Brácha – povídka

Autor článku: Eva Haltufová Stejně si myslím, že kdyby ho ten idiot tenkrát v té hospodě nenapadl, tak by se to nestalo. Chtěl nabančit chlápkovi, co mu lezl za manželkou. Počkal si na něho, když se vracel ze záchodku a přepadl ho pěkně ze zálohy. Brácha dostal místo něho pěstí a ještě pár kopanců kanadou do obličeje, z pusy se mu řinula krev, obočí měl natržené.

Bránil se jen chabě, nikdy se prát neuměl. Protivník byl mohutnější a posilněný rumem. Hospodský pohrozil, že zavolá policii, ale mezitím si to hoši vyříkali, agresor se omluvil a nakonec to zapili.
K ránu se brácha dopotácel domů, obličej mu začal pěkně napuchat a hrál všemi barvami. Jeho štrachání mě probudilo. ˝K sakru, kde zase s´ byl˝, zaklela jsem. Neodpovídal a motal se po předsíni. Jen nerada jsem opustila svůj vyhřátý pelíšek. ˝Schytáš to, brácha,˝ chystala jsem si proslov. Rozsvítila jsem a děsně jsem se ho lekla. Byla z něho cítit hospoda, byl celý napuchlý, místo oka měl jen škvíru. Pusu nemohl ani otevřít, rty měl rozbité a krev na nich mu pomalu zasychala. ˝Nic naplat, takhle do práce nemůžeš, lepší bude, když si zajdeš k doktorovi˝, radila jsem mu. Už mě docela štval. Bylo mu přes třicet a stále pendloval od máti ke mně, ode mě k ní. Žádnou stálou známost neměl a tak z práce skoro každý den spěchal s kolegy zedníky rovnou na pivko. Ale byl to takový míša, nikomu by neublížil, nikomu nepřekážel.

Životem tak nějak proplouval.
Když ho lékař viděl, hned poznal, že sám si takový úraz způsobit nemohl.Rovnou chtěl psát oznámení, ale to brácha rezolutně odmítl. Přece neudá kamaráda. A tak dostal neschopenku a pár dní si poležel doma s ledem na obličeji. Od té doby alespoň půl roku do hospody ani nevkročil.
˝Dávám na kafe, brácha, dáš si taky?˝, zeptala jsem se ho zcela zbytečně, protože kafe si se mnou dával vždycky. Jen kývl hlavou na souhlas a najednou vidím, že se dívá někam do neznáma, přestal mě vnímat a sesunul se k zemi.

Začal s sebou mlátit na všechny strany, jeho tělo s sebou trhaně škubalo a kolem úst se objevila pěna. ˝Brácha, co je!˝, zařvala jsem, ale vůbec o sobě nevěděl. Podložila jsem mu hlavu a otřela mu ústa. Než jsem stačila vytočit záchranku, začal se probírat. Díval se na mě a byl úplně mimo, vůbec nevěděl, co se s ním dělo. ˝No tys mi dal!˝, oddychla jsem si, když byl zase při vědomí. ˝Udělalo se mi nějak divně˝, jen hlesl a šel si lehnout. ˝Nikam nevolej, zítra si s tím dojdu˝, vysoukal ze sebe.
Vůbec se mi to nelíbilo. Asi za čtrnáct dní mi vzrušeně volala matka, že brácha upadl a měl takový divný záchvat. ˝Mami, musí k lékaři, u mě se mu to stalo nedávno taky˝, řekla jsem jí na to.

Když bráchovi udělali několik složitých vyšetření, vůbec s námi nechtěl mluvit. Dostal nějaké antiepileptické léky a měl nastoupit do nemocnice. Byl zasmušilý, přestaly mu chutnat cigarety a do hospody také nechodil. ˝Hele, brácha, vyklop to, co se s tebou děje?˝, vyzvídala jsem. ˝Tak si to přečti, když to tak chceš vědět˝, a podával mi papír z nemocnice. Zpráva byla celkem krátká, ale výstižná. Pochopila jsem z ní, že se jedná o maligní nádor v nějaké oblasti mozku a že bude operativně odstraněn. Zatmělo se mi před očima, najednou jsem nevěděla, co na to říct.˝Doktoři si s tím snad poradí, ne?,˝ plácla jsem. Jen jsem doufala, že brácha nemá tušení co znamená slovo maligní. A také jsem nevěděla, co všechno ví od lékaře. A doufala jsem, že to slovo nebude nic říkat ani matce.

Čekala jsem, že po operaci bude brácha k nepoznání. Ale vůbec ne. Seděl na posteli a usmíval se na nás. Jen oči měl nateklé a na hlavě měl takovou směšnou čepičku z gázy. Z pod ní vykukovala jizva, teprve když mu obvaz sundali, bylo vidět, kudy lékaři vedli řez, udělali mu takovou podkovu. ˝Brácha, tu máš pro štěstí,˝ snažila jsem se být vtipná.˝Brzy mě pustí a ještě pak budu muset chodit na chemoterapie˝, informoval nás. ˝O vlasy nepřijdu, stejně už žádné nemám˝, smutně se usmál. Jeho dlouhé vlasy až na ramena vzaly za své, byl ostříhaný snad na milimetr. Ale jinak komunikoval, hýbal se, chodit mohl, žádná funkce nebyla narušena.

Poctivě bral léky, poctivě chodil na chemoterapie. Bylo vidět, jak rychle nabírá nové síly. Mamka ale pořád naléhala, abych se lékaře poptala a zjistila bližší informace, ona že na to nemá sílu. Tak jsem šla na zvědy. Lékař mi sdělil, že vše dospělému pacientovi vysvětlil a dal důraz na slovo dospělému. Oponovala jsem mu ale, že on prostě někdy vede takový podivný život svobodného mládence a že asi bude tak trochu potřebovat náš dohled a lékaře jsem tím trochu obměkčila. Vysvětlil mi průběh operace a řekl mi, že se ale nepodařilo vyndat celý nádor, že tam zůstal mikroskopický kousíček, ke kterému se nelze nijak dostat a vše záleží na tom, jak zaberou chemoterapie.

Zatmělo se mi před očima. Jak to mám říct matce? A ví to brácha? Vypotácela jsem se z ordinace, aniž by mi na tyto otázky dal někdo odpověď. Nakonec jsem neměla odvahu to matce říct tak naplno, trochu jsem tu nemilosrdnou pravdu zabalila a ještě převázala mašličkou, naděje tu přeci je, tak proč jí mám nervovat? Stačí, že mám brouka v hlavě já.
Brácha si pobyl nějaký čas doma, prvně hrozně zhubnul, kde byly ty časy kdy vyluxoval ledničku do posledního drobečku! Ale když mu skončily chemoterapie, ztracená kila zase nabral, jen vlasy už mu nikdy nenarostly. Měl jen takové olysalé ostrůvky. Trápilo ho to, tento handicap řešil různými kšiltovkami. Nakonec se cítil tak dobře, že mohl znovu nastoupit do práce. Dokonce ani lékaři nebyli proti. ˝Tak snad je vyhráno˝, doufala jsem.

Když už to vypadalo, že brácha má za sebou to nejhorší, a bude moci zase normálně žít, postihl ho nový epileptický záchvat, přihlásil se přesně po pěti letech po operaci. A pak následovala řada dalších. Nezbývalo, než aby se podrobil další operaci. Ale to už byla sázka do loterie. Situace se znovu opakovala. Brácha seděl opřený o polštář, hlavu mu zase pokrývala gázová čepička jako tenkrát. Byl bledý, zamlklý. Lékař si tentokrát sám zavolal matku a sdělil jí, že ten nepatrný kousíček, který je na velmi nepřístupném místě, začal znovu bujet. Z větší části nádor odstranili, ale zákrok byl natolik riskantní, že při vší snaze je výsledek nejistý a naděje na přežití tak dva roky.
Musel si být hodně jistý, když takovou prognózu vyslovil. V životě jsem neviděla matku tak zlomenou. Probrečela několik dní i nocí, ta bezmocnost ji sužovala. Nenašla jsem způsob, jak ji utěšit.

Brácha se sice zotavoval poměrně dobře, ale na vánoce ho domů nepustili. A tak na štědrý den zůstal na pokoji sám, ostatní pacienti směli domů. Odpoledne jsme se za ním s matkou vypravily. Zakázaly jsme si mluvit o nemoci, zakázaly jsme si brečet. Ustrojily jsme mu takový ministromeček, přinesly salát, kapra a vánoční cukroví. Všichni jsme se snažili vtipkovat a vytvořit aspoň trochu vánoční atmosféru. Ale do smíchu nám nikomu nebylo, hlavou se nám honilo tolik nevyslovených myšlenek. Na nemocničním pokoji jsme pobyli tak dlouho, dokud nás sestra nevyhodila. Mamka se ale hned za dveřmi zhroutila, musela jsem požádat o nějaký lék na uklidnění. I mně se srdce svíralo, sakra, to se ta zkurvená nemoc nedá léčit? To se ten pitomej nádor nedá zastavit? To ještě nic nevynalezli?

Za necelý měsíc bráchu pustili domů. Vypadalo to, že lékařova prognóza byla naštěstí lichá. Brzy se mu vrátila chuť k jídlu, začal se zajímat o dění ve společnosti, začal pomalu chodit na procházky. A jen mu otrnulo, začal vyhledávat kamarády, bohužel hlavně ty pivní. Zachutnaly mu opět cigarety a pivo, což měl přísně zakázané. Každá kapka alkoholu pro něj byla jako ten nejprudší jed. Aniž by něco řekl, občas nepřišel domů a to matku dohánělo k šílenství. Stále častěji se stávalo, že ho sháněla u mě, i když už bydlel u ní. A přišly dny, kdy nebyl nikde. Ani doma, ani u mě, jakoby se po něm slehla zem. Že by se objevila nějaká slečna?

Ale od jeho kamarádů se matka dozvídala, že byl v hospodě a že docela popíjel a nejen pivo. Pak vždy u někoho přespal. Podniky začal střídat, aby si pro něho nemohla dojít. Nechtěl se před ní ukazovat opilý. A také hodně jezdil vlakem, koupil si jízdenku, kam ho napadlo a brázdil republikou napříč. Dělal nám starosti, začaly se opakovat jeho záchvaty a měly čím dál horší průběh. Nakonec mu matka domlouvala, pak i prosila, ale nebylo to nic platné. Jen ji vyslechl, neoponoval ji, nic nevysvětloval a stejně zase zmizel. Už neměl síly bojovat jiným způsobem.
˝Jano, Jano, Michal je asi mrtvej˝, slyšela jsem mámin zoufalý hlas v telefonu. ˝Doktora jsem volala, přijeď domů,˝ hlesla ještě a zavěsila. Sedla jsem do auta a jela za ní, naštěstí to nebylo daleko.

Tušila jsem , že je zle a přes slzy jsem neviděla. Brácha ležel na pohovce a nejevil známky života, na první pohled bylo jasné, že už mu nikdo nepomůže. Jen matka doufala. ˝Odskočila jsem si na nákup˝, ospravedlňovala se .˝Když jsem přišla, takhle tady ležel˝, třásla se po celém těle. Lékaři tu byli už zbyteční, bráška to vzdal. Synové by neměli matkám umírat.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet