Biblické příběhy 18

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, OUVERTURA KŘÍŽOVÉ CESTY Sešla se židovská velerada, aby posoudila hlavní téma dne: Ježíšův zázrak a Lazarovo vzkříšení. „Co máme dělat?“ ptali se Židé. „Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! Necháme-li ho tak, všichni v něho uvěří a pak přijdou Římané a vezmou nám svaté místo i národ,“ strachovali se. (J 11,47.48) Farizeové se bojí především lidu, který může povstat, ale také Římanů, jejichž legie mohly zpustošit město a jeruzalémský chrám. Pouze obava z Boha nepadla vůbec na misky vah.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

JE LÉPE, ABY JEDEN ČLOVĚK ZEMŘEL ZA LID

Nicméně jednání velerady nebylo ani zdaleka jednoznačné. Vždyť tu byli přinejmenším dva muži, o nichž víme, že patřili mezi Ježíšovy příznivce – Josef z Arimatie a Nikodém. Proto musel nakonec všechno dohadování přerušit velekněz Kaifáš. „Vy vůbec nic nevíte, ani nemyslíte na to, že je pro vás lepší, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ.“ (J 11,49.50) A ortel byl vynesen. „Ten den rozhodli, že ho sprovodí ze světa,“ píše se v Janově evangeliu. (J 11,53) Protože ještě nenastal čas, a protože do velikonoc scházelo pár týdnů, Ježíš se odebral ještě nakrátko do města Efraim.

Paradoxní ovšem bylo, že přes všechen strach, který velekněží buď předstírali, anebo opravdu prožívali, byl osud země i města zpečetěn. Uběhnou ještě čtyři desetiletí a národ, který chtěli spasit, padne ve svých dětech a vnucích. Židy rozeženou římské legie do celého světa. Chrám poboří a zemi zničí legionáři. Avšak veleradě, a zejména velekněžím, nešlo ani tak o zemi a o duchovní zájmy, jako spíš o pouhopouhý lidský a mocenský strach, že přijdou o vliv na místní národ. Marek připisuje k těmto zprávám ještě další detaily, že totiž členové velerady přemýšleli, jak se Ježíše zmocnit lstí. Plánovali to tak, aby se lid nebouřil, a tedy k zásahu proti Ježíši mělo dojít až v okamžiku, kdy „při tom nebude zástup“.

Velekněží se dokonce radili, že zabijí i Lazara, nepříjemného svědka velkého Ježíšova zázraku, učiněného přímo před branami Jeruzaléma.

Čas se však neúprosně krátil a velikonoční svátky byly na obzoru…

DNES MUSÍM ZžSTAT V TVÉM DOMĚ

Blížily se velikonoční svátky a Ježíš s dvanácti namířil k Jeruzalému. Po cestě musel projít Jerichem, městem, které mělo bohatou historickou tradici již ve starozákonních časech. Vždyť to bylo první město, které dobyli Židé, když vstupovali do zaslíbené země. V Ježíšově době to bylo významem a výstavností druhé město Izraele, hned po Jeruzalému.

Když tudy Ježíš procházel, zatoužil jej spatřit muž jménem Zacheus, hlavní nájemce cel, a tedy i příslušník vyšších finančních kruhů a jeden z největších boháčů města. O celnících už víme, že patřili spolu s loupežníky, vrahy a veřejnými hříšníky mezi společenský odpad Izraele, jemuž se správný Izraelita vyhýbal. Vstup na chrámovou půdu jim byl uzavřen. Tím lépe pochopíme provinilé pocity celníka Zachea. Byl to člověk malé postavy, který musel vylézt na moruši, aby Ježíše vůbec spatřil.

„Zachee, pojď rychle dolů, dnes musím zůstat v tvém domě,“ (Lk 19,5) zvolal Ježíš. Zacheus rychle slezl a s radostí, jak píše evangelium, Ježíše přijal. Někteří Židé, kteří setkání Ježíše s celníkem pozorovali, počali reptat, že Ježíš „vešel k hříšníkovi jako host“. (Lk 19,7) „Polovinu svého majetku, Pane, dám chudým,“ zajíká se Zacheus, „a jestliže jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ (Lk 19,8)

My si všimneme, že se Ježíš tentokrát spokojuje s obětováním pouhé poloviny majetku, nežádá celé jmění jako v případě bohatého mládence, který se mohl stát jedním z apoštolů. Ježíš své smíření se Zacheem vyjádřil slovy: “ Dnes se dostalo spásy tomuto domu… Syn člověka přece přišel hledat a zachránit, co je ztraceno.“ (Lk 19,9.10)

O ČEM JSTE CESTOU UVAŽOVALI?

Ve chvílích, kdy se připravuje vyvrcholení dramatu, bude na místě vzpomenout na rozhovory, které vedli Ježíšovi učedníci mezi sebou. Nejen teď, ale již dříve, v Galileji. Ještě na severu se jich Ježíš jednou znenadání zeptal, o čem cestou uvažovali. Oni však mlčeli, protože se dohadovali, kdo z nich je největší. V pozadí tohoto sporu je, jak vidno, mocenský charakter jejich představ o Mesiáši. A také je tu vidět deformace lidské psychiky, touha po nadřazenosti. Poprvé dal tedy Ježíš svým žákům velmi výmluvnou odpověď, když mezi ně postavil dítě. Žádal, aby byli všichni jako děti, chtějí-li se dostat do nebeského království. Nezáludnost, bezprostřednost a otevřená naivita nezkažených je tak postavena nad všechny mocenské představy a tužby po primátu…

K tomuto tématu se však učedníci vrátili po mnoha měsících znovu. Připomeňme si nejprve scénu, v níž Ježíš kráčí směrem k tragickému vrcholu pozemského působení. „Ježíš šel před nimi,“ píší evangelia. O učednících a zástupu, který jej sledoval, se tu poznamenává, že „byli z toho zaraženi a šli za ním s těžkým srdcem“.(Mk 10,32) Ježíš nechtěl, aby jeho nejbližší zůstali v tomto okamžiku nepřipraveni. Vzal je tedy stranou a vysvětloval jim, co ho čeká. „Teď jdeme vzhůru do Jeruzaléma. Tam bude Syn člověka vydán velekněžím a vykladatelům Písma. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům, budou se mu posmívat, plivat na něj, zbičují ho a zabjí, ale po třech dnech vstane.“ (Mk 10,33.34)

Dalo by se čekat, že teď, když jde o všechno, proberou apoštolové s Ježíšem všechny podrobnosti, aby se připravili na nastávající drama. Jakub a Jan Zabedeovi, kteří byli Ježíšovi opravdu blízcí, se ho však zeptali: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu.“ „Co chcete, abych pro vás udělal?“ „Dej nám,“ žadonili, „abychom v tvé slávě zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ „Nevíte, oč žádáte,“ povzdechl si Ježíš. „Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, v který já budu ponořen?“ „Můžeme,“ pravili odhodlaně, netušíce jaký „křest bolesti“ a jaký „kalich hořkosti“ Ježíše čeká. „Kalich, který já piji, budete pít,“ sděluje jim Ježíš, který jistě již v té chvíli ví, že až na Jana sejdou všichni ze světa násilnou smrtí. Místa po pravici a po levici jim však slíbit nemůže, neboť „jsou pro ty, kterým je to určeno“. (Mk 10,35-40)

Ostatní apoštolové se na Jana a Jakuba rozhněvali. Ježíš jim tedy dal stručnou lekci paradoxu o tom, že právě malý je velký a velký slouží všem, neboť i on sám, „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil a svůj život dal jako výkupné za mnohé“. (Mk 10,45)

K jak krutému nedorozumění dochází? Apoštolové již zakrátko budou postaveni do čela církve, ale ještě teď nepochopili elementární pravdy, bez nichž se nejsou s to vypořádat se zkouškou Velkého pátku. Ale v té chvíli byl již Jeruzalém v celé své slávě na dohled.

HLE, PŘICHÁZÍ TVžJ KRÁL

Ježíš přicházel k Jeruzalému od Betánie. Když se již přiblížil hranici města, poslal dva učedníky pro oslátko. „Jděte do té vesnice tady před vámi,“ ukázal, „a hned jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém ještě žádný člověk neseděl. Odvažte ho a přiveďte.“ (Mk 11,2) To všechno se stalo, jak píše evangelista, aby se potvrdilo dávné starozákonní proroctví, že „král k tobě přichází pokorný, jede na oslu…“ (Mt 21,4) Židé si z proroctví spíše než adjektivum „pokorný“ vybrali slovo „král“. Opomenuli i malý detail, že oslík není zvíře bojovníků a vladařů. A tak zástupy, jak víme, prostíraly na zem své pláště, vystlaly cestu palmovými ratolestmi a volaly: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ (Mk 11,10)

Slova tohoto jásotu slýcháme v chrámech při mších až doposud. V Jeruzalémě před bezmála dvěma tisíci lety však toto volání zůstupů představovalo vítání skutečného krále. Neboť slova „syn Davidův“ znamenala v židovské mluvě té doby tolik co „Mesiáš“.

Farizeové, kteří těmto davovým scénám přihlíželi, reptali: „Vidíte, že vůbec nic nezmůžete. Hleďte, celý svět jde za ním.“ (J 12,19) „Mistře, zakaž to svým učedníkům!“ přikazovali někteří. „Budou-li oni mlčet,“ odpověděl jim Ježíš, „bude křičet kamení.“ (Lk 19,40)

Do davů se dostali i cizí poutníci, pohané z Řecka, jako předzvěst velkého obratu. Již zakrátko se totiž zeširoka otevřou křesťanské zvěsti právě dveře pohanské antiky. Když se Ježíš dovídá o řeckých poutnících, pronese kratinkou řeč, v níž je skryt smysl smrti, ale také velký paradox života a věčného života. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo,“ říká Ježíš. „Odumře-li však, přinese hojný užitek.“ A dodává: „Kdo má svůj život rád, ztratí ho, zatímco ten kdo na světě a na životě nelpí, právě život získává.“ A jestli „mi kdo chce sloužit,“ vyzývá, „ať mě následuje.“ (J 12,24-26)

Evangelista Jan popisuje, jak Ježíše v té chvíli ovládla úzkost před blížícím se utrpením. „Co mám říci? Otče, zachraň mě z té hodiny? Vždyť právě na tu hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno,“ říká Ježíš. A v tom okamžiku se, jako již dvakrát předtím, ozve hlas shůry:“ Oslavil jsem a ještě oslavím.“ (J 12,27.28) Lidé kolem se dohadovali, že slyšeli anděla, jiní tvrdili, že se jen zahřmělo.

Ježíš zahleděný do sebe, prozradil v tom okamžiku i smysl své smrti na kříži. „Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny lidi k sobě,“ (J 12,32) prohlásil.

Evangelisté popisují, jak Ježíš v závěru dne vyžene z chrámového areálu dobytek i směnárníky a trhovce, protože chrám znesvěcovali. Se soumrakem přišlo i obecné rozčarování. Ti, kdo doufali, že se Ježíš chopí světské moci, byli zklamáni. Farizeové, připraveni zabít Ježíše, se tváří v tvář zástupům zalekli. A davy, které Ježíše doprovázely, ani nevěděly, co měly nebo mají očekávat,. „Ačkoli před nimi vykonal tolik znamení, nevěřili v něho.“ (J 12,37)

A tak, jakkoli tento den začal jásavě, nakonec přece jen skončil prozaicky. „Když nastal večer,“ píše evangelista, Ježíš se svými učedníky „odešel z města.“ (Mk 11,19)

USCHLÝ FÍKOVNÍK

Tu noc přespali všichni v Betanii. Vyplývá to ze svědectví evangelisty Marka, který popisoval, že když druhého dne ráno vyšli z Betanie, dostal Ježíš hlad. V dálce spatřil fíkovník, který upoutal jeho pozornost. Nebyl ještě čas fíků a na fíkovníku byly pouze listy. Ježíš tedy pronesl větu: „Nikdy až na věky ať z tebe už nevzejde ovoce!“ (Mk 21,19) Stromek okamžitě uschl. Ježíš v celém evangeliu udělil bezpočet požehnání – vyslovil však jen jedno jediné prokletí. Bylo to právě zde. Byly Velikonoce, čas mezi polovinou března a dubna a fíky měly zrát teprve počátkem června. Nebylo tedy divu, že fíky na stromku nebyly. Ježíšovi také, jak tušíme, nešlo o plody ani o zázrak v přírodě, ale o podobenství, které mělo navždycky připomenout soud na Izraelem. Židé spoléhali na to, že jim kdysi byl Bůh opravdu nakloněn. Chvástali se svým chrámem, znalostí Písma, ale nepoznali milosrdenství a lásku. A tak Ježíš pronesl před schnoucím fíkovníkem svůj soud. Rozešel se s Izraelem symbolicky v přírodě a ve skutečnosti tak učinil na půdě chrámu. Do Velikonoc zbývalo už jen několik dní a Ježíš se každé ráno, každého dne střetával s předáky židovského národa, většinou před očima zástupů a zpravidla rovnou na chrámové půdě.

Podle Lukášova svědectví víme, že „každý den učil v chrámu. Velekněží a vykladači Písma i předáci lidu uvažovali, jak ho sprovodit ze světa, ale nedošli k závěru, jak to provést, protože všechen lid na něm visel a rád mu naslouchal.“ (Lk 19,47.48)

Na chrámové půdě se teď naposledy odehraje duchovní a slovní duel Ježíše s představiteli židovského národa.

Ježíš v rychlém sledu odpověděl na vskutku závažná témata; pohovořil o kompetenci a autoritě židovských duchovních kapacit, mluvil o dobrých skutcích, o nejvýznamnějším paragrafu Starého zákona, o zmrtvýchvstání, povinnostech vůči Bohu a císaři. Ježíšovo diskusní mistrovství ani po dvou tisících letech neztratilo nic ze své jistoty a my dnes tušíme, že tato slova byla pojištěna autoritou vyšší než náš pozemský svět. I dnes si také domýšlíme nadřazenost Ježíše nad všemi duchovními vrcholy této doby.

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková