Dvacet deka lásky – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Vlastimila by nikdo nenazval člověkem rozhazovačným či marnotratným ani v naprostém pominutí smyslů. Pokud by se našel solventní zájemce, byl by schopen zpeněžit i vlastní ledvinu, ale jelikož se tak nestalo, neváhal co půl roku alespoň darovat svoji krev za směšný finanční příspěvek, balíček s občerstvením a sklenku minerálky.

Vlastimil byl sice šetrný, ale na druhou stranu nutno přiznat, že věděl, co se sluší a patří.
I jemu bylo zcela zřejmé, že pětadvacet let oddané lásky a péče ženy Jarmily si vyžaduje větší dar než jejich předchozí výročí sňatku, které chytře odbyl luxusní bonboniérou zlevněnou na polovinu díky prošlé záruční lhůtě.
Ačkoliv byla středa, den kdy z nějakého záhadného důvodu, jež se Vlastimilovi nikdy nepodařilo odhalit, navštěvovalo jeho realitní kancelář nejvíce zákazníků, odešel z práce již před polednem, nedbaje rizika ušlého zisku.

Poobědval v tiché restauraci, vypil malé pivo a takto posilněn očekával, kdy mu konečně hlavou probleskne ten spásný nápad na dárek ke stříbrné svatbě. Po kávě a dortu malakov již nemohl déle vyčkávat a vydal se hledat inspiraci do ulic.
Procházel kolem výkladních skříní centra a několikrát se zpotil už při pohledu na cenovku vystaveného zboží.
Zastavil se před výlohou klenotnictví a nevěřícně kroutil hlavou nad zlodějskými ciframi.

Deset tisíc společných nocí, deset tisíc společných rán, kdy káva a snídaně stály na stole dřív, než stihl navštívit toaletu, deset tisíc dnů, kdy čisté prádlo bylo vždy pečlivě srovnáno ve skříni, aniž by se musel starat, jak se tam dostalo, připomínal si manželčiny zásluhy, aby vůbec zvládl do klenotnictví vstoupit.

Koupi šperku byl ovšem nucen zavrhnout poté, co se mu úlisný prodavač snažil vnutit prsten s diamantem velikosti zrnka máku ovšem v ceně obelisku z růžového mramoru. Velkorysost a bezostyšné mrhání úsporami jsou dva zcela rozličné pojmy, vehementně ospravedlňoval zběsilý úprk z prodejny a představil si Jarmilu věčně shrbenou nad těmi svými maceškami, střevíčníky, trávničkami, podléškami a kdovíčím ještě, až dospěl k závěru, že sama prozřetelnost mu zabránila v pošetilém činu. Na co by Jarmilce byl vzácný prsten, když má ruce od jara do podzimu zašpiněné od hlíny? Ještě aby ho tak ztratila!
Kdepak! Musí na to odjinud

Na malý okamžik ho napadlo, že by manželce mohl koupit nějaké menší ojeté auto. Koneckonců by si ho zasloužila za ty roky, co vláčí nákupy městskou hromadnou dopravou, připouštěl sladce opojen vlastní šlechetností. Jenže pak si připomněl, jak Jarmilu onehdy vybídl, aby si procvičila řízení vozu, s mírným nátlakem ji vecpal za volant svého Land Rovera, trpělivě a konejšivě ji manévroval hustým městským provozem a ona se při třetím odbočení vlevo uprostřed křižovatky hystericky rozplakala.

Auto při její nervové labilitě? Takový nesmysl!
To už by rovnou mohl věnovat samopal Kalašnikov nebezpečnému teroristovi!
Zvolna kráčel mezi spěchajícími davy uštvaných lidí a přemítal o své ženě. Také věčně uspěchané, unavené. Z práce na nákup nebo do čistírny, doma rychle uvařit, uklidit a o víkendu pohlídat vnoučka starší dceři Ladušce, která se musela vdávat necelé dva roky před promocí.

A mám to!, Vlastimil takřka zavýskl nadšením. Že ho to jen nenapadlo dřív! Zakoupí pro sebe a Jarmilku poukaz na dovolenou u moře. Brzy jí bude padesát a ještě ani neletěla letadlem! A u moře byla jednou jedinkrát, to ještě byly obě holky malé. Tísnili se všichni ve stanu a jídlo Jarmilka připravovala na vařiči s propanbutanovou lahví.
Vlastimil se otočil a přidal do kroku. Vidina manželčina úžasu nad poukazem do pětihvězdičkového hotelu někde v Egyptě nebo Turecku ho hnala směrem k místu, kde sídlila pobočka známé cestovní kanceláře.

Dříve než mohla užasnout Jarmila, užasl nad horentní částkou Vlastimil, čímž se jeho iluze zcela rozplynula.
Téměř sto tisíc korun za čtrnáct dní nesmyslného opékání se na slunci a reálně hrozícího nebezpečí těžkého průjmového onemocnění? Sto tisíc korun za tahání se o volná lehátka, za nepohodlí cizí postele, písek v očích a spálenou pokožku rozpraskanou od mořské soli? Čtrnáct dní uplyne jako voda a za pár týdnů vybledne opálená pleť i vzpomínky. To by se musel dočista zbláznit, aby začal těžce naspořené peníze rozhazovat za takové nesmysly!

Když už se má prásknout přes kapsu, musí to být věc trvalé hodnoty a ne jakýsi pofiderní zájezd za exotikou, která se nakonec ani jednomu z nich nemusí zamlouvat, překotně měnil další rozhodnutí.
Začínal být nervózní. Den se nebezpečně chýlil k večeru a on stále ještě neměl kýžený dar. Horečnatě procházel městem a do představ se mu stále vtírala myšlenka odpočívající manželky v plavkách na lehátku.
Bazén!

Nechá pro Jarmilu postavit na zahradě bazén!, blesklo mu hlavou a rychle zamířil k parkovišti, nasedl do svého vozu, zapnul si klimatizaci a ujížděl na samý okraj města do obchodního domu pro zahrádkáře a kutily. Byl překvapen, jak je nákupní centrum rozlehlé. Jarmilka tam jezdívala často pro různé sazenice nebo zeminu, pěla ódy na rozmanitý sortiment zboží, pohodlnost nákupu pod jednou střechou a přijatelné ceny. Vlastimil tam s ní nikdy nebyl, na to mu čas při jeho pracovní vytíženosti bohužel nezbýval.

Nyní procházel kolem regálů, a rozpačitě se blížil k sekci zahrada. Ceny se mu ani zdaleka nezdály tak přijatelné, jak líčila jeho žena.
Po dvaceti minutách usilovného pátrání se mu podařilo odchytit kompetentního prodavače, usednout s ním k počítači a katalogům bazénů, nechat si udělat předběžnou kalkulaci a posléze se odpotácet na čerstvý vzduch. Výsledná suma nebyla hodna toho, aby se nad realizací nápadu vůbec zamýšlel.

A nějaké bagrování zeminy a neurvalé chování řemeslníků by Jarmilku stejně nepotěšilo. Zahrádku má upravenou jako málokdo, výstavbou bazénu by jen zmařil její letité úsilí.
Ale že to uteklo, uvědomil si náhle a melancholicky zavzpomínal.
Pětadvacet let, to už je pěkný kus života, pyšnil se a vybavil si první Jarmilčinu návštěvu u sebe v podnájmu.
Jak byl tehdy mladý a horlivý, zavzpomínal nostalgicky. Přesně mu v mysli vytanulo celé odpoledne, generální úklid pronajatého pokoje s malou koupelnou a kuchyňským koutem v rodinném domku starších manželů, příprava večeře, kytička a svíčky na prostřeném stole. Vše tehdy připravoval s láskou. A láska to je to nejdůležitější, ta se nedá vyčíslit penězi
Potřeboval by vymyslet něco, aby Jarmila věděla, že je pro ni schopen vyvinout nemalé úsilí i dnes, že ji stále chová ve svém srdci.

Srdce! Srdce, to je ono! Vždyť je to úplně prosté!
Je až zarážející, že na to nepřišel hned!
Jarmilka si přece tak často stýská, jak ráda by vrátila čas. A Vlastimil jí ho vrátí. Minimálně pro ten jeden jediný dnešní večer.
Najednou věděl jistojistě, že kápl na ten pravý dárek.
V řeznictví koupil vepřové srdce, dvacet deka slaniny, zastavil se ještě pro bílou růžičku, dvě svíčky a představil si, jak Jarmilku dojme srdce na špeku, které pro ni vlastnoručně ukuchtí stejně jako tehdy, před více než čtvrtstoletím, když u něj zůstala poprvé přes noc.

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet