Procházky literaturou

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná František Gellner Narodil se 19.6.1881, zemřel 13.9.1914. Básník a satirik, který v lyrice popěvkovitého charakteru dospěl od mravní deziluze ke skeptické vyrovnanosti. Prozaik, fejetonista, dramatik, karikaturista, grafik a malíř. Gellnerův otec, nezámožný židovský obchodník, byl přesvědčením socialista se zájmem o soudobou literaturu, matka měla spisovatelské sklony. V Mladé Boleslavi, kde se narodil, vychodil Gellner základní školu i gymnázium.

Za studií se podílel na vydávání mladoboleslavských studentských časopisů Lípa, Lucerna, Pele-Mele a Mládí a uveřejňoval v nich verše, překlady i kresby. Po gymnáziu odešel na techniku do Vídně, tam však během dvou let složil zkoušku pouze z kreslení. Žil bohémským životem, navštěvoval anarchistické schůze a začal psát do Nového kultu. V roce 1901 odešel na báňskou akademii do Příbrami, pokračoval v dřívějším způsobu života a začal jezdit do Prahy mezi anarchistickou společnost v Neumannově olšanské vile (Karel Toman, Fráňa Šrámek Fráňa Šrámek Marie Majerová aj.).

Na podzim 1904 nastoupil v Litoměřicích dvouletou vojenskou službu, ale po roce byl propuštěn. Roku 1905 odjel na malířská studia do Mnichova a ještě téhož roku do Paříže, kde se živil karikaturami pro satirický časopis Rire, Cri de Paris a Le temps nouveau. V roce 1908 se kvůli otcově nemoci vrátil do Čech a o rok později vstoupil na malířskou akademii v Drážďanech. Později se však opět vrátil do Paříže. Od roku 1911 žil Gellner v Brně, a přispíval do Lidových novin, nejprve externě jako karikaturista, později se stal členem redakce a literárně se staral o poslední stránku nedělní přílohy listu, Večery. Účastnil se také politického života, a to hlavně jako jednatel Občanského klubu Lidové strany pokrokové. V srpnu 1914, přestože nebyl zdravý, narukoval do Mladé Boleslavi a odtud zakrátko odjel na haličskou frontu. Od 13. září 1914 byl u svého pluku veden jako nezvěstný. Počátky Gellnerovy poezie jsou poznamenány heinovskou ironií a sebeironií. Pod cynicky lehkovážným titulem Po nás ať příjde potopa! (1901) se skrývá konflikt mladické vášnivosti s dobou, pokryteckými ideály a maloměšťáctvým.

Básníkova vystřízlivělá dychtivost po životě se omezuje na oblast milostných vztahů, neúprosně střízlivý pohled přitom odhaluje jejich sexuální základ. Zdůrazňovanou banalitou motivů a jednoznačným přímým pojmenováním se Gellner ostře stavěl proti soudobé, symbolistně dekadentní tendenci v poezii, které se však sám mnohdy nevyhnul. Skepse vůči hodnotám společnosti je ještě citelnější ve sbírce Radosti života (1903), kde se autorovy bolestné zpovědi mění ve věcný nadhled, který mu dovoluje odpoutat se od vlastních smutků a více se vcítit do problémů druhých. Zvýšená předmětovost pohledu vedla k epizaci básní, k dějovému navození výjevů z noční ulice, hospod a kaváren, převažujících dějišť vší Gellnerovy tvorby.

Intonaci popěvku dále Gellner výrazněji spojuje se slovními obraty, refrény a pointami kupletů a šansonů. V posmrtně vydaných Nových verších (1919) epizace a objektivizace pokračuje, skepse tu získává nový teskný tón. Tragika lidského života, kterou Gellnerova prvotina zpřítomňovala s hněvivým patosem, je zde sledována z chápavého odstupu a komentována jakoby mimochodem nonšalantními hovorovými obraty. Postoj nezaujatého pozorovatele, který logickým rozvedením odhalí pokrytectví vznešených frází, aplikoval Gellner i v politickosatirických básních, navazujících na havlíčkovskou tradici.

Za svého brněnského působení ve Večerech pravidelně sledoval i běžné aktuality a doprovázel je satirickými kresbami. Trvalou hodnotu mají především sarkastické portréty oportunistických politiků z řad mladočechů, klerikálů a sociálních demokratů. V Cestě do hor a jiných povídkách (1914) je Gellnerův pohled na lidské slabosti nejkonkrétnější v prózách ze židovského prostředí. Ještě životněji než v těchto anekdotických příbězích spojil Gellner své epické směřování se svojí filozofií v rozsáhlé veršované skladbě Don Juan (1912). Tradiční látka, modernizovaná a ironicky traktovaná mu umožnila rozehrát v hrdinových příbězích všechny polohy životního postoje, kterým prošla jeho lyrika.

Časopisecky Gellner uveřejňoval také fejetony, zvláště o zážitcích z pobytů v cizině, o umění a politice. Jako v celé jeho tvorbě skrývá se i zde pod zdánlivě zlehčujícím tónem a výrazovou oprostěností mravní hloubka a pronikavý kritický pohled autora, jenž stál ve své době na okraji náročnějšího uměleckého snažení, který však dalece předjímal pozdější snahy o autentičnost básnické výpovědi a s ní spojený nonkonformismus.
Gellnerova poezie je dodnes hojně čtena a hudebně zpracovávána, za všechny jmenujme skupinu Katapult nebo písničkáře Pepu Nose.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet