Jak se běhá v Himáláji aneb nejvyšší maratón na světě – 2

Autorka článku: Ivana Pilařová Taky nemohu zanedbávat svůj běžecký trénink. Doma nejraději běhám ráno, ale tady je budíček v 6 hodin, tak musím vstávat před pátou, abych byla do budíčku zpět. Moje denní ranní tréninky jsou úžasným startem do nového dne, všude je klid, ostrý studený vzduch mě krásně probere, hory zlatí vycházející slunce (než se ostatní vzbudí je už zase mlha). Přibíhám a naši Šerpové mě vítají horkým čajem a za chvíli ještě přinesou přímo ke stanu umyvadlo teplé vody!!! No, vždyť říkám, pětihvězdičkový hotel.

Kolegové ospale vylézají ze stanu, já už mám trénink za sebou. Dlouho se mi to daří tajit, ale s přibývající výškou ostatní hůře spí a dříve vstávají. Když zjistí, že denně běhám, nechápou to.

Na treku postupujeme pomalu a rozvážně, úkolem je dopravit běžce na start v použitelném stavu. Ale s našimi odpoledními vycházkami a ranním během je to akorát, večer rádi vlezeme do spacáku a obvykle velmi dobře spíme. Máme i odpočinkové aklimatizační dny – po první zkušenosti s náplní našeho odpočinkového dne se můj muž děsí dalších odpočinků a aklimatizací. Právě tyto dny urazíme nejdelší trasy a to navíc v poměrně krátkém čase mezi jídly a ještě se musíme vrátit. Po takovém odpočinkovém dnu se druhý den rádi připojíme k pomalému tempu skupiny.

Počasí nám moc nepřeje, ne že by lilo jako z konve, ale je mlha, která končí na úpatí kopců. Do Namche Bazaru to tak nevadilo, tam stejně není nic moc vidět, ale cestou dál trpím. Na rozdíl od ostatních totiž vím, co se za tou mlhou skrývá a den za dnem stále není nic vidět. Ukazuji do mlhy a popisuji hory, Libor se směje, že tady žádné hory nejsou, že jsme v Jizerkách, případně Krkonoších, občas, když se mlha kousek posune, připustí i Alpy. Stoupáme výš, už jsme v 5 000 metrech – a pořád nic. Přímo před námi (neviditelná v mlze) je nejkrásnější hora v celém údolí – Pumori. Snad ji ani neuvidíme, hrůza! Sem tam se bohové smilují a kousek odhalí – opravdu tam je, ale vidíme jen vrcholek. Už jsme v Gorak Shepu, to je poslední minivesnička s několika baráky a dál je už jen Base Camp pod Everestem.

Dnešním úkolem je vylézt na zdejší nejvyšší trekový kopec Kala Patar – výška 5 545 m. Výstup je snadný, na výšku jsme si dávno zvykli. Na vrcholku je to jako v hodně rychlém kině – teď jsou hory vidět a hned zase přijde mlha a není vidět nic. Ale Everest tam je a Nuptse taky. Padají laviny, dunění se rozléhá údolím, praská ledovec Khumbu. Z výšky vyniká síla ledovce, je vidět, že ze své cesty odstraní cokoliv€ŚNad tou obrovskou silou se tají dech. Sestupujeme dolů a najednou se zvedá opona a vidíme celou krásu údolí – Cho La, Everest, Nuptse, Pumori. Teď se směju já – když chci vidět v Alpách vrcholy hor, tak se opravdu nemusím tolik zaklánět. Tady jsou ty úhly pohledu zcela jiné. Kdo nevěří, že je v Himaláji a zdají se mu hory nízké, může si dát cvičně sprint na 100 metrů – stačí po rovině. Po 20 metrech běhu, kdy plíce odmítají dál dýchat, pochopí každý, že není v Krkonoších

Odpoledne jdeme na ˝vycházku˝ do Everest Base Campu. Cesta je těžká, dlouhá a únavná, vede po moréně a po ledovci. Base Camp mě překvapil – není zde metr rovného prostoru, stany jsou postaveny na plošinkách, které vyčnívají z okolního prostoru. Stanů je tady tak 200. Hned za nimi začíná ledopád – to je také místo, kde se startuje maratón. Všude okolo jsou obrovské balvany vratce stojící na úzkých ledových nožkách. Až led trochu odtaje a ještě se ztenčí, balvan spadne. Je jich tu stovky, musí se na ně dávat pozor. Ve výpravě máme také sympaťáka Stephana – lékaře z Anglie. Ten se dívá na kameny zvlášť nedůvěřivě. Uklidňuji ho tím, že v případě pádu balvanu na někoho z nás to bude definitivní, dotyčný už jistě od něj nebude potřebovat lékařské ošetření.

Do Base Camp jsem šla ještě jednou – z celou výpravou dva dny před závodem kvůli aklimatizaci. Z dvou dnů na tomto místě jsem měla obavy už doma – co tady budu dělat?? Taky mám stan na kuří noze a jsem ráda, že k němu vůbec trefím, orientace v B.C. je těžká, není tu žádný výrazný bod a většina stanů má stejnou žlutooranžovou barvu. Obloha je tmavě modrá, slunce pálí jak ďas, i přes sluneční brýle mě pálí oči. Je to sice škoda opustit to božské panorama bez jediného mráčku, ale lezu do stanu a užívám si teplíčka, snažím si ho ˝schovat do zásoby˝.

Odpoledne přijdou mraky a bude zima. Dlouho ležet nevydržím, lezu zase ven a zvažuji ˝trénink˝ první části závodní tratě. Nakonec opravdu vyrážím po trase a B.C. nechávám za zády. Přemýšlím o pitném režímu – camel bag jsem nechala doma, teď toho trochu lituji, při zdejším suchém vzduchu se musí pít mnohem častěji. Na trati jsou občerstvovací stanice pouze s vodou a to až od 10. kilometru. Schovám si tedy láhev s vodou mezi kameny ještě na ledovci. Snažím se to místo označit a zapamatovat (zdařilo se, vodu jsem při závodě našla). Blíží se večer, je velká zima, oblékám vše co mám. Někteří kolegové mají na sobě 2 péřové bundy. Já musím vystačit s péřovou vestou – a taky přežívám. Stejně jdu brzy spát, nohy si ohřívám od lahve s horkou vodou. Je teplá ještě ráno. Spím dobře, na rozdíl od jiných. Ráno se mě kluk z Holandska ptá, jak se mi spalo. Stvořím anglickou větu, že jako doma v mé vlastní posteli. Když se podívám na jeho kruhy pod očima ve žlutozeleném obličeji, zjišťuji že ne všichni se vyspali jako já. Podobně dobře spím i noc před startem – ten je 29. 5. 2008 v 7 hodin ráno.

Autor a foto: ing. Ivana Pilařová