Tisícikoruna – povídka

Autor článku: Eva Haltufová V bytě byl průvan. Ostatně tomu tak bylo ve všech bytech, kam vstoupil. Na zemi ležel kartonový papír poznamenaný stopami demontážníků. Nábytek byl pečlivě zakryt igelitem. Stará dřevěná okna byla už vyndána a teď přišla na řadu jeho parta. Vsadí nová plastová, zítra to začistí a hurá domů.

Už zbývalo poslední patro panelového domu, tři byty. ˝Tahle garsonka bude brnkačka˝, pomyslel si , ˝ a pak hurá domů!˝ Vyučil se zedníkem, ale doma na Slovensku v poslední době o žádnou pořádnou práci ani nezavadil, tak šel za prací do Čech. Každých čtrnáct dní jezdíval domů za ženou, zkraje si na to odloučení nemohl zvyknout, ale na druhou stranu, co mu zbývalo, když chtěl uživit rodinu. Žena moc nevydělává a dva malí kluci také potřebují své. Domů se vždy těšil, užil si dětí, udělal vše co ženská ruka v domácnosti nezastane a hlavně se nemohl nabažit své ženy. Byla krásná, vnadná a velmi temperamentní, skoro měl strach, aby si nenašla jiného, když on je tak málo doma. ˝Ještě musím nakoupit nějaké dárky˝, přemýšlel, ˝klukům asi autíčka a Denise nějakou parádu˝.
Práce jim šla od ruky, i stavbyvedoucí byl spokojen. ˝Kafe bych si ale dal˝, zasnil se Standa, jenže obyvatelka garsonky se k ničemu takovému neměla. Byla to postarší kostnatá dáma, s přísnými rysy ve tváři a tak se ani neodvážil ji o kávu požádat. ˝Však si ji dám pak až půjdu s klukama na oběd˝, plánoval. Stejně se tady v tom bytě necítil dobře. Paní byla asi hodně nedůvěřivá a každou chvíli stála chlapům za zády a nakukovala co dělají. Nic neříkala, jen se chvíli dívala a zase odešla. Neměl rád tento typ lidí, rád pracoval v klidu a nikým nerušen. Znervózňovalo ho když se mu někdo díval přímo pod ruce. Byl zvyklý odvádět precizní práci, však mu máma už od dětství vštěpovala, že se musí snažit být mnohem lepší než ty ostatní, aby o něm řekli že je aspoň dobrý. Dávno pochopil, jak to myslela. Však ho taky stavbyvedoucí chválí a když jsou prémie, vždy mu dopřeje. Kluci si už sbalili fidlátka a odešli, Standa stál ještě na štaflích, potřeboval zaříznout přebytečnou pěnu. Však je dožene. Igelit se vzdul, ovál ho proud studeného vzduchu. ˝Á, kontrola˝, pomyslel si a nemýlil se. V tu chvíli za ním už stála majitelka bytu. Dala si ruce v bok, chvíli se na něho dívala a najednou začala kostnatými prsty bubnovat na roh skříňky a nečekaně spustila : ˝ Poslyšte, tady ležela tisícikoruna a teď je fuč!˝ Co mi k tomu řeknete?˝, tvářila se bojovně. ˝Paninko, dělám si svoje a žádné peníze jsem tu neviděl˝, odpověděl Standa. ˝Ale byla tady˝, trvala na svém a opět ťukala do skříňky, kolem které teď igelit díky průvanu jen bezmocně vlál. ˝Opravdu nevím˝, pokrčil Standa rameny˝, a seskočil se štaflí. ˝Ne, vy nikam nepůjdete˝, zaječela nepříjemným hlasem ta ženská. ˝To se musí vyšetřit! Zavolám vašeho šéfa˝, dodala a zkoumala, co to s ním udělá. ˝To můžete˝, už trochu podrážděně odpověděl Standa, ˝ale přísahám vám, že jsem vám nic nevzal, můžu se vám tady svlíknout třeba do naha a můžete si mě prohledat. Pohrdavě po něm šlehla okem a už vytáčela šéfovo číslo. Ještě než s ním začala hovořit, procedila : ˝Já tyhle lidi moc dobře znám.˝ ˝Když znáte, proč jste si ty peníze tady nechávala, to nechápu,˝ opáčil Standa.
Stavbyvedoucí přišel a bylo na něm vidět, že mu není příjemné tuto situaci řešit. Kdyby nešlo o princip, nejraději by té babě dal ty peníze ze svého, aby byl klid. Své kluky dobře znal a věděl, že žádný z nich by nic takového neudělal a zvláště za Standu by dal ruku do ohně. Pracoval pro něho i soukromě na jeho chatě, ke které mu dal i klíče a nikdy se mu tam nic neztratilo. Neměl jediný důvod pochybovat o něm. Krom toho to byl pracant, přesčasů měl až až a na jeho práci byla radost se podívat. Důvěřoval mu a jejich vztah nebyl jen na úrovni ˝šéf a podřízený.˝ Za tu dobu co se znali se sblížili a kolikrát, když Standa nejel domů, poskytl mu zázemí ve své rodině. Firma mu prosperovala a nikdo nebude špinit její jméno. Jen vešel, paní zase spustila svou. Než stačil cokoliv říct, zahlédl ji. Zřejmě ji tam zavál průvan, koukal jen růžek, jinak byla schovaná pod kartonem. Třebaže to vypadalo, že je to proti všem fyzikálním zákonům, byla tam. Ale zatím zachoval chladnou hlavu a navrhl, že zavolá policii a ostatní pracovníky. ˝To nebude potřeba, já myslím, že to udělal tenhleten,˝ a ukázala prstem na Standu. ˝Byl tu sám a musel to udělat, ukradnou co můžou˝, trvala na svém. V tu chvíli se stavbyvedoucí sehnul a bankovku vytáhl. ˝A co je tohle?˝, zamával jí před očima té rozčílené ženy. Vytrhla mu ji z ruky a beze slova odešla. Oba tam nechala stát.
˝Jdeme na oběd˝, zavelel šéf. Byl rád, že má tuto záležitost za sebou, ale dobrý pocit z toho vítězství neměl. Řekl si, že za paní, která Standu tak nevybíravě obvinila, ještě navštíví a promluví si s ní mezi čtyřma očima. ˝Tak pojď˝, plácnul Standu kamarádsky po zádech. ˝Omluvy se asi, šéfe, nedočkám, že?˝ zeptal se Standa. Znělo to spíš jako konstatování než dotaz a z jeho hlasu bylo cítit smutek. Aniž by se mu dostalo odpovědi, ještě dodal: ˝Do toho bytu už, šéfe, nevkročím. Ať to dodělá někdo jiný. A pro příště bude lepší, než mě někam pošlete, když se těch lidí zeptáte, jestli jim nebude vadit, že jsem cikán˝.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet