Bezmoc – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Začalo to loni v říjnu. Rita, která také dojíždí do Prahy, mi jednou večer volala. ˝Mami, představ si, co se mi stalo. Nastoupila jsem v Praze do vlaku a procházela jsem vagonem. Najednou se proti mně objevil kluk, s batohem na zádech, a poprosil mě, jestli bych mu nedala dvacet korun, řekla jsem, že mu nic nedám, a on na mě málem naplil a řval, ty krávo jedna, tak si ty prachy sežer! To ti bylo tak hnusný! Měla jsem z něj fakt strach, jak začal najednou sprostě řvát! Klidně mě tam mohl zabít! Byli jsme v tom vagoně sami! Naštěstí šel dál…˝

Za dva dny jsem nastoupila v Praze do vlaku já, vlezla jsem do kupé, kde seděla jedna dívka, sundávala jsem si bundu, a vtom do kupé přišel kluk s batohem na zádech, a slušně dívku poprosil o dvacet korun. Řekla, že nemá, on se otočil na mě, a já mu řekla, že taky nemám a on na mě začal ječet. ˝Tebe jsem se na nic neptal, ty krávo stará!˝ Pak vyšel z kupé a šel vedle a za chvíli jsme slyšely, jak řve sprostě odtamtud

Během čtrnácti dnů jsme si ho my, dívky a ženy, co dojíždíme, zmapovaly. Ano, dívky a ženy, protože na muže si tenhle hajzl netroufl. Nikdy nešel do kupé, kde seděl muž. Několikrát se mi stalo, že jsem nastoupila do vagonu a uviděla ho, jak přichází chodbou z druhé strany. Sedla jsem si rychle do kupé, kde seděl muž, a on prošel kolem. Je ovšem pravda, že si vybíral hlavně dívky, staré krávy míjel bez povšimnutí, ale stejně jsem neriskovala a raději pokaždé využila kupé s mužem. A pokaždé jsem cítila strašnou bezmoc a přála si, abych se uměla prát!

Chytila bych ho pod krkem a omlátila mu tu jeho sprostou palici o stěnu vagonu a pak zavolala polici. Nikdo přece nemá právo být beztrestně takhle sprostý! Nikdo! Jednou procházel vagonem a nikdo mu nic nedal. Když došel na konec vagonu, začal sprostě řvát a vyřídil si to s námi najednou. Objevoval se ve vlacích ráno i večer. Fantom Hlavního nádraží, vážně. Říkala jsem o něm své známé, která pracuje na kolínském nádraží, a ta poslouchala a přikyvovala. ˝My o něm víme. Je ze Starého Kolína. Je to cvok. Je každou chvíli v blázinci˝
Nevím, jestli jsme mluvily o stejném mladíkovi, nicméně tenhle fantom koncem listopadu z Hlavního nádraží zmizel. Vlastně jsem na něj zapomněla a možná bych si na něj už nikdy nevzpomněla, nebýt jistého politika, který se nedávno zapletl mezi detektivy a novináře, protože chtěl obstarat důkazy na svou stranickou kolegyni. Tenhle politik řekl, kromě jiného, zhruba toto: ˝Když si někdo něco bere, neměl by si brát hodně, ale měl by myslet na to, aby zbylo na ty… na občany.˝ Citace není přesná, neviděla jsem totiž důvod, proč bych si něco tak odporného měla pamatovat, protože jsem si myslela, že od příštího dne přestane tento politik, díky této větě, na českém politickém nebi existovat.

Nestalo se tak. Denně jsme pak následující dny ve vlaku se spolucestujícími tuhle jeho větu probírali. Jak nás, občany, urazil. Jak se stává normální, říkat podobné věty. Jak se stává normální, lhát a krást. A já opět cítila strašnou bezmoc. Copak se nás, občanů, nikdo nezastane? Copak je možné, aby politik mohl beztrestně takhle mluvit?

˝Měl by se k tomu vyjádřit prezident,“ řekla jsem asi týden potom, co byla tato věta vyřčena a všichni v kupé se mnou souhlasili.
˝Měl by říct to, co si teď tady říkáme. A říkáme si to všichni. Že nás ten člověk urazil.˝

˝Pan prezident by měl říct, že ten člověk urazil občany a tím urazil i jeho, prezidenta!˝

˝Pan prezident by se nás měl zastat. Jsme přece občany státu, kterého je prezidentem.“
Kdyby to pan prezident udělal, možná by mě potom přestal brát žlučník, který nemám od roku 1980, a který mě začal brát, když jsem si přečetla zmiňovanou větu pana doktora D.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z fejetonů FUCHSOVINY, Kolínský deník