Bohunka – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Sám nevím, jak se to stalo, že jsem se neoženil. Stačila mi bratrova rodina. Nikdy jsem nemusel být sám o víkendech nebo o svátcích- měl jsem kam jít. I na dovolenou jsem s nimi jezdil. A tak mi najednou bylo čtyřicet, uběhlo dalších pět let a já byl pořád sám… Zkontroloval jsem psací stůl, jestli jsem nezapomněl před obědem dodělat něco důležitého a vzal jsem si kabát z věšáku. Kolegyně Bohunka telefonovala, ale podívala se na mě, slzy v očích a smutně zakroutila hlavou.

„Na oběd nejdu, Františku!“
Popotáhla a pokračovala v hovoru.
„Já ale nevím, paní Hrušková, co mu je! Doktor taky neví! A jedl od rána něco? Ne? Maso jsem umlela, a on ho nejedl? To se nikdy nestalo! Ale to už začalo před týdnem! Udělala jsem mu játra! Ty miluje! A nesnědl jediný kousek!“

Všimla si, že pořád ještě stojím ve dveřích a ukázala mi, abych šel a nezdržoval se. Měli jsme na oběd hodinu a Bohunka věděla, že jím rád v klidu.
„Včera večer jsme šli k doktorovi! Vzala jsem si taxi! Operoval, tak jsme čekali v čekárně a mně se zdálo, že se mu udělalo líp a tak se mi ulevilo, paní Hrušková! A vidíte, ráno mu zase bylo špatně! Ještě, že jste doma a máte čas se na něj podívat, že tam není sám, chudinka moje malá, nemocná…“

Potichu jsem za sebou zavřel dveře kanceláře. Bylo půl dvanácté a na našem Katastrálním úřadu začala hodinová přestávka. Chodili jsme jíst kousek odsud do jídelny a tak jsem nemusel s jídlem pospíchat, to jsem totiž opravdu neměl rád a Bohunka to dobře věděla. Říkala, starý mládenec má své zvyky, co? Doma na tebe taky nikdo nepospíchá…
Uslyšel jsem za sebou klapnutí dveří a otočil se, jestli si to třeba nerozmyslela a přece jenom nejde. Chodili jsme totiž na obědy spolu. Už deset let. Od té doby, kdy u nás nastoupila a dostala stůl v mé kanceláři naproti mně.

Všichni se tehdy smáli, že prý dám radši výpověď než abych měl vedle sebe ženskou, ale mně to nevadilo. Jsem sice svobodný, ale ženy mám rád. Proč bych se nemohl v práci podívat na hezkou blondýnku, která je pěkně při těle? Pravá česká holka, krev a mlíko.

Díval jsem se na Bohunku už deset let, ale nic mezi námi nikdy nebylo. Byli jsme
prostě kolegové, snad i kamarádi, ale nic víc. Nevoněli jsme si, jak jednou říkali v televizi.
Bohunka se prý jako mladá zklamala ve své veliké lásce, ze které se vyklubal ženatý mizera z Vyškova se třemi dětmi. Zůstala sama se psem. Já nebyl sám nikdy. Měl jsem bratra- dvojče, který bydlel kousek ode mě a já u nich byl každou chvíli. Měl tři děti, dva kluky- dvojčata a holčičku. A hodnou manželku.

Jeho rodina mi úplně stačila. Mohl jsem se věnovat práci a svému koníčku, kterým byla historie našeho města. Mapoval jsem historii všech domů, a když za mnou před lety přišli z MÚ, abych dělal kronikáře, neodmítl jsem.
Měl jsem prostě tolik práce, že bych na ženu stejně neměl čas. Když chcete, aby vám to v manželství klapalo, nesmíte ženu zanedbávat. A to bych dělal. Byl jsem radši sám. Smířil jsem se i s tím, že nebudu mít děti. Náš rod nevyhyne, bratr dva syny má, tak co. Všichni přece děti mít nemusíme…

Byl jsem na tom vlastně víc jak dobře a vyhovovalo mi to. Dělal jsem si, co jsem chtěl, a i když jsem byl sám, samotou jsem netrpěl. Nic mi nechybělo a ženy už vůbec ne! Vždyť jsem se denně díval na usměvavou Bohunku…
Už jsem byl u jídelny. Otevřel jsem dveře a zařadil se do fronty. No… usměvavou… už se dlouho neusmála. Spíš má teď oči pořád uplakané. Před měsícem totiž začal její pes postonávat.

Byl to černý kokršpaněl, docela hezký a podle toho, co říkala, měl i dobrou povahu. Domácí mazel. Bohunka měla naštěstí hodnou sousedku, důchodkyní, která jí ho přes den ohlídala. To s ní telefonovala, než jsem odešel na oběd.
Já na psy nikdy moc nebyl. Když jsem byl malý, prokousl mi jeden ruku. Neznal jsem ho a chtěl jsem ho pohladit na hlavě, on se lekl a kousl. Nedivím se mu, ale od té doby jsem se se psy moc nekamarádil.

Ale když Bohunka vyprávěla o svém Lordovi, poslouchal jsem rád. Lord byl pro ni všechno! Někdy mi říkala, abych si psa pořídil také, ale kdepak! Měl jsem hrůzu z představy, že chodí po bytě, když chci mít klid. Otravuje, že chce jít ven. Musel bych se starat o žrádlo a čerstvou vodu a lítat s ním po doktorech, jako to teď dělá Bohunka! Tohle všechno mi
doslova vyvolávalo husí kůži. Hrůza!

Když jsem se vrátil z oběda, stála Bohunka u okna a jedla housku, kterou si přinesla z domova. Otočila se na mě a oči měla zase celé červené.

„Bohunko, nesmíš si to tak brát! Stanou se přece i horší věci než…“
Hodila housku do koše a rozkřičela se na mě.

„Jak to myslíš, Františku? Jak tohle můžeš říct? Lord je moje všechno! Prožili jsme
spolu patnáct let! Lord je jediný tvor, kterého mám!“
Snažil jsem se ji uklidnit.

„Bohunko, tohle všechno přece vím! Ale je to jenom pejsek. Nic víc!“
„Není to jenom pejsek, Františku! Je to moje všechno!“

„Ale mě přece znáš deset let! To je taky hodně! Taky jsme spolu dost prožili…“
Snažil jsem se jí jemně naznačit, že přátelství mezi lidmi je přece něco víc než to, že mi pes olízne ruku, ale ona se smutným úsměvem zavrtěla hlavou.

„Promiň, že jsem na tebe křičela. To jsou nervy… Nemáš pravdu, Františku. Tebe
mám ráda jako kolegu. Rozumíme si. Ale doma se mnou nejsi. Nevíš, co to je, když přijdu z práce a Lord na mě čeká. Čeká na mě, chápeš to? Vítá mě! Je šťastný, že jsem přišla! Pak jdeme spolu na procházku, na nákup. Kouká na mě, když vařím. Stulí se ke mně, když se dívám na televizi. Vleze si ke mně do postele. A když je mi smutno, hned to pozná, přijde a začne mě olizovat…“
Svým způsobem měla pravdu. Omluvil jsem se a už jsem radši nic neříkal.

Druhý den mi přišel vedoucí říct, že si Bohunka vzala tři dny dovolenou. Že jí umřel pejsek. A jestli zvládnu práci sám. Prohlédl jsem materiály, které jsme měli společně do konce týdne zpracovat a zjistil jsem, že Bohunka má svoji práci hotovou. Řekl jsem mu tedy, že je všechno v pořádku a pak jsem seděl a koukal před sebe.

Bohunka počítala s tím, že Lord umře! Proto na zadané práci dělala tak, až jsem se divil! Počítala s tím, že Lord umře a ona si vezme dovolenou. Bylo mi jí v tu chvíli strašně líto. Věděla, že jí umře pes, ale zároveň myslela na mě. Věděla, že mi tady nemůže nechat nedodělanou práci, protože bych to bez ní do konce týdne nezvládl.

Vytočil jsem její číslo. Nezvedala to. Tak jsem jí aspoň poslal esemesku. Že mi je to líto, že na ni myslím, a kdyby něco potřebovala, ať mi dá vědět, že jí rád pomůžu. Neodpověděla a do práce přišla až v pondělí.
Málem jsem ji nepoznal. Měla černý svetr, černé kalhoty a blonďaté vlasy stažené do přísného uzlu. Vypadala, jako by zhubla alespoň dvacet kilo!

„Bohunko! Je mi to moc líto!“
Vstal jsem a šel k ní, abych ji objal, což jsem nikdy před tím neudělal! Ale přišla mi taková bezmocná a zoufalá! Nejradši bych ji držel v náručí pořád, ale ona se ode mě odtáhla.

„Neříkal jsi, že Lord je jenom pejsek? Jenom pejsek a nic víc?“
Koukala na mě studenýma očima, jako bych byl její nepřítel. Pokrčil jsem rameny.
„No… ano, to jsem říkal. Ale chtěl jsem tě utěšit. Nemyslel jsem to tak.“
Pokývala hlavou a vzdychla.

„Ale myslel jsi to tak. Nikdy jsi psa neměl. Nevíš, co to je, když… když…“
Oči se jí zalily slzami. Znovu jsem k ní natáhl ruce, ale ustoupila za svůj stůl.
„Mám práci.“
Když jsme asi hodinu pracovali, pokusil jsem se s ní navázat hovor.
„Bohunko, rád bych ti řekl, že jsem sice řekl to, co jsem řekl, ale já nevěděl, že Lord umře…“
Podívala se na mě jako na cizího člověka.

„Řekl jsi to o mém největším příteli.“
„Bohunko! Tak si koupíš jiného pejska!“
Prudce vstala a podívala se po svém stole. Polekal jsem se. Snad po mně nechce něco hodit? Ale co? Květináč je těžký, v hrníčku má kafe, tužka je malá! Nakonec po mně nehodila nic, jenom zaťala obě ruce v pěst.

„Nikdy si už žádného jiného psa nekoupím! Nikdy! A nepřeju si, abys měl takovéhle nemístné poznámky! Právě ty! Člověk, který nemá rád psy!“
Začal jsem se bránit.

„Ale já je mám rád! Tedy, nemusím je mít doma, to je fakt, ale žádnému psovi bych
nikdy neublížil, to přece víš!“
„Právě že nevím!“
Prudce si sedla, začala pracovat a už si mě dál nevšímala. Nenápadně jsem ji pozoroval. Její zármutek mi působil doslova fyzickou bolest. Všechno kolem srdce jsem měl stažené. Jak rád bych jí pomohl! Jak rád bych ji zase viděl usmívat se! Mezi námi přece bylo deset let opravdové přátelství! A zase se vrátí! Musí se vrátit! Musí!

Teď je plná zármutku a já ji v něm nemůžu nechat. Musím se pokusit dostat ji z její bolestí, i za cenu toho, že po mně něco hodí! Představil jsem si, jak po mně hází květináč a přišlo mi to k smíchu. Musel jsem se hodně držet, abych se nerozesmál, ale v tu chvíli po mně šlehla tak zlým pohledem, že mě smích okamžitě přešel.
Nicméně, když přišel čas oběda, pokusil jsem se o smír.

„Bohunko, nepůjdeš se mnou na oběd?“
Chvíli na mě koukala a pak přikývla.
„Zhubla jsem dost a nemíním hubnout dál. Ještě bych si musela pořizovat jiný šatník.“
Přikývl jsem.

„Máš pravdu. Takhle je to akorát.“
Hnal jsem se k věšáku pro její kabát. Sláva! Aspoň, že jde se mnou na oběd! Už mě nebavilo chodit sám!
„Jak to myslíš?“
Překvapeně jsem se otočil s kabátem v ruce. Bohunka stála u stolu a podezíravě si mě prohlížela.
„Co jak myslím?“
Nechápal jsem, na co se ptá. Co jak mám myslet? Co jsem to vlastně řekl? Aby šla na oběd! Nic víc! Co jí zase vadí?
„Říkal jsi, že takhle je to akorát! Jak to myslíš?“
„No…“

Nevěděl jsem, co mám říct. Ty blbče, nadával jsem si. Proč jsi to řekl? Horečně jsem přemýšlel. Nějaký důvod jsem určitě měl, jinak bych to neříkal. Koukal jsem na ni a
najednou jsem přesně věděl, proč jsem to řekl. Protože jí to teď strašně sluší! A tak jsem to řekl.
„Protože teď, jak jsi zhubla, tak ti to moc sluší.“
„Chceš tím říct, že jsem byla před tím tlustá?“

„Ne! Proboha! Tys nikdy nebyla tlustá! Ale teď ti to sluší víc! Moc ti to takhle sluší!“
Už nic neřekla, pomohl jsme jí do kabátu a šli jsme do jídelny. Zatímco já si dal knedlo zelo vepřo, Bohunka si dala zeleninové rizoto. Sedli jsme si ke stolu, kde sedělo několik našich zaměstnanců a jeden z nich řekl to, čeho já si všiml také.
„Paní Adamcová, vám to ale sluší! Vy jste jako po nějaké lázeňské kůře!“
Podívala se po něm a tiše odpověděla.

„Umřel mi pejsek.“
Rozesmál se.

„Tak to svý starý přivedu z útulku pět podvraťáků a budu je postupně střílet! A za chvíli budu mít doma krasavici! A zadarmo!“
Strnul jsem. Idiot! Co to plácá? Podíval jsem se na Bohunku. Stoupla si, v ruce talíř s rizotem. Bylo na ní vidět, že chce něco říct, nadechla se, a pak prudce smetla rizoto chlápkovi přímo do obličeje. Položila talíř a vyběhla z jídelny.
Řeknu vám, byl z toho poprask! Celá jídelna ztichla a pak to začalo. Co se stalo, proč mu to udělala, kdo za to mohl. Když se u nás zastavil i náš ekonomický ředitel, stoupl jsem si a všechno mu vysvětlil.

Že Bohunce umřel pes, že nikoho nemá a těžko to snáší a řekl jsem i to, co řekl kolega, který si pořád ještě vybíral rizoto z vlasů a ze šatů.
„Musíte uznat, že to přehnal. Chápu, že pes je jenom pes, ale říct něco takového, když viděl, že Bohunka zhubla, protože jí umřel pejsek…“
I když se tomu někteří chechtali, pejskaři byli na straně Bohunky. Ekonomický ředitel pokyvoval hlavou a pak se naklonil ke vtipálkovi.
„Pane Hemza, mně tohle někdo říct pár dnů po tom, co nám umřel náš Beník, tak mu rozbiju hubu, věříte?“
Když jsem se vrátil z oběda, Bohunka se na mě ustrašeně podívala.
„Asi jsem to přehnala, co?“
Rychle jsem jí řekl, co se v jídelně semlelo a ona se trošku usmála.

„To jsem ráda, že ses mě zastal, Františku! Děkuju. Já bych ho v tu chvíli zabila!“
Ovzduší v naší kanceláři se trochu pročistilo. Byl jsem rád. Ale dával jsem si pozor, abych ji něčím nepopudil. Říkal jsem si, ještě několik dnů a bude to dobré. Na Lorda pomalu zapomene a pořídí si jiného pejska.
Ale to se nestalo. Bohunka byla pořád smutná, málo jedla, zhubla ještě víc a nový šatník si opravdu musela pořídit. Všechno na ní totiž plandalo a na sukně si musela dávat zavírací špendlík, aby z ní nespadla!
Pak jednou přišla v džínách a v černém tričku. Když si svlékla kabát, pověsila ho na věšák a šla ke svému stolu, vyrazila mi dech. Byla nádherná! Od Lordovi smrti si vlasy.

nenatáčela, nosila je stažené do uzlu a vypadala jako madona! Začala se i jinak líčit a já si v tu chvíli řekl, že musím konečně něco udělat, protože jsem si musel přiznat, i když nerad a se strachem, že jsem se zamiloval.
Konečně, tajemství to žádné nebylo. Můj bratr se švagrovou to na mně poznali už dávno a dělali si ze mě legraci, že nás tentokrát pojede do Bulharska sedm a dvoulůžkový pokoj, kde jsem se každý rok vyvaloval sám, bude konečně plný. Trávili jsme totiž každý rok tři týdny v Bulharsku, v pronajatém domě u moře.

Když mi to řekli, celý jsem se zapotil. To by bylo! To by bylo, panečku! Mít takovou krásnou ženskou v Bulharsku! A nejenom tam! Mít ji u sebe pořád!
Dny ubíhaly, Bohunka krásněla čím dál víc, alespoň v mých očích určitě a já se
chystal na velkou akci.
Koupil jsem si štěňátko černého kokršpaněla. A protože se v chovu psů nevyznám, nebylo nic divného, že jsem Bohunku pozval k sobě, aby mi ukázala, jak mám ve svém mládeneckém bytě vytvořit zázemí pro psí miminko.
A Bohunka přišla ráda. Mého Kima si zamilovala na první pohled a byla to láska oboustranná.
A to je asi tak všechno. Vlastně ještě něco!

Až pojedeme v létě s Bohunkou do Bulharska, bude nám Kima hlídat Bohunčina sousedka, paní Hrušková…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ ŽENY MAJÍ SVÉ DNY