Biblické příběhy 11

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, VSTAŇ A CHOĎ! Ježíš se tedy vrátil do Galileje, aby hlásal radostnou zvěst o Božím království, jak píše Matouš a „uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu“. (Mt 4,23) Již jsme viděli, jak Ježíš s lidmi rozmlouval a jakým zásadám je učil, teď bychom se měli věnovat činům, které vykonával před očima židovského národa.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

Statistikové, kteří prošli evangelii, napočítali, že devět zázraků učinil Ježíš na přírodě. Tišil vlny, nasytil devět tisíc lidí, organizoval zázračný rybolov, proměňoval vodu ve víno… ostatní zázraky, jichž bylo sedmadvacet, vykonal na nemocných a mrtvých. Největším zázrakem však přece jen bylo kouzlo slova, které strhlo podle některých odhadů na osm tisíc lidí. Mnozí z nich dokázali opustit všechno, vydali se do světa bez běžných jistot, o něž by opřeli svou budoucnost. Osm tisíc lidí – to již byla armáda. A nebylo divu, že se jeruzalémští učitelé Zákona začali strachovat o svůj vliv, i když tisíce těch, kdož uvěřili, neprovázely Ježíše na každém kroku. Trvale sledovalo Ježíšovo učení a činnost jen dvanáct známých nejbližších.

Pokud jde o zázračné léčení, Ježíš pomáhal hluchoněmým, vracel zrak nevidomým, stavěl na nohy ochrnuté, uzdravoval malomocné. Léčil i duševní neduhy „posedlých“ a oživoval mrtvé.

Diagnózy, jak je uvádějí čtyři evangelisté ve svých cyklech o zázračném uzdravení, nejsou přirozeně nejdokonalejší. Odpovídají době, v níž byly psány. Dnešní lékař by asi poznal, že chlapec, který se válí v křečích na zemi s pěnou u úst, nejpravděpodobněji trpí epilepsií. Tchyně apoštola Petra, o níž jsme již vyprávěli, která ulehla v Kafarnaum s horečkami, měla asi malárii, rozšířenou zvláště u bažinatých břehů jezera. Duševně nemocný, u něhož se projevovalo jasné rozdvojení osobnosti, trpěl snad schizofrenií. V době Kristově, ale dokonce ještě i nedávno, vysvětlovali lidé psychické poruchy a těžké duševní nemoci jako posedlost. Hlavními vyníky byli démoni, kteří se usadili v člověku a trýznili jej. Antická i židovská literatura nám zanechala líčení, jak vymítání zlého ducha vypadalo. V první fázi démon tušil příchod exorcisty, vymítače duchů. Vyhrožoval, bránil se. Po vyslovení zaříkadla se však zloduch vzdal. Opustil tělo a uzdravení nemocného provázel hlučnými demonstracemi. U Ježíše již na první pohled odpadl všechen čarodejnický magický aparát i všechna zaříkání.

Ježíš zcela programově léčil choroby, které byly v Izraeli pokládány za nejtěžší. Malomocenství, ale také slepota nebo posedlost byly stavěny na roveň smrti. Pomoc v těchto nejtěžších případech byla přirozeně nejokázalejší ukázkou Ježíšovy moci. Avšak, jak Ježíše známe z evangelií, okázalost byla posledním cílem, o nějž by usiloval. Mnohé pochopíme, až budeme číst o velké hostině, na niž král místo bohatých a vlivných přizval chromé, slepé a žebráky. Ježíš tedy v první řadě soucítil s ubožáky, s nimiž právě Židé neměli slitování. Naopak – v povědomí starozákonního Izraele byla choroba neodmyslitelně spojena s trestem za hříchy. Druhá kniha Samuelova tvrdila doslova, že slepý a kulhavý nevstoupí do Božího domu. Židé se tedy zatracených duší štítili, zatímco Ježíš jim šel v ústrety. V Janově evangeliu říká doslova: „Já jsem přišel na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli a kdo vidí, oslepli.“ (J 9,39) A máme tu opět jeden ze slavných Ježíšových paradoxů.

Především si musíme připomenout, že neuzdravoval jen slepotu fyzickou, ale také nevidomost duchovní. Obě mají některé projevy společné – lidé slepí duchovně také vrážejí do lidí, protože nechápou smysl života. Nemají správný odhad situace a jsou schopni na samém okraji srázu učinit poslední zoufalý krok. Nemají cit pro prioritu hodnot, jsou slepí k zásadní distanci dobra a zla. Proto snadno podlehnou mravnímu relativizmu a dokáží zaměnit špatnost, která přinese jen momentální potěchu nebo zisk, za životní výhru.

V tomto smyslu je i naše doba do značné míry duchovně nevidomá a Ježíš ji může léčit, jako léčíval před dvěma tisíci lety chorobné Izraelity. Prozření z takovéto slepoty je stejný zákrok anebo dar jako výkon oční kliniky. Má také závažnější důsledky než zázrak vykonaný chirurgem na nemocném oku.

Tím nechceme Ježíšovu léčitelskou schopnost degradovat jen na duchovní prohlédnutí. Naopak, když Ježíš někomu před dvěma tisíci lety vrátil zrak, učinil hned dva zázraky najednou – především doslova „otevřel oči“ slepému. To, co pak vyléčený spatřil nejdříve, byl Ježíš sám. A proto se Ježíšovým slepcům ještě otevřely další opony, které zakrývaly neviditelné obzory. Viděli dál, než ostatní vidoucí. A naopak ti, co byli ve vleku tradice a kdo se pokládali za moudré a vidoucí, byli fakticky slepí, jak se praví v Ježíšově paradoxu.

Každý zázrak, o němž se v evangeliích píše, byl případem sám o sobě. V každé historce objevíme jako v perlorodce perlu dávné moudrosti, která i nám může pootevřít nové obzory. Tak například sotvaže Ježíš dokončil své Kázání na hoře, které jsme zevrubně studovali, přišel jeden malomocný. Lze předpokládat, že kdesi zpovzdálí Ježíšovi naslouchal. Nyní v jistotě, že mu Ježíš může pomoci, poklekl a pravil: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš se churavého dotkl a odvětil: „Chci, buď očištěn.“ (Mt 8,2.3) A dodal: „Chraň se to někomu říci!“ (Mt 8,4) Ježíš si chtěl uchovat svou anonymitu, neboť léčení bylo určeno potřebným, nikoli pozemské slávě.

Evangelisté tomuto léčení malomocenství věnovali velkou pozornost, neboť Izrael od časů proroka Elizea neznal případ vyléčeného malomocenství. Víme, že jde o chorobu úpornou, v mnoha případech smrtelnou. Židé hnali choré do izolace a podle požadavků Zákona museli malomocní mít na sobě roztržený šat, zakrytá ústa a obnaženou hlavu. Jejich povinností bylo volat: Z cesty, je tu nečistý!

Co je však na našem příběhu nejpodstatnější: síla víry. Malomocný neprosí, neptá se, nepochybuje. Ví, že všechno záleží na Ježíši, bude-li chtít. Chceš-li, pomůžeš! Ježíš po zázraku pouze požádal, aby se nemocný vydal ke knězi, který jediný měl právo nemocného ohledat a vyhlásit veřejně jeho skutečné uzdravení. Teprve po tomto ověření a po obětování v chrámu se směl uzdravený vrátit do židovského společenství.

Později došlo k uzdravení deseti malomocných najednou. Stalo se to kdesi na hranici Galileje a Samařska. Ježíš prosící nebožáky vyzval, aby se šli ukázat kněžím. Všichni byli shledání zdravými. Avšak jen jeden se vrátil k Ježíši. Byl to Samařan, jak píše Lukáš. „Nebylo jich očištěno deset?“ ptal se Ježíš. „Kde je těch devět? Žádný jiný se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A pak se obrátil k Samařanovi: „Vstaň a jdi. Tvá víra tě zachránila.“ (Lk 17,17-19) My bychom si měli v této souvislosti vzpomenout, jak často zapomíná jeden každý na vděčnost, zejména když se zalyká štěstím. A za druhé – z těch deseti byl zřejmě jeden jediný cizinec, který se vrátil. Domácí se asi radovali se svými nejbližšími. Ježíš dovedl jeho víru ocenit. A svými slovy na rozloučenou mu udělil „první medaili“ za víru. Těch „medailí“ nebude, jak již víme, mnoho. A všechny budou rozdány mezi cizince.

Pravým klenotem v cyklu uzdravení je ovšem setník, nižší důstojník, zřejmě ve službách Heroda Antipy. Při četbě evangelií je nám tento muž sympatický od první věty: vždyť neprosí ani za sebe, ani za děti, ale za umírajícího sluhu. Ježíš se okamžitě nabízí, že jej přijde uzdravit. Setník však pronese větu, která vstoupí navěky do křesťanských bohoslužeb: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu. Ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven.“ (Mt 8,8) Setník svou prosbu, aby mu Ježíš pouhým slovem zachránil milého sluhu, rozvíjí. Říká, že když on sám může vydávat rozkazy vojákům i otrokům, tím spíše může vydávat příkazy Ježíš, jemuž podléhá všechno na světě. A Ježíš, kterého nikdy nic nepřekvapilo, se tentokrát „podivil“ a pravil: „Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel.“ (Mt 8,10) Udělil tedy „druhou medaili“ za víru – a opět cizinci. Současně sdělil lidem okolo, že přijdou mnozí od východu i západu a budou stolovat v nebeském království s velkými postavami Starého zákona, s Abrahamem, Izákem a Jakubem. Ježíš tak slíbil vykoupení pohanským národům, zatímco synové království, členové vyvoleného národa, kteří zmařili svou šanci, „budou vyvrženi ven do tmy…“ (Mt 8,12)

A pak se Ježíš potkává se syrofenickou (kanaanejskou) ženou, tedy opět cizinkou. Neznámá se mu vrhla k nohám, aby poprosila za své dítě. Z celé stylizace jejího projevu je patrné, že již o Ježíši věděla, a dost možná, že slyšela i jeho kázání. „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův!“ prosila. „Moje dcera je krutě posedlá.“ Ježíšovi učedníci prosili, aby ji poslal pryč. A tak, jestliže se nám teď Ježíšova slova budou zdát mimořádně krutá, je to jen proto, že chtěl vyzkoušet víru prosící Syrofeničanky. Ale ukázal všem kolem také běžné chování nadřazeného židovského národa. Chtěl předvést, jak by asi vypadala jeho reakce, kdyby doslova přijal prosby apoštolů – totiž, aby ji odehnal. „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím izraelského národa,“ řekl Ježíš. Cizinka se však nevzdala. „Pane, pomoz mi!“ „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ „Ovšem, Pane,“ přijímala odpověď pokorná pohanka a dodala: „Ale vždyť i psíci pojídají kousky, které padají se stolu jejich pánů.“ V tom okamžiku Ježíš neodolal a udělil „třetí medaili“ za víru. „Ó, ženo, veliká je tvoje víra. Staň se ti, jak si přeješ.“ (Mt 15,22-28)

V Kafarnaum, jak se dočítáme, přinesli Ježíšovi i ochrnutého muže na lůžku. Podle některých svědectví bylo v té chvíli okolo Ježíše tolik lidí, že nezbylo, než spustit nosítka rovným stropem orientálního domu. Když Ježíš, jak zapsal Matouš, uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ (Mt 9,2) Duchovní předáci židovského národa, kteří přihlíželi, se cítili pohoršeni. V duchu odsuzovali Ježíšovo rouhání. A protože Ježíš dovedl hledět k lidskému srdci a poslouchat myšlenky, odpověděl jim okamžitě nahlas: „Proč smýšlíte špatně ve svém srdci? Vždyť co je snadnější? Říci: -Odpouštějí se ti hříchy, – či říci -Vstaň a choď -! Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy : Vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů!“ pokynul ochrnutému. A ten opravdu vstal a šel. (Mt 9,4-6) Zástupy, které to viděly, jak píše evangelista Matouš, posedla bázeň. Ale také velebili Boha.

U tohoto příběhu si povšimneme, že Ježíš přistoupil k léčení, když viděl víru zástupu. Tím není řečeno, že by Ježíš potřeboval víru jako předpoklad k hypnotickému působení. To by bylo skutečně nejsnazší vysvětlení tohoto zázraku. Avšak Ježíš vyžaduje spíše víru jako důvěru, že Bůh pro nás může opravdu udělat všechno. Bez této důvěry by všechno, co vykonal, vypadalo jen jako kouzla a čáry.

Ale ještě podstanější je vazba: „odpouštějí se ti hříchy“. Připomeňme si, že tato slova byla pronesena v dobách, které nevěděly nic o vlivu psychiky na fyzické zdraví člověka. Stav hříchu, výčitky svědomí, a tedy i nevalná pohoda ducha mají – a moderní věda o tom již nepochybuje – nesmírný vliv na celkovou kondici člověka. Zvláště u takzvaných civilizačních chorob, u žaludečních vředů, infarktů a zřejmě i nádorového bujení je psychický stress rozhodujícím spouštěcím momentem. A to nemluvíme o sebevražednosti, o nervových poruchách a vůbec o stavu psychiky moderního člověka. Ježíš proto léčbu ochrnutého nezačíná skutečným hojením choroby, tedy odstraňováním důsledků, ale odpouštěním hříchů jako prvotní příčiny. Současně přihlížející Izrael informuje, že přišel na zem odpouštět. Dává tedy nahlédnout do jednoho z dosud nevyslovených tajemství svého poslání.

VSTAŇ !

V Ježíšově veřejném působení a v cyklu zázračných činů hraje roli i trojí vzkříšení zemřelých. Kromě Lazara, jemuž budeme věnovat pozornost později, pomohl Ježíš chlapci z Naimu a Jairově dceři. Jairus, který byl představeným synagogy, přiběhl k Ježíši, aby ho poprosil za zemřelou dceru. Ježíš s učedníky se vydal k domu plnému plačících i hudebníků, kteří se již připravovali k pohřbu. Klimatické podmínky Blízkého východu nedovolovaly otálení s pohřbíváním; zvláště v nejteplejších měsících zahrabávali Židé své zemřelé týž den, kdy zesnuli. Přihlížející Židé se dali do smíchu, když Ježíš u lůžka pravil: „Vždyt ta dívka neumřela, ale spí.“ (Mt 9,24) Vzal dívku za ruku a ona vskutku vstala. Ježíš v této chvíli prostřednictvím neznámé a bezvýznamné dívky sděluje, že on sám je silnější než smrt, a naznačuje své vlasrtní budoucí zmrtvýchvstání. Současně ukazuje, že smrt je jen tenkou stěnou, která odděluje náš pozemský život od života věčného. A naznačuje, že i my se staneme subjekty i diváky největšího zázraku, totiž našeho vlastního probuzení k věčnosti.

A je tu ještě jeden, zdaleka ne nepodstatný detail. Bezprostředními svědky vzkříšení Jairovy dcery byli jen tři nejoblíbenější učedníci Páně – Petr, Jakub a Jan. Jak ještě uvidíme, bude tato trojice, která se zúčastní všech velkých událostí, všichni tři budou při proměnění Páně a budou s Ježíšem bdít i osudné noci před ukřižováním v Getsemanské zahradě. Tím není ještě řečeno, že ostatní byli horší než tito tři. Petr, Jakub a Jan prostě byli vybráni jako významný informační kanál, jímž mělo poznané putovat dál.

My se však zastavíme ještě u jednoho vzkříšení, které se odehrálo v městečku Naimu, přibližně 12 kilometrů od Nazaretu a méně než 50 kilometrů od Kafarnaum. Ježíš tu potkal pohřební průvod, který provázel k pohřebišti mrtvého chlapce. Ježíš se slitoval nad vdovou a autoritativním příkazem, který vede všechny postavy Nového zákona, slůvkem „Vstaň!“, vrací mládence k životu.

V souvislosti se vzkříšením Jairovy dcery se dostáváme do kontaktu ještě s další novozákonní postavou. Jde o ženu, „která trpěla krvotokem dvanáct let“, jak píše Matouš (9,2). Bylo to onemocnění, které Židé léčili magickými operacemi. Například v Talmudu, který obsahuje mnoho z židovské tradice, se mluví o přesedávání nemocné do sedmi jam, v nichž byla před tím spálena mladá réva. Také prý mělo pomoci pouhé polekání postižené ženy, sedící s pohárem vína v ruce na rozcestí. Nemocná jistě během dvanáctiletého churavění vyzkoušela všechno a ztratila již jakoukoli důvěru v pozemské léčení, o magii ani nemluvě. Neztratila však naději v Boží zákrok. Když ji Ježíš míjel, napadlo ji: „Dotknu-li se jen jeho šatů, budu zdráva.“ „Buď dobré mysli, dcero,“ pravil Ježíš, který se obrátil. „Tvá víra tě zachránila.“ (Mt 9,21.22) A tak byla udělena „čtvrtá medaile“ za víru. Tradice připsala této neznámé ženě jméno Veronika a umístila ji na šesté zastavení křížové cesty. Byla to ona, kdo podal Ježíši roušku k osušení ztýrané tváře. Krev a pot zanechaly na textilii trvalý otisk.

Ilustrace nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková