Andílek – povídka

Autorka článku: Simona Monyová „Mami, viděl jsem v televizi tetu Můru,“ pravil můj sotva pětiletý syn s tváří anděla. „Nevymýšlíš si?“ otázala jsem se obezřetně. Tu jeho přebujelou fantazii znám totiž dokonale. Nedávno to byla údajně zcela holohlavá učitelka z mateřské školy, kterou jsem druhý den zahlédla u kadeřnice, jak si nechává dělat trvalou.

„Ne, vážně, byla tam!“ skoro plačtivě vykřikl Andílek.
„Dobře,“ připustila jsem tedy možnost, že spatřil moji sestru v televizi. „A co tam dělala? Jezdila ve spodním prádle na lachtanovi?“
„Ale, mami,“ uraženě našpulil rtíky. „Když to chceš vědět, tak vyhrála v té nové soutěži hróózně moc peněz.“
„Mně se to nějak nezdá,“ znovu jsem zapochybovala, ovšem již značně nahlodána.
Zrychleně zamrkal a v očích se mu zaleskly slzičky. Bůhvíproč je tak lítostivý… možná je to tím, že od rozvodu s Tyranem žijeme sami dva, uvažovala jsem a současně zkoumala synka rentgenovým zrakem.
„A co měla Můra na sobě?!“ vybafla jsem kontrolní otázku.
„Ty modrý šaty, co se ti tak líbily, když jsme byli u babičky,“ odvětil pohotově.
Přesvědčil mě.

Zastyděla jsem se za svoji podezřívavost.
„Promiň,“ špitla jsem provinile. Bylo mi hanba. Ale kdo by se mohl divit mojí nedůvěře po tom, co jsem minulý týden zhruba třiceti nájemníkům domu sdělila, že je nebezpečné používat výtah, posléze nákup vyvlekla s vypětím sil do desátého patra a večer se dověděla, že si to synáček vymyslel?
Zazvonil telefon.
„Ahoj, tady Můra…“ ozvala se ze sluchátka moje sestra.
Že by telepatie?
„Ahoj,“ odpověděla jsem zvesela. „Právě jsme o tobě mluvili. Slyšela jsem tu novinu. Gratuluju!“ šveholila jsem srdečně, i když moje hašteřivá sestra zrovna není ten člověk, kterému bych výhru od srdce přála.
„Děláš si legraci?“ vyjela Můra ostře.
Nechápala jsem: „Ty snad nemáš radost?“
Požádat ji o půjčku na nové kolo pro Andílka jsem si zatím netroufala.
„Ne!“ odsekla nenávistně. „Ale ty zjevně ano!“
„No…“ přitakala jsem přiblble.
„To, že mě Ťunťa opustil nic neznamená, on se vrátí, ale kdo by měl zájem o takovou semetriku, jako seš ty, to teda nevím! Vůbec se nedivím, že se ti od rozvodu nepodařilo sehnat Andílkovi tátu!“
„Co do toho pleteš Ťunťu?!“ ignorovala jsem všechny invektivy. Ostatně, měla pravdu. Jsem skoro pět let rozvedená. Nestydím se za to, ale na druhou stranu se nedá říct, že bych na to byla právě pyšná.
Můra beze slova zavěsila.

Tady něco nehrálo. Že by švagr odešel od Můry po devítiletém manželství proto, že vyhrála desetitisíce v televizní soutěži, mi připadalo značně nepravděpodobné.
„Andílku!“ zaječela jsem nepříčetně.
Přišoural se, nevinnost sama.
„Pravdu!“ vyštěkla jsem.
„Nerozumím…“
„Chci slyšet pravdu. A to hned,“ trvala jsem na svém.
„Já jsem nelhal,“ zakňoural nepřesvědčivě.
„No, tak! Bude to!“ zvyšovala jsem hlas do pištivé fistulky, kterou tolik nesnáším. „Vyhrála Můra v nějaké soutěži?“
Zavrtěl hlavou.
„Ale v televizi byla,“ snažil se zachránit situaci.
Z očí mi šlehaly blesky, a kdyby to nebylo v rozporu s mojí výchovnou strategií, nafackovala bych mu s chutí.
„Nelži…“ zasyčela jsem.

Zíral na mě svýma velkýma průzračnýma očima bez známek nervozity.
„Andílku,“ zaštkala jsem procítěně, „my dva si přece nebudeme lhát.“
„Tak jo… nebyla v televizi,“ přiznal kajícně. „Mami, to bylo naposled, opravdu,“ zavzlykal.
Nebylo možné neuvěřit. Pro jistotu jsem však vynesla verdikt: „Do konce týdne žádná televize!“

Horlivě přikyvoval, hlavička se mu třepala na útlém dětském krčku.
„Teď zajedu za Můrou… ať sekáš dobrotu!“ řekla jsem a se smíšenými pocity zamkla svého syna doma.
Za slabé dvě hodinky jsem byla zpět. S obavami jsem otáčela klíčem v zámku. Obavy, jak se zdálo, byly zbytečné.
Andílek seděl v kuchyni u stolu a rovnal do krabice figurky od Člověče, nezlob se.
„Tak, copak jsi tady dělal?“ zeptala jsem se mile. Vše bylo odpuštěno.
„Hrál jsem Člověče…“
„Sám se sebou?“ usmála jsem se dojatě jak vzorného mám synka.
„Ne, s jedním chlápkem,“ odvětil klidně.
Zatmělo se mi před očima.
Můj syn nevydrží mluvit pravdu ani pět minut!
„Co jsem komu udělala?!“ úpěla jsem.
„Co je ti, mami?“ otázal se. Svatouškovský výraz mi byl silně povědomý.
„Ten chlápek prošel zdí?“ opáčila jsem sarkasticky.
„Ne, přišel přes balkon.“
„Bydlíme v desátém patře!“ vybuchla jsem. „Pravdu!“
Chvíli přešlapoval, a pak zkroušeně zamumlal: „Tak teda jo… nikdo tady nebyl.“
Ulevilo se mi. Skutečnost, že se přiznal okamžitě, mne rozjařila. Hle! První pedagogický úspěch!
Maličko křivě jsem se pousmála a vyřkla svoji oblíbenou formulku: „My dva si přece nebudeme lhát, viď?“
Andílek přitakal.

Ozval se zvonek u dveří.
Ještě s úsměvem na rtech jsem otevřela. Stál tam cizí chlápek v montérkách.
„Dobrej den,“ pozdravil bodře. „Nějak mi to nedalo… přišel jsem se omluvit, že jsem sem tak vpadnul, ale když ten váš kluk byl tak smutnej…“
„Co prosím?“ otázala jsem se shovívavě. Vím jakým způsobem jednat se slabomyslnými, koneckonců byla jsem dva roky ze jednoho z nich vdaná.
„Spárujeme tady panely… váš kluk mě viděl viset na laně a zlákal mě na partičku Člověče, nezlob se… tak se nehněvejte, bylo mně ho jen líto…“ řekl, spiklenecky zamrkal na Andílka a odešel.
Než jsem se skácela k zemi, blesklo mi hlavou, zda moje sestra přece jen nevyhrála spoustu peněz, a jak je to vlastně s těmi vlasy Andílkové paní učitelky…

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet