Osudová rozhodnutí – povídka

Autorka článku: Maura Letos je zvlášť mrazivý leden. Každé ráno a odpoledne překonávám cestu do práce s nechutí a odporem. Na chodnících to pěkně klouže a já mám obavu, abych si nezlomila nohu. To by bylo nadělení! Můj manžel si jezdí autem do firmy a nikdy ho nenapadne, aby mne svezl alespoň ráno, když je ještě tma. V duchu si říkám, že je pěkný sobec, ale raději mlčím, protože je nevrlýa přepracovaný a určitě bychom si řekli něco, co by nás mohlo mrzet.

A s těmi myšlenkami jsem se pomalu přesouvala do našeho bytu a v tom mi zazvonil v kabelce mobil. Chvíli jsem ho v ní hledala promzlými prsty a v duchu jsem spílala tomu, kdo si vybral tu nejnevhodnější chvíli k telefonování. Když se mi ho podařilo konečně najít, tak zvonění ustalo. Podívám se, kdo volal až doma, rozhodla jsem se. Překonala jsem dva neposypané chodníky a s úlevou jsem vešla do domu. Vyšlapala jsem čtyři patra, odemkla byt a postavila na čaj. Byla jsem ráda, že jsem konečně v klidu a pokoji a zaháněla jsem jakoukoliv myšlenku na zážitky v práci. To je totiž moje zásada, velmi dobrá zásada. Nalila jsem si čaj do sklenice a sedla si k počítači, abych si přečetla e-mailovou poštu. Na telefonát jsem úplně zapomněla. Připomněl se mi dalším úporným zvoněním.

„Hurychová,“ nasadila jsem přísný tón, abych dala na jevo, že volá nevhod.
„Dobrý den. Nezlobte se, že vás obtěžuji. Zkoušel jsem vás už volat.“
„A kdo volá?“
„Já jsem Zapletal. Vy mne neznáte. Doporučil mne doktor Říha. Prý se mám na vás obrátit se svým problémem. On totiž bohužel nemá čas a prosí vás, abyste se laskavě ujala …“
„Pane Zapletal, nezlobte se, ale já jsem na tom stejně jako doktor Říha. Bohužel se vám nemohu věnovat. Mám spoustu vlastních klientů a ty musím upřednostnit.“

„Já to chápu, tušil jsem, že to tak dopadne, ale to víte, člověk, když je v úzkých, zkouší všechny cesty.“
„A co se vlastně stalo?“
„Je to velmi delikátní záležitost, rodinná záležitost. Moje matka se chce rozvést.“
„Je jí dvaasedmdesát let. Chápete? A otci táhne na osmdesátku,“ dodal na vysvětlenou.
„A vy chcete, abych se toho ujala?“
„Ano. Prosím vás. Nechci, aby byli vystaveni nějakému posměchu a nebo dehonestujícím situacím. Jsou to staří lidé. A myslí to s rozvodem naprosto vážně.“

Podívala jsem na hodiny. Bylo pět odpoledne a venku už tma.
„A kde nyní jste?“
„Šafránkova 22.“
„Dobře, pane… pane..“
„Zapletal, jméno mé.“
„Promiňte. Tedy pane Zapletal, tak bude asi lepší, když mne přijdete navštívit a probereme tu vaši situaci. Souhlasíte?“
„Nerad bych vás obtěžoval.“
„Ale já vás chápu. Zazvoňte na zvonek a já vás pustím nahoru.“
Mezitím jsem zavolala Radkovi Říhovi, abych si ověřila, zda ten člověk mluví pravdu a ten to s velkými omluvami potvrdil. A současně se také omlouval, že mi to neřekl před tím sám, ale že neměl čas. Bylo mi jasné, že se tím nechce vůbec zabývat.
Asi za hodinu někdo se ozval domovní zvonek. Zvedla jsem domácí telefon.

Tady Zapletal.“
„Ano, hned vás pustím.“
Stiskla jsem zvonek a otevřela dveře. Do schodů vyběhl muž kolem padesátky, na první pohled sportovec.
„Pojďte dál,“ pozvala jsem ho do bytu a zavedla do pokoje, kde obvykle přijímám návštěvy.
Sedl si do křesla a chvíli se rozhlížel.

„Dáte si kávu nebo čaj?“
„Čaj, jestli mohu prosit.“
Uvařila jsem čaj a sedla si naproti němu.
„Tak povídejte.“
„Jak jsem řekl, moji rodiče jsou staří lidé. Žijí spolu celý život. To víte, sem a tam byly nějaké problémy, ale nikdy jsem je nebral jako katastrofu. Vyslechl jsem jejich nářky, promluvil s nimi a myslel jsem si, že je bude v pořádku.Mám tak málo času se tím zabývat.“
Zamyslela jsem se. Nejsme často připraveni v takových situacích pomáhat rodičům, spíš je nechápeme. Hledáme u nich stále zázemí, ale přitom, jak stárneme a oni stárnou, rozdělujeme se a někdy už ani nestačí vzpomínky. I láska se mění v soucit a nebo v neschopnost pochopit vzájemnou situaci. Ale stále jsme pohromadě a cítíme se jako rodina.

„Musím říci, že teď chápu, že jsem se k tomu stavěl lhostejně. Nebydlím s nimi.Těžko mohu soudit, kdo z nich má pravdu.“
„Máme ve zvyku brát rodiče jako instituci. Nenapadne nás často, že si vyžádují naši pomoc, jako jsme si často vyžadovali od nich a že mezi nimi probíhají krize a mohou být vážné a které my, jejich děti často podceňujeme a nebo přehlížíme,protože vlastně jejich život neznáme a nechápeme. Vnímáme je jen z pohledu syna nebo dcery.“

„Spíš jsem byl připravený na nemoce stáří, ale na něco takového rozhodně ne.“
„Je to opravdu tak vážné? Někdy starší lidé přeceňují své problémy. Třeba by bylo dobré s nimi ještě hovořit a nebo se obrátit na odborného psychologa, aby citlivě s nimi promluvil a vysvětlil jim situaci, v které se nacházejí.“
„Nic to není platné. Už jsem to všechno zkoušel. Maminka mi denně pláče do telefonu a otec se mnou o tom nemluví.Já nevím, co se tam vlastně stalo, že se situace tak vyhrotila.“
„A na co si maminka stěžuje?“ ptám se.

„Víte, ona totiž zjistila, že měl otec kdysi nějaký vztah s jinou ženou. A teď to nemůže překonat. On je tatínek ve stáří hodně nerudný a chová se prý hrubě.“
„Víte, pane Zapletal, já to chápu. Chce být raději sama, než by ve stáří snášela něco takového. Má na to právo.“
„Rozhodli se, že otec půjde do penzionu a matka zůstane v bytě, kde dosud bydlí.“
„To je moudré,“ říkám a neodporuji. Pan Zapletal se na mne udiveně dívá. Jistě si myslel, že mu pomůžu rodinnou situaci uklidnit.
„A vy nesouhlasíte s rozvodem?“ ptám se ho.

„To víte, že ne. Matce ještě nedošlo, že bude na všechno sama. Přeci jenom táta dojde na nákup a něco ještě obstará.“
„Nezdá se mi, že by to byl důvod k tomu, aby zůstali spolu, když už k sobě necítí žádnou lásku, jen povinnost.“
„Lásku? V jejich věku?“
Musím se v duchu smát. Lidé se ve stáří mění, ale láska, pokud mezi nimi byla, pořád existuje, i když je jiná. Třeba ve vzájemném porozumění, jakémsi, pro druhé lidi, nepouchopitelném soucítění a vědomí sounáležitosti.
„Nedávno jsem se sám rozváděl.Tehdy se na mně zlobili. Taky to nechápali.“
Vypadalo to jako omluva, ale myslím si, že na takové problémy je málokdo připravený.
„Nejsou malé děti. Je potřeba respektovat jejich přání,“ řekla jsem.
„Ale když bude matka sama, bude jistě potřebovat pomoci s fůrou věcí, co nyní zastane otec a já jsem pracovně naprosto vytížený. Nemohu tam za nimi denně chodit. A abych řekl pravdu, jsem tou situací velmi stresován.“
„To se vám nedivím.“
„A mám novou přítelkyni. Víte, nechci ji do toho zatahovat.“
„Chápu.“
Usmívám se. Tak tedy pan Zapletal potřebuje někoho, kdo to prostě za něho vyřídí a zařídí.
„Tady je má vizitka. Přivezte maminku do mé kanceláře a já to s ní všechno sepíši.“

Samozřejmě, že nejsem nakloněná tak razantním řešením, ale chtěla jsem s paní Zapletalovou mluvit. Možná, že ji nikdo neposlouchá a nebo mávne nad jejími stížnostmi rukou. A tak si sedla do křesla, já proti ní a chvíli jsme se na sebe dívaly.
„Tak začneme,“ řekla jsem ji jemně.

Odkašlala si a vytáhla z kabelky brýle a notes. Chvíli v něm listovala.
„Tak tady to je. 21. listopadu se Otík, tedy můj manžel, doznal k tomu, že mne dvacet let podváděl. Chtěla jsem vysvětlení, ale to mi nepodal. Ta paní už zemřela.“
„A vy jste nic nepoznala?“
„Víte, paní doktorko, já jsem chodila do práce, starala se o dům a rodinu. On se celou dobu choval normálně. Vůbec by mně nenapadlo…“
„Ale to je minulost, paní Zapletalová.“
„Ale od té doby, co jsme spolu o tom mluvili, se změnil. Jakoby účtoval se svým životem a začal mi vykládat věci, které nikdy neříkal. Nikdy mi nic nevytýkal. Ale najednou jsem se dozvěděla, že jsem se nikdy neuměla pořádně obléknout, že jsem mluvila mezi lidmi nemysly a všichni se tomu smáli nebo divili, jaká jsem naivní slepice, že jsem neudržovala doma takový pořádek, aby k nám mohla přijít návštěva a že jsem se nikdy nenaučila vařit.“

Do očí ji vstoupily slzy, které si setřela kapesníčkem.
„Nikdy mne nepadlo, že on tak na mne nahlíží a já jsem se začala za sebe stydět.A také jsem litovala těch let, co jsem mu věnovala s tím nejlepším úmyslem být dobrou manželkou a matkou. A najednou, jako by se ten můj celý svět zřítil, jakoby to nic neznamenalo.“
„Já to chápu.“
„Rozhodli jsme se, že půjdeme od sebe a každý ten život dožijeme zvlášť. Rozdělili jsme si úspory i zařízení. On to tam nebude mít špatné. Byla jsem se tam podívat, neví o tom. Ale péči tam má zajištěnou.“
„Vy ho máte stále ráda, že?“
Rozplakala se.

„Jak by ne. Vždyť jsme spolu prožili celý život.Ale už to tak nejde dál. A bude to čím dál horší a horší.“
„A co když ne?“
„Zařídila jsem se už a nechci od toho odstoupit.“
„A nestačilo by, kdyby on odešel do penzionu a vy zůstala sama a nerozváděli jste se?“
Dívala se na mne a mlčela.

„Víte co rozvod znamená? Že z vás budou cizí lidé. Zkuste to nejdřív tak, jak jste se rozhodli a hledejte přitom důvod, abyste zůstali spolu. Víte, nebudete to mít lehké a nemůžete od lidí čekat ani soucit, ani oporu. Představte si, že svého muže úplně ztratíte.“
„A promluvíte s ním?“ řekla s jakousi nadějí v hlase. Určitě si všechno uvědomovala, ale hrdost a pocit urážky ji nedovolovaly slevit z úmyslu, pro který se rozhodla. Potřebovala jen oporu, aby se necítila tak zraněná, ponížená, mohla odpustit a jít dál.
„Ano,“ slíbila jsem. Stiskla mi ruku a přitiskla si kapesníček na oči.
„Uvidíte, paní Zapletalová, že najdete cestu k řešení.“

Starý pán však nepřišel, ale za to se mi ohlásil jejich syn.Omlouval se, že mne ruší s takovou hloupostí, ale že se mnou musí mluvit. Přiznám se, že jsem byla zvědavá, jak to u nich dopadá. Bylo mi jich líto.
„Tak, rozvod se nekoná. Oba se rozhodli, že prodají byt a odejdou do penzionu. Aby byli v jiném prostředí a mezi lidmi. Táta si rád zakarbaní a maminka zase ráda promluví s ženskými. Dobře, že jste jim ro rozmluvila.“

„Ale já jsem nic nerozmlouvala.To byste se mýlil, pane Zapletal. Víte, někdy lidé zapomínají, co jeden pro druhého znamenají. A i když si ukřivdí, ublíží, pokud je mezi nimi láska, dokáží se přes to přenést. A vaše maminka je moudrá a citlivá žena.“
„Byla vždycky hodná, taková putička. Nikdy nezvýšila hlas a o všechno se sama starala. To můj táta je takový bouřlivák. Jsem po něm. Víte, dostal jsem lekci.“

„Jakou?“
„Když jsem tam před třemi dny přišel, seděli naprosto sobě a dívali se jeden druhému do očí. Pak si maminka stáhla snubní prstýnek a podala ho otci. Oba mlčeli a on si ten prstýnek prohlížel, chvíli ho točil v prstech a pak jí ho vrátil. Maminka vstala, navlékla si ho a připravila kávu, vyndala z trouby buchtu a rozkrájela ji.A svačili jsme, jakoby se nic nedělo. A táta pak vstal a umyl nádobí.“
„Opravdu? “
„Opravdu. Pak mi řekli, že odchází oba do toho penzionu, aby byli mezi lidmi. A já jsem si při tom všem uvědomil, jaký jsem byl hlupák, že jsem se rozvedl se svou ženou. Kdybych to všechno mohl vzít zpátky, tak bych to udělal. Ona byla jako moje maminka. Taková tichá, oddaná, nikdy neodporovala a pořád držela jen rodinu. Měl jsem pocit, že v tom stereotypu nemůžu žít dál, začal jsem ji vyčítat a když jsem ji navrhl rozvod, tak přikývla. Nevyčítala, neřekla o mně jediné špatné slovo. Ale už druhý den jsem ji postrádal. Jenomže, všechno už bylo za námi. Odstěhovala se do Jindřichova Hradce, kde měla po rodičích byt a zavřela za sebou dveře. Děti jsou už dospělé. Ale se mnou se nechtějí stýkat. Prý jsem všechno spískal já. A tak jsem ztratil všechno, co jsem kdy měl. A zůstal jsem sám. “

„Říkal jste, že máte novou přítelkyni. Nejste tedy sám.“
„To je něco jiného. Možná, že mi o s ní víc vyhovuje, ale já jsem ztratil něco důležitého. Nemohu to ani pojmenovat.“
„Zázemí, domov, intimitu, jistotu, lásku?“
Přikývl.

„Víte, člověk často hledá něco, po déle trvajícím manželství, co by ho zvedlo ze stereotypu a nudy. Ale já mám pocit, že jsem spíš padnul do propasti. Květa, jako bývalá manželka mi dokázala odpouštět moje úlety a já to špatně chápal. Teď nějak vidím, že to bylo z lásky.“
„Asi ano,“ odpověděla jsem.
„A taky jsem zjistil, že mi ji žádná nenahradí.A nejvíc mne mrzí, že se mnou děti opovrhují.“

Byl to pravdu smutný příběh. Ale tak lidský! Někdy za staroušky zajdu na návštěvu, přinesu zákusky, posadíme se u kávy a já poslouchám jejich vyprávění. Sblížila jsem se s nimi a jsem ráda, že je mám. Nikdo to nemá snadné a někdy se potřebuje vypovídat. I přes to, že radím druhým, si někdy sama poradit neumím s vlastními situacemi. Třeba proto, že se bojím následků, které mám denně před očima. Nevím, zda mne to posiluje nebo oslabuje. Je to věčný kolotoč a na některé situace jsou paragrafy krátké. To je dobře, protože na prvním místě by měl člověk poslouchat hlas srdce a rozumu

Autor: Maura, Foto: Internet