Biblické příběhy 17

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, A KDO JE TVžJ BLIŽNÍ… Kterýsi zákoník se Ježíše pozeptal, co má dělat, aby si vydobyl podíl na věčném životě. Ježíš se jej tedy otázal, co vyčetl v Zákoně. „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí,“ řekl „a svého bližního jako sám sebe.“ (Lk 10,27) Ježíš mu tuto základní pravdu Zákona potvrdil. Zákoník se však nespokojil. Prosil Ježíše, aby mu přesně specifikoval pojem „bližního“.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

Tato otázka byla v židovském společenství opodstatněná – Židé totiž za bližní pokládali pouze příslušníky své vlastní náboženské obce, a to ještě ne všechny. Celníci, příslušníci jiných špinavých povolání, mnoho nemocných a tělesně postižených bylo ze židovského národa buď vyloučeno vůbec, anebo byli zatlačeni na samou periferii izraelského společenství. A tu Ježíš zvolil příběh o milosrdném Samařanovi (nebo Samaritánovi), protože věděl, jak hluboká nenávist se položila mezi Izrael a Samařsko.

Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli.“ (Lk 10,30) Židům, kteří naslouchali této historce, nebylo třeba mnoho vyprávět. Cesta z Jericha do Jeruzaléma patří k nejnamáhavějším. Počíná v oáze dvěstěpadesát metrů nad hladinou moře a vytrvale stoupá až do výšky sedmsetpadesát metrů nad mořem. Tak vysoko leželo svaté město Jeruzalém. Stoupání překonávala silnice dlouhá tři desítky kilometrů. Vedla horami a poutník tudy stoupal pět i šest hodin. Ideální terén pro lupiče, řekli bychom, a ti v těchto končinách opravdu řádili. Ba zdá se, že i Ježíš hovořil o zcela konkretním přepadení a že poukazoval v podstatě jen na událost, která se tu opravdu odehrála a o níž každý v Jeruzalémě dobře věděl.
Okolo raněného, pokračuje Ježíš, přešel bez povšimnutí kněz. Stejně se mu vyhnul i zbožný levita. Najednou přichází Samařan, který poraněného ošetřil, namazal mu rány olejem a vínem. Olej tišil bolesti, víno čistilo a stahovalo rány.
Přichází finale příběhu. Ježíš se zeptal: „Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní vůči tomu, který se ocitl mezi lupiči?“ „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství,“ odpověděl zákoník. „Jdi a stejně jednej i ty,“ (Lk 10,36.37) uzavírá Ježíš. V podobném stylu podává Písmo i vyprávění.

O BOHATÉM MLÁDENCI

Před Ježíšem se jednoho dne objevil bohatý mladík a ptal se: „Mistře dobrý, co musím udělat, aby se mi dostalo věčného života?“ Ježíšova odpověď je odvozena v podstatě z desatera. „Nebudeš cizoložit, nebudeš vraždit, nebudeš krást, nebudeš svědčit lživě, cti svého otce i matku.“ „To všechno jsem zachovával už od mládí,“ odvětil jinoch. Když tohle Ježíš uslyšel, dodal ještě jednu větu.“Jedno ti ještě chybí; prodej všechno co máš, rozdej to chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“
Jakmile to jinoch uslyšel, „velmi se zarmoutil, byl totiž značně bohatý“ jak píše evangelium, a odešel. (Lk 18,18-23)

Bohatý jinoch vyhledal Krista proto, aby se utvrdil v jistotách věčného života. Ježíš jej vede cestou dvoustupňové etiky – nejprve zopakuje mládenci základní přikázání, mravní minima Starého zákona. Chlapec se na okmažik uklidní, protože tahle elementární přikázání zvládl. Ježíš jde tedy výš a doporučuje rozdat majetek chudým. Cena zanedbatelná, představíme-li si, že jej Ježíš zve do svého společenství, na první teologickou fakultu.

Ježíš tak chtěl po chlapci něco, co nežádal, jak víme, od jiných bohatců. Navštěvoval bohaté hostitele a netrval na tom, aby rozdali všechen majetek chudým. Jan a Jakub byli synové Zebedeovi – Ježíš je však nenutil, aby likvidovali rodinnou rybářskou firmu. Člen velerady Nikodém patřil rozhodně mezi bohaté – ani tomu Ježíš neukládal tak vysokou daň. Jestliže teď Ježíš požadoval opuštění majetku, šlo v první řadě i o určitou zkoušku poslušnosti, o názorný příklad.

Když tedy hoch odešel, povzdechl si i Ježíš. Vysvětlil svým nejbližším, že bohatci mají ztíženou cestu do Božího království. „Snadněji totiž projde velbloud uchem jehly,“ jak praví okřídlené rčení, „než bohatý vejde do Božího království.“ (Lk 18,25)
Rozhodnutí o opuštění pohodlného života je pro něj vždy těžší než pro toho, kdo nemá nic.

Lukáš nám konečně zanechal i klasická podobenství o nespravedlivém správci, o dělnících poslední hodiny a o svěřených hřivnách. Jsou to poslední obrazy, které nám ilustrují lidské úsilí o účast na Božím království.

O NEPOCTIVÉM SPRÁVCI

Kterýsi bohatý člověk, jak vyprávěl Ježíš, si povolal nepoctivého správce a požádal jej o složení účtů. Správce si dovedl odhadnout své šance, a proto si upřímně povzdechl: „Co si počnu…? Kopat neumím, žebrat se stydím.“ (Lk 16,3) Povolal tedy k sobě všechny dlužníky svého pána a jejich dluhy jim prostě odpustil. Jednomu odepsal padesát věder oleje, jinému dvacet měr obilí. Falšoval prostě dlužní úpisy, aby si získal do budoucna přátele, kteří by mu pomohli v nouzi. Ježíš tohoto správce pochválil, že jednal prozíravě. A také užasl nad tím, jak mazaně se dovedl nepoctivý správce připravit na svízelnou budoucnost.

Ježíš tento případ vyprávěl zejména proto, aby zdůraznil, jak ti, kdo se starají jen o věci vezdejší, přízemní a veskrze majetkoprávní, dovedou pečovat o své zájmy. Oč obezřetnější bychom měli být my, jde-li o naši věčnou budoucnost. „Děti tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než děti světla,“ komentuje Ježíš. Dodává ještě jedno ponaučení: „Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci a v maličkosti nepoctivý je nepoctivý i ve velké věci.“ (Lk 16,8.10)

Vedle poctivosti a obezřetnosti si však člověk má uchovat i poctivé úsilí, a to až do poslední chvíle života. O tomto pravidle vypráví podobenství, které nám představuje dělníky poslední hodiny.

DĚLNÍCI POSLEDNÍ HODINY

Je to jeden z posledních obrazů, které Ježíš adresoval lidem prostřednictvím evangelistů krátce před svou smrtí. Proto tu také předložil sdělení mimořádné závažnosti. Všichni, kdo se chtějí ucházet o místo v jeho království. se tu pojednou mění v dělníky na vinici Páně.
„S nebeským královstvím je to totiž podobně jako s hospodářem, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici.“ (Mt 20,1.2) To bylo někdy okolo šesté ráno. O tři hodiny později obešel pán tržiště a pozval ty, kteří tu nečinně lelkovali. Další dělníky posbíral v pravé poledne. A poslední najal ve tři a dokonce ještě v pět hodin, když už na krajinu padal podvečerní stín. „Jděte i vy na mou vinici,“ řekl jim.(Mt 20,7)
Když skončil den, dostali všichni po denáru. Ti, kdo dřeli po celý den, dvanáct, možná čtrnáct hodin na prudkém slunci, i ti, kdo přišli až v poslední hodině. Jak známe lidskou povahu, ti, kdo dřeli nejdéle, byli nespokojeni, že mají být oceněni stejně jako ti, kdo přišli až navečer. „Tito poslední pracovali jen jedinou hodinu, a postavils je na roveň nám,“ protestovali, „kteří jsme nesli tíhu dne i horko.“ (Mt 20,12) Pán se obrátil na jednoho z těch nejudřenějších a pravil: „Příteli, nekřivdím ti. Což ses nesmluvil se mnou na jednom denáru?“ (Mt 20,13) „Nesmím snad s tím, co je moje, dělat, co chci?“ dodal. „Anebo je tvé oko závistivé, protože jsem dobrý?“ (Mt 20,15)

Z těchto slov můžeme odvodit, že Bůh je štědrý, ke komu chce. Nenechá také zahálet lidi na veřejných prostranstvích, a když přijde jejich čas, pozve je na svou vinici. A co je důležité – i dělníci poslední hodiny mají šanci. Lidem se otevírá příležitost, vydobýt si podíl v království třebas v poslední minutě života. Nezáleží prostě na délce pozemského působení, na vnější velikosti cíle, o nějž usilovali.

V tomto podobenství však stojí za pozornost ještě jedna větička: Zlobíte se, že jsem dobrý? Lépe řečeno, Bůh ani jiný být nedovede. A Ježíš i evangelisté se tedy tímto podobenstvím snažili přivést k odpovídajícímu chování i posluchače, kteří této příhodě naslouchali.

KAŽDÉMU, KDO MÁ, BUDE PŘIDÁNO

Zbývá převyprávět poslední podobenství o hřivnách, kterých se lidem dostalo. Také bychom mohli mluvit o šancích, schopnostech, talentu či darech, možnosti jednat určitým způsobem. Stalo se, že se kdysi bohatý člověk chystal na cestu. Svolal své lidi a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle schopností. Pak odcestoval. Když uplynul nějaký čas, pán se nečekaně vrátil a nastal čas účtování. První a druhý služebník byli pochváleni. Jeden totiž znásobil pět, druhý své dvě hřivny. Pouze třetí ze služebníků nezískal ze svěřeného kapitálu žádný úrok. Oč méně se snažil, o to byl řečnější. A netajil se ani pomluvami, které o svém pánu slyšel. „Bál jsem se totiž, protože jsi přísný člověk,“ podle vyprávění lidí, „vybíráš si, co jsi neuložil, sklízíš, co jsi nezasel.“
„Špatný služebníku,“ rozhněval se pán z našeho podobenství. „Věděl jsem, že jsem přísný člověk… Proč jsi tedy neuložil moje peníze do směnárny? A já, až bych přišel, vyzvedl bych si je i s úrokem.“ (Lk 19,21-23)
První dva dobří hospodáři, kteří ze svěřených hřiven získali maximum, byli odměněni, poslednímu hospodář odňal i jedinou svěřenou hřivnu. Neboť – a teď přichází podstatný závěr příběhu „každému kdo má, bude dáno; tomu však, kdo nemá, bude vzato i to, co má.“ (Lk 19,26) Tedy jinými slovy, člověk bude odměněn podle toho, jak svým jednáním dovede využít každé příležitosti.

Ve chvíli, kdy Ježíš vyslovil pointu tohoto příběhu, končí sled podobenství a tím vlastně i (nejvýše) tříleté putování Izraelem. Ještě vykoná jeden velký zázrak, vzkříšení Lazara, a pašijový týden bude na dosah. Malou předehrou zázračného zmrtvýchvstání je pohled do Lazarovy rodiny a představení Lazarových sester, které jsou vyhraněnými prototypy lidského rodu. Sestry se jmenují

MARIE A MARTA

Když Ježíš přišel do jedné vsi, přijaly ho tyto hostitelky z jednoho domu – Marie a Marta. Marie si sedla k Ježíšovým nohám a naslouchala jeho vyprávění. Marta se zatím oháněla v kuchyni, aby uctila hosta, ale postěžovala si, že je na všechno sama. Ježíš počínání obou dívek komentoval, že není třeba trápit se pro mnoho věcí. Je třeba jen jednoho a také jen Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nikdy nepřijde. Ježíš těmito slovy Martu nijak neodsuzuje. Spíše se pousměje s pochopením nad lidskými slabostmi, nad upachtěnou hospodyní, která měla plno práce s přípravou jídla, jímž ho chtěla pohostit.

Ježíš, který se v této chvíli blížil vrcholu svého pozemského života, se nutně díval na všechny drobné starosti, které trápily Martu, pod zorným úhlem smrti a věčnosti. To, co se nám zdá nyní důležité, významné a obtížné, jevilo se Ježíšovi v předvečer konce jako směšné a nicotné.
Marta je tedy vyhraněným typem, reprezentantkou určité skupiny lidí, kteří se honí, myslí na odpovědnost před Bohem, ale uprostřed každodenního obstarávání elementárních potřeb zapomínají otevřít dveře, jimiž by Bůh vůbec mohl vejít. Neudělají si na něj prostě čas. Marie a Marta jsou tak dvěm póly, mezi nimiž osciluje svět. Na jedné straně technická aktivita, tvůrčí nepokoj, na druhé straně soustředění na duchovní rozměry našeho jedinečného poslání.

A teď, když jsme obě ženy poznali, můžeme reprodukovat jednu z velkých scén Nového zákona – vzkříšení Lazara.

LAZARE, POJĎ VEN!

Je na čase přesně určit místo, odkud Marie a Marta pocházely: byla to Betanie, ves vzdálená necelé tři kilometry od Jeruzaléma. Po dvojím pokusu o kamenování a po snaze o Ježíšovo zatčení, bylo nesmírně riskantní vykonat jeden z největších zázraků tady, přímo před branami města. Jenomže čas se již beztak nachýlil…
Ježíš byl kdesi za Jordánem, přibližně dva dny od Betanie, když se dozvěděl, že jeho přítel Lazar onemocněl. Ježíš otálel ještě dva dny, než se vydal na cestu. Všechno, co se nyní odehraje, bylo totiž načasováno tak, aby o vzkříšení Lazara nemohlo být pochyb. Židé totiž věřili, že duše bloudí kolem mrtvého těla a že teprve čtvrtý den definitivně odchází. A tak dvě zmrtvýchvstání, která Ježíš dosud předvedl na Jairově dceři a na chlapci v Naimu, pouhých několik hodin po smrti, mohla být docela dobře interpretována jako pouhopouhá probuzení z klinické smrti.

A tak Ježíš vydal pokyn k návratu do Judska teprve po dvou dnech. Učedníci věděli, že přiblížení se k Jeruzalému je nebezpečné. „Mistře, nedávno tě chtěli Židé ukamenovat, a zas tam jdeš?“ ptali se. (J 11,8)
„Náš přítel Lazar spí,“ odvětil Ježíš, „ale jdu tam, abych ho probudil.“ (J 11,11) Protože nebezpečí bylo příliš velké a protože se učedníci domnívali, že kvůli spícímu Lazarovi netřeba podstupovat riziko, Ježíš svá slova zpřesnil. „Lazar umřel,“ řekl. (J 11,14)

V té době byl již Lazar čtyři dny pohřben a v domě bylo mnoho Židů, kteří přišli potěšit Marii a Martu. Jakmile dorazila zpráva, že se Ježíš blíží, vyběhla mu Marta vstříc. První věta obsahovala tichou výčitku. „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nebyl umřel.“ „Tvůj bratr vstane,“ uklidňoval ji Ježíš. „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den,“ říká Marta, v jejíž duši zápasí nejistá naděje s nedůvěrou v nemožné.
A nyní řekne Ježíš slova, která se vskutku stanou památnými pro všechny křesťany: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude živ… Věříš tomu?“ „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží…“ (J 11,21-27)
Pak doběhla Marta pro Marii, která uvítala Ježíše stejnou větou plnou výčitek. Když Ježíš viděl, že obě sestry i okolní Židé pláčí, „v duchu se rozhorlil a vzrušil,“ píše evangelista Jan. „Kam jste ho položili?“ zeptal se. Pane, pojď se podívat,“ řekli a Ježíš zaslzel. Přítomní Židé prohlásili:“Hleďte, jak ho měl rád.“ (J 11,33-35)

Hrob, jak píše evangelista, byl vlastně jeskyní, uzavřenou kamenem. To místo tu dodnes ukazují a do hrobky vede čtyřiadvacet stupňů. „Odstraňte ten kámen,“ přikázal Ježíš. „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den,“ namítala Marta. (J 11,39) Pak se zahleděl Ježíš k obloze a pronesl: „Otče, děkuji, že jsi mě vyslyšel“. A zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ (J 11,41.43) Stalo se – mrtvý vyšel, ovázaný na rukou i nohou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. A mnoho z těch, kdo byli v té chvíli v Betanii, v Ježíše uvěřilo. Jiní však odešli k farizeům, aby žalovali, co že se odehrálo u Lazarova hrobu. Závěr byl jednoznačný. Velekněží a farizeové svolali veleradu…

O Lazarově vzkříšení bylo mnoho napsáno, téma bylo zpracováno literárně i výtvarně a vědecké autority se přely o to, čteme-li o reálné příhodě, anebo, jde-li o snový prožitek. Ruský spisovatel Merežkovskij však říká, že je zbytečné, aby nás někdo přesvědčoval o tom, že jde jen o mýtus. Při skutečně bedlivém čtení si ověříme,že takhle lidé nelžou. Za slupkou mystérie cítíme pevné tělo historie. Vyjevují se nám i různé lidské povahy a reakce s takovou věrohodností, že Lazar – jako všechno, co vzápětí následovalo – vstoupil do historie.

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková