Biblické příběhy 10

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, První dialog, Pane, dej mi té vody… Teologové, kteří přistoupili k Písmu s pomocí statistických metod, spočetli, kolikrát Ježíš hovořil s učedníky, kolikrát s prostými lidmi a kolikrát s protivníky. Nebudeme rozebírat numerické proporce mezi těmito skupinami. Stačí celkový počet, z něhož plyne, že dialogů na stránkách evangelií najdeme všeho všudy 86.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

PRVNÍ DIALOG

Jako v dílech Platónových i tady je dialog velmi významnou metodou výuky. I Židé byli zvyklí výuce, spočívající na sledu dotazů, které mistrům předkládali posluchači. Ježíš však tuto pedagogickou metodiku přivedl na mistrovskou úroveň. Podívejme se však, co o prvním z velkých dialogů napsal evangelista Jan.

Rozumíme-li Janovi dobře, děj se odehrává v době, kdy Ježíš poprvé navštívil Jeruzalém. „Mezi farizeji“ neboli učiteli Zákona „byl člověk, jmenoval se Nikodém, člen židovské velerady“. Velerada byla, jak uvidíme, nejvyšším duchovním orgánem, ale i tribunálem židovského národa. Nikodém tedy patřil mezi duchovní elitu Izraele. Jan píše, že k Ježíši „přišel v noci a řekl mu: – Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha, protože nikdo nemůže konat ta znamení, která konáš ty, není-li s ním Bůh.-“ „Ano, skutečně, říkám ti: Nenarodí-li se kdo znova, nemůže spatřit Boží království.“
„Jak se může člověk narodit,“ ohradil se Nikodém, „když je starý. Přece nemůže podruhé vejít do mateřského lůna a narodit se.“
„Ano, skutečně,“ potvrdil Ježíš znovu svá slova. „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království… Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znova. Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodí z Ducha.“
„Jak se to může stát?“
“ Ty jsi v izraelském národě učitel,“ diví se Ježíš, “ a toto nevíš?“ (J 3,1-9)

Pro člověka, který toho mnoho o bibli neví a který ji možná ani nečetl, bude rozhovor Ježíše s Nikodémem značně odtažitý a nepochopitelný. Ježíše ostatně nechápal ani Nikodém sám, třebaže platil za zasvěceného učitele Zákona.
První, co nám padne do oka, je čas, v němž Nikodém přichází. Třebaže má dobrou vůli a tuší, že se od Ježíše může mnohému naučit, zvolí noční hodinu, kdy mu nehrozí nebezpečí, že by potkal některého z přísných farizeů. Tma noci vydává tedy svědectví o malé Nikodémově odvaze. Nesuďme však předem – každý z nás se během života vyvíjí a Nikodémovi nebude trvat dlouho a nakonec se k Ježíšovi přihlásí veřejně. Až se vytratí učedníci, až zloba velerady dosáhne vrcholu a Ježíš zemře na kříži, teprve v této chvíli se Nikodém ke Kristu přihlásí veřejně. Bez ohledu na riziko, které takové ostentativní vystoupení přináší.

Ježíš strávil s Nikodémem noc. A jistě si toho řekli mnohem víc. My však máme před sebou jen kratinkou zprávu, kterou stačíme přečíst za jednu, za dvě minuty.
Nikodéma jistě pálí otázka Božího království. A také by rád, aby se mu Ježíš legitimoval. I když Nikodém vidí, že Ježíš je mimořádná bytost, a tuší, že na jeho straně stojí Bůh, nenapadne jej vůbec, že by mohl stát tváří v tvář očekávanému Mesiáši. Pokládá Ježíše nanejvýš za osobu sobě rovnou, tedy za učitele.
Ježíš, jak víme již z předchozích textů, žádá v prvé řadě opuštění tradice, jak ji zpracovávali židovští rabíni. Obraťte se! Žádá. Nenarodíte-li se znovu, nespatříte Boží království. I člověk neškolený v teologii vytuší, že Ježíš požaduje hlubokou duchovní obnovu národa. Nikodém však lpí na neduchovním chápání. Pod slovy „nové zrození“ si nedovede představit nic jiného, než nový fyzický porod.
Ježíš tedy připomíná ještě křest vodou, očistu a Ducha, který je předpokladem království Božího. Neboť království boží je v první řadě stav duše. A když přijde k duchovní stránce své zvěsti, využívá Ježíš toho, že řecké slovo „pneuma“ nebo hebrejské „ruch“ znamená totéž co vítr, vanutí, dech i duch. V brilantní hře se slovy tedy mluví o vánku Ducha Božího, jehož vanutí ani nepostřehneme. A přece duch tvoří nový život a je, jak zná každý vnímavý umělec nebo spisovatel, i dárcem božské inspirace. Ježíš se diví, že Nikodém při četbě Starého zákona tohle všechno nepochopil, třebaže se Židé stále modlíli za obnovu pevného ducha, za nové srdce. Prorok Ezechiel jim takový slib jménem Božím dokonce dal. Do nitra, pravil, vám vložím nového ducha… A jestliže tohle všechno nechápete, pravil Ježíš, třebaže jde o věci pozemské, jak uvěříte, začnu-li mluvit o věcech nebeských…

V tuto chvíli dostává Ježíš dialog s Nikodémem na další stupeň. Přiznává se, že je očekávaným Mesiášem. V první fázi se ovšem představuje jako Syn člověka, aby tak v jediném pojmu spojil své božství i lidský původ. „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka.“ (J 3,14) Ruku v ruce s tímto přiznáním se na stránkách evangelií objevuje i předpověď tragického konce, smrti na kříži. Ježíš k tomu použil starozákonního obrazu z doby putování židovského národa pouští mezi Egyptem a budoucím Izraelem. Židé cestou stále reptali, a Bůh je tedy, když mu došla trpělivost, ztrestal jedovatými hady, kteří zahubili mnoho lidí. Židé, jako vždycky, volali o smilování. Mojžíš, jak jsme četli již v předchozích pasážích Starého zákona, podle Božského pokynu připevnil na tyč měděného hada a tuto tyč vztyčil v poušti. Pouhý pohled k tomuto „vyvýšenému“ hadu vyléčil všechny uštknuté. Přibití hada k dřevěnému břevnu míří současně k dalekým horizontům Božích záměrů. „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Nebož Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v něj věří, nezahynul, aby měl věčný život. Bůh přece poslal svého Syna na svět ne proto, aby svět odsoudil, nýbrž aby svět skrze něj byl spasen,“ (J 3,14-17)

Konečně přichází poslední pasus, v němž Ježíš sděluje Nikodémovi, že ne Řím, na nějž Židé tolik žehrali, ale samotný Izrael bude potrestán. Říká doslova, že „kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny.“ (J 3,18-20) Až přijde čas, představí se Ježíš v evangeliu jako „světlo světa“, které vrhne zář a vysvětlení i na tuto noční rozmluvu Ježíše s Nikodémem.

Nikodém jistě Ježíše opouštěl v hlubokém vnitřním zmatku. Nedělejme si iluze – ještě stále nepochopil smysl slov. Ježíš, který dovedl perfektně rentgenovat lidskou duši, věděl, proč tolik závažných sdělení předal právě Nikodémovi. Vždyť odhalil poprvé, a skoro beze zbytku, právě tomuto členu židovské velerady, smysl svého pozemského putování i své smrti. Nikodém, jak můžeme tušit, se zajisté vrátil ke svitkům Zákona, pročítal staré proroky a prověřoval všechno, co té noci slyšel, slovo za slovem. A až přijde čas, vydá semeno, zaseté do Nikodémovy duše, své plody.

PANE, DEJ MI TÉ VODY…

Ježíš potom působil mezi svými židovskými soukmenovci. Farizeové se však dozvěděli, že získává ještě více učedníků než Jan. Nechtěl-li Ježíš riskovat předčasný konflikt, musel se znovu vydat do Galileje. Cestou prošel Samařskem, (Samarií), oblastí, která byla známá nenávistí k Židům. Proto Izraelci ze severu, když se vydávali na svou pouť do Jeruzaléma a zpět, volili raději delší a bezpečnější cestu oklikou, než aby riskovali konflikt na kratší cestě.
Přitom Samařsko patřilo kdysi mezi části říše Davidovy a Šalomounovy. V místě zvaném Sychar se uchovala dokonce studna, z níž bral vodu starozákonní Jákob, a údajně v těchto místech byly pohřbeny kosti legendárního správce Egypta, Josefa. Tábořil tu svého času i praotec Abraham. Tím nepochopitelnější je fakt, že se Judsko a Samařsko tolik odcizily. Stalo se tak v dobách, kdy se Židé vraceli z babylonského zajetí a chtěli obnovit pobořený jeruzalémský chrám. Samařany k dílu nepřipustili. Samařané si ze vzdoru vybudovali vlastní svatyni – ale tu jim Židé pobořili. Samařané se navíc lišili i pojetím víry – přijali sice Mojžíšovy knihy, ale odmítli proroky Starého zákona a ostatní starozákonní spisy. V Mesiášův příchod však věřili stejně jako Židé. Ctili sobotu, ale současně přijali některé prvky pohanského náboženství. Židé proto proklínali Samařany ve svých synagogách, prosili Boha, aby Samařany vyřadil z podílu na věčném životě. Samařané zase v prvních letech našeho letopočtu, tedy za Ježíšova života, znesvětili jeruzalémský chrám pohozenými kostmi. Samařsko a Judea tedy vedle sebe ležely jako naprosto nepřátelské země. Židé se Samařanů štítili a žádný Žid by nepřijal pomoc od Samařana, i kdyby se ocitl v největší tísni. Samařané Židům jejich nenávist svrchovanou měrou opláceli.

A tak se již dostáváme k jádru našeho příběhu. Ježíš nedbal na opatrnost, s níž se Židé Samařsku vyhýbali, a z Jeruzaléma se vydal nejkratší cestou na sever. Pospíchal? Možná. Ale spíše sem pospíchal proto, že Samaří mělo být jedním z klíčových míst jeho působení. Neboť pochodeň radostné zvěsti měla být přinesena i do Samařska.

K rozhovoru se samařskou ženou dochází u studně. Z biblického hlediska nebylo toto aranžmá náhodné. Abrahamův služebník nalezl u vodního pramene Rebeku pro slavnou osobnost Starého zákona, pro Izáka. Jakub potkal budoucí ženu Ráchel také u studny. A Ježíš tady poprvé cizincům prozradil své mesiášské poslání. Unavený poutník totiž usedl na kraj studny právě ve chvíli, kdy přichází samařské žena, aby načerpala vodu. Již prvním slovem učinil Ježíš něco, co by neudělal žádný z Židů. „Dej mi napít, „poprosil. „Jakže? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samařanku?“ „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: -Dej mi napít,- spíše bys ty byla poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Samařanka nechápe duchovní rozměr Ježíšovy nabídky, a proto se diví, že jí neznámý židovský poutník nabízí vodu, třebaže nemá, čím by ji načerpal.“Pane, vždyť ani nemáš vědro a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi ty snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil, i jeho synové a jeho stáda?“ „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit,“ zpřesňuje Ježíš. „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody vyvěrající k věčnému životu.“

Samařanka ještě stále nechápe. Prosí tedy: „Pane, dej mi té vody, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem,“ pokynul Ježíš. „Nemám muže.“ „Správně jsi odpověděla: -Nemám muže,- pět mužů jsi už měla a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“
„Pane, vidím, že jsi prorok…,“ říká Samařanka. A využívá Ježíšovy přítomnosti, aby se poprvé pozeptala na duchovní problém svého národa. Chce vědět, zda je jeruzalémská svatyně opravdu jediné místo, kde lze uctívat Boha. Ježíš odvětil, že nastává hodina, kdy Bůh nebude uctíván ani na hoře v Samařsku, ani v Jeruzalémě, ale „opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě“. Tu samařská žena povídá: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazývaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ „Já jsem to , já, který s tebou mluvím,“ přiznává Ježíš. (J 4,7-26)

A ted se tedy pokusíme projít tímto textem ještě jednou, abychom sledovali, jak se tok řeči dostává do stále vyšších duchovních poloh. Samařanka, která je mimořádně chápavá, pokládá Ježíše nejprve za Žida. Když však vidí, že tento neznámý židovský poutník zná historii jejího života, sled pěti mužů a dalšího, šestého Samařana, s nímž není sezdána, spatří v Ježíši proroka. Nechce však znát žádné nepodstatné podrobnosti, ale rovnou jde k věci: zajímá ji, jak a kde uctívat Boha. Které náboženství je pravé?

A Ježíš její poctivou zvídavost odmění tím, že jí prozradí své mesiášské poslání. Když si znovu pročteme tento text, zjistíme, že ani apoštolové nespolupracovali s Ježíšem tak brilantně jako tato neznámá žena jinak opovrhovaného samařského pokolení.
Ale zajímavý je i pohled na Ježíše – většinou jej vídáváme, nebo jsme si navykli dívat se na něj jako na přísného mravokárce, který nakládá kříže, přidává naučení, vytýká bloudění. A vida – když dojde na šest mužů Samařanky v našem příběhu, Ježíš nežádá v první řadě, aby tohoto muže propustila, aby přestala cizoložit. Sdělí jí nejprve radostnou zvěst. Jsem tady a přišel jsem vás všechny spasit. Náprava mravů, účast na stavbě Božího království, to všechno přijde až potom.

Ježíš navíc nabízí i klíč k překonání nacionálního egocentrizmu Židů i samorostlé cesty Samařanů. Otevírá se všem. A tak se hovor dostal od pitné vody k vodě živé, kterou známe i z našich pohádek jako symbol věčného života. A od vody rovnou k Bohu, který „je Duch“, jak říká Ježíš, a který seslal Mesiáše. V rychlém sledu témat žena a Ježíš vysílají zprvu na odlišných vlnových délkách. Jakmile vstoupí do hry i kritické myšlení, vlnová pásma jsolu naprosto vyladěna.

A tak se stalo, jak píše evangelista, že mnoho Samařanů v Ježíše uvěřilo, pozvali jej a on setrval v městečku Sychar dva dny.

Ilustrace nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková