Jak se běhá v Himáláji aneb nejvyšší maratón na světě – 3

Autorka článku: Ivana Pilařová Budíček je v 5 hodin, vylézám ze stanu, je sice světlo, zato ale ukrutná zima. Trochu, ale opravdu jen trochu mě rozehřívá čaj. Potíž je v tom, že na malém kousku nerovného ledovce snídá přibližně 140 lidí, balí si ze stanů své věci a přitom všem se snaží zůstat co nejdéle co nejvíce oblečeni. Ke startu je přihlášeno 136 lidí, z toho 48 cizinců ze 16 zemí. Špičky hor už zlatí slunce, ale k nám do kempu to má ještě proklatě daleko. Očima přitahujeme sluneční paprsky.

Do startu zbývá pár minut, všichni najednou se na tom miniprostoru svlékají a hledají své tašky na odložení toho posledního kousku teplého oblečení. Odevzdaně stojím a vzpomínám na Vassův běh – tam se stojí na startu i dvě hodiny (ale v péřovce, odporuje mé horší já, ale v mínus třiceti, kontruje moje drsnější polovina). Budoucí vítěz v kategorii cizinců je stále ve spacáku, pak přibíhají dva Šerpové, pomáhají mu s oblečením a balí zavazadlo. Ani mu nezávidím, jistě mnohokrát mrznul všude možně, než se stal v Japonsku profesionálním běžcem a dnešním favoritem. Do kempu konečně došly první ranní sluneční paprsky a byly přivítány bouřlivým pokřikem. Moc si to ale neužíváme, najednou je odstartováno – je 6.50h. Musím se smát, připomíná mi to start Velké pardubické, koně chodí a chodí a najednou se vystřelí a je to. Tady je to podobné, o dřívějším startu asi věděli jen místní horští borci, někteří naši se ještě hrabou ze stanu! A že jsou zdejší Šerpové opravdu borci, viděla jsem je při tréninku – co krok to skok, co skok, to dva metry! S těmi nemůže nikdo jiný měřit, tipuji rozdíl v čase prvního Šerpy a prvního cizince na 2 hodiny. Přestavte si českou kozu, sice dobře živenou, ale na české louce na pastvě. Zkuste ji nechat závodit v Tatrách s kamzíkem – tak to je rozdíl v běhu Šerpů a těch ostatních, kteří se zde nenarodili.

Vybíhám po kluzkém kamenitém ledovci ve výšce 5 364 m n. m. – terén je k běhu opravdu velmi, velmi nevhodný, častěji se opatrně schází, než běží, do kopců je nejlepší ˝vychvátat˝. Já už jsem starší paní, hlavně z kopce musím opravdu opatrně, cílem je doběhnout především ve zdraví. Cesta mi překvapivě rychle ubíhá, přece jen je vidět, že to tady znám, většinu trasy jsem prošla či proběhla nejméně dvakrát. Také nemám problémy s orientací, vím kam běžet (to někteří nevědí) a co bude za profil v dalších minutách, přestože před sebou nikoho nevidím. Jednotlivé vesnice, kde jsme kempovali při treku, nechávám za sebou – Gorak Shep, Lobuche, Dingboche, Pangboche, Deboche. Také mám oproti zbylým cizincům psychickou výhodu. Já se tu cítím výborně, miluji tuto zemi i s těmi šutry pod nohama, s nosiči, kterým uhýbám, s jaky na cestě, které musím obíhat. Ano, miluji tuto zemi, říkám si, když se škrábu do prudkých kopců od řeky zpátky na hřeben Namche Bazaru. Ano, zvládnu to, nezastavím, naopak chvíli popoběhnu. Už vidím prvního soupeře před sebou, výborně, je to sice domorodec, ale bude můj, chce to jen čas. Fuj, zkracuje si cestičky v seběhu – proč myslíš, že je tady ta cesta??? Navíc neobchází stupy zleva – ten dlouho nevydrží. Už si sedl, no, kopec je to pořádný, ale já ti nebudu dělat společnost, já běžím dál. A další, no vida, dokonce Australan z naší výpravy, už ho mám za zády. Stoupám a stoupám, už by to mohlo končit. Každý kopec má svůj konec – to je jisté. Krásné je, že to funguje na celém světě! Výjimečně je kousek rovné cesty, jinak samé kameny malé i velké, občas srovnané do schodů. Už bude to místo, kde se sejdu s Liborem. Sláva, sedí tady, je na něj spoleh, moje skvělá podpora. Chvíli si ve stoupání povídáme – není to moc dobrý nápad, ale dobře to utíká. Před 10 dny jsem si tuhle cestu trénovala, už probíhám poslední vesnicí, předbíhám další soupeře, už vidím vrchol posledního stoupání, teď už jen seběh do cíle – je to něco jako seběh z hromady štěrku a kamení – dobrý závěr. Spěchám, chci to stihnout do 8 hodin. Již dnes podruhé na mě turisté pokřikují česky – úžasný pocit, dobře vím, že je na mě ˝poštval˝ Libor. Je to moc příjemné slyšet milá slova v češtině. Ze smluveného místa beru velkou českou vlajku a nacvičenou cestou mažu do cíle v Namche Bazaru ve výšce 3 440 m n.m. Čeká mě lehké stoupání do cíle. Jo, štěstí přeje připraveným, dávala jsem si hodně záležet, abych nezabloudila v poslední nepřehledné vesnici a abych ten úplně poslední kopec do cíle vyběhla. Poslední modlitební kámen oběhnutý zleva, kolik jich dnes bylo a už jsem v cíli. Čas 7:56:30 – stihla jsem to do 8 hodin. Na tomto maratónu, který je vlastně z kopce, jsem naměřila celkové převýšení do kopce 1 200 metrů! Všichni tleskají a gratulují, mě je trochu smutno, že už je po všem. Taky mě překvapuje, jak málo cizinců je v cíli – doběhla jsem ze 48 členné party cizinců na 12. místě jako 2. žena. Celkově jsem ze 136 startujících obsadila 86. místo – na to jsem hrdá, předběhla jsem i některé místní běžce. V cílovém prostoru si na sluníčku užívám pohody, jdeme naproti dalším běžcům. Nic mě nebolí (a už tuším, že ani nebude), vychutnávám atmosféru a žasnu nad medailí, která je prokazatelně vyrobena pro rok 2008 a vypadá jako kdyby jí někdo již 5 let nosil. Inu, výrobní tajemství, udělat lesklou placku bez flíčku, to umí každý, ale udělat ji tak, aby byla hned stará, to umí jen tady. Také dostáváme červené teplákové soupravy, aby nám nebyla zima (nemáme zde žádná zavazadla) – vypadáme jako výprava sovětských soudruhů na Kremelském náměstí. Zato se po doběhu snadno poznáme, celá vesnice hned ví kdo běžel.

Opět dobré spaní, ráno si připadám odpočatá. Že bych zase někam běžela? Záhy zjišťuji, že dojít z Namche Bazaru do Lukly na letiště nebude vůbec legrace. I když se cítím dobře, je to daleko a přece jen je znát únava, která se stupňuje. Jdeme už 7 hodin. Pořád mám ráda tuto zemi, ty kopce nemohou za to, že zrovna já už toho mám dost, pořád je tady krásně. Jistě znáte ten pocit, kdy už člověk nemůže a má vztek na celý svět, všechno je špatně, je nevrlý a protivný. I já to znám, ale tady tento nepříjemný pocit nemám. Už vidím bránu do Lukly, nádhera, vidím sama sebe jak tady jdu před 14 dny, nevím, co mě čeká a doufám, že až půjdu zpět, bude mi dobře. Ano, hlásím, je mi dobře, jen si musím odpočinout. Nevím jak ve tváři (nebudu přehnaný optimista), ale v duši se usmívám. Za 16 dní jsme na treku každý nachodili 90 hodin (kilometry tady nejsou měřítkem) s celkovým převýšením 12 000 metrů. V ranních trénincích jsem pak přidala dalších 2 600 metrů převýšení. Pohled na letiště mi připomíná, že už zítra budu pryč. Vůbec se netěším. Měla jsem se tady úžasně, naši průvodci se skvěle starali. Zbylí účastníci si úžasné péče většinou nevážili, častým tématem hovoru byla hot shower (teplá sprcha) a civilizovaná toaleta, Coca Cola, jídlo bez rýže a pivo. Tuhle mě zaskočili otázkou, co mi tady (tj. v divočině, mimo civilizaci) nejvíc chybí. Výjimečně nehledám anglická slovíčka, ale odpověď – co mi chybí? Nic !

31. 5. jsem zpátky v Káthmandú – je tu velký provoz a hodně lidí, ale také má své kouzlo. Procházíme krámky s vonnými tyčinkami a čaji, orientálními látkami, šperky z polodrahokamů. Navštěvujeme náměstí s chrámy o čtyřech či pěti pagodách, sledují nás Buddhovy oči. Vychutnáváme atmosféru na střeše domu v kavárně, pozorujeme ruch dole na historickém Hannumann Square v Patánu. Další den vyrážíme do nádherného historického Bakhtaphuru – panuje tady trochu středověk. Snopy obilí se suší na slunci, hrnčíř ručně roztáčí primitivní kruh. Zastavuji se a žasnu, co 5 minut to váza, jedna jako druhá, celá armáda se jich suší na slunci. Dalších 5 minut – a máme tu další k nerozeznání podobnou těm ostatním. Obdivuji zručnost a rychlost hrnčíře, to jsou ta léta praxe, dělá to jistě celý život. Jestlipak by taky uměl vyplnit daňové přiznání? Asi ne, no rozejdeme se s tím, že každý umíme něco.

Poslední noc v luxusním hotelu, rozlučková party, ráno koupel v místním bazénu. A balím – dvě dřevěné masky, jsou tak staré, že se skoro rozpadají, je v nich historie, kus života místních lidí. Zvonec z jaka – jaký asi byl – chodil také do Base Campu? Korálky z kamínků – paní mi je vlastnoručně navlékla přímo přede mnou – to je model jen pro mě, naprostý originál. Modlitební praporky, zvonečky a tyčinky – ty mi budou doma připomínat Nepál, akorát bude chybět ten vítr a smíšená vůně hor, nosičů, jaků, kouře a rýže s chilli. Taky bude chybět tmavě modré nebe, spalující slunce a hory, které lze vidět jen tady a jen v záklonu.

Už vím, proč je mi tady tak dobře, proč mi chutná dhal bát (tradiční obyčejné jídlo místních lidí), proč se mi dobře dýchá i ve výškách, proč mi nechybí civilizace a nemám výškovou nemoc, proč se sem ráda vracím. Asi jsem se tady v minulém životě narodila. Buddhovy oči se na mě významně dívají, že by Buddha o tom něco věděl .. ?

Autor a foto: ing. Ivana Pilařová