Vánoce ve třech – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Zvedla jsem se od počítače. Na chvíli si odpočinu. Překlad jsem měla skoro hotový, nakladatel může být spokojený, termín stihnu. Než jsem ve své pracovně zatáhla závěsy, zadívala jsem se chvíli na řeku. Byla jiná v každém ročním období. Teď, když je podzim, byla nejkrásnější.

Bydlím tady skoro pět let a miluju nejen pohled na řeku, miluju i náš byt a hlavně miluju svého muže, který je pro mě vším. Prošla jsem bytem a rozsvítila lampičky, které byly rozmístěné tak, aby vyniklo všechno, co jsme měli s Jindřichem rádi. Obraz, který jsme koupili na aukci, akvárium, gobelín, sbírka dýmek, dřevěná socha Budhy…

Do druhé poloviny bytu, kde měl své království Jindřich, jsem nešla. Nikdy jsem tam nechodila. Chápala jsem, že pro svou práci potřebuje soukromí a navíc, tenhle byt byl ideálním dvoubytem. Oba jsme měli rádi svůj klid.
Zastavila jsem se v pokoji, kde byla televize a podívala se na starožitné hodiny. Sedmnáct hodin. Jindřich by měl mít projev v parlamentu. Sedla jsem si do křesla a vzala přepínač.

Jeho klidný, ale rozhodný hlas se nesl poslaneckou sněmovnou. Poslouchali ho všichni! Dokonce i ti, kteří si většinou četli, nebo se ostentativně bavili s kolegy! Dívala jsem se na jeho tvář a vzpomínala na všechno, co jsme spolu za pět let našeho dokonalého manželství prožili.

Poznala jsem ho na recepci, kam byl pozvaný i světově proslulý autor, kterého jsem několik let překládala. Pozvali tedy i mě. Jindřich, tehdy ještě řadový poslanec, se s ním dal do řeči, protože byl milovníkem jeho knih. Po půlhodině jsme spolu zůstali sami a další dvě hodiny si tiše povídali. O všem. Ale hlavně o nás dvou.

Sešli jsme se potom v krátké době ještě několikrát, a když mě poprvé pozval do svého krásného bytu, bylo mi jasné, že o mě má vážný zájem. A tak jsem mu o sobě řekla i to, co ještě nevěděl. Nemůžu mít děti. Proto jsem se rozešla s mužem, se kterým jsem chodila víc jak deset let. Teď je mi pětatřicet a jsem rozhodnutá zůstat sama. Budu dělat to, co miluju. Překládat a cestovat po světě.

Když jsem domluvila, požádal mě o ruku. Za měsíc jsme se vzali. Naše svatba zaplnila noviny, časopisy i televizní obrazovky. Často jsme spolu chodili do společnosti a můj muž říkal, že jsem mu přinesla štěstí. Netrvalo totiž dlouho a stal se ministrem.

Zavřela jsem televizi a v kuchyni si připravila lehkou večeři. S talířem v ruce jsem si šla na chvíli stoupnout na balkon. Pocítila jsem únavu.

Napadlo mě, že bych se mohla odreagovat nákupem v nedalekém supermarketu a za chvíli jsem sjížděla výtahem do garáže.

Nejenom náš byt, i dům byl ideální. Třeba tím, že měl dva vchody. Když někdy čekali novináři s televizními štáby před hlavními dveřmi, mohl můj muž nenápadně zmizet druhou stranou, nebo naopak se opačnou stranou vrátit domů.
Nakoupila jsem, a když jsem šla od auta vrátit nákupní vozík, někdo na mě zavolal.
Petr. Náš společný přítel.

„Jindřich řečnil v televizi, viď?“ Přikývla jsem. Oba jsme jeho práci sledovali a debaty o politice patřily k našim nejoblíbenějším.
„Myslíš, že je přesvědčil?“ Pokrčila jsem rameny.
„Třeba nám to řekne, až se vrátí. Počítám, že do půlnoci bude doma. Ale stejně před tím zavolá, že jede. Vždyť ho znáš.“ Přikývl.
„Jindřich má dobré zvyky.“
Pomohl mi vrátit vozík a vracel se se mnou k mému autu. Rychle se setmělo a Petr mě vzal kolem ramen.
„Opatrně! Musíme sem dát víc světel!“ Nahnul se ke mně a nasál vzduch. „Nádherně voníš literaturou, Ester! Řekl bych, žes celý den překládala, co?“

Oba jsme se rozesmáli a on mě políbil do vlasů.
„Můžu jít s tebou?“
Petr pracoval v managementu supermarketu a byl to on, kdo mě sem naučil chodit. Když jsem přišla nakupovat a měla nějaký problém, stačilo ho prozvonit a bylo po problému.
„Pojď! Budu moc ráda!“
Objala jsem ho. Vím, je to divné, ale milovala jsem je oba stejně! Jindřicha i Petra!
Neptejte se mě, jak je to možné! Prostě to tak je. V mém životě jsou dva muži, které miluju. Nikdy jsem to neřešila. Jenom jsme museli být opatrní, nic víc…

Druhý den jsme byli s Petrem na titulních stránkách. Fotograf musel být schovaný na
parkovišti mezi auty! K našim fotkám, které byly jednoznačné a nepotřebovaly vysvětlení,
přidali i několik Petrových fotografií, jak vchází nebo vychází z našeho domu.

Večer jsme byli hlavním bodem zpráv. Ministr a jeho nevěrná manželka. Zahnula mu s nejlepším přítelem! Obětuje se pro svou zem a žena mu zahýbá!

Rozvod proběhl rychle, tiše a v klidu.
Dál jsem bydlela ve své polovině bytu a Jindřich měl dál svoji polovinu. Národ tleskal jeho velkorysosti a rozvodoví advokáti ho dávali svým rozhádaným klientům za příklad!
Petr už konečně nebyl problém. Byt je velký a pan ministr tolerantní…

Na Vánoce jsem se letos těšila jako ještě nikdy před tím. Když jsem připravila vánoční tabuli, šla jsem zazvonit na zvon, kterým jsme se každý rok svolávali ke štědrovečerní hostině.

Za chvíli se otevřely dveře Jindřichovy poloviny bytu a v nich se objevili oba muži mého života. Šla jsem k nim. Jako prvního jsem políbila Jindřicha a pak Petra.

A potom jsem se s úsměvem dívala, jak se líbají ti dva, kteří se milují už deset let.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ CHCI ZABÍT MANŽELA, která vyšla na jaře 2007