Biblické příběhy 15

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, PROMĚNĚNÍ Od rozhovoru v Cesareji uplynulo šest dní – a apoštolové, alespoň tři z nich, se zúčastnili další převratné události. Matouš napsal, že Ježíš vyvedl Petra, Jakuba a Jana „na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat zbělel jako světlo. Vtom se jim ukázal Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.“ (Mt 17,1-3)

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

Z následujícího textu snadno pochopíme zmatek v hlavách trojice diváků. Nejodvážnější Petr ze sebe vykoktal nabídku: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu troje přístřeší: jedno tobě, jedno Mojžíšovi a jedno Eliášovi.“ Ještě stále mluvil, když se „z oblaku ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte!“ (Mt 17,4.5)
Evangelista psal o strachu učedníků, o tom, že padli tváří k zemi, a teprve Ježíšovo oslovení je znovu postavilo na nohy. Cestou zpět si Ježíš vymínil, aby nikomu o tomto vidění nevyprávěli, dokud nevstane z mrtvých. Tak Ježíš znovu opakoval předpověď o své smrti.

Než se zamyslíme nad samotnou událostí, které teologové říkají proměnění Páně, povšimneme si, že i tady byli účastni jen tři vybraní svědkové. Petr, budoucí hlava církve, první mučedník Jakub a miláček Páně, evangelista Jan.
Nevíme, kde se událost odehrála. Vrch Tábor, který hrál velkou roli již ve Starém zákoně, byl malý, 600 metrů vysoký vršek. Nejpravděpodobnější horou je tedy asi zasněžený Hermon, zvedající se 2759 metrů nad moře a tyčící se právě nad Cesareou Filipovou, kde se Ježíš s apoštoly pohyboval.
Událost sama však před námi zůstane zakryta tajemstvím. Zář Ježíšova oděvu i tváře, zjevení dvou dávných postav biblických dějin a hlas z oblaku jako doprovodný jev je pro racionálně uvažující současníky záhadou. Mysticky naladěný ruský spisovatel Merežkovskij napsal, že svědek z opačného duchovního břehu „nebyl by uviděl nic kromě bledého odrazu horských sněhů na bledých tvářích a nehybného pohledu utkvělých očí jako u náměsíčníků“.

Jiní autoři píší zase o prozáření směrem k věčnosti a o styku našeho světa a prostoru s nekonečnem. A jsou konečně i znalci, kteří užívají řeckého pojmu metamorfóza a tvrdí, že se na našem světě odehrávaly takovéto metamorfózy tři – první při přechodu od mrtvé hmoty k životu, druhá od neosobního života k životu osobnímu, neboli od zvířete k člověku, a konečně poslední metamorfóza, která se stala na hoře Proměnění. Šlo o přechod od života smrtelného k nesmrtelnosti. Ale proč bychom každé události nutně museli dávat rádoby logická vysvětlení a pozemský výklad? A proč bychom měli to, co je nevyslovitelné, vtěsnávat do jazykovýcvh schémat vyslovitelných myšlenek?

Zdá se, že Ježíš sám se snažil vycvičit pohled apoštolů tak, aby v životě a také v pašijovém velikonočním týdnu snesli obrovské rozpětí v intenzitě světla – od těžké tmy Velkého pátku až po oslepující zář vzkříšení.
V tomto smyslu patří Cesarea Filipova a hora Proměnění k sobě. Všiml si toho i středověký vykladač evangelií Lev Veliký, který napsal: „Cílem proměnění bylo vytrhnout učedníkům z duše pohanu kříže, scandalum crucis.“ Anebo ještě jinak: Ježíš temný obraz kříže prozářil světlem vítězství.

Závěrečným odstavcem vyprávění je Ježíšovo setkání s apoštoly a Izraelci pod horou. Mezi čekajícími je též otec s nemocným chlapcem, který se zkroutil křečí, padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst. Popis naznačuje epileptický záchvat. Apoštolům se však pokusy o vyléčení nevydařily. Nešťastný otec prosil: „… zmůžeš-li něco, měj s nám slitování a pomoz nám!“ „Všechno je možné tomu, kdo věří.“ „Věřím!“ zapřísahal se otec. „Pomoz mé malé víře!“ (Mk 9,22-24) To už se sbíhaly zástupy a Ježíš chlapce uzdravil. Myslitel Unamuno tuto epizodu komentuje slovy, která obdivují vnitřní výkřik otce posedlého hocha. Protože syn musí být uzdraven a protože otec chce věřit, prosí Pána, aby přispěl pomocí jeho nevíře… A tak tento člověk, jak píše Unamuno, je „věčným vzorem každého člověka, jehož duše je bojištěm rozumu a nesmrtelné touhy“.

PODRUHÉ V JERUZALÉMĚ

Do Ježíšova finále zbývá dvěstě dnů. Farizeové, kteří se marně pokoušejí překonat Ježíše ve svých disputacích, se chystají užít násilí. A právě v tuto chvíli vstupuje Ježíš znovu na svatou půdu jeruzalémského chrámu a my prožijeme jeden z dramatických zázraků uzdravení. Dramatičnosti se příběhu dostává už proto, že byla sobota, kterou Židé, jak víme, s velkou bedlivostí „ctili“. Biblisté říkávají, že byly pravděpodobně letnice, svátky, které jsou 50 dní po velikonocích. V ten čas Židé obětují Bohu chléb nové úrody.

Teď se podívejme na místo zázraku. Stal se jím rybník Bethesda u severní, takzvané Ovčí brány města. Slovo „bethesda“ prý znamená tolik co „dům milosrdenství“. Jsou i jiná pojmenování, ale název sám je opravdu jen podružným detailem. Nás asi bude zajímat, že rybník byl objeven při archeologických vykopávkách. Měřil 120 krát 60 metrů, byl předělen sloupořadím a řady sloupů jej obklopovaly také na všech čtyřech stranách. Ve stínu těchto sloupů asi odpočívali nemocní, kteří tady hledali svou spásu. Do nádrže se totiž sbíhaly vody podzemních pramenů, které měly možná i léčivou moc. A Židé si v ústní tradici vytvořili legendu, že sem čas od času přichází anděl, který rozvíří hladinu vody. V tom okamžiku měl první z nemocných, který vnikl do rozčeřené vody, naději na uzdravení. Nejhůře na tom byli samozřejmě chromí pacienti. Než se dobelhali k vodě, bylo pozdě. A teď do těchto míst, plných chudáků, přichází lékař, který prokázal svou moc již mnoha zázračnými uzdraveními. „Byl tam jeden člověk, ten byl nemocen už osmatřicet let,“ píše Jan. Ježíš došel právě k němu a zeptal se: „Chceš být zdráv?“ Chromého v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než že by jej Ježíš v pravou chvíli mohl dovést ke zvířené vodě. „Pane,“ pravil, „nemám nikoho, kdy by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří. Než tam dojdu já, jiný už tam sestupí přede mnou.“ „Vstaň,“ řekl Ježíš, vezmi své lehátko a choď!“ (J 5,5-8) Stalo se… Jenomže ten den byla sobota a Židé podle regulí stanovených zákoníky nesměli přenášet větší váhu než fík. Lože uzdraveného asi nebylo lůžkem v pravém smyslu toho slova. Představme si spíše jednu nebo dvě pokrývky. Židům však tohle za záminku ke konfliktu bohatě stačilo. „Je sobota,“ pravili přísně. „Nesmíš nosit lehátko.“ Uzdravený odvětil: „Ten, kdo mě uzdravil, mi řekl – vezmi své lehátko a choď -“ „Kdo je ten člověk…?“(J 5,10-12) vyptávali se. Ježíš se totiž z těchto míst již dávno vzdálil. Později na chrámové půdě se však Ježíš s uzdraveným mužem znovu setkal. Tady ukládá Ježíš – jako pointu k příběhu – mravní naučení. „Hleď, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nestihlo něco horšího.“ (J 5,14)
Ten člověk, jak píše Jan, šel a oznámil Židům, že jej uzdravil Ježíš… Uzdravený tedy neprojevil právě dostatek vděčnosti a ani zvláštní ryzost charakteru, když šel svého léčitele doslova udat. Vždyť hned další věta evangelií dosti výmluvně praví, „proto Židé Ježíše pronásledovali…“ (J 5,16)

Následná diskuse, o níž píše Jan, byla bouřlivá. Nevíme, kde k ní došlo. Pravděpodobně se odehrála na chrámové půdě a není vyloučeno, že Ježíše povolali před samotnou veleradu. Ježíšův postoj v podobných konfliktních situacích známe: sobota je Bohem dána člověku ne jako den lenosti, ale jako příležitost k uctění Boha. A co už může být větším uctěním než skutek milosrdenství. Ježíšovo postavení, jeho božské poslání, je nadřazeno dobovým kritériím tehdejšího židovstva.
„Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný,“ pravil. A evangelista dodává: „To byl další důvod, proč se Židé snažili připravit ho o život: nejen že rušil sobotu, ale také, že nazýval Boha svým vlastním otcem a stavěl se tak Bohu na roveň.“ (J 5,17.18)

Až do této chvíle Ježíš své farizejské odpůrce odbýval krátkými poznámkami. Nyní otevírá monolog, v němž se hlásí k jednotě svých činů se skutky Božími. „Jako Otec křísí mrtvé… tak i Syn oživuje, koho chce.“ (J 5,21) Ježíš se zdaleka jen nebránil – přešel do vyloženého protiútoku a řekl: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepodléhá soudu, ale přešel už ze smrti do života.“ (J 5,24) Soud, který chtěl Ježíše soudit, je nyní souzen sám.
Nakonec Ježíš odpovídá jeruzalémským Židům na věčná přání, aby jim předvedl znamení, důkazy svého poslání. Chtěli prostě vidět zázraky – když je však Ježíš předvedl, měli přihlížející farizeové na jazyku jen žaloby pro spojení s temnými mocnostmi.
Závěrem ťal Ježíš do živého – odvolal se ke Starému zákonu. „Zkoumáte celé Písmo,“ řekl „protože myslíte, že v něm máte věčný život – a právě ono svědčí o mně…“ (J 5,39) V tomto bodě odkázal Ježíš na starozákonní proroky, kteří předvídali příchod Mesiáše a jeho narození v Betlémě i jeho zázraky.

NA SLAVNOSTI STÁNKÚ

Předchozí diskuse byla jen malou předehrou skutečného souboje, který se v Jeruzalémě odehrál ještě téhož roku na slavnosti stánků. Povězme si nejprve, že koncem září nebo počátkem října se konávala nejradostnější a nejrušnější oslava Izraele – svátek stánků. Tehdy si Židé připomínali svůj pochod pouští, čas, kdy je Hospodin vyváděl z Egypta do zaslíbené země. V ten čas bylo již vymláceno obilí, venkované sklidili olivy a stočili olej do nádob, palmy vydaly svíé plody a hrozny byly drceny na víno. Židé tedy děkovali Bohu také za sklizenou úrodu a prosili o plodnost příštího roku.

Název „slavnost stánků“ pochází od provizorních besídek, zbudovaných ze zelených ratolestí na pevných rovných střechách a náměstích. Židé si tak připomínali provizorní stanování v oázách pouště. Kněží vylévali na oltář vodu a víno a opakovali si tak, že z Boží vůle vytekla voda v pravou chvíli i ze skal. Na chrámovém prostranství stály v těch dnech čtyři mohutné svícny, vysoké dvaadvacet a půl metru. Na každém čtyři lampy se šedesáti litry oleje a jako knoty posloužila stará stočená kněžská roucha. Pochodně vzplanuly v noci a připomínaly vzdáleně ohnivý sloup, v němž Bůh předcházel svůj národ na cestě pouští jako zdaleka viditelný orientační bod.
V té chvíli již Ježíš působil dostatečně dlouhou dobu, aby se zvěsti o jeho působení rozšířily celým Izraelem. A tak o svátcích, které trvaly sedm osm dní, Židé Ježíše sami hledali.
„Kdepak on je?“ ptali se. Jedni říkali: „Je dobrý.“ Jiní tvrdili, že dobrý není; jen lidi svádí“. (J 7,11.12) Z Janova svědectví však plyne, že o něm nikdo nemluvil veřejně ze strachu před Židy.
V půli slavnosti se očekávaný Ježíš vynořil uprostřed zástupů. Učil a Židé se divili a říkali: „Jak to, že se on vyzná v Písmu, když se tomu neučil?“ „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal,“ odpovídal Ježíš. ( J 7,15.16) O atmosféře, která panovala v Jeruzalémě, si můžeme učinit dokonalou představu z následujícího rozhovoru, který již zdaleka není klidným dialogem.
„Proč mi ukládáte o život?“ zeptal se Ježíš farizeů. „Jsi pomatený! Kdo ti ukládá o život?“ (J 7,19.20) Ježíš věděl, že velmi choulostivým bodem židovské obžaloby bylo sobotní léčení. Proto řekl: „Jediný skutek jsem vykonal a přivedlo vás to z míry.“ (J 7,21) „A přitom“, pokračoval, „obřezáváte člověka také v sobotu. Když tedy člověk smí přijmout obřízku v sobotu…, proč se na mne horšíte, že jsem v sobotu uzdravil celého člověka?“ (J 7,22.23)

Přicházeli lidé z Jeruzaléma a potvrzovali, že Ježíš nemluvil naprázdno, když obvinil duchovní předáky země, že mu usilují o život. „Není to ten, kterého chtějí sprovodit ze světa?“ ptali se. Ale nejenom to, divili se, že Ježíš mluví veřejně a že mu nikdo neodpovídá. „Snad nepřišli předáci skutečně k přesvědčení, že je to Mesiáš?“ (J 7,25.26) A bylo, jak píše evangelium, mnoho těch, kdo v něj uvěřili, a ti si říkali, že Mesiáš by jen sotva mohl vykonat víc zázraků než tenhle Ježíš… Farizeové, jak píše Jan, se toto všechno dozvěděli a vyslali služebníky velerady, aby Ježíše zatkli.
Ježíš zástupům vyprávěl o blížícím se konci. „Ještě krátký čas budu s vámi, pak odejdu k tomu, který mě poslal. Budete mě hledat, ale nenajdete…“ (J 7,33.34) Těmto slovům však Izraelité porozumějí až za několik měsíců. Teď ještě kroutili hlavou a dohadovali se, kam asi chce Ježíš jít. Neodejde nám do „pohanské ciziny“? A lidé, kteří jej poslouchali, říkali: „To je skutečně ten Prorok!“ Druzí podle Jana svědčili: „To je Mesiáš!“ Ale ozývaly se i hlasy protestu. „Copak přijde Mesiáš z Galileje? Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z vesnice Betléma, odkud David pocházel?“ (J 7,40-42)

Mezi lidmi došlo k hluboké roztržce, někteří chtěli Ježíše zatknout, ale nikdo na něj ruku nevztáhl. Dokonce ani stráž velerady nedokázala Ježíše zajmout. „Proč jste ho nepřivedli?“ ptali se velekněží a farizeové. „Žádný člověk nikdy tak nemluvil, jak mluví tento člověk,“ vymlouvali se biřici. „I vy jste se nechali svést? Uvěřil v něho někdo z členů velerady nabo farizeů? Leda jen tahle luza, která nemá o Zákonu ponětí…“ (J 7,45-49)
Že Ježíš zapůsobil na prosté Izraelity, čtenář snadno pochopí. Méně pochopitelné je, že dokázal strhnout i biřice, povahou spíše násilníky, kteří nejsou zvyklí naslouchat učeným disputacím. Ostatně Ježíš asi nevedl učené diskuse. Nevedl ani sladké řeči, které beztak nepůsobí natrvalo. Nabídl však svým posluchačům řešení základních životních otázek. Prozářil jim obličeje, zrychlil jejich tep a zapálil srdce. A tak se stalo, že se strážní vrátili s nepořízenou, třebaže nesplnění rozkazu pro tyhle hromotluky chrámové stráže znamenalo přinejmenším určité existenční riziko…

JEŽÍŠ A CIZOLOŽNÁ ŽENA

Po střetu na chrámovém nádvoří se všichni rozešli domů. Ježíšův duel se zákoníky a farizey však pokračoval. Tentokrát se odehrála scéna, kterou zpodobnil nejeden z proslulých malířů. Předáci židovského národa přivedli na chrámové nádvoří ženu, přistiženou při cizoložství. Možná, že ani nechtěli zamířit k Ježíši. Snad chtěli provinilou ženu pouze předat stráži. Spatřili však Krista, toho Galilejce, jak pohrdavě říkali, muže, který se tolik distancoval od učitelů Zákona. I napadlo je, že jej podrobí zkoušce. Najednou měli menší zájem o cizoložnici a Zákon než o pokušení vyzkoušet Ježíše. Postavili tedy ženu doprostřed rozvášněného davu a s předstíraným respektem se ptali Ježíše: „Mistře, tato žena byla dopadena při cizoložství. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Janův komentář je výmluvný: „Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem.“ (J 8,4-6)

V čem spočívala farizejská léčka, nastražená Ježíšovi? Mojžíšův zákon vskutku požadoval ukamenování, třebaže Židé sami časem tyto trestní sankce zmírnili. V Ježíšově času již kamenování za tento čin náleželo minulosti. A tak kdyby Ježíš prostě prohlásil, že má pravdu Zákon, propadl by v očích zástupů, které strhovala právě Ježíšova laskavost. Kdyby se naopak cizoložnice zastal, zřekl by se veřejně norem Zákona. A pak tu byli ještě Římané, jimž příslušelo právo schvalovat hrdelní tresty, vyhlašované židovskou veleradou. Kdyby se Ježíš sám rozhodl vyslovit ortel, případně potvrdit právo kamenovat hříšníky, byli by jej Židé obvinili před římským prokurátorem jako buřiče, který si přisvojil právo schvalovat hrdelní rozsudek a vměšoval se tak do právních pravomocí římské prokuratury.

Tím, že se Ježíš sklonil a psal prstem po zemi, dal Židům ostentativně najevo svou distanci. Když však nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď na ni první kamenem.“ (J 8,7) Tak Ježíš vystoupil jako vyšší moc, která celý případ posuzuje v docela jiné rovině. Dodnes nás nepřestává fascinovat bravura, s níž Ježíš tento soudní případ vyřešil. Otevírá jedinou větou nové etické obzory, boří školometské kličky farizeů. Ježíšova slova jsou též důtklivým napomenutím, že by člověk měl spíše přihlížet k vlastnímu svědomí než k cizí vině. Židé zase nebyli tak bezcitní, jak se často v literatuře tradovalo. Kdyby neměli živé svědomí, Ježíšovo napomenutí by se jich prostě nedotklo.
A tak se tedy z chrámového prostranství pomalu vytratili a zůstala tu jen cizoložná žena a Ježíš. „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ „Nikdo, Pane.“ „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška nehřeš.“ (J 8,10.11)

JÁ JSEM SVĚTLO SVĚTA …

Odešla žena, odešli pochopové, ale zástupy, které přihlížely, zřejmě naslouchaly dál… „Já jsem světlo světa,“ pokračoval Ježíš ve stylu této chvíle. Nezapomeňme že je svátek stánků a že chrámové prostranství ozařují obří svícny. „Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“ (J 8,12) Toto vladařské „já jsem“ se nám v Janově evangeliu vrací mnohokrát. Ježíš se tak snaží co nejplastičtěji postihnout své poslání na této zemi. Jednou se představuje jako chléb života, jindy jako dobrý pastýř, cesta, pravda a život, vzkříšení, dveře, vinný kámen, chléb živý… „Ty svědčíš sám o sobě, tvé svědectví není pravoplatné,“ volají pobouření farizeové, neboť v Zákoně „přece stojí, že teprve svědectví dvou osob je pravoplatné“. Ježíš tedy uvádí své svědectví na pravou míru slovy, že není sám, ale „jsem já a Otec, který mě poslal…“ (J 8,13.16.18)
Toto dvojnásobné svědectví dvou nejsvrchovanějších instancí zapadlo do prázdna. Právě tak zůstala nepochopena věta: „Já odcházím… Kam jdu já, tam vy nemůžete přijít.“ Na tuto předzvěst blížícího se konce a proměny Židé reagují dohady. „Chce si snad vzít život, že prohlašuje :“Kam jdu já, tam vy nemůžete přijít?“ (J 8,21.22)

Tato malá ukázka je jasnou ilustrací toho, k jak velkým disonancím mezi Ježíšem a židovským okolím docházelo. Jan, který byl zřejmě svědkem tohoto napětí, konstatoval, že „nikdo se ho nezmocnil, protože ještě nepřišla jeho hodina“. (J 8,20) Tváří v tvář zlobě se Ježíš legitimuje již veřejně a oprohlašuje, že není z tohoto světa. Pronáší dokonce větu, kterou budou Židé s to rozšifrovat teprve v okamžiku, až jej pozvednou na břevnu kříže. „Až vyvýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že já jsem to a že sám ze sebe nic nekonám…“ (J 8,28) Přesto, že „tak mluvil, mnozí v něho uvěřili,“ píše se v Janově evangeliu.

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková