Důchodce a duchovní život – Terče

Autor článku: František Benda Je to věc všeobecně známá a málokdo ji alespoň jednou nevyzkoušel. Na jedné straně střelec, na druhé terč. Zamíření, výstřel, chvíle napjatého očekávání a pak radost ze zásahu, nebo rozladění ze střely mimo. Ne všechny střely směřují přesně do středu terče, ale odchylky mnohých nejsou ještě tak značné, aby nemohly být považovány za zásah. Ne sice zcela přesný, ale jakž takž.

Postaví-li se vedle sebe střelci dva a umístí své terče blízko vedle sebe, situace se dost zkomplikuje. Pokud se oba strefí do svého černého, není o čem diskutovat. Problém vznikne tehdy, když se objeví něčí zásah někde mezi terči. Střílel levý příliš doprava nebo pravý příliš doleva? Těžké rozhodnut.

Odpomoc se zdá být nasnadě: oba terče od sebe vzdálit co nejvíce, nejlépe tak, aby každý střelec stál samostatně. Pak bude všechno jasné. Jenže to vždy nejde. Blízkost terčů se podobá situaci, se kterou se občas setkáváme i ve svém životě: musíme řešit problémy, které ačkoli leží velmi blízko vedle sebe, přece jen se od sebe dost liší, takže dost dobře nevíme, jaká je jejich motivace, nebo odkud přicházejí. Mohou být spolu natolik svázány, že není možno řešit jeden aniž se to dotkne i toho druhého.
Vezměme si problém šetření s penězi. Jeden utrácí, druhý škudlí.

Tak to vypadá na první pohled. Může to být ale jen povrchní dojem. Je sice možné, že jeden zbůhdarma rozhazuje a druhý lačně lakotí, ale stejně dobře je možné, že ten, co právě vynakládá větší sumu, si kupuje něco potřebného, na co dlouho šetřil, kdežto ten druhý je teprve v jakémsi přípravném stadiu, kdy od konečného nákupu ho ještě dělí dlouhé šetření. Poznání správné motivace cizích činů dokáže od základu změnit náš posudek. První dojem nemusí být právě ten nejsprávnější. Navíc se mnozí lidé dokáží tak přetvařovat, že pravé motivace se jim podaří před okolím úspěšně zakrývat.

Podobné měřítko můžeme přiložit ke kdekteré činnosti. Jmenovitě by mělo být používáno při hodnocení činnosti cizí. Nikdy nemůžeme vědět jaká je motivace těch, které někdy tak lehkomyslně odsuzujeme nebo naopak chválíme. Spokojíme-li se s jednoduchým soudem, může to vést k nepříjemnému zklamání.

Stejně ale bychom měli posuzovat své činy vlastní. Jsme ve svých rozhodnutích vždy uvážliví a přímočaří, nebo je to jen tak na oko? Nelžeme sami sobě? Je běžné, že každý dokáže svá rozhodnutí správně zdůvodnit (jmenovitě pro sebe), ale v tom je právě nebezpečí. Taková zdůvodnění bývají plytká, nepodložená, povrchní a angažovaná, takže při hlubším rozboru by stěží obstála. Že se nám podařilo z momentální cizí kritiky pomocí zdánlivě přesvědčivého argumentu úspěšně vyklouznout, ještě neznamená, že máme pravdu. Ten argument může platit pouze pro nás, pro jiné může být nepřesný. Stačí si vzpomenout jak se ospravedlňují ti, co jsou závislí na kouření, alkoholu nebo drogách. I když plácají nesmysly, je zřejmé, že jim sami věří.

Mohou ale nastat situace, kdy obě rozhodnutí, jakkoli uvážená, jsou pochybná, takže je nutno volit ze dvou zel to menší. Někdy také záleží na rychlosti rozhodnutí – třeba nesprávně, ale rychle. Ne vždy máme o řešeném problému tolik informací, abychom měli jistotu, že jednáme správně. Může se přece stát, že náš soused střelec sice vystřelil vedle, ale natolik, že zasáhl do středu terč náš. Ovšem spoléhat na to nelze. Otázka rozhodování mezi dvěma vlivy je nesmírně stará. Vychází ostatně z ustrojení našeho myšlení: abychom se navrátili, nebo alespoň přiblížili k singularitě, ze které zjevně pocházíme, musíme si odbýt martyrium pozvolného poznávání ve dvojném, polarizovaném světě. V něm je prvotní dvojicí směr hmotného a duchovního prožívání ; z nich vycházejí dvojice další.
Již velice dávno bylo toto dilema symbolizováno znamením kříže. Lákání k duchovnu a okovy běžného života. Dva směry, zásadně odlišné, se v jednom bodě protínají a pak míří každý někam jinam. Ten citlivý bod si uvědomuje každý, ne pouze duchovně zaměřený člověk. Problém správného rozhodování neseme v sobě celý život. Obě strany mají dostatek důkazů pro zdůvodňování své vlastní koncepce, i když ta hmotná je zcela zjevně pouze dočasná, kdežto ona druhá se protahuje kamsi až do nekonečna. Nač ale takové složité úvahy? Žijeme přece jen jednou, tak co? Stačí, že máme denně svoje jisté. Nebo snad ne?

Jisté není ve hmotném světě naprosto nic. O cokoli, na čem stavíme svůj pocit spokojenosti, můžeme kdykoli přijít. To ale – naštěstí – vlastně ani příliš nevnímáme. Tato nezbytná podmínka zaniká v rachotu vlaku, kterým se prodíráme svými životy.
Jediné, co je opravdu naše, a co nás provází v libovolných peripetiích našeho života, jsou naše myšlenky. Na jedné, té zjevnější straně, nám umožní, abychom se dokázali spokojeně v tomto světě zařídit, ale na druhé straně v sobě utajují možnost přivést nás na práh světa jiného, od toho hmotného právě diametrálně odlišného. Tak se dostáváme k tzv. práci na sobě; ne jenom pečovat o tělo a jeho prostředí, ale také o ducha s prostředím mnohonásobně obsáhlejším. Čím blíže jsou tyto dva terče u sebe, tím je problém složitější, ale zase je naděje, že někdy splynou , takže pak bude lhostejné, kdo právě střílí.
Nic není důležitějšího, než – byť jen občasná – kontrola vlastních myšlenek.

Autor: František Benda, Foto: Internet