Biblické příběhy 12

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, VIDOUCÍ, KTEŘÍ PROHLÉDLI Jak jsme si již vyprávěli, Ježíš léčil i nevidomé. Kristus jim jednak otevíral pohled na nové duchovní obzory, jednak léčil fyzickou slepotu. Tak například, sotvaže vzkřísil Jairovu dceru, připojili se k němu dva slepí. „Věříte, že mám moc to udělat?“ zeptal se Ježíš. „Ano Pane.“ Dotkl se tedy jejich očí a řekl: „Staň se vám, jak věříte.“ Ježíš jim však důrazně přikázal: „Hleďte, ať se o tom nikdo nedoví.“ (Mt 9,27-30) Ale oni odešli, a jak píše Matouš, rozhlásili zprávu po celém kraji.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

Pravým prototypem člověka víry je ovšem slepec uzdravený Ježíšem téměř na konci cesty, u Jericha. Tradice o něm vypráví, že to byl kdysi zámožný muž s vynikající pověstí a znamenitým postavením. Oslepl však a proměnil se v trosku člověka. Tak poznal v bídě své samoty i druhou, tragičtější půli našeho životního putování. Teď sedí u cesty k Jerichu a dovídá se od kolemjdoucích, že se blíží Ježíš. Nedá na okřikování průvodu, který kráčí kolem, ale dožaduje se Božího slitování. „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ (Mk 10,47) Ježíš se tedy zastavil a dal slepce, jemuž se v evangeliích dostalo jména Bartimeus (Bartimaios), zavolat. „Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!“ (Mk 10,49) řekli mu; a my z této jediné věty chápeme, že šlo o víc, než o pouhé zavolání. Je to věta adresovaná všem, kdož jsou zváni, aby šli.

Žebrák Bartimeus okamžitě odhodil plášť a přišel k Ježíšovi. „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ „Rabbúni (t.j. můj mistře), ať vidím!“ „Jdi,“ řekl Ježíš, „tvá víra tě zachránila.“ „A hned nabyl zraku,“ píše evangelista Marek, „a šel touto cestou za ním.“ (Mk 10,51.52)

PROSILI HO, ABY SE VZDÁLIL

Teď bude na místě rozebrat reakce Izraele na Ježíšovy zázraky. Jedna reakce byla nepochybná – uzdravení se radovali, prostí Židé, kteří potřebovali hmatatelné důkazy, byli ohromeni. Ale tváří v zvář zázračným scénám rostla také nenávist, nedůvěra Palestinců. Ježíš neměl s obyvateli palestinského severu jenom dobré zkušenosti. V rodném Nazaretu málem v místě, kterému se říká buď Gadara nebo Gerasa; nejde však o jméno, ale o obsah příběhu. Když Ježíš vystoupil z loďky, vyběhli proti němu dva posedlí, kteří obývali zdejší hrobky. Žili prostě jako dva šílenci bez vztahů k jiným lidem. Zlí duchové, jak nám popisuje Matouš, kteří v nich sídlili prý požádali, aby je Ježíš nechal vejít do stáda vepřů. I stalo se. A tak se „celé stádo pustilo střemhlav po srázu do jezera a zahynulo ve vlnách“. (Mt 8,32) Podle Markova svědectví utonulo na dva tisíce vepřů. Pasáci utekli a přivedli na místo činu obyvatele těchto končin. „Tu vyšli všichni z města vstříc Ježíšovi, a když ho uviděli, prosili ho, aby z jejich kraje odešel.“ (Mt 8,34)

Není podstatné, jak došlo k splašení stáda. Také nejsou zajímaví šílenci, které Ježíš zbavil „posedlosti“. Podstatná je však veskrze záporná reakce místních obyvatel. Dali prostě přednost prasatům před vyššími duchovními hodnotami, před zdravím bližních, a dokonce i před Ježíšem jako nositelem nové perspektivy člověka.

Reakce, s níž se v evangeliích setkáváme, byla vlastně trojí. Mohla být i veskrze pozitivní. Vzpomeňme si na slova setníka z Kafarnaum. Nebo na rozhodnutí slepce, který prohlédl a vydal se okamžitě v Ježíšových stopách. Při zázračném rybolovu na Genezaretském jezeře, jehož výsledek rybář Petr neočekával, Petr sám klesne na kolena se slovy: „Jsem člověk hříšný.“ (Lk 5,8) Tady byly zázračné činy dotaženy až k závěrům, které poznamenaly život našich evangelijních hrdinů.

Mohlo však dojít i k pozitivním odezvám, z nichž žádný další závěr nevyplynul. Devět z deseti malomocných se už nevrátilo. Radovali se, že se mohou vrátit domů, ale na Ježíše už nevzpomněli. Alespoň ne v této chvíli. Jak již brzy uvidíme, kráčel Ježíš po vlnách jezera – jeho učedníci se zprvu báli, ale netroufali si formulovat otázky a ani se zázrakem nezabývali. Židé zase většinou čekali žádostivě na různé „kousky“ a na roztodivná překvapení, neboť chtěli vidět divy, které by ukojily jejich zvědavost. To je v mnoha případech všechno.

A pak je tu reakce, o níž jsme již hovořili. Odpověď veskrze negativní. Ježíše buď vyháněli, nebo dokonce obviňovali, že uskutečnil zázrak v sobotu, kdy se nesluší v židovském národě pracovat. Anebo ještě hůře – vinili Ježíše ze spolku s pekelnými mocnostmi. Když rozvázal jazyk němému, tvrdili strážcové židovské „duchovní ryzosti“, že Ježíš „vyhání zlé duchy vládcem zlých duchů“. (Mt 9,34)

Tak postupně zmařili mnozí v Izraeli jedinečnoiu příležitost, která se jim naskytla… My sami se zázraky a jejich vysvětlováním zabývat nebudeme. O tom, že se někdy v určitém místě vyskytují zdroje nahromaděné energie, a o tom, že mimořádná bytost v tomto zdroji dokáže vykonat neuvěřitelné, psali jiní. Jiní se také zabývali myšlenkou, jak lidé v zázracích mohou „přeplynout“ do čtvrté dimenze. Známe sensibily, kouzelné léčitele. V případě Ježíše však jde o víc – i kdyby neléčil, nechodil po vodě a neproměňoval vodu ve víno, nic by to nezměnilo na světodějném učení, které inspirovalo lidstvo na tisíce let.

PROČ SE BOJÍTE?

Tento příběh je věnován bouři na jezeře, jak nám jej popsali – až na Jana – všichni evangelisté. Jednoho dne navečer Ježíš přikázal svým učedníkům, aby se vypravili na druhou stranu jezera. Staří zkušení rybáři by se asi noční plavby neodvážili – mimo jiné proto, že jezerní hladina v ten čas nebyla nejklidnější. Velké rozdíly teploty mezi dnem a nocí v krajině mezi vysočinami dovedou vykonat své. Vichřice vyvolávají bouře a vlnobití. Jestliže se tedy apoštolové vydali na jezero navzdory všem zkušenostem, stalo se tak jen proto, že jim to Ježíš nařídil. K bouři uprostřed plavby nekonec opravdu došlo. Vlny zmítaly lodí a Ježíš na zádi klidně spal. Učedníci se řádně vyděsili. „Přišli tedy k němu, budili ho a volali: Pane, zachraň nás! Hyneme!“ „Proš se bojíte, malověrní?“ zeptal se Ježíš.“ (Mt 8,25.26) Marek nářek posádky dramatizoval výčitkami. „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ On však odvětil: „Proč se tak bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ (Mk 4,38.40) Ježíš přirozeně ztišil hladinu jezera. A tu se jeho nejbližší ptali: „Kdo on asi je, že ho poslouchá i vítr a jezero?“ (Mk 4,41)

Všichni učedníci byli již několikrát svědky vskutku zázračných událostí. Slyšeli Ježíše hovořit. A tedy během plavby měli zůstat klidně sedět. Neboť s takovým kormidelníkem, jakým byl Ježíš, se jim prakticky nemělo nic stát. Jejich nevíra a nejistota byly ovšem hlubší. Vždyť se po všem, co do této chvíle s Ježíšem prožili, ptají: Kdo to asi je?

Na druhé straně se nelze úzkosti v bouři divit. Je to úděl každého z nás, kdo se vydá osamoceně na plavby všedního života. Okolo nás je spousta rizik a nahoře je Pán, který mlčí.

Jinak zázrak, vykonaný nad vodními plochami, není ojedinělý. Ve Starém zákoně Mojžíš rozdělil vody Rákosového moře, jeho nástupce Jozue převedl vojska suchou nohou přes Jordán. Vody rozvodněné řeky se rozdělily. Totéž dokázal prorok Elizeus. Nyní se tedy pro změnu utišila hladina jezera.

Všechny tyto zázraky jsou dávnými událostmi, k nimž se vracíme jen proto, že se staly součástí významnějšího sdělení. Avšak jeden detail je aktuální dodnes. Je to věčná otázka: Kdo on asi je? Odpověď na ni musíme nacházet každý z nás sám.

ŽEŇ JE VELKÁ, DĚLNÍKÚ MÁLO…

„Žeň je velká, ale dělníků málo“ těmito slovy v evangeliu Matoušovu (Mt 9,37) je uvedena předehra k prvnímu samostatnému vystoupení Ježíšových učedníků. Spisovatelé evangelií, jak jsme si již zvykli, nezaznamenávají podružné podrobnosti, kde Ježíš k prvním misionářům promluvil, odkud vyrazili, jak dlouho trvala cesta a kam se vraceli. podstatné jsou rady, jichž se dostává nejenom učedníkům, ale všem, kdo budou chtít kdykoli vyznávat a šířit Ježíšovo učení. Řečeno dnešní terminologií, leží před námi cosi, co bychom dnes nazvali diplomatickým protokolem vyslanců Božího království. Většina textu ani nepotřebuje vysvětlivky a komentáře. Jedno je nesporné, že text byl vymezen izraelskými problémy na přelomu letopočtu. Říká se tu například doslova: „Mezi pohany nechoďte, do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte ke ztraceným ovcím izraelského národa.“ (Mt 10,5.6)

Ježíš vskutku začínal šířit evangelium v Izraeli. Teprve když se ukázalo, že Izrael nadobro zanevřel na tuto radostnou zvěst, tíhl i Ježíš víc a víc ke světu, ležícímu za izraelskými hranicemi. Prvními vlaštovkami byli oni izraelští cizinci, kteří dostali „první medaile“ za víru a kteří Ježíše přesvědčovali, že cizí jsou na nové výzvy připraveni mnohem lépe, než Ježíšovi vlastní soukmenovci.

Pozoruhodné jsou však pokyny, které Ježíš uděluje všem stoupencům bez ohledu na zeměpisné a časové souřadnice. Jsou to pokyny pro život v nepřátelském prostředí a hojně jich mohla užívat církev, zatlačená na samé hranice legality. „Já vás posílám jako ovce mezi vlky. Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudcům a bičovat v synagogách… Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, oprotože v tu chvíli bude vám dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale Duch vašeho Otce mluví skrze vás.“ (Mt 10,16-20)

„Vydá na smrt bratr bratra a otec syna, povstanou děti proti rodičům… Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného…“ (Mt 10,21-23) „Proto se jich nebojte. Nic není tak tajného, že by to nevyšlo najevo, a nic tak skrytého, že by to nevešlo ve známost. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co je vám šeptáno do ucha, hlásejte ze střech! A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou… Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy! Máte přece větší cenu než všichni vrabci dohromady. Ke každému, kdo se ke mně bude znát před lidmi, budu se i já znát před svým Otcem v nebi…“ (Mt 10,26-32)

A nadcházejí jedny z posledních rad, jimiž Ježíš vybavil své učedníky na dlouhou a nebezpečnou cestu. „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, nýbrž meč. Můj příchod rozdvojí syna s otcem, dceru s matkou…“ a lidé z vlastní rodiny se znepřátelí. „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden. A kdo nebere svůj kříž a nechtěl by mne následovat, není mne hoden. Kdo bude chtít zachovat svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mne, zachová ho. Kdo přijímá vás, přijímá mne, a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ (Mt 10,34-40)

Tyto výzvy míří přes dvě tisícovky let ke každému čtenáři. Nebát se. Vydávat svědectví o pravdě bez ohledu na nenávist protivníků. A nestrachovat se, protože jsme armádou, na jejíž straně stojí Bůh – a tedy armádou, která svou při nemůže prohrát.

Ježíš nemluví s potěchou o tom, že se i lidé nejbližší postaví proti sobě. Pojmenuje jen smutnou pravdu a my mu po zkušenostech z vlastního života jen můžeme tisíckrát přisvědčit. Ježíšovo učení také nepřináší jen mír; do lidského společenství položí meč. To neznamená, že by evangelium samo hlásalo násilí – je naopak od první chvíle vystaveno úderům totalitní moci. Ježíšovo narození je provázeno pláčem vražděných betlémských dětí. Meč Ježíšovy doby se vložil mezi věřící a nevěřící. Rozdělil svět světla a tmy, svět ducha a násilí. Duchovní hodnoty, pro něž je Ježíš přibíjen na kříž, stojí mnohem výš než chatrné kompromisy s mocí a vlastním svědomím.

Pasáže, které tu teď čteme, nejsou vůbec úsměvnou četbou a za každým slovem cítíme stín pronásledování a násilí dějin. Avšak i tahle stinná stránka naší četby má svůj pozitivní rub. Jako se rožhavený uhlík rozpálí každým fouknutím, tak násilí moci a pronásledování vždycky znovu rozpálilo do běla lidskou víru. Cožpak naše země, která se už zdála mrtvá pro víru, není klasickým důkazem tohoto tvrzení? A naopak nejsou triumfální gesta „církve vítězné“ prapříčinou ochlazování víry?

Ale pokračujme v textu, v němž nacházíme poprvé i slova o kříži. Najednou se ocítáme v pásmu, kde jde o život a smrt, o vlečení těžkého břemene kříže. A nejde také jen o Krista, ale o každého člověka. Praví se tu přece jasně, že „kdo nebere svůj kříž“, „kdo bude chtít zachovat svůj život“, ztratil všechno.

KŘÍŽ NÁŠ VEZDEJŠÍ

Málokteré náboženské téma bylo zpracováno tak důkladně, jako lidské utrpení. Bolest a trápení doslova prosákly naše životy i světové dějiny. Nemoci, bída, pronásledování a nenávist se prostě staly lidskými společníky. Ve chvílích, kdy na nás doléhají nezvyklou intenzitou, máme chuť se vzpírat a ptát se: Proč? Proč právě já. „Kříž náš vezdejší“ jako jediný spolehlivý prostředek proměny a polepšení je však doslova vkomponován do lidského života. Staří Římané, kteří poznali břemeno zkoušek, kdysi napsali, že jednou z největších rozkoší je pohled zpět na utrpení, které jsme museli zdolat. Jestliže jsme je ovšem zdolali. „Abych sama sebe poznal,“ napsal kdysi Antoine de Sant-Exupéry, „k tomu ti, Pane, stačí zapustit do mne kotvu bolesti.“ A myslitel M. Unamuno zase napsal, že nejlépe se lidé, dvojice životních partnerů, sblíží právě v trápení, „když těžké kladivo bolesti rozdrtilo jejich srdce v témž hmoždíři utrpení…neboť lidé se milují láskou duchovní, jen když po nějaký čas orali kamenitou zemi pod jhem společné bolesti“.

Ježíšův současník Seneca nám pak sděluje, že „nepřetržité neštěstí má jednu výhodu, že nakonec otuží ty. které nikdy nepřestalo týrat“. Ježíš zdůrazňuje význam kříže – jako podmínky pro toho, kdo ho chce následovat. Proto v Kázání na hoře blahoslavil trpělivé, trpící, tiché a pokojné, které stíhá nenávist světa. Marně se ptáme proč. Marně zkoumáme druh bolesti, který nás právě postihl. Náboženský myslitel Ch. Foucauld na toto téma kdysi napsal, že „Ježíš volí pro každého takové utrpení, které se v jeho očích nejlépe hodí k posvěcení. Často kříž, který ukládá, mezi všemi kříži je tím jediným, který je člověk ochoten přijmout, ačkoliv by jej odmítl, kdyby jej potěžkal. Ten kříž, který nám dává, je vždycky ten, který člověk nejméně chápe.“ Ale tak jako kormidelník ověří své síly v bouři a jako člověk sám sebe prověří a pochopí v životních těžkostech a na dně psychické úzkosti, Bůh, jako veliký projektant lidských cest, si takhle ověřuje odolnost a spolehlivost svých pozemských partnerů. Proto „život spočívá těžce na těch, kdo mají křídla,“ napsal kdysi G. Flaubert. „Čím jsou křídla větší, tím bolestivější je jejich rozpětí. Kanárci v kleci poskakují, jsou veselí, ale orli mají zasmušilý vzhled, poněvadž si lámou pera o mříže…“

KDO JE PÁNEM NAD SOBOTOU?

V době bezprostředně před misijní cestou se asi stane příběh, který napoví mnohé o tom, co se zakrátko odehraje v Jeruzalémě. Ježíš šel právě obilným polem se svými učedníky. Byla sobota, žáci Ježíšovy fakulty trpěli hlady, a tedy si utrhli klasy, třeli je mezi prsty a pojídali jednotlivá zrna. A na tuto scénu, jak se zdá, židovští protivníci přímo čekali. „Hleď, tvoji učedníci dělají, co se v sobotu dělat nesmí.“ (Mt 12,2)

Sobota byla v Izraeli posvátná. Zákon o svěcení tohoto dne se však vzdálil původnímu smyslu soboty. Sedmý den sváteční ustanovil Bůh proto, aby si oddechl hospodář, jeho služebnictvo, dobytek i příroda. Duchovní předáci Izraele však vytvořili ze soboty břemeno. Sepsali sumáře činností, které se vykonávat nesměly. V našem případě pouhé mnutí klasů pokládali židovští farizeové dokonce za mlácení, a tedy za práci, která nebyla v sobotu povolena.

Ježíš jim tedy odpověděl vzpomínkou na starověkého krále Davida, hrdinu Samuelovy knihy. Vzpomněl na příhodu, v níž David prchá se svými muži před králem Saulem. Velekněz tehdy hladovým mužům nabídl dvanáct chlebů, které byly již předloženy Bohu jako oběť. Ježíš se tak distancoval od bezduchého opakování formulek a lpění na liteře Zákona. Kromě toho připomněl, že „v sobotu kněží v chrámu porušují sobotu, a přece jsou bez viny“. (Mt 12,5) „Říkám vám,,“ pokračoval, „tady je někdo víc než chrám.“ (Mt 12,6) A aby nebylo pochyb, řekl farizeům zřetelně, že „pánem nad sobotou je totiž Syn člověka“. (Mt 12,8) Současně připomněl striktní příkaz Starého zákona, v němž Bůh ústy proroků srozumitelně formuloval jeden ze základních požadavků slovy, že chce milosrdenství, a ne oběť. Kdybyste věděli, co to znamená, nebyli byste soudili lidi nevinné, pravil.

Střety, odehrávající se právě v sobotu a spory s duchovními předáky Izraele o tom, co se má a nemá ctít a vyznávat, se opakovaly s neuvěřitelnou frekvencí. Dokonce ještě téhož dne, kdy se odehrála předchozí scéna, se Ježíš s židovskými náboženskými moralisty střetl podruhé. Vstoupil do synagogy, kde v té době byl člověk s „odumřelou rukou“.

„Je dovoleno v sobotu uzdravovat?“ zeptali se lidé Ježíše v předtuše, že se pokusí pomoci ochrnutému nebožákovi, a také „proto, aby ho mohli obžalovat“, (Mt 12,10) jak píše evangelista.

„Je někdo mezi vámi, kdo by měl jedinou ovci a ta by mu v sobotu spadla do jámy, že by ji hned neuchopil a nevytáhl?“ odpověděl otázkou Ježíš. „A oč větší cenu má člověk než ovce! Proto je dovoleno v sobotu konat dobré skutky!“

Pomalu se obrátil k člověku s ochrnutou paží. „Natáhni ruku,“ pokynul. (Mt 12,11-13) A on ji natáhl, byl v pořádku. Otřesná byla reakce nepřátel, kteří „odešli a usnesli se, že ho zničí“. (Mt 12,14)

My si jen vyložíme, že Ježíš o zachráněné ovečce nemluvil náhodou. Mojžíšův zákon skutečně povoloval vytáhnout i v sobotu zvíře, které padlo do jámy. Duch zákona totiž pamatoval na to, aby se ani němá tvář v sobotu netrápila. Na druhé straně však židovští rabíni nepovolovali, aby Izraelité v sobotu těšili zarmoucené a aby se za ně modlili. Neboť takovéto počínání by prý kalilo radostnou náladu tohoto dne. Tak se Izrael této doby vzdaloval duchovním rozměrům Starého zákona a také Ježíšovi, který odmítl lhostejnost a otálení tam, kde lze bližnímu pomoci okamžitě.

Ilustrace nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková