Ženy na trůně 1

Autorka článku: Maura Svatava Polská, první česká královna ,narozena kolem roku 1046-1048 a zemřela 1. září 1126. Tento seriál článků, který vás zavede sice do dávné, ale stále poučné historie, se nazývá Ženy na trůně. Napadlo mne, že je zajímavé se dívat na evropské dějiny i skrze osudy královen,nejen pro historická fakta a nebo válečná tažení.I ony zápasily, bojovaly, milovaly a ztrácely. Byly strůjkyněmi milosrdenství, lásky a krásné kultury či krutosti a násilí. A kroniky o nich také vždycky milostivě nepsaly. V každém případě, tyto ženy stály po boku svých mocných mužů a byly spolutvůrkyněmi evropské kultury i politiky. Nacházíme se v polovině 11. století a a v první polovině 12. století. V době zásadních sporů mezi světskou a církevní mocí. V době boje o investituru, který nyní začíná a kde komu jde o postavení …

Za života první české královny procházelo velmi důležité a náročné údobí pro pozdější evropskou politiku, údobí reformy církve a boje o investituru. Odsouzení svatokupectví, konkubinátu katolických kněží a zcizování majetku církve, stejně jako nové potvrzení kánonu stanovícího volbu biskupů duchovenstvem a lidem byly mezi hlavními tématy. Šlo o ozdravění kléru, šlo o návrat k jeruzalémskému ideálu života křesťanské komunity.“Komunita všech křesťanů, laiků a kleriků se od nynějška nazývá a i v budoucnu nazývati se bude, křesťanstvo, nikoliv církev“. A tak se prvotní církev stane znovu vzorem pro mnichy a kanovníky, stejně jako podobnost „skutečného apoštolského života“ která spočívá v žití ne podle církevních předpisů, ale podle evangelia. V té době došlo k bouřlivému rozchodu mezi imperiem a sacerdotiem, rozluce vyhlášené papežem.

Byl to známý „boj o investituru“,jehož důvod byl ten, že papež zakázal nastolovat panovníkovi Jindřichovi IV. biskupy předáním prstenu a berly. Biskupové dostávali společně s tím regalia (panství a práva) a vyvstalo nebezpečí, že se investitura stane aktem, který bude ještě před vysvěcením opravňovat nejen k výkonu světských pravomocí, ale i funkce duchovního pastýře. V boji o investituru bylo dovoleno vše.

Bojovali spolu panovník Jindřich IV.(1056-1106) a papež Řehoř VII. Zatímco papež vyzýval Jindřichovy poddané, aby ho neposlouchali a opakovaně do exkomunikoval z církve, Jindřich zase rozhodl o sesazení papeže Řehoře VII, a volbě vzdoropapeže.Teprve po pontifikátu Kalixta II. (1119-1124) došlo v září 1122 ve Wormsu k dohodě obou stran. Císař souhlasil s tím, že při investituře nahradí předání prstenu a berly, předáním žezla. A tak světská moc vyšla z konfliktu definitivně zbavena náboženského obsahu.Papežství nyní definitivně ovládá církev na Západě, jakoby to byla jediná diecéze.

Již třetí manželka Vratislava II. a od roku 1085 se stala první českou královnou.
Svatava byla dcerou polského knížete Kazimíra I. a jeho choti Dobroněgy Kyjevské, dcery Vladimíra I. Kyjevského, a po prababičce Doubravce byla spřízněna s Přemyslovci. Jejími bratry byli polští panovníci Boleslav II. Smělý a Vladislav I. Heřman Ke sňatku Svatavy s Vratislavem došlo zřejmě v roce 1062, rok po smrti předchozí kněžny, Vratislavovy druhé manželky Adléty Uherské.

Jeho první manželka zemřela při předčasném porodu poté, co ji Spytihněv II. věznil. Podle německých historiků bylo Svatavě v době sňatku asi 15 let, podle Oswalda Balzera 19 až 22. Důvodem ke svatbě bylo zachování neutrality Čech v polsko-německém konfliktu a Vratislav tak potvrdil přátelské vztahy se Svataviným bratrem, polským knížetem (později králem) Boleslavem II. Smělým, se kterým ale Vratislav později bojoval o česko-polské hranice. K Vratislavovým čtyřem dětem Svatava přidala Boleslava, Bořivoje, Vladislava, Soběslava a Juditu.

Nejmladší potomek, Soběslav, se narodil zřejmě v roce 1075. V té době už byla Svatava relativně zralou ženou, proto snad měla k nejmladšímu synovi poněkud jiný vztah. Bořivoj, Vladislav a Soběslav se stali knížaty v neklidných letech po smrti jejich otce, Juditu její otec provdal za svého přítele a rádce Wiprechta Grojčského O manželce knížete se ovšem nezachovalo z této doby příliš zpráv, snad jen ta, že podporovala vyšehradskou kapitulu. 15. června 1085 trevírský arcibiskup Egilbert Vratislava korunoval králem a Svatava se po tak jeho boku stala první českou královnou. Kosmas k této události píše: „Mezitím Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a dne 15. června při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho“. Svatava ovdověla v roce 1092 a přihlížela poté bojům mezi členy přemyslovského rodu. V roce 1111 sehrála významnou roli při jednání Vladislava I. s Boleslavem III. Křivoústým.

Po králově smrti Svatava také usmiřovala své nejmladší syny Soběslava a Vladislava. V roce 1125 umírající Vladislav I. potvrdil jako svého nástupce Otu II. Olomouckého, jehož nástupnictví podporovala také Vladislavova manželka Richenza z Bergu. Teprve zásah královny matky jeho rozhodnutí změnil. Po velkém nátlaku, k němuž se připojil i Svatavin přítel biskup Ota Bamberský, se umírající kníže s bratrem smířil, i když velice nerad. Svatava, která byla více než 30 let vdovou, ještě zažila vítězství svého syna Soběslava v bitvě u Chlumce a zemřela 1. září 1126. Pohřbená je stejně jako její manžel na Vyšehradě v kostele sv. Petra a Pavla.

Autor: Maura, Foto: Internet