Biblické příběhy 16

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, TŘETÍ ATENTÁT NA KRISTA Připomeneme-li si teď minulé události, uvidíme, že prvním úkladem o Ježíšův život bylo vyvraždění betlémských nemluvňat, později, hned na počátku Ježíšova působení, se o jeho život pokusili nazaretští občané, kteří jej chtěli svrhnout se skály. Teď potřetí udeří představitelé židovstva na chrámovém nádvoří.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

Předchozí rozhovor totiž pokračoval a vedl k prudkému vzedmutí vášní židovké obce. „Vytrváte-li v mém slovu, budete opravdu mými učedníky,“ říkal. „Poznáte pravdu a pravda z vás udělá lidi svobodné.“ (J 8,31.32) Tato pasáž je jednou z citací, které zdaleka neplatily jen pro Ježíšovu dobu ale které jsou svrchovaně aktuální i v naší době.
Židé se ovšem rozhořčili Ježíšovým příslibem, že by je pravda mohla učinit svobodnými. Jsme potomci Abrahamovi, rozčilovali se, a nikdy jsme nikomu neotročili.
Ježíš svým posluchačům připomněl, že může být i duchovní otroctví. „Ukládáte mi o život,“ (J 8,37) říká a naznačuje, že takovéto počínání je hříšné a že „každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu“. (J 8,34)
V tom okamžiku propukne nenávist židovských předáků naplno. Vytýkají Ježíšovi, že je dozajista Samařan, neboť Samařani jsou v povědomí židovstva spolčeni s ďáblem, se silami zla. Vykřikují také, že je pomatený. Ježíš není otřesen zlobou a trvá na svém. „Kdo zachovává mé slovo, nikdy nezemře.“ (J 8,51)
Copak jsi větší než Abraham, který byl smrtelný, právě tak jako zemřeli všichni proroci, ptali se židovští předáci. Ježíš v tomto naprosto vypjatém okamžiku naznačil, že je Synem věčného Boha a že tedy časově předchází i Abrahama i proroky. „Dříve, než byl Abraham, já jsem.“ (J 8,58) „Tu popadli kameny, aby po něm hodili. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu.“ (J 8,59)
Až sem došel národ, který si byl jist, že může natrvalo žít z velké minulosti, z velikosti praotců a moudrosti proroků… Každá doba však musí o svou velikost a prozíravost bojovat sama. To je jedno z poučení, jež plyne z této bouřlivé scény…

CHCETE SE SNAD I VY STÁT JEHO UČEDNÍKY?

Dlouhý souboj Ježíše s farizey na jeruzalémské půdě je zpestřen i příhodou o uzdravení slepce. Jestliže v jiných případech Ježíš vyšetřoval u nemocných hloubku jejich víry, v tomto případě se o osobní postoj slepce vůbec nezajímal. Nenechal se ani prosit; vybral si prostě nevidomého sám, protože hledal vhodný nástroj, na němž by prokázal majestát své osobnosti. „Pokud jsem na světě, jsem světlo světa,“ pronesl Ježíš (J 9,5), udělal bláto ze slin a země, potřel směsí oči nevidomého a poslal jej umýt se v rybníku Siloe. Nevidomý učinil, co mu Ježíš přikázal, „a když se vrátil, viděl“. (J 9,7)
Zajímavá je tady reakce jeruzalémských občanů, jimž náhodná proměna nevidomého žebráka nemohla uniknout. Zajímali se o zázračného lékaře, o průběh léčby. Slepý prozradil, že jej vyléčil „člověk jménem Ježíš“. (J 9,11)
Farizeové, kteří se o události dozvěděli, se nezajímali ani tak o vlastní léčebný zákrok, jako spíše o skutečnost, že i tentokrát bylo nemocnému pomoženo v sobotu. A co víc: Ježíš použil těsta uhněteného z bláta, a musel tedy vykonat jednu z devětatřiceti pečlivě evidovaných prací, které v tento sváteční den židovské zákony zakazovaly. „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu,“ říkali jedni. Druzí oponovali: „Jak by mohl hříšný člověk konat taková znamení?“ A nevidomý prohlásil jednoznačně: „Je to prorok.“ (J 9,16.17)
Stojí za povšimnutí, že nevidomý žebrák, který ještě před chvílí svět kolem sebe téměř nevnímal, najednou zraje: Zprvu tvrdil, že jej uzdravil člověk jménem Ježíš. Teď již vydává svědectví, že to byl prorok.

Židovští předáci se rozhodli nejprve prověřit, nejde-li snad o podvod. Navštívili rodiče uzdraveného, aby si ověřili, zda jejich syn byl opravdu slepý od narození. Staří lidé, vystavení farizejskému teroru, se od případu distancují. „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý,“ tvrdili. „Ale jak to přijde, že teď vidí… a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe.! (J 9,20-23) Židé tedy vezmou do křížového výslechu znovu nevidomého.“My víme, že ten člověk je hříšník,“ říkali o Ježíšovi. „Zdali je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý a teď vidím.“ „Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?“ „Už jsem vám to řekl,“ odpovídá netrpělivě uzdravený muž, „ale jako byste to nebyli slyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ „Ty jsi jeho učedník,“ obořili se na něj a pravili o Ježíšovi, že „o tomhle… nevíme odkud je.“ „To je skutečně divné, že vy nevíte odkud je,“ pokračuje prostý Izraelita, „a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší… Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“
A tu farizeové vyloučí ze svého společenství i tohoto slepce.“V hříších ses celý narodil,“ řekli mu, „a ty nás chceš poučovat?“ A evangelista dodává. „A vyhnali ho.“ (J 9,24-34)

Uzdravený sehrál svůj part s dokonalostí. Potvrdil, že Ježíš musí být od Boha, a sám na sobě doložil, že i člověk nevzdělaný může mít pověření k velkým věcem na této zemi spíš, než nevidomí strážci duchovních pravd. Slepec, který prozřel, se však najednou ocitl v totální izolaci. Jestliže ještě jako nevidomý a před setkáním s Ježíšem mohl spoléhat na lidské ohledy, na almužny, soucit a pomoc, teď je vyštván do izolace. A právě v této chvíli se před ním objeví Ježíš. „Věříš v Syna člověka?“ zeptal se. „A kdo je to, Pane, abych v něho uvěřil?“ „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ „Věřím, Pane,“ řekl uzdravený člověk a padl na kolena. „Jsme snad i my slepí,“ protestovali farizeové, kteří sledovali tuto rozmluvu. „Kdybyste byli slepí,“ řekl jim Ježíš, „neměli byste hřích.“ „Vy však říkáte – vidíme. Váš hřích trvá.“ (J 9,35-41) Anebo jinými slovy -zůstáváte tedy ve hříchu. Všechny tyto rozmluvy, scény, konflikty mezi Ježíšem a farizey uvádíme především proto, že teprve na jejich pozadí pochopíme proces, k němuž se schyluje. Ale nejenom to – jen tak porozumíme duchovnímu napětí, k němuž mezi Ježíšem a farizejským světem dochází.

DOBRÝ PASTÝŘ

Konečně přichází poslední Ježíšova řeč, pronesená těsně před skončením slavnosti stánků. Abychom porozuměli obrazu dobrého pastýře, bude třeba si připomenout některé podrobnosti ze života pastýřů v Orientě. Pastýři stád v Ježíšově době užívali zděné ohrady, které byly přirozenou ochranou svěřených ovcí před škodnou. Dobrý pastýř přicházel dveřmi, loupežník nebo násilník přelézal zeď. Obraz hrazeného stanoviště stád je tedy vlastně podobenstvím Izraele; „zloději“ se stávají vůdcové židovského společenství, kteří se zpronevěřili svému poslání, ale „dobrým pastýřem“ je Ježíš sám. Obrazně tu říká: „Ovce uposlechnou jeho hlas (pastýře) … Když všechny své ovce vypustí, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas.“ (J 10,3.4)
A dále: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn…“ (J 10,9) „Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř dává za ovce v sázku svůj život.“ (J 10,11)
V tomto okamžiku otevřel Ježíš i průhled do budoucna, kdy se cesta spásy otevře před všemi národy země. „Mám i jiné ovce,“ řekl shromážděné Izraeli, „které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádo a jeden pastýř.“ (J 10,16)

Janovo evangelium popisuje, jak vidíme, zejména trvalé střetávání Ježíše s duchovními předáky Izraele. Jestliže ostatní evangelisté popisují spíše debaty s židovským lidem po celé zemi, tady u Jana a na chrámové půdě farizeové a zákoníci konstruují léčky a nakonec splétají i žalobu, která by umožnila inscenovat soudní proces.
Jan nám ukázal Ježíše v chrámu ještě jednou v poslední zimě před velikonocemi. Tehdy tu slavili výročí posvěcení chrámu a Židé se znovu pokoušeli zaútočit. „Jak dlouho nás chceš držet v napětí? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně.“ (J 10,24) Slovní potyčka skončila jako obvykle – Židé se chopili kamení a Ježíš nedůstojnou scénu opustil.

FARIZEUS A CELNÍK

Literární tečku za sérií konfliktů sepsal ve svém klasickém podobenství evangelista Lukáš. To podobenství, vyprávěné Ježíšem, bylo určeno „lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví a ostatními pohrdali“. (Lk 18,9) Do chrámu vstoupili farizeus a celník, jak píše Lukáš. Farizeus se postavil a děkoval Bohu, že není stejný jako ostatní, jako vyděrači, nepoctivci, cizoložníci anebo jako tenhle celník, který se opovážil vstoupit do chrámu. Postím se dvakrát týdně, dávám desátky ze všeho, co získám, vypočítával ve své modlitbě. Jak je vidět, vstoupil tento „poctivec“ do chrámu zejména proto, že se chtěl před Bohem pochválit a nádavkem ještě urážet celníka, který stál opodál. Nejde však jen o farizejskou samolibost. Farizeus se v modlitbě také povyšuje na prokurátora, který soudí viníky. Středověký myslitel Tomáš Akvinský jako by komentoval tuto scénu, napsal: „Pýcha, která si vědomě a dobrovolně přisvojuje Boží práva, jest hřích těžký, ano nejtěžší, protože je vzpourou proti nadvládě Boží.“
Celník stál vzadu a neodvážil se ani pozvednour zrak. Jediná věta, kterou byl s to ze sebe vypravit, zněla: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ (Lk 19,13) Ježíš tuto příhodu uzavřel slovy uznání: „Celník se vrátil domů ospravedlněn… Neboť každý, kdo se povyšuje jako onen farizeus, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)

O ČISTÉM A NEČISTÉM

Židovští provokatéři vyhledávali Ježíše všude, na hostinách i v synagogách, v zástupech i o samotě. Využívali, jak víme, každé příležitosti jenom k tomu, aby střádali provinění, potřebná k zahájení procesu. Jednou si například povšimli, že Ježíšovi učedníci jedí nemytýma rukama.
Židé dbali nesmírně na rituální omývání rukou a nádob a předepsané způsoby očisty byly židovskou tradicí popisovány s nevídanou precizností a s důrazem na každý detail. Myli si ruce, ponořovali poháry, džbány, měděné mísy.
Čistota uprostřed malomocných, na půdě ohrožované často nakažlivými chorobami, byla samozřejmě namístě. Zavedl ji již Starý zákon. Židé však časem přidávali ještě rituální čistotu. Uprostřed všech předpisů a zákazů však zapomněli na neporušenost duchovní. Ježíš tato pravidla pozvedl i tady na vyšší úroveň, nad formálnost.

Bylo tedy třeba zrevidovat i předpisy o rituální čistotě. „Nerozumíte,“ řekl Ježíš, “ že člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí? Vždyť to mu přece nevchází do srdce, nýbrž do žaludku a vychází do stoky.“ Avšak, „co z člověka vychází, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, necudnost, krádež, vražda, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, rouhání, pýcha, bláznovství.“ (Mk 7,18-22) Tak Ježíš vyjmenoval na dvanáct hříchů, jejichž zdrojem je nedobré srdce.

NESEDEJ NA ČELNÉ MÍSTO!

Židé, někdy z pohostinnosti, jindy z pouhé zvědavosti, zvali Ježíše i na hostiny. Při řeči tu probrali ledacos ze svých sporů – léčení v sobotu, zázračné činy i mravní naučení. Jednou však dostali morální lekci všichni hosté i Ježíšovi hostitelé. Ježíš si totiž povšiml, jak si hosté vybírají přední místa, a tedy otevřel téma, které se nejspíše podobalo lekci ze společenského chování. Ve skutečnosti jde o společenský katechismus, který platí pro jeho království. „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu,“ počal Ježíš vyprávět, „nesedej si na přední místo. Mohl by totiž být od něho pozván někdo vzácnější než ty a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: Uvolni místo tady tomu. Tu bys zahanben musel zaujmout poslední místo.“ (Lk 14,8-9) Z toho plyne naučení, že je lépe sedat na místo poslední a čekat, zda nás pozorný hostitel neposadí na čelnější místo. A nyní přichází časti citovaná a obecně platná věta: „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 14,11)

Avšak ani hostitel se nevyhnul poučení. Má zvát nikoliv ty, kdo mu mohou pozvání oplatit, kdo mohou vypomoci bohatstvím, styky a postavením, ale ty, kdo nemají čím oplácet. Proto, říká Ježíš „nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy… Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé.“ (Lk 14,12.13) Těm, kdo si tak budou počínat, bude oplaceno při konečném soudu.

Z těchto vyprávění nám nemůže uniknout mimořádná vlídnost lékaře Lukáše, který svým čtenářům nastavuje Ježíšovu milosrdnou tvář. Proto také připojil hned celou řadu podobenství, jimiž se pokoušel přiblížit právě tento milý rys Božího království a vladaře této říše.
Nejprve vyprávěl Ježíšovo podobenství o člověku, který chystal velkou hostinu, na niž pozval mnoho lidí. Hosté se však počali omlouvat. Jeden koupil pole, druhý pět párů volů, jiný se ženil. To byl obraz Izraelců, které Ježíš zval ke své hostině a kteří pozvání nepřijali. Hostitel z našeho podobenství se tedy rozhněval a vyslal služebníka „na cesty a k plotům“. Přikázal mu: „… přinuť lidi, ať sem přijdou, aby tak můj dům byl plný. Ale to vám říkám: Žádný z těch pozvaných neokusí mé hostiny.“ (Lk 14,23.24) Tak byli do Ježíšova království přizváni pohané, a tedy i my, jejich potomci.

PODOBENSTVÍ O BOHÁČI A LAZAROVI

mělo otevřít oči Židům, kteří fyzické utrpení i chudobu pokládali za úděl hříšných a kteří bohatství připisovali požehnání, jehož se dostalo ctihodným „dobrákům“. A teď najednou Ježíš počne vyprávět o boháči, který se oblékal do nákladných rouch a pořádal skvělé hostiny. U jeho dveří léhal žebrák jménem Lazar. Byl plný vředů a byl by rád utišil hlad aspoň drobty, které padaly z boháčova stolu… Ten opomíjený chudák jednoho dne zemřel a „andělé ho odnesli do Abrahamova náručí“. (Lk 16,22) Přišel však čas i na našeho boháče, který ovšem skončil v pekelných mukách. Volal, prosil Abrahama, aby mu Lazar omočil „aspoň koneček prstu ve vodě“ a ovlažil mu jazyk. „Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa,“ vysvětloval mu Abraham,. „Lazar se měl naproti tomu špatně. a nyní on se tu raduje a ty zakoušíš muka…“ (Lk 16,25) Z podobenství vyplynulo, že je ošidné, soudí-li se pouze z vnějšího blahobytu na radostnou budoucnost v příštím království.
Nakonec se boháč v našem podobenství smířil se svým osudem, vzdal se krůpěje vody, ale prosil, aby Lazar navštívil boháčův rodný dům a varoval bratry. Abraham tuto laskavost odmítá. Mají Starý zákon, říká, Mojžíšovy knihy, knihy proroků… Neposlouchají-li však autority Zákona, pak je nepřesvědčí nikdo, ani ten, kdo by vstal z mrtvých.

O ZTRACENÉ OVCI, PENÍZI A MARNOTRATNÉM SYNU

Lukáš konečně přidal trojici podobenství, která jen potvrzují to, co kdysi tvrdil Dante, když o Lukášovi hovořil jako o vypravěči o lásce Kristově.
Ježíše k těmto podobenstvím vyprovokovali vlastně farizeové a zákoníci, kterým se nelíbilo, že Ježíš stoloval s hříšníky a s celníky, jimiž opovrhoval celý Izrael.
Ježíš se zeptal svých posluchačů: máte-li stádo ovcí, z nichž se jedna zaběhne – necháte ji zahynout v pustině, anebo opustíte na chvíli těch devadesátdevět, které se udržely v houfu, abyste nalezli jednu ztracenou? Odpověď naslouchajících Židů byla jednoznačná. A Ježíš jen stvrdil obecné přitakání. Když ji pastýř „najde“, pravil o ztracené ovci, „s radostí si ji vloží na ramena“. (Lk 15,5) Pochlubí se také sousedům. „Právě tak bude v nebi větší radost z jednoho hříšníka, který se obrátí, než z devětadevadesáti spravedlivých, kteří obrácení nepotřebují,“ uzavřel Ježíš. (Lk 15,7)
Zrovna tak se bude radovat žena, která má deset stříbrných penízků a jeden z nich se jí někam zakutálí. Zajisté jej bude hledat po všech koutech a zaraduje se, když jej nalezne.

Velmi zhusta opakovaný příběh je věnován marnotratnému synovi. V podobenství se hovoří o majiteli statku, který měl dva syny. Mladší z obou chlapců zatoužil po radovánkách světa a vynutil si svůj dědický podíl. Třetinu majetku, kterou si nechal proplatit, pak v daleké cizině promarnil. Živil se jako pasák vepřů, tedy zvířat, která Izrael pokládal za nejvýše nečistá. Hladový, zbídačelý se nakonec vrátil domů. Ze světských radovánek mu zbyla jen mravní kocovina. „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě,“ řekl při návratu. „Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.“ (Lk 15,21)
Otec však nařídil připravit hostinu, upéci vykrmené tele. Starší syn, který se vracel uprostřed radovánek z pole, nebyl právě nadšený. Léta dřel a otce nikdy nenapadlo, aby také na jeho počest připravil hostinu. „Dítě, ty jsi pořád se mnou,“ vysvětloval mu otec, „a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, byl ztracen a je zase nalezen. (Lk 15,31.32)

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková