Biblické příběhy 13

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, ORGANIZÁTOŘI JUSTIČNÍ VRAŽDY Když Ježíš oslovuje své protivníky, hovoří často o zákonících a farizejích.Tyto pojmy se již vyskytly nejednou v našem vlastním vyprávění, a bude tedy na místě je blíže interpretovat. Zákoníci a farizeové představovali dva duchovní proudy tehdejšího Izraele. Zákoníci byli jakousi intelektuální elitou, skutečnými duchovními vůdci strany farizeů.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

V dnešním smyslu slova bychom řekli, že šlo o bohoslovce a právníky a současně učitele duchovního dorostu. Ačkoliv sami nebyli kněžími, dosáhli rozhodující duchovní pozice v Izraeli. Měli i významnou mocenskou pozici, neboť spolu s velekněžími zasedali v nejvyšším národním a náboženském orgánu země, v židovské veleradě. Ta, až přijde čas, se promění v tribunál, který vydá Ježíše na smrt.

Mezi zákoníky se nacházeli zejména stoupenci přísného výkladu Zákona. A protože všechny právní předpisy, i zákony Mojžíšovy doby, vyžadovaly prováděcí nařízení, ujali se této úlohy právě zákoníci. Zpracovávali výklady Písma, rozvíjeli systémy zákazů a nařízení. Nakonec vytvořili nepřehlednou džungli, v níž se mohli orientovat jen příslušníci této elity. Svou učenost i pseudoučenost shromažďovali v komentářích, z nichž postupem času vznikal Talmud, sbírka, která svým objemem několikanásobně přesáhla samotný Starý zákon.

Farizeové patřili se zákoníky k sobě, jako se neodmyslitelně druží teorie a praxe. Zatímco zákoníci vypracovávali systém pravidel, která měla realizovat Zákon, farizeové se snažili se vší okázalostí podle těchto norem žít. Usilovali o to, aby studiem Zákona, a zejména plněním dodatečných předpisů, dosáhli co nejčistšího života. Jak to s nimi dopadlo, vidíme ve vyprávění evangelií. V přehnané úzkostlivosti dospěli až k justiční vraždě. Tato farizejská duchovní smetánka čítala, jak odhadují odborníci, 6 000 osob. Cítili se povzneseni nad nevzdělaný „lid země“, nad přízemní, světsky orientované rodáky. Nebylo tedy divu, že výraz farizeové znamenal nakonec tolik co oddělení, odloučení. Distancovali se od hříšného světa, aby si uchovali svou rituální čistotu.

Farizeové se však stali i určitým lidským typem. Výraz farizej, který vstoupil do povědomí národů, v sobě skrývá označení pokrytců, kteří se navenek tváří jako puritáni, ve skutečnosti jim však nic brutálního není cizí. Přitom však byli mezi Židy, zejména mezi zákoníky, opravdoví znalci Písma. Zráním se z nich mohly zrodit i takové postavy, jakými byli třeba Nikodém nebo sv.Pavel. Vždyť i Talmud, tedy rozvíjení Mojžíšových knih v ústní tradici, v němž jsme našli mnohou myšlenkovou perlu, sepisovali právě tito muži. Byli znalí a sečtělí. Jak píše J.Hirsch, „byli nejenom v Písmu sv. a ústních tradicích, nýbrž i v ostatních vědách velice znalí a sečtělí. Tak museli mít znalosti hvězdářské, aby byli s to ustanovovati měsíce a podle toho svátky, nemajíce kalendáře; nebo znalosti lékařské, aby mohli luštiti předpisy o pokrmech, jakož i zdravotní předpisy z Písma sv.; nebo znalosti zeměměřičské, aby řešili právní otázky o pozemcích. Rozumí se samo sebou, že znali i cizí jazyky, zvláště řecký a římský jazyk, ačkoli lpěli houževnatě na hebrejštině.“ Přitom byli nezištní. „Učitelé tito (titul jejich byl Rabi=učitel) nebývali úřední osoby a nemívali služného za vyučování, nýbrž vykonávali úřad učitelský, soudcovský a kazatelský dobrovolně a neplaceně, z ryzí lásky k víře a vědě. V občanském povolání bývali řemeslníky nebo rolníky. Ideálem jejich bylo, spojovati učenost s občanským praktickým povoláním.“ A přece se ukázalo, že i moudrost spřažená s vášnivým zaslepením může svést člověka na scestí.

O povaze této společenské vrstvy vydal mimochodem svědectví sám Ježíš, když svým posluchačům vysvětloval, že na „stolici Mojžíšově“ usedli farizeové a zákoníci. Doporučil lidu, aby činil a zachovával všechno, co mu řeknou. Ale podle jejich skutků nejednejte, varoval, protože to, co říkají, o čem mluví, sami nekonají. Aspoň první půle Ježíšových rad tedy svědčí ve prospěch farizejské elity. Šla vzorem svými slovy, nikoliv však skutky. Nejhorší snad bylo, že tito proroci rituální čistoty přestali rozlišovat mezi podstatným a druhořadým, počali si zakládat na své znalosti Zákona, jako by již ve znalosti samé spočívala záruka čistoty a spravedlnosti.

Tak se stalo, že v židovském národě počal odumírat základní nerv, totiž bezprostřední, živý vztah člověka k živému Bohu. Místo toho se ústředním principem židovské víry stal vztah člověka k předpisům Zákona, dokonce i k těm pravidlům, která si časem lidé vymysleli sami. Farizeové se tak stali varováním i pro naši dobu, neboť tak jako oni může skončit každý, kdo vezme věc víry a poznání Písma za nesprávný konec. I v církvi se to v dějinách stalo bezpočtukrát. O tom, jak vývoj duchovních předáků Izraele spěl do slepé uličky formalizmu, svědčí několik příkladů. Tak třeba v sobotu bylo možné léčit nemocné jen v případě nebezpečí smrti. Zlomená noha však nesměla být v tento den napravena, vymknutý kotník nesměl být vklouben do správné pozice. Bylo sice dovoleno, aby si čloivěk naříkající bolestí ponořil postiženou končetinu do studené vody. Nesměl však poraněnou paží nebo nohou pohybovat, protože takový pohyb by se již blížil lékařskému ošetření. Při bolesti zubů bylo dovoleno vypláchnout si ústa octem, ale jen tehdy, jestliže nemocný ocet polkl. Potom bylo možné celý proces pokládat za pojídání pokrmů. Také nebylo dovoleno přijímat prostředky vyvolávající dávení. Jednotlivé školy se přely, zda lze sníst vejce, které snesla slepice v sobotu. Bylo vyjmenováno na devětatřicet prací, které byly v tento den zakázány. Patřilo mezi ně mimo jiné napsání dvou písmen nebo vytvoření dvou stehů. Na druhé straně bylo dovoleno napsat dvě písmena do písku, neboť takové litery neměly trvání.

Židovské zákonodárství tak umožňovalo neuvěřitelné kličkování. Vražda vykonaná psem nebo vypuštěným hadem nebyla vraždou. Neboť vraždu způsobilo zvíře a nikoli člověk. Když devět ničemů utlouklo člověka, byli zproštěni viny, protože žádný z nich nezabil celého člověka.

Tak zákoníci poutali celý život a současně hledali cesty, jak jej zase nejrafinovanějšími kličkami rozvázat. Židé se při tom dokázali trýznit, postit, bičovat, ale současně se zamilovali do svých vlastních výmyslů, smyšlenek, svérázných pravidel hry, až duchovně oslepli. Není divu, že Ježíše nejenom nepřijali, ale ani nepochopili. Jak tragická byla Ježíšova věta, kterou řekl jednomu ze zákoníků: „Nejsi daleko od Božího království!“ (Mk 12,34) Ačkoliv farizeové i Ježíš vycházeli ze stejného historického pramene, ze Starého zákona, nemohli najít společný jazyk. A pak tu byl ještě jeden paradox: Na jedné straně farizeové nehledali moc, nepřijímali peníze, vydělávali si na živobytí vlastní prací, zejména provozováním řemesel. Na druhé straně však zaujímali významné pozice v duchovním světě. Zdobili se třapci, vyhledávali první místa v synagogách a na hostinách a pokládali se za nejspravedlivější bytosti světa. Nakonec Ježíš dospívá k poznání, že starou, ztrouchnivělou loď nemá smysl opravovat novým materiálem.

A tak se Ježíšova zvěst místo původním židovským adresátům dostává do vnímavějšího antického světa, k pohanům.

PRVNÍ KŘESŤANSKÝ MUČEDNÍK

Zatímco Ježíš putoval Izraelem, Jan Křtitel se již dávno ocitl v rukou galilejského vladaře Heroda Antipy. Důvodem zatčení bylo zřejmě křtění Židů, obava ze vzpoury Galilejců. Ale působily tu i důvody osobní: Herodes Antipas se totiž zamiloval do své švagrové, do ženy vlastního bratra. Žil s ní v cizoložném svazku – a Jan Křtitel nemlčel. A tak se stalo, že jej nenáviděl nejen Herodes, ale také, a to dvojnásob, jeho žena Herodias.

Jan již celé měsíce seděl ve vězeňské kobce v pevnosti Macherontě (též Machareus), zbudované na vysokém kuželu uprostřed skal na východ od Mrtvého moře. Sliboval si asi od své i od Ježíšovy činnosti hodně – teď však seděl v podzemí Herodovy pevnosti a trýznila jej nejistota, co se děje v Galileji, zda se Ježíš prohlásil Mesiášem a zda vůbec ještě působí. Vyslal tedy k Ježíšovi učedníky s dotazem. „Jsi ty ten, kdo má přijít, anebo máme čekat jiného?“ Ježíš poslal zpátky zvěst, která snad byla dosti výmluvná. „Jděte a podejte Janovi zprávu o tom, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, komu nejsem kamenem úrazu.“ (Mt 11,4-6)

Na otázku, zda je ten, „který má přijít“, která znamenala v židovském povědomí tolik co jméno Mesiáš, Ježíš přímo neodpověděl. Ale také nelhal. Svou odpověď vyřešil volnou citací proroctví dávného Izaiáše (Izajáše). Tak vnímavý duch, jakým Jan Křtitel byl, musel tato slova pochopit beze zbytku. Když poslové odešli, konstatoval Ježíš, že mezi „zrozenými z ženy nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel“. „Od času Jana Křtitele až po tuto chvíli,“ pokračoval, „je nebeské království vystaveno násilí a násilníci je uchvacují.“ (Mt 11,11.12)

Herodes, který držel Jana Křtitele v Macherontě, svého vězně šetřil. Vladař totiž tušil moc a rozpoznával kouzlo Janovy osobnosti, jak píší evangelisté. Také mu rád naslouchal. Herodias byla nesmlouvavější; možná i proto, že židovské zákony trestaly cizoložství, z něhož ji obvinil Jan Křtitel, smrtí. Jako vhodné příležitosti k vyrovnání účtů využila Herodias slavnosti, která se konala na počest Herodových narozenin. Jako tanečnice vystoupila přibližně devatenáctiletá dcera Herodiady, Salome, pocházející z prvního manželství. Opojený Herodes Antipas jí v té chvíli slíbil splnit jakékoli přání. Salome se poradila s matkou, která doporučila, vyžádat si hlavu Jana Křtitele.

A pak již nadchází scéna, kterou známe jako častý námět mnoha obrazů; kat přináší na míse Janovu hlavu. Tak skončil život Jana Křtitele, jehož zrození bylo kdysi ohlášeno stárnoucím manželům samotným andělem. Teď pohledná hlava se skelnýma očima děsí Herodovu společnost. Herodes Antipas, člověk nestřídmý, prostopášný, a jak teď vidíme, také krutý, neunikl výčitkám svědomí. Když se dověděl, že Izraelem kráčí Ježíš a koná zázraky, řekl svým sluhům, že Ježíš není nikdo jiný, než Jan Křtitel, který vstal z mrtvých.

Jan Křtitel se tak stal prvním mučedníkem Nového zákona a fakticky prvním mučedníkem křesťanství…

KDO JE MÁ MATKA?

V té době byl Ježíš zřejmě v Kafarnaum. V jednom z domů, nejspíše v domě Petrově, se odehrála jedna ze scén, které vyhrotily rozpory farizeů s Ježíšem. K Ježíšovi přivedli posedlého, který byl němý a slepý. Ježíš jej uzdravil a farizeové, jejichž reakce jsou nám již známy, obvinili zázračného léčitele ze spolku s ďábly, dokonce snad s „knížetem démonů“, Belzebubem.

Ježíš využil pouhopouhé logiky, aby vyložil, že není prakticky možné, aby kdokoli vypuzoval zlo zlem… Toto tvrzení je nadčasové a je morálním pokynem, adresovaným všem dobám a všem systémům. Ježíš pokračuje slovy: „Vyháním-li však já zlé duchy Božským Duchem, pak už k vám přišlo Boží království.“ (Mt 12,28)

Od pasivní obrany proti farizeům přechází Ježíš vzápětí do protiútoku. Stanoví pravidla, jejichž porušení se nepromíjí. „Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje. Proto vám říkám: Každý hřích i každé rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu nebude odpuštěno.“ (Mt 12,30.31) A dále: „Zmijí plemeno! Jak byste mohli mluvit dobře, když jste špatní? Ústa přece mluví to, čeho je srdce plné. Dobrý člověk vynáší z dobré pokladnice věci dobré, a špatný člověk vynáší ze špatné pokladnice věci špatné. Říkám vám: I z každého neužitečného slova, které lidé pronesou, musí v soudný den vydat účty, protože na základě svých slov budeš odsouzen.“ (Mt 12,34-37) Tyto pasáže, vyvolané zlobou farizeů, jsou vlastně volným pokračováním horského kázání. Zatímco však na hoře mluvil Ježíš vesměs ke svým stoupencům, tady míří odsuzující výroky proti farizejské zlobě.

Ježíš konečně vydal velmi obraznou předpověď o své smrti a o svém vzkříšení. Někteří vykladatelé Písma žádali totiž – navzdory tomu, co právě slyšeli – zázraky. „Pokolení zlé a nevěrné se dožaduje znamení,“ povzdechl si Ježíš. (Mt 12,39) Ale jediné znamení, kterého se jim dostane, bude znamení starozákonního proroka Jonáše, který setrval tři dny a tři noci v útrobách velryby. Právě „tak bude Syn člověka v nitru země tři dny a tři noci“. (Mt 12,40) Nakonec dochází k setkání Ježíše s příbuznými. „Když ještě mluvil k zástupům lidu, stáli najednou venku jeho matka a příbuzní a chtěli s ním mluvit.“ (Mt 12,46)

„Hleď, tvoje matka a tvoji příbuzní,“ připomínal mu kdosi. „Kdo je moje matka a kdo jsou moji příbuzní?“ podíval se Ježíš kolem, a ukázal rukou na své učedníky. „To je moje matka a to jsou moji příbuzní. Každý totiž, kdo koná vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12,47-50)

Tenhle pasus neměl v nejmenším urazit Ježíšovu matku nebo nejbližší pokrevní příbuzné. Ježíš těmito slovy odpovídá vlastně znovu farizeům, kteří svou náboženskou i dějinnou nadřazenost odvozovali od pokrevního spojení s patriarchou Abrahamem. Ježíš nad toto pokrevní příbuzenství staví rodinu duchovní. Učedníci mají mnohem větší hodnotu než rodina, kterou vážou pouze pouta společného fyzického původu. Stará tradice tedy důsledně ustupuje novému duchovnějšímu pojetí a řádu.

JEZERNÍ KÁZÁNÍ

V té době pronesl Ježíš nový a teď už třetí monolog k zástupům, které ho provázely. Poprvé v Kázání na hoře sdělil základní ústavní pravidla pro vstup do nebeského království. Před vysláním apoštolů na první misijní cestu vydal Ježíš příkazy, jak si mají počínat při šíření velkého projektu Božího království. A nyní promlouvá z loďky na jezeře k zástupům, které se shromáždily na břehu. Je to takzvané Jezerní kázání, které se snaží v serii podobenství vysvětlit samotný pojem tohoto království.

Podívejme se na tuto podivnou a kouzelnou formu, která nám doslova vyšperkovala evangelia. Podobenství se říkalo literárnímu tvaru, který se snažil postihnout slovy to, co bylo jinak nepostižitelné a lidským rozumem neuchopitelné. V evangeliích takovýchto obrazů najdeme sto dvacet a vystupují v nich lidé, přírodní děje i zvířata. Někdy je to marnotratný syn, jindy rozsévač, pastýř, chudák Lazar, nemilosrdný správce, dlužníci, ale i ovce, květiny, vrabci, rákos ve větru nebo svíčka a kbelík, ovce a vlci, hadi a holubice… Nejeden z těchto obrazů vstoupil i do dějin výtvarného umění a neznalost evangelické literární předlohy tak do jisté míry brání neznalým a nevzdělaným v pochopení zakomponované symboliky.

Teď se tedy podívejme na sled šesti podobenství Božího království. Jako máme u výkresové dokumentace pohled na půdorys, záběr ze strany, pohledy na detaily, které vytvářejí dokonalou představu celku, tak i zde máme všehovšudy šest záběrů, které tvoří zevrubný pohled na království, jež je vlastně stavem lidské duše.

PODOBENSTVÍ PRVNÍ – O ROZSÉVAČI

„Jeden rozsévač šel sít obilí. A jak sel, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; rychle sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, a protože nezapustila kořeny, uschla. Jiná zrna zase padla do trní; trní vyrostlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.“ (Mt 13,3-8)

Tak se v tomto podobenství objevuje trojí nešťastná setba do špatné země a jediná šťastná setba do dobré půdy. Palestinci, kteří hospodařili v tvrdých podmínkách na okraji pouště, museli být pro takovéto zpodobení nesmírně citliví. Ježíš jim navíc podal výklad ke každému zrnu i ke kvalitě půdy. Tak například vyložil, že bude marné vkládat zárodek „království Božího v nás“ do těch, kdož jsou příliš povrchní, tedy do nichž padá zrno jako do skály pokryté tenkou vrstvou půdy. Zaznamenají radostnou zvěst, setba vzklíčí, ale stačí málo, trocha útlaku a pronásledování, a náladoví poddaní království Božího opouštějí prapor. Pak jsou tu pohodlní posluchači představovaní zrnem, které padlo na sešlapanou cestu. Jsou nepřipravení, duchovně leniví, a tedy nenechají slyšené slovo vůbec zakořenit. Velmi aktuálním typem naší doby je zrno zasazené do plevele a trní času. Život nasycený bohatstvím a vášní konzumu slovo udusí. Vnímaví lidé, úrodná půda, přinesou ovšem včas dobrou úrodu. Kvalita setby tedy nezáleží na zrnu, ale na kvalitě půdy a řekněme rovnou, na připravenosti člověka.

PODOBENSTVÍ DRUHÉ – PLEVEL MEZI PŠENICÍ

„S nebeským královstvím je to jako s člověkem, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici koukol a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo zrna, tehdy se ukázal i koukol.“ (Mt 13,24-26) Služebníci se tudíž přišli zeptat pána, zda mají koukol vytrhat. „Ne,“ pravil hospodář. „Jinak byste při sbírání koukolu mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte koukol a svažte ho do snopků ke spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“ (Mt 13,29.30)

První obraz o dobré a špatné setbě se nyní pootočil a Ježíš nám podává království jako vztah dobré a špatné setby. Toto království prostě nezvítězí bez překážek. My si tu však připomeneme, že naše obvyklé rčení o pšenici a koukolu bylo vzato právě z tohoto podobenství. „Nepřítel“ nebo „ďábel“, představiteli zla jako takového, který nasel v noci koukol do lánu obilí, je zase obrazem vžitého úsloví, že čert nikdy nespí.

PODOBENSTVÍ TŘETÍ – O HOŘČIČNÉM ZRNU

„S nebeským královstvím,“ pokračoval Ježíš, „je to jako s hořčičným zrnkem, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ (Mt 13,31.32) S hořčičným zrnem nemáme velké zkušenosti. Botanici by nám však vysvětlili, že semínko velké dva, nejvýše dva a půl milimetru se v Palestině opravdu rozroste až do výšky tří nebo čtyř metrů. A člověk si tedy uvědomí hned dvě poučení najednou: obrovské následky původní úspěšné setby, ale také skutečnost, že člověk může rostlinu nanejvýš zasadit. Dynamiku růstu však už sám ovládnout nemůže.

Podobnou myšlenku obsahuje i podobenství čtvrté.

PODOBENSTVÍ ČTVRTÉ – O KVASU

„S nebeským královstvím je to jako s kvasem, který vzala žena a zadělala do tří měřic mouky, až všechno bylo prokvašeno.“ (Mt 13,33) Ježíš opravdu nemohl nalézt přiléhavější příklad; stačí málo kvásku a celé těsto záhy vykyne. To, co započalo jako radostná zvěst kdesi mezi rybáři v Galileji, na periferii téhle zapomenuté země, se rozšíří brzy po celé Palestině a nakonec po celém světě. Římskou říší počínaje. Jeden duchovní princip převezme bezpočet národů.

PODOBENSTVÍ PÁTÉ – O ZASETÉM SEMENU

nám zanechal evangelista Marek. „S Božím královstvím je to podobně jako s člověkem, který vhodí do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země samočinně přináší plody, napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Jakmile to zrno dovolí, hned se on pustí srpem do díla, protože jsou tu žně.“ (Mk 4,26-29)

Tento pasus nás nabádá ke klidu a jistotě. Prvopočátek království se vyvíjí, aniž si to sami uvědomujeme. Kromě naší vůle tu působí také program, který vede neomylně k budoucí žni.

PODOBENSTVÍ ŠESTÉ – O POKLADU, PERLE A RYBÁŘSKÉ SÍTI

Přečtěme konečně sled tří krátkých podobenství, jak nám je zapsal evangelista Matouš. Dovídáme se z nich především, že „s nebeským královstvím je to jako s pokladem, který leží ukryt v poli. Člověk, který ho najde, zakryje ho a pln radosti z něho jde, prodá všechno co má, a koupí to pole.“

„Dále je to s nebeským královstvím jako s kupcem, který hledá vzácné perly. A když konečně najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno co má, a koupí ji.“

„Dále je to s nebeským královstvím jako se sítí, která se pustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí.“

Tak tomu má být na konci světa, kdy budou odděleni zlí a spravedliví. I skončí všechno špatné v ohnivé peci, kde „bude pláč a skřípání zuby“. (Mt 13,44-50)

Jestliže jsme v předchozích pěti podobenstvích mohli číst o zakládání, houževnatosti a životní síle Božího království, teď se seznamujeme s jeho cenou. Hodnota této říše je nejryzejší a člověk by neměl litovat žádné oběti, aby získal vstup do této říše vyvolených. Království je takovým pokladem, že člověk nikdy nebude moci říci, že kupoval draho, ať za ně obětuje cokoli. Pole i poklady, ba i vzácné perly.

Sled obrazů končí lovem, jemuž galilejští rybáři velmi dobře rozuměli. A také tříděním mezi vzácnými úlovky a nepoživatelným odpadem, které Ježíšovi apoštolové rovněž velmi často prováděli.

Zbývá ještě jedno vysvětlení – kdo je pozván do tohoto království. V jednom obraze Ježíš vypráví o velké hostině, na niž byli původně pozváni bohatí a mocní. Ti však účast odmítli. Přijdou tedy ubožáci a chudina, které pán pozval jako náhradní hosty. Do tohoto obrazu je vkomponováno dvojí poznání: jednak pravda, že do království mají větší možnost vstoupit chudí než mocní a bohatí. Ale je tu zároveň zpodobena také skutečnost, že Židé, kteří měli být prvními hosty, svého hostitele odmítli. A tak se hostina otevřela pohanům a jejich potomkům, a tedy všem lidem.

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková