Biblické příběhy 14

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, NASYCENÍ ZÁSTUPž Scéna, která se teď před námi začne odvíjet, se stala námětem bezpočtu výtvarných děl. Jak se zdá, odehrála se nekdy v čase, kdy se Ježíšovi učedníci vrátili ze své první misijní cesty. Ježíš toužil najít trochu klidu pro svých dvanáct misionářů a vyhlédl si místo na severovýchodním okraji Genezaretského jezera. Leželo tu město Betsaida a v okolí se nalézaly četné planiny. Učedníci s Kristem se sem vydali na loďkách – avšak jejich pohyb neunikl zástupům, které se vydaly po souši ve směru plavby.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

A tak se stalo, že po několika kilometrech cesty se všichni, plavci i pěší, sešli na planině. On je, jak píše Lukáš o Ježíši a zástupech, vlídně přijal, „mluvil k nim o Božím království a uzdravil ty, kdo potřebovali léčení“. (Lk 9,11). Schylovalo se k večeru. Apoštolové přišli k Ježíši a doporučili mu, aby lid rozpustil. Je třeba vyhledat nocleh a pojíst, „protože tady jsme na samotě „. (Lk 9,12) „Dejte jim jíst vy!“ „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby, ledaže bychom šli a nakoupili jídla pro všechny tyto lidi.“ (Lk 9,12.13) Všichni evangelisté tuto scénu popisují shodně a věnují pozornost nejenom počtu ryb a chlebů, ale i velikosti zástupů. „Bylo jich totiž na pět tisíc mužů,“ zapsal Lukáš. (Lk 9,14)

My si však povšimneme i dalších detailů této velké události. Dočítáme se, že Ježíš „vzal pak těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a pronesl nad nimi požehnání, rozlámal je a dával svým učedníkům, aby předkládali lidu. Všichni se najedli dosyta a ještě se sesbíralo plných dvanáct košů zbylých kousků.“ (Lk 9,16.17)

Nejprve si všimneme zvýrazněného textu, který se objevuje v souvislosti s nasycením zástupů v evangeliích celkem šestkrát. Jsou to přibližně tatáž slova, která se objevují i v textaci poslední večeře, v posledních chvílích před Ježíšovým zatčením,. A jsou to konečně tatáž slova, která vstoupí do křesťanských bohoslužeb po celém světě. V tomto smyslu byla tato večeře „první večeří Páně“, právě tak jako večeře v předvečer ukřižování a velikonočních svátků byla večeří „poslední“.

Ježíš měl promyšlený každý krok svého pedagogického působení. Uspořádal asi tuto „první večeři“ zejména proto, že by lidé bez této generální zkoušky sotva pochopili tajemství večeře „poslední“. Vytvořilo se tu poprvé stolní společenství Izraele, které mělo, jak tušíme, větší smysl než pouhé nasycení zástupů. Ježíš bude později přítomen tam, kde se lidé budou společně shromažďovat, v jeho jménu lámat chléb. A tato rovina výkladu postihuje podstatu příhody, která bývá nazývána jako „sycení zástupů“. Přesto se mnoho badatelů zabývalo otázkou, jak došlo k tomuto sycení davů. Bylo to skutečné zmnožení hmoty? Některé myslitele napadlo, že Ježíš spíše dosáhl svým vlivem toho, že všichni poutníci vyndali ze svých brašniček ječné chlebové placičky a ryby a že se o společnou zásobu pod Ježíšovým vedením rozdělili. Ti, kdo zmnožení hmoty obcházeli touto cestou, si ani neuvědomili, že by takto došlo k zázraku mnohem kolosálnějšímu. Netýkal by se již jen mrtvé hmoty, ale přímo lidské psychiky. Uvědomme si, že tisíce Ježíšových posluchačů sedí navečer na okraji pouště. Unavení, malátní. Mnozí do těchto míst putovali z obrovské dálky. A jestliže ten, kdo byl lépe zásoben, vyndal všechno, aby poskytl pohostinství chudákům, vystavil se i on riziku, že se tady, v polopouštních podmínkách, bez naděje na brzké doplnění zásob, dočká hladu. Tímto směrem se také ubíralo Ježíšovo učení – lidé měli pochopit, že jsou si vzájemně bratry a že by měli mít otevřené brašny i srdce.

Zázrak zmnožení hmoty, který se ubíral tak říkajíc proti přírodním zákonům, zejména proti zákonu o zachování hmoty, obsahoval však v sobě určité riziko. Zaznamenal ho pro nás jeden z evangelistů – Jan. „Když lidé viděli to znamení, které vykonal, říkali: „To je jistě ten Prorok, který má přijít na svět!“ Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto zase rychle odešel na horu úplně sám.“ (J 6,14.15)

Prostí venkované, Galilejci, kteří viděli toto odpoledne Ježíše, jak ovládl pětitisícový zástup mužů a jak zázračně ukojil hlad tisíců, byli najednou přesvědčeni, že tento muž dokáže všechno. A protože čekali zcela určitý typ Mesiáše, který sjednotí zemi, vysuší řeky, aby přes ně přešla vítězná armáda Izraele a porazila šiky římských legií …, Ježíš odchází. Zřejmě obecnému nadšení podlehli i Ježíšovi nejbližší. Matouš to popisuje naprosto výstižně. „Pak hned přiměl učedníky, aby vstoupili na lod…“ (Mt 14,22) Inu, ani oněch dvanáct neodolalo pokušení a bylo jim zřejmě líto, že by nadšení zástupů mělo vyjít naprázdno.

Zázračné nasycení, jak se píše v evangeliích, se uskutečnilo dvakrát. V tomto případě šlo o pět tisíc mužů, kromě žen a dětí, a k nasycení stačilo pět chlebů a dvě ryby. Druhé nasycení se odehrálo v pohanských končinách na východním břehu jezera o něco později. Tehdy již nebyli hosty Židé, ale pohanské obyvatelstvo Palestiny jako příslib stolování, které bude adresováné všem. Nasycených byly čtyři tisíce. Za chleby se tehdy pokládaly ječné placky, které jsou dodnes v Orientě běžným pokrmem. Kdosi si dal kdysi práci a spočetl, kolik ryb muselo být zkonzumováno, jestliže se všichni účastníci najedli. Placek i s rybami muselo být přibližně 25 metráků.

My si však povšimneme dvou detailů – především toho, že ani Ježíšovi nejbližší nebyli imunní vůči tradičnímu pojetí Mesiáše jako pozemského vladaře. A za druhé, že titíž apoštolové neobstáli ve zkoušce víry. Jestliže si poprvé nevěděli rady s nasycením zástupů, podruhé by si již měli pamatovat, jak se takováto situace s Ježíšem „v čele stolu“ řeší. Místo toho se bezradně ptají: „Kde bychom tady v neobydleném kraji sehnali tolik chleba, abychom mohli dát dosyta najíst tak velkému zástupu?“

Ježíš tuto otázku nekomentuje, ale suverénně nasytí čtyři tisíce mužů, kromě žen a dětí, sedmi plackami a několika rybičkami. Do třetice se slabá anebo špatně pojatá víra projevila již vzápětí při dalším z Ježíšových zázraků.

JEŽÍŠ NA VLNÁCH

Apoštolové vyrazili po zázračném nasycení zástupů na hladinu Genezaretského jezera. Noc, kterou si zvolili k přeplavbě, nebyla nejklidnější. Navíc Ježíš zůstal na souši, aby se pohroužil do svých nočních modliteb. Zůstali tedy docela sami, aby bojovali proti „mocnému náporu větru“. Zprávy evangelistů o této události jsou tak přesné, že můžeme téměř do podrobnosti rekonstruovat časové i prostorové souřadnice tohoto děje. Mezi třetí a šestou hodinou ráno byli učedníci vzdáleni od břehu pět kilometrů a stále jim zbývala asi třetina cesty, aby přistáli na pevné zemi. Marek píše, že Ježíš „viděl, jak se namáhají s veslováním, protože měli vítr proti sobě“.(Mk 6,48)

Matoušův popis praví doslova, že k ránu „kráčel Ježíš po jezeře a šel k nim. Když ho učedníci viděli, jak kráčí po jezeře, zděsili se, neboť myslili, že je to přízrak, a strachem začali křičet.“ „Vzmužte se!“ zvolal Ježíš. „Já jsem to, nebojte se!“ Petr, který býval náramně ukvapený, chtěl okamžitě chůzi po hladině vyzkoušet.“Pane,“ volal, „jsi-li to ty, přikaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ „Pojď“, pravil Ježíš. Petr tedy vystoupil z lodi a vydal se k Ježíšovi. Najednou zavál vítr, Petr se lekl, dostal strach. A bylo po víře a nejvýznamnější postava z dvanácti začala tonout. „Pane, zachraň mě!“ volal. Ježíš mu podal ruku. Tentokrát slabou víru svých žáků nepřešel mlčky. „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ A ohromení veslaři v loďce šeptali: „Jsi skutečně Boží syn.“ (Mt 14,26-33)

Nám pak málokterá scéna Písma charakterizuje cholerika Petra tak názorně jako pasáž, kterou máme před sebou. Petr je nesporně fyzicky silný, odolný a odvážný, a přesto nesmělý, nejistý, v kritické chvíli i slabý. Aspoň v tomto čase. J.W.Goethe o této biblické události napsal, že je to jedna z nejkrásnějších legend, kterou měl vždycky nade všechny rád. Je v ní obsažena poučka, že člověk vírou a svěží odvahou zvítězí v nejtěžších zkouškách, ale podlehne při nejmenším pochybování.

DRAMA NOVÉHO ZÁKONA

Židé byli všímaví – neuniklo jim, že Ježíš na protějším břehu nenasedal na loď; a teď spatřili, že přistává. Připomeňme si, že tihle lidé byli včera nasyceni a nebyli daleko toho, aby Ježíše prohlásili králem. Pod tímto zorným úhlem budeme pozorovat všechno, co se odehraje, sotva Ježíš vystoupí z loďky. Židé se Ježíše ptají:“Mistře, kdy ses sem dostal?“ (J 6,25) Otázka je samozřejmě položena špatně, měli se zeptat,“jak“ se sem dostal. Potom by se mohl rozvíjet smysluplný dialog. Takto však byla vyslovena věta působící nejspíše jako slovní vycpávka, která měla překrýt rozpaky. A protože Ježíš dokázal číst z jejich srdcí, pochopil, proč jej vyhledávají i tady.

„Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Přičiňujte se ne o pokrm pomíjející, nýbrž o pokrm zůstávající k věčnému životu, který vám dá Syn člověka…“ (J 6,26.27) „Co máme dělat, abychom konali skutky, jaké žádá Bůh?“ „Toto je skutek, jaký žádá Bůh,“ odvětil Ježíš, „abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ (J 6,28.29)

Od tohoto bodu se mohl započatý dialog rozvíjet ve smyslu, v jakém s Ježíšem rozmlouvala Samařanka nebo Nikodém. Židé si však žádali důkaz, mají-li uvěřit. „Jaké ty tedy uděláš znamení, abychom je viděli a uvěřili ti? Co vykonáš?“ ptali se skoro ultimativně. „Naši předkové jedli na poušti manu…“ (J 6,30.31) připomínali Židé a vraceli se v myšlenkách ke starozákonnímu putování pouští. Když přišel hlad, přilétala v noci na poušť jakási semínka, nahrazující zrní.

Ježíš, jak jsme viděli již bezpočtukrát, nevystupuje jako kouzelník, který chce ohromit své posluchače a diváky. Když však Židé otevřeli starozákonní téma many nebeské, zůstává u obrazu chleba přicházejícícho z nebe a u tajemství proměňování vína a chleba v tělo Páně. Ani dnes, po dvou tisících letech, a ani připravené publikum, a dokonce ani duchovní, nejsou s to přesně dešifrovat tato tajemství, která se vymykají našemu pozemskému uvažování. O to větší šok to byl pro Židy, kteří uvažovali v úplně jiné duchovní rovině.

„Já jsem chléb života,“ řekl Ježíš, když Židé žádali zázraky. „Kdo přichází ke mně, nebude už nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude už nikdy žíznit. Ale řekl jsem vám: Viděli jste (mě) a přece nevěříte.“ (J 6,35.36) Ježíš rovněž prohlásil, že „chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ (J 6,33)

Židé začali reptat. V hlavě jim uvízla zejména poslední věta, že by Ježíš měl být chlebem, který sestupuje z nebe. „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku!“(J 6,42)

Ježíš však pobouřené židovské společenství doslova šokuje opakováním svého prohlášení: „Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel.“ Dovedeme si představit že v tuto chvíli ukázal sám na sebe. „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky.“ (J 6,50.51) „Chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ nechápavě hlučeli Židé. A Ježíš svou myšlenku ještě rozvinul. „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (J 6,51-54)

Tyto pasáže vstupují do náboženských textů, které se opakují po dva tisíce let. Ukazují k eucharistii, k přijímání při mši, k hlubokým tajemstvím, na která ovšem Izrael nebyl připraven. A tak Ježíšova slova sehrála i velkou pozitivní roli – byla sítem na němž byla pročištěna zrna od plev. “ Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodilo.,“ (J 6,66) jak zapsal Jan. Našich dvanáct učedníků, kteří se nechovali vždycky na jedničku a k jejichž důvěře v Krista můžeme mít tu a tam výhrady. si však právě v této chvíli muselo získat Ježíšovo srdce. „Chcete i vy odejít?“ zeptal se. „Pane, ke komu bychom šli?“ řekl Petr. „Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý.“ „Nevyvolil jsem vás dvanáct?“ odvětil Ježíš, „A přece jeden z vás je ďábel.“ (J 6,66-69) Tak s velkým časovým předstihem prozradil, že i mezi kroužek nejvěrnějších se vetřel zrádce.

My si v předchozím textu povšimneme ještě několika podrobností. Jednak tu Ježíš užil výrazu autoritativního vládce. Já jsem…, říká, když mluví o chlebě. A tato dvě slůvka nám až nápadně připomínají smlouvu, kterou Bůh uzavřel ve Starém zákoně s Abrahamem. Já jsem, řekl, a to je má smlouva s tebou. Jsem, který jsem, řekl Mojžíšovi. Jinými slovy – nepátrej po nepostižitelném. Prostě jsem…

K pochopení Ježíšových slov měli však velmi daleko i samotní apoštolové. Budeme-li pozorovat jejich povrchní reakce a naivní otázky, shledáme, že někdy, kdy by se ptát měli, se dotazovat vůbec nebudou. Teprve, až Ježíš zemře, vstane z mrtvých a bude lámat chléb a pít víno s apoštoly, až prožijí pašijový týden a ukřižování, teprve pak začnou mít představu, jakou duchovní transfúzí může být eucharistie, přijímání hostií a vína u oltáře.

Na první pohled se zdá, že v Kafarnau došlo k totálnímu selhání Ježíšovy zvěsti. Včera málem král byl najednou opuštěn všemi. Ale zdánlivé prohry, které protřídí zrno, mají svou vysokou hodnotu. Zejména, pracuje-li Ježíš v tak kolosálním časovém plánu a v tak gigantických časoprostorových rozměrech.

A ZA KOHO MNE POKLÁDÁTE VY?

Je léto, předposlední rok Ježíšova života, pouhých dvěstě dní do osudných velikonoc. V tomto okamžiku nezbývalo mnoho času na to, aby Kristus své nejbližší duchovně i psychicky připravil na nastávající zkoušku. Odebral se s nimi tedy na vysloveně pohanské území, do nejsevernějších končin Palestiny. Tady vládl Filip, který si vzal za manželku Salome, tedy onu dámu, která si nedávno vyžádala odměnou hlavu Jana Křtitele. Sídelním městem tohoto manželského páru se stala Cesarea, zvaná též Cesareou Filipovou. Sem, do tiché krajiny, mířil Ježíš se svými dvanácti.

Děj, který se teď bude odehrávat před našima očima, je jako čep, v němž se otočí celý sled dějů. Jestliže se až do této chvíle nesly evangeliem zprávy o zázračných činech, o hlásání království Božího, které je na dosah, a jestliže až dosud převládala spíše optimistická nálada, najednou padne do vyprávění stín. Od tohoto okamžiku začne prostě systematická výuka kříže. Sedmkrát, možná osmkrát se bude opakovat předpověď ukřižování – ale až do posledního okamžiku apoštolové beze zbytku neuvěří a tuto podstatnou informaci nezpracují tak, jak by si snad Ježíš přál.

Vraťme se tedy do končin okolo Cesareje Filipovy. Ježíš tu o samotě položil učedníkům prostou otázku: „Za koho pokládají lidé Syna člověka?“ Apoštolové odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše (Elijáše), jiní za Jeremiáše (Jeremjáše), nebo vůbec za jednoho z proroků.“ Řekněme rovnou, za vtělení již dříve zemřelých proroků Izraele, vesměs nejslavnějších mužů Starého zákona. „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Blahoslavený jsi, Šimone…,“ chválí jej Ježíš a konstatuje, že toto poznání mu vnukl sám Bůh. (Mt 16,13-17) Povšimněme si, že jestliže až do této chvíle hovořil Ježíš před učedníky o sobě jako o Synu člověka, tady se sám legitimuje jako Mesiáš. Ale napomenul učedníky, „aby nikomu o něm neříkali.“ (Mk 8,30)

Od správně zodpovězené otázky se počíná odvíjet druhá fáze děje. Po optimističtějších částech evangelií Ježíš začíná přidávat druhou, tragičtější polovinu. „Od té doby,“ jak píše zasvěceně Matouš, „začal Ježíš svým učedníkům dávat zřejmě najevo, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží i vykladatelů Písma a být zabit a třetího dne být vzkříšen. (Mt 16,21)

V té chvíli si vzal Petr Ježíše stranou, jak píší evangelisté, a řekl: „Uchovej Bůh, Pane! To se ti nesmí stát!“ „Pryč ode mne, satane!“ ohradil se Ježíš. „Svádíš mě, neboť nemáš na mysli, co je Boží, ale co je lidské.“ (Mt 16,22,23)

I Petr tedy podlehl v Izraeli navyklému pozemskému pojetí Mesiáše: Apoštolové byli prostě dětmi svého prostředí a nasákli mnoho z dynastických a politických nadějí svého národa. Proto Petr nechce uvěřit, že Ježíš bude ukřižován. Apoštolové jsou hluší, i když se dozvídají s náskokem o tom, že Ježíš bude vydán pohanům, že bude zbičován, zesměšněn, popliván… A že zemře, samozřejmě.

Kdyby se Petr odvážil zeptat se na detaily, jistě by se všechno potřebné dozvěděl. Měl se zeptat: Co bude s námi? Vždyť jsme všechno vsadili na tvoji kartu. Opustili jsme rodiny, živnosti a najednou budeme stát proti celému nepřátelskému židovstvu. Kdyby se dokázali takhle ptát, pak by se asi dozvěděli, že Ježíš má všechno ve svých rukou, že půjde vlastně jen o statečnost prvních dvou dní – našeho Velkého pátku a Bílé soboty. Pak se setkají se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Lukáš však sám přiznává, že tomu slovu nerozuměli a jeho smysl jim zůstal skryt. Proto nechápali, ale báli se ho na to slovo zeptat“. (Lk 9,45) A na jiném místě praví, že smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal“. (Lk 18,34)

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková