Důchodce a duchovní život – Tři vlivy

Autor článku: František Benda Všeobecně se domníváme, že jsme ve svém rozhodování zcela svobodní. Jen na nás přece záleží kam ve svém volném čase půjdeme, co si vybereme a co necháme bez povšimnutí stranou. Vnější okolnosti se nás sice mohou snažit nasměrovat k určitému jednání, ale na jeho konci stejně vše záleží pouze na našem rozhodnutí.

Při bližším rozboru si ale snadno ověříme, že je to poněkud jinak. Už různá stadia našeho života, jak se s přibývajícím věkem pozvolna mění a přecházejí jedno v druhé, vynášejí na povrch různé priority, které jsou pokládány momentálně za nejdůležitější, a proto – byť zdáli a nepozorovaně – ovládají naše rozhodování.

Jsou to vlivy zcela základní, vycházející z potřeb našeho těla a intelektu, otevírající a zajišťující nezbytné podmínky pro udržení se v našem prostředí. Setkat se s nimi můžeme ve všech dobách a na všech kontinentech. Zřejmě patří k životu a k lidství – v tomto směru se člověk nezměnil ani za velice dlouhou dobu.

Z důležitosti těchto vlivů vůbec nevyplývá, že by měly působit všechny současně a trvale. Čas od času se sice některý z nich prosadí silněji, takže strhne jednání na svou stranu, ale to časem odezní, agresivita ochabne a ustoupí do pozadí, takže hladina se znovu uklidní. Tragedií lze nazvat případ, kdy se některý z nich prosadí natolik, že zbývající buď potlačí nebo zcela vytlačí ze hry. To pak vypadá spíš na deformaci než na harmonický průběh. Pro nastolení spokojeného a plodného průběhu života se jim proto vyplatí věnovat pozornost.

Ti, kteří se svým vyznáním přiklánějí ke kundaliníjóze a věří v důležitost čaker, jsou přesvědčeni, že v lidském těle se nachází sedm psychických center, tzv. čaker, které symbolizují duchovní postup každého jedince. Jsou rozloženy podél páteře – první v oblasti kostrče, tedy na jejím začátku, poslední, sedmá, pak na temeni hlavy. Jejich pasivní funkce je v tom, že připomínají možnosti, obsažené a dosažitelné v našem těle; aktivní zase v tom, že pomocí zvlášť na ně zaměřených cvičení je možno je rozvíjet.

Za pozornost stojí tři z nich, a to sudé, čili druhá, čtvrtá a šestá čakra. Zbývající nejsou méně významné – tvoří buď začátek nebo konec řetězce, a také spojnici mezi oněmi sudými.
První z těch tří pro nás zajímavějších, tedy v pořadí druhá, se nazývá v sanskrtu svadhišthána. České jméno nemá, jako ostatně řada výrazů dalších – bylo by obtížné a zdlouhavé snažit se opisem vystihnout jejich význam v celé šíři. Svadhišthána se nachází poblíž genitálií, takže je jí přisuzováno působení v oblasti sexu. Jeho působení je mnohostranné a všeobecně známé: od předávání pochodně života z generace na generaci až po udržování hormonální rovnováhy v průběhu života. Jemu v závěsu jdou pak i všechny citové záležitosti.

Druhá pro nás zajímavá, v pořadí čtvrtá čakra, se nazývá anaháta, známá také jako duchovní srdce. V křesťanské mystice (kde se rovněž nazývá duchovní srdce) a v józe je považována za východisko duchovního rozvoje. V katolických kostelech lze shlédnout obrazy Krista se zvýrazněným hořícím srdcem v hrudi a slovním doprovodem ˝Já jsem cesta, pravda a život˝. Tomuto výroku je přisuzován stejně hluboký význam jako výroku ˝To jsi ty˝ z upanišad. Dlužno se zmínit, že buddhisté za střed těla považují bod hara, nacházející se pod pupkem (u nás známého většinou spíš ze slova harakiri).

Třetí pozoruhodná čakra, jinak v pořadí šestá, nese jméno ádžňá. Umístěna je na čele mezi obočím, tj. v blízkosti mozku, takže se jí logicky přisuzuje aktivita v oblasti uvažování a rozhodování. Indická tradice do tohoto místa umisťuje tzv. třetí oko, tj. schopnost rozpoznat provázanost jevů a zapojit se do jejich koloběhu. Je známo, že Indky si do tohoto místa malují nebo nalepují zvláštní znamení.

Vlivy, které ovlivňují naše chování, jsou tedy tři: sex, duchovní zaměření a rozumové záměry. Sami si můžeme zpětně vybavit, ve kterých životních obdobích jsme dávali přednost tomu kterému z nich, a neméně důležité je uvědomit si, v jakém poměru je připouštíme do svého myšlení v současnosti. Důležitou roli zde současně hraje naturel každého jedince, který převážně tíhne k některému z nich; takže i to bychom měli brát v úvahu a správně se ohodnotit; zdá-li se nám, že jsme ve větší míře někam lákáni, měli bychom své myšlení v tom smyslu lehce poopravit. Jedině jejich vyvážená spolupráce nás může přivést ke smysluplnému výsledku.

Nelze ale zapomínat na to, že má-li být nějaká funkce vyvážená, je nutno brát také v úvahu její protipól, jak už se to v našem polarizovaném světě vyplácí. Tedy nikoli pouze souhra těchto tří, ale každý sám v sobě musí být uspořádaný.
Sex je z nich nejdravější, nejproblematičtější a také nejvíce zatracovaný i obhajovaný. Škála jeho působení je rozsáhlá, od nejjemnějšího milostného nádechu až po hrubé, až vulgární zacházení. Má ale i své humánnější odstíny – patří sem totiž také nezištná láska a partnerství. Ty se od sexu spíš vzdalují; ne že by jej nebraly v úvahu, ale ke své funkci jej nepotřebují; spíš je jim na překážku.

Také do duchovna polarizace zasahuje. Duchovně založení lidé se v něm sice vyžívají tím, že jím vyplňují svůj život, ale co je to platné, jsou přece jen ponořeni do hmotného prostředí, takže mu musí dát což jeho jest. Ostatně mnozí velcí duchové bytostně pocítili potřebu věnovat se i jiným činnostem, než ryze duchovním, a nacházeli potřebný protipól buď v mechanické práci nebo ve službě bližním. To je chránilo před neplodným vznášením se v oblacích nebo před životem ˝ve věži z kosti slonové˝. Logicky z toho vyplývá, že leckterá matka nebo babička, která s láskou pečuje o své potomky a malé hospodářstvíčko, může být více duchovní než některý církevní hodnostář v honosném rouchu.

Ani rozum neujde působení svého protipólu. Je-li opravdu uvážlivý, snadno přijde na to, že na vše prostě nestačí. Mohou mu v tom ale pomoci cit a porozumění, spojené s odpuštěním, které sice někdy zcela zvrátí jeho odůvodněné racionální závěry, ale o to více jej přiblíží k chápání pravé, nikoli vyumělkované představy o skutečnosti.
Abychom své úsilí v žádném směru nepřehnali, je vhodné si připomenout Buddhovo kázání o nutnosti ˝střední cesty˝, neboť jakýkoliv extrém vede spíš ke zkáze původního záměru než k harmonii. Teprve dlouhodobá a trpělivá práce na zpracovávání našich myšlenek nám dokáže otevřít propastné hlubiny, ve kterých toto úsilí vlastně ani nemůže nikdy skončit.

Autor: František Benda, Foto: Internet