhne se k nim a radostně volá: ˝Mami, tati!˝ A tak to má být.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet