Důchodce a duchovní život – Půst myšlenek

Autor článku: František Benda Půst myšlenek je výraz ze zenového buddhismu. Vztahuje se na zpracovávání vlastních myšlenek. Známe ale i jiný půst, a to od jídla – ten je nám bližší. Oba mají mnoho společného. Je-li potravy nedostatek, tělo strádá. Ovšem ani její přebytek nikterak zdraví neprospívá. Rozumní lidé si zde najdou jakousi střední cestu, která jim vyhovuje. Přišlo se ovšem už dávno na to, že omezení jídla, je-li dobrovolné, záměrné a kontrolované, tedy nikoli výsledkem nějakého vnějšího násilného zásahu, může být tělu na prospěch. Teprve jeho naprostý nedostatek vede ke zkáze.

Obdobné je to s myšlenkami, ale těm se zdaleka tolik pozornosti nedostává. Dopřáváme si jich kdykoli libovolnou porci, takže může vzniknout i nebezpečí, že se utrhnou a jako nekontrolovatelná lavina zavalí vše, co bylo dříve konstruktivní. Myšlení se rozmělní do plytkých a málo významných problémů. Od laviny lze jen těžko očekávat něco prospěšného. Stejně neplodné je utápět se v bezbřehých myšlenkách, které se stále dokola zabývají banálními záležitostmi.

S jídlem se může stát něco podobného. Buď se ocitneme na hodech, kde jaksi není dost dobře možné držet se stranou, nebo se nás občas zmocní vlčí hlad, kdy sníme vše, co nám přijde pod ruku. Tělo na to ovšem může doplatit – pokud se mu nepodaří včas se ubránit. S myšlenkami je to poněkud jiné. Neovládaná mysl si s výběrem nedělá starosti – semele vše, co jí přijde pod ruku. Teprve rozvážný přístup napoví, že i na tomto poli by se mělo začít nějak hospodařit.

Různá teologická zaměření, která se nám nabízejí v široké míře, se málo na čem shodnou – práce s myšlenkami jsou vzácnou výjimkou. Nikoli jejich přehršel, nikoli maloměšťácké lhostejné procházení čímkoli co potkáme, nýbrž půst, půst od myšlenek přátelé, to je to, co se doporučuje. Tak jako ti, kteří dbají na své tělesné zdraví, pečlivě zvažují co z nabízeného širokého sortimentu zařadí do svého jídelníčku (neboť obchodníkům přece jde v prvé řadě o to co nejvíce prodat, bez ohledu na to, jestli nám to prospěje či uškodí), stejně by bylo uvážlivé pozastavit se občas nad tím, které myšlenky bychom měli do svého hájemství vpustit a kterým ve vstupu zabránit.

Problém je v neprozřetelné informovanosti. Tak jako dítkám nezodpovídáme jejich všetečné otázky dopodrobna, nýbrž jen v míře, kterou jsou schopna pochopit (jinak bychom jim v hlavinkách způsobili jenom zmatek), stejně je spíš na škodu, dozvídá-li se poučení lačný čtenář – ale dříve, než k tomu dozrál – např. to, že vše pochází z nicoty a také se do ní v závěru své existence propadá, takže z hlediska reálného uvažování vlastně ani neexistujeme. A přitom musí chodit denně do zaměstnání, vychovávat děti, platit složenky a dívat se na televizi. Kde je pak ta nicota?

Stejně nerozumné by obdobně bylo opřít se o poznání jaderné fyziky a dokazovat, že hmota je vlastně prostupná, neboť mezi atomy jsou nesmírné vzdálenosti – a přitom sedět bezpečně na židli bez obav, že prázdno židle a prázdno našeho těla spolu navzájem prolnou.

Nicméně žádný z hlubokých poznatků ze vzdálených končin bádání nelze zcela ignorovat. V určitých oblastech se zcela přirozeně uplatňují, a že my se pohybujeme v oblastech jiných, je už věc jiná. Přístup k nim se proto doporučuje pozvolný, opatrný a poučený. Respektovat ale běžné fyzikální zákony je pro nás tak samozřejmé, že nám to nedělá žádné potíže. Už jsme si na ně zvykli. Do podrobností těch složitějších se pouštět nemusíme – stejně bychom je možná těžko chápali. Stačí to, co nás naučila běžná zkušenost. Ani do duchovních zákonů bychom se neměli nerozvážně pokoušet proniknout hlouběji, pokud nejsme ochotni se setkat s některými zdánlivými nesrovnalostmi při jejich střetu se syrovou skutečností. Proto nám moudří představitelé rozřeďují ony vzdálené a v jejich celistvosti někdy obtížně pochopitelné poznatky do různých přikázání a mravoučných pobídek, abychom se s nimi v praktickém životě dokázali lépe vyrovnat.

Půst myšlenek, tedy kontrola jejich každodenního přívalu, může znamenat první krok na této cestě. Je tak jednoduchý, že se nemusí přimykat k žádné škole, k žádnému směru. Můžeme s ním začít kdykoli a pokračovat kdekoli. Nikdo nebude naše úspěchy kontrolovat ani kárat případná selhání. Pakliže se něco povede, poznáme to bezpečně sami, a není třeba čekat odkudkoli pochvalu.

Sám sobě učitelem – na tomto stupni to ještě jde. Až poněkud pokročíme, teprve pak bude vhodné se poohlédnout po něčem přísnějším. Pokusme se už nyní poohlédnou po tom, jak by to potom mohlo probíhat.
Na začátku musí stát přesvědčení, že by se s naším myšlením mělo začít něco dělat. Té jeho laviny se nesmíme hned zaleknout. Sami si ale musíme přiznat, že to, co se nám mnohdy prohání hlavou, je vlastně ztrátou drahocenného času. Takže zde se může nejsnadněji začít.

Pomoci nám může údajný příběh ze života Sokratova. Došlo k tomu prý asi takto: ˝Sokrate, počkej musím ti něco říci˝. ˝Opravdu musíš?˝. ˝No vlastně nemusím, ale chci se někomu svěřit. A když už jsem tě potkal˝. ˝Musí to být právě mně?˝. ˝To nemusí, ale ty jsi první, kdo mi přišel do rány˝. ˝Snad to ale nemusí být hned˝. ˝Což o to, počkat by to mohlo, ale proč otálet, když už tu ta příležitost je?˝ ˝A poslyš, příteli, je to, co mi chceš sdělit, skutečně pravda?˝ ˝Tak zcela jistý si ovšem nejsem˝. ˝Tak proč mne obtěžuješ?˝

S tímto hlediskem snadno zjistíme, že většina našich myšlenek nás obdobným způsobem vlastně obtěžuje, takže je můžeme s lehkým srdcem odložit. U Mojžíše v tom směru nalezneme přikázání ˝nepromluvíš křivého svědectví˝, v Pataňdžaliho aštángajóze se nám připomíná satja (nelhaní), kdežto Buddha vyzývá stroze ˝nepomlouvat˝ (což má velice široký záběr). Ty všechny vlastně míří k jednomu bodu.

Po zvládnutí této průpravy je možno při další čistce začít omezovat i myšlenky, považované za potřebné, protože doprovázejí naše denní aktivity. Přikročíme-li k tomu, k čemuž se ale odhodlá málokdo, je nutno od těchto aktivit ustoupit, nebo je částečně omezit. To by mohlo přinést komplikace. Lze se k tomu ale alespoň přiblížit formou občasných cvičení, zařazovaných do jinak činorodého běžného života.

Dále se ale už odváží málokdo, neboť to by znamenalo opustit vše, co není pro naši existenci naprosto nezbytné a ponechat pouze to nejnutnější, co nás udržuje při životě. Ortodoxní učitelé však vyžadují opustit – byť jen v myšlenkách – i touhu po životě a nelpět ani na něm.

Nemusíme být ale ve všem naprosto dokonalí. Naše touha po životě nám to ostatně ani nedovolí. Stačí, určíme-li si sami, kam až a jak rychle doplaveme. Dokonce i způsob plavání si můžeme sami zvolit.

Autor: František Benda, Foto: Internet