Hej, páni poslanci… – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Že jsem jiný, než ostatní kluci, to jsem si uvědomil, když jsem při fotbalu chtěl dát co nejvíc gólů ne proto, abychom vyhráli a aby mě trenér pochválil. Chtěl jsem, aby mě kluci objímali a já objímal je. Chtěl jsem, aby mi dávali upocený pusy. Chtěl jsem cítit jejich dech, rty, ruce, těla. Ale v tu chvíli, kdy jsem si tohle všechno uvědomil, jsem si také řekl, že se fotbal asi kvůli tomuhle nehraje…

A tak jsem si o sobě přemýšlel a pomalu, fakt pomalu, jsem si uvědomil, že jsem jiný, než ostatní kluci. Uvědomil jsem si, že jsem gay.
No, napsal jsem teď sice „jiný“, ale necítím se být jiný!
Dobře, chcete-li, jsem tedy jiný, ale jsem jiný pouze v tom, že jsem kluk, a nelíbí se mi holky, ale kluci a chci se milovat s klukama a ne s holkama. A tím moje „jinost“ končí!
Ano, jsem gay, ale to neznamená, že jsem jiný, než ostatní.

Chci milovat a chci být milován.
Chci mít někoho, o koho se budu starat a komu budu věřit.

Chci mít zaměstnání, ve kterém budu spokojený a úspěšný.
Chci žít tak, abych se nikdy nemusel stydět za to, jak jsem žil.

A nechci nikomu škodit a ubližovat mu.
Z toho vyplývá, že se nestydím za to, že jsem gay. Nemám se za co stydět. Nikomu jsem nikdy svojí homosexualitou neublížil.
Možná, že patřím k těm šťastnějším gayům, kteří si v hlavě udělají jasno hned na začátku a pak si linkujou svůj život tak, aby ho žili šťastně a spokojeně.
Aktivně jsem dělal basketbal, zajímalo mě bojové umění, byl jsem dobrý v judu, velmi dobře a rád jsem plaval a lyžoval. Na vojně jsem si udělal řidičák, maturitu jsem měl, uměl jsem německy, protože jsem často jezdil do Německa, kde jsem měl několik dobrých přátel, soukromě jsem se zdokonaloval v angličtině a počítač jsem měl doma už dobrých deset let.
Když jsem přišel z vojny, mohl jsem si zaměstnání vybírat.
Protože mě zajímaly zbraně a na střelnici jsem byl stálým hostem, přihlásil jsem se do
konkursu na šéfa bezpečnostní služby, v největším obchodním domě u nás ve městě.
A můžete jednou hádat, jestli jsem ten konkurs vyhrál.
Měl jsem možnost mluvit do výběru svých podřízených a když vám řeknu, že z dvaadvaceti chlapů, které jsem před třemi lety vybral, neodešel ani jediný a šéfové s námi jsou maximálně spokojení, budete si asi myslet, že se jenom tak vytahuju, abych dokázal, že i gay může být dokonalý…

To víte, že se vytahuju.
Není všechno tak růžový, jak vám popisuju, i když bych mohl být šťastný. Dva roky už nežiju sám. Dva roky už nejsem na světě sám. Dva roky mám lásku. Je to kolega, můj zástupce.
Vladan.
Když jsem ho před třemi lety uviděl u přijímacího řízení, věděl jsem, že mi ten kluk bude patřit. I Vladan to tušil. Padli jsme si prostě do očí hned, jak jsme se poprvé uviděli.
Časem jsme zjistili, že si jsme ve všem podobní jako bráchové. Měli jsme stejné zájmy, podobné vzdělání, byli jsme stejně staří a pocházeli jsme z podobných rodin.
A byli jsme gayové. Jak jinak.
Trvalo rok, než jsme měli první rande. A další rok jsme se poznávali a milovali a pak jsme spolu začali žít.
Oba jsme věděli, že vstupujeme do svazku, který pro nás znamená manželství na celý život. Milovali jsme se. Strašně jsme se milovali a já proklínal přírodu, že nemůže zařídit, abych Vladana otěhotněl.

I v tom jsme byli stejní.
Vladan toužil po dítěti stejně jako já. U něho byla jeho touha ještě navíc poznamenaná životní tragédii.
Tam, u něho doma, na severu Čech, se jako dvacetiletý oženil. Jeho žena otěhotněla. Vladan věděl, že je gay. Ale strašně si přál mít dítě. Strašně. Když se dozvěděl, že bude otec, své ženě se svěřil. Chtěl, aby věděla, že porodí dítě gayovi. Jejich manželství bylo klidné a jeho žena byla laskavá a hodná. Vladan se nebál, že se mezi nimi jeho přiznáním něco změní.
Ale opak byl pravdou. Jeho žena se svěřila příbuzným a rodina ji přinutila jít na potrat. Báli se, že se jim do rodiny narodí úchylák…
Vladan se rozvedl a odešel co nejdál. Aby zapomněl. A tak jsme se našli u nás ve městě.
Bydlel u mě, protože jsem měl krásný třípokojový byt po svých rodičích, kteří se odstěhovali před několika lety na chalupu. Vladan měl také byt, menší, blízko našeho obchodního domu. Nechal si ho a používali jsme ho na přespání, když se nám někdy po směně nechtělo jet domů, na druhý konec města.
Byli jsme šťastní.
Náš život mohl být dokonalý. Ale nebyl. Mohli jsme prožívat dokonalé štěstí. Dovedete si to představit? V dnešní době? Dokonalé štěstí?

Apropó, prožili jste, páni poslanci, někdy dokonalé štěstí?
Nedovedete si představit, kolikrát jsme tu naši touhu probírali. Tu naši posedlost. Dítě. Mít dítě. Vychovávat ho. Být s ním. Učit ho první slova. Stárnout vedle něho. Ze všech stran jsme tenhle náš sen promýšleli, domýšleli, vymýšleli. Ale všechno byla jenom teorie. Praxe se vždycky ukázala být na hony vzdálená teorii.
Jednou jsem zůstal na noční a domluvil se s Vladanem, že on nastoupí o půlnoci a potáhneme to spolu do rána.
Kolem dvaadvacáté hodiny jsem se vydal po svém oddělení. Nedělali jsme kontroly pravidelně, to by jenom přilákalo všechny ty zlodějské hajzly. Chodili jsme různě. Někdy to bylo pětkrát za hodinu, někdy jednou za tři hodiny. Navíc jsme měli každý důležitý kout zmonitorovaný. Zloději u nás neměli šanci.
Prošel jsem svůj úsek a už jsem se chtěl vrátit, když mi cosi našeptávalo, abych se šel ještě podívat do oddělení s nábytkem. Většinou jsme tam moc nechodili, protože tady byly velké kusy nábytku a těžko si někdo představí zloděje, který v noci krade z obchoďáku manželskou postel a nebo třídílnou skříň!

Ale šel jsem tam.
Rozsvítil jsem si na cestu a pomalu jsem procházel mezi kuchyňskými linkami, křesly, válendami…
A pak jsem cosi uviděl! Zastavil jsem se a přikrčil se za čelo postele.
Na židli u psacího stolu někdo seděl! Hlavu měl položenou na stole.
Podvědomě jsem sáhl po pistoli, ale pak jsem sám sebe okřikl. To není zloděj, nech bouchačku tam, kde je, ty blbečku! Pomalu jsem se přibližoval ke stolu. Když jsem byl skoro u židle, ta postava sebou cukla a zakryla si hlavu rukama.

Uslyšel jsem tichý, strachem se třesoucí hlas.
„Ne! Nech mě, prosím tě! Ne do obličeje! Ne!“
Byla to Hanička z kabelek. Naše zaměstnankyně. Prodavačka Hanička. Spala a mluvila ze spaní. Jemně jsem ji vzal za ramena.
„Haničko! Co tady děláte?“ Abych ji nepolekal, řekl jsem to tiše, ale Hanička se přesto lekla. Otevřela oči a v hrůze se na mě podívala. Klekl jsem si k ní a vzal ji za studené ruce. Rozplakala se.

„Oni mě vyhodí… Petře, oni mě vyhodí…“
Vzlykala a třásla se, jako vyděšené zvířátko.
„Nikdo vás nevyhodí, Haničko! Nikomu nic neřeknu! Ale co tady děláte? Proč jste nešla domů?“
Oči se jí zalily slzami. Objímal jsem ji a konejšil a když se uklidnila, přinutil jsem ji vypít hrnek kafe a musela sníst dva obložené chleby, které mi Vladan s sebou připravil a pak jsem ji nechal povídat.
Byl na ni žalostný pohled. Vypadala jako holčička, které někdo strašně ublížil. Holčička s utrápenýma očima čtyřicetileté ženy. Ve třiceti letech se po osmiletém, bezdětném manželství rozvedla. Měla smůlu na ochlastu. Pak se už nevdala, ale žila na hromádce s dalším „borcem“. Mlátil ji. Neměla od něho kam odejít. A on to věděl a využíval toho.

Tentokrát se rozhodla, že se k němu nevrátí. Ale kde bude bydlet, to nevěděla.
Dneska přespala tady. Když si vytahovala rukávy, aby mi ukázala modřiny na rukou, bylo vidět, jak se za ně stydí.
Pohladil jsem ji po vlasech. „Haničko, vy se nemáte za co stydět. Ať se stydí to hovado, co vám to udělalo!“ Potom jsem jí ustlal ve služebním pokoji a Hanička usnula hned, jak jsem ji přikryl.
Když Vladan o půlnoci přišel, spala v našem služebním pokoji a já postával venku. Hned jsem mu všechno vypověděl.
Chvíli mlčel a pak se na mě zářivě usmál, přesně tak, jak to umí jenom on. „Petře, tak to řekni za mě! Určitě tě to napadlo taky!“ Musel jsem se smát.
„To víš, že mě to napadlo, ale byt je tvůj, záleží na tobě!“ Začali jsme se chechtat oba a do toho se ozvalo tiché zakašlání.
Hanička se probudila a teď stála za námi.
Vladan se na ni usmál.
„Haničko, Petr mi všechno řekl. Ráno si zařídíš u šéfa volno a já tě odvezu do svého bytu. Je to kousek odsud. Můžeš tam zůstat do té doby, než si něco neseženeš.“
Hanička pomalu zavrtěla hlavou. „To nejde,“ zašeptala a mně i Vladanovi bylo jasné, co si myslí. Něco za něco…

Vladan se rozesmál.
„Neboj se. Budeš tam bydlet sama.“
„A kde budeš ty, Vladane?“ Zarazil jsem se. Sakra, to mě nenapadlo! Ale než si něco vymýšlet, řeknu pravdu a bude to!
„Bude bydlet u mě! Sice mi jde na nervy, jak se pořád culí, ale vydržím to s ním! Bydlím sám a ženit se nehodlám!“
Vladan přikývl.
„Já se taky nechci ženit. Budu bydlet u Petra. Sice mi jde na nervy s tím, že mu jdu na nervy, že se pořád culím, ale co nadělám!“
Hanička se na nás chvíli dívala a pak přikývla.
„Jste strašně hodní. Oba. Děkuju vám moc. Nebojte se, budu si něco hledat… to jenom, že teď jsem… potřebuju si chvíli někde odpočinout. Děkuju.“
A pak začala brečet.

A já prostě nemůžu vidět brečet ani ženskou, ani chlapa. A když vidím brečet dítě, tak
mám pocit, že mi strhávají nehty kleštěmi. Vladan je na tom stejně jako já.
Začali jsme Haničku utěšovat a ona nám mezi vzlykáním řekla, že si celý život přála mít dítě. Ale s tím prvním to nešlo a tenhle děti mít nechtěl. Jednou ji dokonce tak skopal, že potratila. A teď už ví, že dítě nikdy mít nebude. Bude jí čtyřicet. Bojí se, něco si s někým začít, protože je jí asi souzeno, mít na mužské smůlu.
A tak jsme tam stáli všichni tři, všichni tři s touhou po dítěti a i když jsme utěšovali Haničku, utěšovali jsme vlastně sebe.
Druhý den začala Hanička bydlet u Vladana.
Trvala na tom, že mu bude platit inkaso, protože Vladan nechtěl vůbec nic a když jsem se jednou podřekl, že jsme tam chodili spát po noční směně, nedala jinak, a museli jsme tam chodit i teď.
Pokaždé nám připravila něco dobrého k jídlu, a když jsme tam byli, pohybovala se po bytě jako ptáček, aby nás nerušila.
A pak jednou Vladan nepřišel domů a zavolal mi, že půjde do svého bytu, protože tam Hanička potřebuje něco udělat v koupelně.

Setkali jsme se až druhý den v práci a Vladan se omlouval, že mu to trvalo dlouho a pak se mu už nechtělo přes město a tak tam zůstal spát. Nevadilo mi to, ale když se to během čtrnácti dnů stalo třikrát, začalo mi to připadat trochu divné a Vladanovi jsem to řekl.
Zčervenal a mlčel.
„Vladane, tak co je? Řekni mi, co se děje, prosím tě,“ naléhal jsem na něho tak dlouho, až mi to nakonec řekl.
Hanička ho poprosila, aby jí udělal dítě. Nechtěla po něm nic víc, jenom aby jí udělal dítě. Nemusel mi nic vysvětlovat. A on také nic víc neřekl.
Seděli jsme vedle sebe a mlčeli.
Věděl jsem, že bych udělal totéž, co Vladan, kdyby o to požádala Hanička mě. Věděl jsem, že bych využil téhle neuvěřitelně nádherné možnosti, zplodit své dítě…

Ach Bože!
Jak strašně jsem to Vladanovi přál, tak strašně jsem mu to záviděl! A také jsem se bál,
že ho ztratím. Určitě si bude chtít Haničku vzít! A protože se mu už jednou stalo, že o své dítě přišel, tentokrát určitě nebude Haničce říkat, že je gay! Neřekne jí nic, vezme si ji, bude mít dítě a já zůstanu sám.
Stiskl jsem rty. Dal jsem si rozkaz nebrečet. Nebrečet! Ale to už mě Vladan vzal za ruku a políbil mi ji.
„Já tě neopustím, Petře. Miluju tě a ty to víš! Věř mi, prosím tě! Budeme zase spolu! A to dítě bude i tvoje! Věř mi, prosím tě!“
Znělo to nádherně, ale nevěřil jsem, že se to vyplní. Gay na pohádky nevěří.
Věřil jsem Vladanovi, že to myslí upřímně a že to tak i cítí. A věděl jsem, že mu odpustím, když se ta jeho pohádka nevyplní. Tak jsem se v duchu utěšoval a moje srdce krvácelo.

Vladan byl pak dva měsíce víc u Haničky, než u nás doma.
Milovali jsme se, všechno bylo jako dřív, ale cítil jsem z něho zvláštní nervozitu, která se přenášela i na mě. Byl šťastný i nešťastný. Ano, to je přesné. Šťastný i nešťastný.
Hanička už u něho bydlela tři měsíce. Ten její se párkrát objevil před obchodem, ale když mu naše ochranka naznačila, že by to s ním nemuselo dopadnout dobře, pokud se tady ještě jednou ukáže, zmizel a byl od něho pokoj.
Hanička celá rozkvetla. Z ustrašené chudinky se stávala usměvavá, spokojená žena.
A pak se stalo to, na co jsem ve strachu čekal už dva měsíce. Přišli za mnou v práci oba, Hanička i Vladan, že by se mnou chtěli mluvit, a jestli můžou přijít ke mně domů.
Souhlasil jsem.

Večer přišli, nejistě se usmívali, já se nešťastně motal po bytě a všechno mi padalo z rukou. Nakonec jsme si sedli v obýváku. Podařilo se mi dát na stůl nějaké pití, zákusky, a pak jsme seděli a mlčeli.
Říkal jsem si, tak už to konečně řekněte. Vladane, pošli mě k čertu a jdi si s Haničkou, jdi! Povedlo se vám to, viď? Povedlo! Přeju ti to. Budeš mít dítě. Co je to proti tomu, že já nebudu mít tebe! Že tě ztratím! Cítil jsem, že mi lezou do očí slzy a v tu chvíli konečně Hanička promluvila.
„Petře, jsem těhotná s Vladanem. Přišli jsme tě poprosit, jestli si mě nechceš vzít.“
Vladan zářil, Hanička se šťastně usmívala a já vůbec nic nechápal.
Hanička mluvila dál.
„Už jsme zařídili s Vladanem výměnu tvého a Vladanova bytu za jeden veliký byt. Budeš tam ty s Vladanem a já s dítětem. Budeme tam všichni čtyři! Slyšíš? Petře! Petře!“
Teprve teď jsem začal všechno chápat. Bože! Bože? Ach, Bože…
Hanička o mně a o Vladanovi ví! Hanička bude mít dítě! Vladan je otcem biologickým a já budu otcem legitimním!
Já budu mít svoje dítě! Já budu mít Vladanovo dítě!
A pak už jsme kolem toho stolu zářili všichni tři.
A ten prťavý človíček v Haničce, ten určitě zářil taky, protože mít maminku a dva tatínky, to se hned tak každému miminku nepoštěstí, že mám pravdu, páni poslanci?

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z knihy KDYŽ MUŽ MILUJE MUŽE