Moudrá rada – povídka

Autorka článku: Maura Jako mladá holka jsem jezdívala na prázdniny k babičce. Měla nádherný sádek. Uprostřed toho sádku stál takový starodávný altánek s lavicí a stolečkem. To proto, aby v neděli bylo kde popíjet kávu s mlékem a pojídat čerstvě upečenou bábovku za zpěvu ptáků, ševelení kvetoucích keřů a vůní růží. Altánek spolehlivě chránil před jarním nebo letním deštěm a i před silným slunečním zářením za parných červencových a srpnových dnů.

Jsou to příjemné vzpomínky na život, který však kamsi zapadnul do hlubin, protože přišel jiný čas – čas dospělosti, čas kariéry a zápasů. A na konci sádku stála velká, stará jabloň, která rodila chutná jablka. Hodně pamatovala. Babička říkala, že všechna trápení a bolesti chodí zakopávat pod jabloň.

„Vezmu tolik, co unesu, vyhlubím jámu a pak ta trápení zasypávám hlínou,“ řekla s vážnou tváří.
„Ale babi, prosím tě,“ říkám nevěřícně.
„Jo děvče, každá generace si myslí, že vynalézá něco nového, ale všechno tu už ve skutečnosti bylo. I lidský nevděk, nevěra, pokoření, bolest ze ztráty lásky. Nic nového pod sluncem.“
„No, já si myslím, že to nebude tak zlé. Vždyť zatím se mi všechno daří.“
Babička mi položila ruku na rameno.
„Děvečko, ty se zatím připravuješ na svůj život. Nevytváříš si zatím své osudové cesty. Ale nechci tě strašit. Život je vlastně krásný i s těmi problémy, které s sebou nese. A jak člověk zestárne, tak už vzpomíná. Hroty jsou ulomeny, hrany přibroušeny a viny odpuštěny.“

Hodně teď myslívám na to, co mi babička říkala. Než dojde k lámání hrotů a broušení hran i odpouštění, v tom mezičase, člověk něco prožívá. Je to těžké, někdy sotva zvládnutelné a odpustitelné. A musí se rozhodovat, vědět, co má nebo nemá smysl a těžko to odhadne. Vždyť ještě nevidí do budoucnosti a minulost nepomáhá. Copak člověk dokáže se nepřipoutat k věcem, ať dobrým nebo zlým a špatným? A tím je prožívat s celou tou tíhou jejich působení?

„Buď nad věcí,“ zněla rada a já nevěděla, jak být nad věcí. Nelze mlčet k tomu, když je člověk obětí nespravedlnosti. Nikdy nevíte, kdy se všechno obrátí k lepšímu a tak máte tendenci hned jednat. Dát na jevo, že nejste slaboši, kteří dají na sobě dříví štípat. Mám odpouštět těm, kteří nechápou, jakou má váhu odpuštění?

V době, když jsem o tom přemýšlela, přicházely problémy. Můj manžel byl na počátku své kariéry a já chápala, že je nutné ho podržet. Vždyť s takovou životní šancí se většinou ukazuje, jací jsou lidé kolem nás.

Už nějakou dobu žijeme problémy, o kterých si stále vykládáme u večeře. To je jediná doba, kdy se spolu sejdeme v našem domově. Občas nás vyruší telefon a nebo manžel sleduje hodiny, aby se podíval na zprávy. Ty ho zajímají ze všeho nejvíce. Víc, než mé názory, víc než má přání a mé bolesti. Neboť i já žiji v boji o místo při obsazování slibných postů. A už sotva slyším něco rozumného ve svém nitru.

„Na co sji tolik let studovala, když nakonec to dají nějaké svobodné frajli?“ řekla mi docela logicky moje matka, „to víš, ta se dá k leččemu přemluvit. Když je ten tvůj takový žárlivý pitomec, pak se samozřejmě nemůžeš zúčastňovat žádných večírků. A na nich se všechno peče, věř tomu. Já mám zkušenosti.“

„Podívej se, nedělej si starosti,“ ukázal mi manžel doklad o své měsíčním příjmu, „v nejhorším případě budeš doma a můžeš překládat. To se dnes platí. A při tom se stihneš postarat i o dům a zahradu.“
Krčím rameny. O dětech nemluvíme. Není ještě ten pravý čas.

„Žena musí být muži oporou,“ tvrdí tchýně,“když muž dělá kariéru, musí žena uhnout. Konečně, většinou má slušnější plat a jeho postavení větší váhu.“

Ale já nechci být v ústranní. Už bych z něho nikdy nevyšla.
„Miluješ mne?“ zeptala jsem se manžela jednou večer, když se nepřítomně díval na nudný film.
„Prosím tě, co to napadlo? Zbláznila jsi se?“

Přepnul program a pohodlněji se usadil v křesle. Už jsem neměla chuť se ptát. Vždyť dům, ve kterém bydlíme, jeho zařízení a nádherná zahrada jsou naším zázemím. Věřím, že to děláme pro sebe.
„Nesmíš se na něho zlobit, děvče. Muži se neradi baví o svých citech,“ říká jeho matka, „ale žije jen pro tebe.“
Věřím tomu.

Uvěřila jsem všem, kteří mne nabádali „být v klidu“ a prostě jsem snášela těžkosti každého dne s nadějí, že je to přechodné, že se to uklidní. A už jsem se neptala po smyslu všech věcí, které se nám dějí a neptala jsem se ani sama sebe, jestli moje konání je rozumné a v souladu se mnou samotnou.
A tak šly dny, jak když člověk pouští kuličky růžence mezi prsty, jedna za druhou. A najednou se začalo všechno povážlivě měnit

Blíží se vánoce a ve městech je plno lidí. V některých ulicích i dopravní zácpa. Je chladno, asi 8 stupňu nad nulou a prší. Ačkoliv jsou čtyři hodiny odpoledne, šeří se a je špatně vidět. Sedím už hodinu za volantem a zvolna se posunuji městem, abych vyřídila ještě pár věcí. Iveta, moje sekretářka, má chřipku. A všechno spěchá! Klienti naléhají na vyřízení záležitostí a nechtějí pochopit, že ne všechno záleží jen na mně. Vycházejí z toho, že mi podepsali plnou moc a teď se právníku třeba zblázni. A to musím ještě zaskočit do obchodu a koupit něco k večeři.

Kdyby bylo na mně, dala bych si třeba olejovky s chlebem. A nebo kafe s tvarohovou buchtou. Ale v osm večer přijede Vašek a bude mít hlad. Tak konečně, zelená a snad se mi podaří projet městem. Den za dnem se vrší problémy a jsem z nich stále víc a víc vyčerpanější. Naléhavé termíny, starost o dům a Vašek je pořád někde pryč. Snažím se mu vycházet vstříc, protože počítá s mou podporou, ale on, jakoby neviděl, že já ho taky potřebuji. Za ty roky z něho vyrostl pěkný sobec. Asi jsem se neměla vdávat zrovna za něho.

Byla jsem zamilovaná. Neviděla jsem nic, než to, že jsem ho získala jediná ze všech jeho lásek a že jsem v tom souboji zvítězila. Mám dojem, v poslední době určitě, že tak také pojal naše manželství. Chtěla jsi mne, máš mne a tak se starej. Začíná mi to už delší dobu docházet. A jeho matka má pocit, že se moc nestarám. Ona pere záclony dvakrát do měsíce. Posledně mi vytkla, že je mám špinavé od topení a kouření. Ignoruje mou práci. Ona nikdy do práce nechodila, manžel ji uživil. A Vašek by mne taky uživil, kdybych chtěla. Ale já nechci! Vzali jsme se, když jsem dodělávala vysokou. Na promocích se strhl trapas. Tchyně se dala slyšet, že je to taková póza.

„Vašek ji uživí. Co by chodila do práce?“ smála se.
Byla jsem naštvaná.
„Prosím tě, co z toho máš? Vykašli se na to. Matka pořád vykládá to samé.“

Večeře se pomalu vaří a tak ještě uklidím kuchyň.
“ Ahoj,“ hlaholí na mne Vašek už od hlavních dveří. Natahuje vůni domácí kuchyně.
„Konečně doma,“ říká, vchází do kuchyně a líbá mne do vlasů. Usmívám se.
„Jak bylo v Berlíně?“ ptám se.
„Ale jo. Docela jsem zaujal lidi svou přednáškou. Dostal jsem nějaké nabídky na přednášky do Belgie. Ještě nevím, jestli to přijmu.“

„Chceš plný talíř?“ nalévám mu polévku a on přikyvuje. Kuřecí polévku má rád.
Neptá se mne, jak jsem se měla a nebo jak se cítím. Přidává si a dává mi najevo, že mu chutná.
„Máš na stole nějaké dopisy,“ připomínám mu. Najednou cítím rozladění. Nezeptal se mne, jak mi je a co jsem dělala. Sklízím ze stolu nádobí on si čte koespondenci. Umývám talíře a zhasínám světlo nad kuchyňkou linkou. Naše pohledy se střetly. Jeho byl tázavý. Dávám najevo, že nebude v ložnici vítán. Nepochopil a nebo prostě nechtěl pochopit? Odložil dopis, který měl rozečtený, přistoupil ke mně. Jeho ruka se pomalu posunuje po mém těle. Už dost, křičí to ve mně. Už mám dost těch kompromisů.

„Vašku, nezlob se na mne, ale není mi dobře,“ říkám zcela na rovinu.
„Prosím tě, pořád něco máš, pořád to není něco vhod,“ odtahuje se. Ale neříká to ve zlém. Jde do své pracovny, aby si zkontroloval poštu.
Oddechla jsem si. Nechá mne na pokoji. Umyji nádobí, vykoupu se a nachystám se na zítřejší den. Jsem tak unavená.

Týden uběhl jako voda je tu sobota dopoledne. Vašek si pozval návštěvu, naše přátele Věru a Honzu. Honza je bytový architekt, zřejmě má Vašek zase nějaké plány na zvelebení domu. Sice jsem si chtěla udělat nějaké věci, ale musím připravit pohoštění.A Vašek ještě nepřišel. Ráno, když odcházel, říkal, že se jen zastaví na chvíli na klinice. Ale už je to dvě hodiny.
„Vy si tedy žijete,“ řekla Věra. Dívám se na ni, jak si prohlíží náš nově zařízený dům. Vím, že si na Vaška kdysi myslela. A možná, že i dnes si dělá naděje. Proto také se mnou přátelí, aby mohla sem tam přijít na návštěvu a zkontrolovat stav našeho manželství. Ale já to beru, nečekám od nikoho žádné zvláštní ohledy a ani mne nic neudivuje. Přinesla do manželství majetek a to bylo asi všechno, co od ní manžel očekával. Docházejí se spolu na večírky a sešlosti a předvádějí nejen svou situovanost, ale také své způsoby. Věra se na večírcích naví a dělá ze sebe diblíka.

I teď se předvádí.
„Máš to tu hezké,: říká a prohlíží si moji sbírku porcelánových hrníčků, „je to tak rozkošné. Kde jsi je sehnala?“
„Ale to jsou dárky a také některé mám ještě od babičky.“
„Začínám litovat, že jsem ty staré věci zlikvidovala. Skoro mi nezůstaly žádné vzpomínky.“

Vašek právě přichází domů. Usmívá se a Věra mu hned podává ruku, kterou on líbá s dvorností kavalíra.
„To jsou k nám hosti,“ říká a pak ji bere kolem ramen. Ne, já nežárlím, ale cítím to pokrytectví a faleš. Dívám se na Věru, jak se na něho usmívá a tuším, že mne brzy zbaví tíhy společných ložnicových scénářů.
Ne, Věra to nebude. Je příliš chytrá. Ví, že kdyby se trochu snažila, skončila by sice s ním v některé ložnici, buď naší nebo jejich, ale netouží po skandálu.
Skandálu se bojí víc, než smrti. Byla by to ta horší varianta zániku, ztráta společenské prestiže.

Rdši jdu postavit na kávu. Z kuchyně slyším, jak si povídají a smějí se. Cítím se jaksi mimo všeho dění, jsem opravdu nyní nad věcí, chápu že jen ten stereotyp udržuje všechny věci v našem životě pohromadě. Funguji. Nežiji. Zvláštní. Tolik lidí by mi mohlo závidět!
Dosáhla jsem téměř vrcholu vší míry spokojeného života a já se přitom pomalu hroutím. Není snad nic, co bych si nemohla dopřát a přitom stojím na místě a neumím se hnout z jednoho bodu na druhý.
Naskládala jsem šálky s kávou na podnos a každému jsem s úsměvem nabídla kávu a zákusek. Vašek se směje nějakému vtipu pana architekta. Jeho smích je tak hlučný!

„Podívej se,“ řekl mi a rozvázal tkanice u velkých desek.
„Tak to budeme předělávat,“ řekl samolibě.
Dívám se a před očima se točí všechny tvary. Když zjistí, že se neusmívám, sklapne desky, zaváže je a je naštvaný.
Cítím se tak osaměle. Jakoby byla kolem něho zeď, kterou neumím zdolat. Tu zeď tvoří jeho věčný úsměv. Ten mi říká – jsem vždy, všude a ve všem nad věcí. A mně nezbývá, než se přizpůsobovat a dělat, že jsem také nad věcí. Je to však přetvářka. Děsivá přetvářka. Mám úzkost. Cítím, že se něco se musí stát, co nás vyvede z z mylných představ o tom, že lze opomíjet důležité maličkosti.

„Tak,“ říká mi , když pan architekt s Věrou odjíždějí, „teď bychom si mohli promluvit o rekonstrukcích a o tom, ja to budeme na jaře realizovat..“
Svírá se mi hrdlo.

„Nemůžeme to odložit? Já musím pacovat. Nemohu existovat na staveništi. Necítím se na to a nechci to. Ty jsi se mně na nic neptal. Ale je to i můj dům.“
Vašek se naštval. Hodně se naštval. Ale za chvíli vychází a pohazuje si s klíčky od auta a hvízdá si. Nezavadil o mne ani pohledem, když vyjížděl z garáže.
Sedám si na lavičku a nejsem schopná ho poprosit, aby zůstal se mnou. Nevím, kam odjel a tak za sebou zanechal jen prohlubující se pocit úzkosti a zoufalství.

Hodně jsem váhala, než jsem zavolal našeho starého rodinného přítele doktora Vlacha. Cítím se tak špatně, že už nemohu dál tak být sama ze sebou. Vašek zase odjel do zahraničí a nemohu říci, že bychom se usmířili. Určitě se mne doktor Vlach zeptá, jestli jsem se manželovi svěřila se svými potížemi. Kolegialita je mezi lékaři nade všechno a já už nyní pochybuji, zda mohu říci pravdu o našem manželství a o svých pocitech.

„A hovořila jste o tom s manželem?“ ptá se mne starostlivě doktor Vlach.
„Ne,“ říkám po pravdě.
„Myslíte, že by vás nepochopil?“
„On mne nechápe už dlouhou dobu. Myslí si, že když koupí nové auto nebo naříádá dům, že je to vrchol mé spokojenosti. Ale on se mne neptá, co skutečně chci.“
„A co chcete?“
„Aby mne respektoval, aby mne měl rád a byl mi přítelem. Copak mohu s ním spát, když se ke mně chová, jakobych byla vedle něho pouhé nic?“
„A nenamlouváte si to?“
„Nevím, já se cítím deprimovaná, mám úzkosti a nemohu spát. Je pořád pryč. Já prostě nejsem schopná napl’novat jeho nároky. Mám své práce dost a on na to nedbá.“
„Ale pochopte, že on vidí tolik vážně nemocných lidí, že takové drobné problémy, jaké máte vy, nebere prostě v potaz.“
Přikyvuji a dávám na jevo, že je slyšení u konce. Odcházím s receptem. Dole, v lékárně, si vyzvedávám léky.

Nechci, aby se po městě vykládalo, že kovářova kobyla chodí bosa a tak se o svých pocitech už nikde nezmiňuji.
„Vašku, potřebuji ti něco říci,“ zkouším to večer po jeho návratu, když usedáme k televizi.
„O co jde?“ ptá se a soustředěně přepíná programy. Hledá asi něco, na co bychom se mohli oba dívat.
„Už delší dobu se cítím špatně. Potřebuji asi vyšetření.“

Náš rozhovor přerušuje zvonění telefonu. Jde ho zvednout a je jasné, že zase odjede. Jdu za ním, s odhodláním si o tom promluvit alespoň krátce. Vysvětlit to, poradit se, zbavit se těch tíživých pocitů úzkosti a strachu.
„Vašku,“ říkám mezi dveřmi pokoje, kde se narychlo převléká.
„Teď ne, musím hned do špitálu,“ odbývá mne a bere do ruky mobil.
„Prosím tě, poslouchej mne,“ naléhám.

„Prosím tě, nech toho. Nemám teď čas. Vezmi si tady ty prášky a běž si lehnout,“ podává mi krabičku valia.
Dveře se za nim zavřely. Sedla jsem si do křesla a otvírám krabičku. Pak si beru jeden prášek za druhým …

Vím, že tohle mi neodpustí. Ani se nepřišel na mne podívat, myslela jsem si. Taková ostuda. Manželka tak významného lékaře a ona se klidně, bezohledně předávkuje valiem. Nikdo se mnou nebaví. Včera byla za mnou prý tchyně, ale nepustili ji do pokoje. To mi řekla jedna sestra, která, jak se mi zdá, není proti mně. Ještě si musím připravit nějakou výmluvu. Řeknu všem, že jsem se zmýlila, nesoustředila. Co jenom řeknu celé rodině a kolegům v práci?
„Chtěla bych mluvit s manželem,“ říkám lékaři, který chodí na vizity docela pravidelně. Jen nakoukne do dveří, pozdraví a zeptá se, jestli je všechno v pořádku.
„Zeptám se ho,“ řekl jen a zmizel. Nastupuje zase ta úzkost a strach. Třeba požádá o rozvod, ale na to nejsem připravená.
Neumím si představit, že bych se měla přestěhovat do jiného bytu, že bych Vaška ztratila, aniž bychom se nepokusili o nápravu. Nechápu, proč se za mnou nestavil, když mi vypumpovali žaludek. Proč mi noc nevzkázal. Pospávám a když se vzbudím, vidím, že čas se nachyluje k pozdnímu odpoledni. Na vozíku, vedle mé postele stojí hrnek s kávou a na talířku dva rohlíky s marmeládou. Konečně mohu něco sníst a pak znovu usínám.

Když se zase probudím, je večer. Ze zahrady je slyšet ptačí zpěv. V celé nemocnici je ticho. V tom slyším za dveřmi kroky. Dveře se otvírají potichu a v šeru vidím Vaškovu siluetu, jak vchází do mého pokoje. Bere do rukou židli a usedá k posteli.
„Vašku,“ zašeptala jsem. Bere mne za ruku a tiskne ji. Druhou rukou mne hladí po vlasech.
„Ještě, že jsi to přežila. Prosím tě, promiň mi to. Uvědomil jsem si, jak jsi na mne naléhala, abych s tebou mluvil. Vůbec jsem netušil, co s tebou je.“

„Ty mi promiň,“ říkám mu a ze strachu, co řekne dál, se mi svírá hrdlo.
„Ty rekonstrukce jsem zrušil. Dole ti zřídím kancelář, abys nemusela jezdit do města. Musíme všechno dát do pořádku. Už jsem taky objednal zahradníka. Až ti bude líp, vyrazíme spolu na výlet,“ říkal přerývaně všechno, co asi měl v hlavě, když jsem bojovala o život.
Držíme se za ruce a oba nyní chápeme, že jsme nežili podle přirozených pravidel. Že jsme opomíjeli své přirozené potřeby a neměli jsme žádná zvláštní, malá přání. Mohli jsme si totiž dopřát všechno a tím jsme se nesmírně ochuzovali o běžné životní radosti.

„Miluji tě,“ řekl mi, kdy jsme přijeli domů. Známá vůně našeho domova! Šla jsem do kuchyně připravit něco k večeři. Ze zahrady bylo slyšet ševelení stromů a ptačí zpěv. A všechno začínalo pro nás znovu. Babička měla pravdu. Vzpomínky na minulost jsem zakopala hluboko do země.

Autor: Maura, Foto: Internet