Přítel pes – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Nedávno jsme s naším Atíčkem byli doma čtrnáct dnů sami. Další členové smečky, pan Fuchs a dcera Rita, odletěli na pozdní dovolenou. Ten den jsem odešla z domova první já, jela jsem do Prahy na zkoušku a ti dva flákači odjížděli na letiště hodinu po mně. Celý den jsem byla nervózní. Z nich ne! Těm v letadle nic nechybělo. Byla jsem nervózní z Atíčka! Představovala jsem si, co si asi myslí.

˝To je divné. Celá smečka odešla. Dva měli kufry a loučili se se mnou. Já moc dobře vím, CO to znamená! Kufry a to jejich loučení! To zase budou pryč bůhví jak dlouho a mě bude hlídat… no, a to je právě divné!

KDO mě tentokrát bude hlídat? Odešli všichni tři, ale KDO z nich se ke mně vrátí? Rituška? Nebo táta Fuchs? Kdyby se vrátila máma, to by bylo nejlepší, tu mám nejradši… no… táta Fuchs je taky dobrej… A Rituška taky, mazlí se se mnou, spím s ní v posteli…

Sakra, KDO z nich se ke mně vrátí? A co když… co když se špatně domluvili a nevrátí se nikdo? Budou si myslet, že přijde ten druhý, spolehne se jeden na druhého, druhý na třetího a nevrátí se nikdo! Zůstanu tady sám! Nebudu mít co jíst, nebudu mít co pít…˝

Nedivila jsem se, že jsem nervózní s ním. O pejskovi, který zůstal v bytě sám, jsem psala v jedné povídce, v knize KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU. Nedopadlo to s ním dobře…

Odpoledne jsem přijela do Kolína, na nádraží jsem si vzala taxi, protože mi trojka na Zálabí ujela před nosem a letěla jsem domů. Když mě Atíček za dveřmi uslyšel, začal štěkat a výt. Odemkla jsem a on se na mě vrhl, jako kdybych byla pryč celý rok. Nikdy takhle nevyváděl! Vážně!

˝Tys myslel, že nikdo nepřijde, viď? Že tu zůstaneš sám… Neboj se, už jsem doma,˝ uklidňovala jsem ho a on mě olizoval, kňučel, štěkal…

Nikdo mi nevymluví, že si nemyslel přesně to, co jsem vám právě popsala. Máme ho osm let, a i když to zdaleka není intelektuál, jako byl nebožtík Ben, přece jenom chod rodiny zná a dobře ví, co znamená, když se připraví do předsíně kufry. A tentokrát v tom měl guláš, protože jsme po ránu zmizeli všichni tři! Vůbec se mu nedivím, že měl nervy, jestli jsme na něj nezapomněli…
Na to, jak nám naši psi rozumí, jsem si vzpomněla i nedávno, když mi jeden pejskař smutně ukázal na svého pejska.

˝Je na tom špatně… ten nám už dlouho nevydrží…˝ Pejsek na sobě sice nedal nic znát, ale mně bylo jasné, že to slyšel.
˝Ale kdepak! Vypadá dobře! Podívejte se, jak krásně jde,˝ snažila jsem se zmírnit ortel, který nad ním vyřkl jeho nejlepší přítel a pejsek se najednou rozešel a stoupl si těsně vedle mě. ˝Tys přišel ke mně? Tak pojď se mnou domů, pojď, vykašli se na páníčka…˝
Pejskař k nám přišel a pohladil ho.

˝Tady jsem. Nevěděl, kde stojím. On už nevidí a neslyší… proto k vám přišel. Tak pojď, jdeme domů…˝

Setkala jsem se s nimi ještě několikrát a pejsek pokaždé, když mě poznal, ožil. A já se pokaždé snažila pohřební řeči jeho majitele otupit. Na jednu stranu jsem ho chápala, bál se toho, až mu pejsek odejde a trochu se mu ulevilo, když o tom mluvil. Ale na stranu druhou… přátelé pejskaři, nemluvme před našimi pejsky o jejich smrti, a když někdo ze smečky odjíždí, nenechávejme je doma samotné, a když… mohla bych pokračovat, ale bylo by toho hodně. Prostě, neměli bychom zapomínat, že nám naši pejskové rozumí…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z fejetonů FUCHSOVINY, Kolínský deník